Maminky, jak jste se změnily po porodu dítěte?

Ano, jak pise
@lucizal , prichod ditete je obrovska zmena! Opravdu proverka v partnerskem vztahu. Proveri hlavne chlapa, ktery, pokud byl drive opecovavany obskakovany mamanek, se najednou divi, ze uz neni stredobod partnercina zajmu, a ze hollt musi trochu pomoci novopecene mamince se vsim. Muj manzel se vsim pomaha automaticky a bez reci, vari, uklizi, hlida dceru. Tak by to melo byt. Bohuzel zde na MK moc casto narazim na diskuze typu " mamzel mi doma s nicim nepomaha, mimi breci a ja nic nestiham a unavou kolabuju" . Priste nepochopim, o takoveho chlapa bych neoprela kolo, des...a dalsi zmena - po porodu cadto nejakou dobu vaxne sex.zivit, z ruznych duvidu, vetsinou je na vine hlavne silena nevyspalost a unava. Nekteri netolerantni chlapi pak hledaji jinde... Je proste potreba se pripravit na to, ze s ditetem to bue jine ( nemyslim za kazdou cenu horsi, proste...jine).

Co vidím kolem sebe,tak každou ženu mateřství změní. Jsou to důležité zážitky,prožitky,zkušenosti,změny v životě, nutnost změnit režim, přizpůsobit se,dočasně velmi,později méně,člověk se stává spíše asistentem života dítěte, které je na něm závislé. Jsou to logické změny,vyzraje osobnost, člověk má zodpovědnost za druhého člověka,naprostou.
Osobně si myslím že jsem vypadala žensky,uchovávala jsem si svoji identitu,snažila se být v kontaktu s ostatními, myslet i na muže..bohužel mi to nebylo nic platné. Ač dítě plánované a chtěné,to co se připisuje ženám u nás bylo naopak. Je to záležitost obou,jaké to bude. Dítě solidne prověří kvalitu vztahu,komunikace a pochopení,týmové spolupráce,ochoty pomáhat si,ale nechat i prostor.

Podle mě záleží hodně na povaze. Mám známé/kamarádky, které po porodu zůstaly stejné. A pak mám známé/kamarádky, které jako by porodem dítěte ztratily veškerý další smysl života - mluví jen o dětech, zajímají je jen děti a věci kolem nich, i u vztahu s manželem pozoruji takové to "svojí práci sis odvedl, tak zalez". Hodně je to třeba znát na spaní - ty první měly mimčo u sebe v ložnici v postýlce, v určitou dobu ho přesunuly do pokojíčku a spolupracovaly s chůvičkou. Ty druhé naopak vylifrovaly manžela, nebo rovnou spaly třeba i několik let u dětí v pokojíku na zemi 😕 A tak podobně i v ostatních oblastech, prostě jako by jim porod provedl výplach všech mozkových center, které se netýkají výhradně dětí (jejich, pochopitelně). Záleží na tom, co od mateřství čekáš ty - já rozhodně první variantu, ne druhou, to v žádném případě. Neberu nikomu touhu, stát se otrokem mateřských pudů, ale já osobně se nehodlám vymazat ze života dospělých jen proto, že mi rodidly proleze mimino (ostatně to nikdo u nás v rodině a vztahy máme perfektní a jsme samostatní a spokojení lidi).

@no_title Ja si nemyslim, ze by prichod ditete dokazal nejak zmenit povahu zeny... Ta zmena prameni z nove situace a jakakoli jina podstatna zmena muze prijit i na zaklade jinych necekanych udalosti (narocna prace, intenzivni pomoc nekomu v okoli apod.). Nicmene u zen, ktere jsou hodne impulzivni a cholericke, mohou pod naporem vsech tech povinnosti tyto vlastnosti vice vyniknout. Ale i klidnym povaham se muze stat, ze budou vic podrazdene, otravene ze stereotypu a i vice protivne. Take zalezi na zazemi, jak partner a ostatni clenove rodiny ci pratele pomahaji, take na socialnich kontaktech behem rodicovske... Nicmene si myslim, ze vsechny tyto zmeny jsou prechodne a az dite zacne chodit do skolky a mama do prace, vymizi. Jedina trvala zmena v mysleni je neustaly strach o to detatko a zmena zpusobu mysleni, kdy jsou preferovany potreby toho ditete pred vlastnimi ( pokud jsou v rozporu).

@barumat Se musím trošku smát - jako bych se slyšela zhruba touhle dobou před rokem. A budu ti držet palce, ať si takový jasný a jednoznačný světonázor uchováš i po porodu. Zrovna v mateřství podle mě fakt platí "člověk míní, dítě mění". Nejde se na to připravit, nedá se to předat, musí se to prožít. Souhlasím s tebou, že vylifrovat muže není úplně ideální, ale zas už mám za sebou ten prožitek toho "moje dítě versus můj muž"a samotnou mě překvapilo, jak moc mojí momentální lásku/nelásku k mému muži ovlivňoval (a ovlivňuje) vztah mého muže k našemu dítěti. Jsem zvědavá, jak to budeš vnímat za pár měsíců ty.
Dítě je dokonalý katalyzátor vztahu - pokud nefungoval předtím, pak ho pořízení miminka podle mě dokáže fakt solidně dorazit.
Za sebe můžu říct asi tolik - ano, změnila jsem se. Pořád mám a provozuju své koníčky, pořád miluju svého muže, pořád mě baví sex - zrovna v tomhle je všechno stejně. Neřekla bych, že se můj život točí jen kolem Ely, ale Elin život se točí kolem mého natolik, že mě chvílema strhává s sebou.Přesto nelituju, nic bych nezměnila a myslím, že to je naprosto přirozené.
V čem jsem se změnila - asi jsem o dost asertivnější než dřív a to jsem nikdy nebyla uťáplá chudinka. Pokud mi něco vadí, neberu si servítky. Nedejbože, pokud se k tomu přidá ústrk spáchaný na mém miminku, to jsem pak asi slušná fůrie. A toto platí bohužel i vůči mému muži. Naštěstí se s asertivitou překvapivě zvýšila i míra mojí tolerance vůči chybám a nešvarům ostatních. S dítětem jsem na hodně věcí změnila názor nebo se minimálně otevřela názorům jiným, jsem přístupnější kompromisům (v partnerství i ostatních vztazích) - protože ono to prostě jinak moc nejde.
Taky jinak vnímám čas - začal strašně rychle utíkat 🙂

No, těsně po porodu se změnilo to, že vše se točilo jen kolem malé. A je to pochopitelné, ale záleží na tom, jak moc tolerantního manžela máte. Můj se o malou stará úplně stejně jako já. Teď, jak je malé už 17 měsíců, tak je to jiné. Jasně, spousta věcí se točí kolem ní, ale podnikáme už věci společně s ní a taky ji sem tam necháme na starost babičkám a jdeme někam sami, ale já osobně jsem nejradši s dcerou. Jinak se změnilo to, že předtím jsem děti moc nemusela a teď ty cizí děti dokážu skousnout a mám je celkem ráda. Víc jim rozumím a dokonce učím ve školce angličinu, což bych předtím nikdy nechtěla, poněvadž jsem měla z dětí pomalu kopřivku 😀 Nejtěžší je první rok a když přežijete, postupně se vrátíte do starých kolejí. Teda ne úplně, ale už to bude snažší.

Souhlasím s ostatními, že je to velký zásah do vztahu. Co se zhoršení povahy/nálady týče, určitě záleží na pozitivním přístupu a pomoci partnera/manžela ;) Když je nejhůř, je třeba si uvědomit, že to takhle nebude navěky.. a ono skutečně po pár měsících se to začne zlepšovat, tam dole to po porodu přestane postupně bolet, miminko začne lépe spát, režim se víceméně na chvilku občas ustálí a s příkrmy už je pohodlné nechat si malé pohlídat. A toho hlídání se skutečně nebát využít 🙂 Pro mě nejhorší byly právě ty první měsíce. Např. s kamarádkou (obě pozitivní usměvavé) jsme si říkaly, že jsme si nikdy nemyslely, že bychom někdy mohly být na partnera nepříjemné, protivné, ale jak! Prostě to přišlo.

@no_title Nemyslím si, že mě (nás) to nějak změnilo. Vnitřně určitě, je to silný pocit, který pozná jen rodič a přesto že je to někdy těžké, někdy na palici, tak jsme šťastní! Ale je to rozhodně velká zkouška pro vztah (únava, nedostatek času na sebe, nemoct jít kdy a kam chcete), a to jsem nikdy neměla tak, že by se vše točilo jen kolem mimina, uvědomovala jsem si celkem brzy, že na prvním místě musí být vztah a partner, protože dítě jednou odejde, ale partnerství trvá. Je hrozně důležité, aby se partner zapojoval, jak kvůli partnerce, pro kterou je to náročné, tak kvůli partnerovi, aby se necítil odstrčený. Myslím si, že pokud je partner silný a partnerství také a muž se dostatečně zapojuje, vše se dá zvládnout. Držím palce a moc o tom nepřemýšlej, já pořád s nadsázkou tvrdím, že kdyby na to šel člověk logicky, dítě si nikdy nemůže pořídit. 😀

@no_title úplně přesně to napsala @jitavrtule 😉 Jen třeba já jsem byla dřív hodně nervózní a prudká. Teď víc přemýšlím a jsem tolerantnější. A ač vím, že to není úplně dobře, tak děti jsou pro mě na prvním místě a pak teprve manžel. Snažím se aby to nepociťoval, ale bohužel to vždy nejde.

No...hodně se člověk změní. Ať chce nebo nechce. Najednou je tu někdo, za koho máš zodpovědnost, najednou si nemůžeš jen tak po obědě lehnout nebo se třeba večer sbalit a jít se bavit - nejdřív se musíš ,,zeptat" toho malýho uzlíčku 🙂 A věř tomu, že ten Tě bude nejvíc potřebovat právě v době, kdy Ty budeš unavená, nebudeš mít náladu a nebo zrovna onemocní den před nějakou dlouho plánovanou akcí, na kterou ses těšila. Třeba pro mě to byl ze začátku docela sešup, protože jsem byla zvyklá hodně pracovat, být pořád mezi hodně lidma...a najednou se můj život zcvrknul na lítání kolem prcka a maximálně procházky...teda na čas, postupně se to lepší, ale ty začátky jsou prostě těžké. Dny utíkají strašně rychle a každý je víceméně stejný. Třeba já jsem si dřív myslela, že po porodu bude můj život stejný jako dřív jen do něho přibude dítě...ale faktem je, že se mi narodilo dítě a já se pak pomalu snažila nacpat do svého života s dítětem něco z toho předchozího života (koníčky kamarády, péči o sebe samu...). S partnerem jsme se dokud jsme neměli dítě nikdy nehádali, pak přišlo dítě a i když mi pomáhá, o malýho se umí postarat na 100%, nemáme mezi sebou žádné velké rozepře, tak prostě někdy zapracuje únava a stereotyp a už jsme v sobě. Kvůli malichernostem a taky kvůli tomu, že i hormony prostě pracují 🙂 Jak už tu psaly holky přede mnou - dítě vztah opravdu prověří. Tak teď jsem Tě možná vylekala, ale není to jenom o těch negativech. Třeba mně dítě změnilo hodně v pohledu na jiné děti a celkově na lidi, dřív jsem děti moc neměla ráda, teď je miluju, víc si všímám jak se lidi k sobě chovají, jak se chovají k dětem, jak je vychovávají...snažím se na sobě pracovat a brát si z toho to dobré a být tak sama lepší. Dítě Ti dá taky neskutečné množství lásky a štěstí - něco, co nejde popsat, co si musí každej zažít. Prostě mateřství Tě posune celkově někam jinam - už jenom tou zkušeností, že jsi matka se budeš na některé věci dívat trošku jinak, něco řešit víc, něco naopak míň než dřív. To ale neznamená, že se změníš ve své podstatě. Pořád můžeš mít svoje koníčky, pořád můžeš být krásná, pořád tu můžeš být pro manžela - jen to prostě bude trošičku jinak, prostě vše přizpůsobíš tomu, že máš dítě. Ale rozhodně to za to stojí 😉 Ten první rok se točí všechno kolem prcka a i vztah se hodně prověří, ale potom už je to lepší. Je důležité nezapomínat, že kromě matky jsi i žena, partnerka, a snažit se i ten vztah udržovat - ale na to musí být dva, takže i muž by měl pomáhat s prckem a pak budete mít i na sebe víc času. A bude to fajn, neboj...až si spolu někam vyjedete jako rodina a oba budete na tu svoji rodinu pyšní a bude vám spolu hezky, všechno z vás spadne a budete si to užívat 😉 Byla by určitě škoda se o to všechno připravit kvůli nějakým obavám - aspoň já to tak vidím, podle mě smyslem života je i ten život předávat dál a pokud má vztah fungovat a vy oba budete chtít, tak dítě není důvodem, aby nefungoval 😉

Myslím, že se u jak matky tak otce ukáže po porodu to pravé "ja". Člověk nemá čas ani sílu moc přemýšlet o svém chování a chová se tak, jak mu to je nejvíc přirozené. Proto to maximálně prověří vztah..tam, kde byl dřív čas a prostor jít se v klidu prospat, v klidu a s rozmyslem si něco vyrikat atd, už ten čas a prostor není. Byla jsem na manžela po porodu daleko víc neprijemna a on na mě taky, ale oba chápeme ze to je daný tou situaci a oba se zároveň víc milujeme. Ale kdyby můj manžel nebyl tím, kým je, tak chápu,že někomu se ten vztah rozpadne. Jinak jsem stejná ale řeším jiný věci.. Nemam čas přemýšlet nad nesmyslama a přemýšlím především nad svým dítětem a taky nad tím, tu chvíli pro manžela si najít. I přes to nevyspani a kolotoč s měsíčním miminkem jsme si našli chvíle na romantiku a naše oblíbené pořady a sklenici vína, akorát že druhou rukou držím hračku nebo miminko a občas se porad zastaví, nakojim a zase se pokračuje,atd. Nejtěžší je pro mě to,že člověk už nemůže být sobec - miminko a manžel mají přednost, a na manželovi vidím ze přednost má miminko a já. Tzn. vztanu k dítěti přesto že se mi chce spát, udělám manželovi jídlo přesto že se mi nechce,manzel mi zajde do lékárny přesto že by se radeji válel na gauči.. Zkrátka sobecký život konci a nastupuje obětování se pro miminko a každodenní budování vztahu s protějškem, protože jinak by ten vztah mohl začít kolabovat. Ale je to krásný obdobi, od tří hodin ráno nespim a teď držím konečně spící miminko v náruči. Neměnila bych.

@rituska88 napsala jsi to výborně!

Jo a taky jsem si myslela že do myho života jenom přibude dítě,ale je to pravý opak..chtě nechtě můj život je teď dítě a zbytek se tam musím snažit nacpat ve chvíli kdy miminko zrovna na chvilku spinká, po tom, co rychle umyju nádobí, rychle něco poklidim atd..když mi zbude pár minut abych si oholila nohy tak jsem šťastný člověk. Už chápu,proč si maminky nestíhají kolikrát oholit nohy namalovat se, vzít si něco jiného než tepláky..každá maminka mezi variantou nechat dítě rvat a oholit si v klidu nohy a variantou utišit ho a holt se neoholit zvolí to druhý. Toho času pro sebe je fakt hodně hodně málo.

U nás šlo všechno k lepšímu po narození dětí, a to ve všech směrech. Manžela si opravdu neskutečně vážím, protože se o nás pěkně stará a pomáhá mi, jak to jde. Trávíme společnej čas s dětima a oba si to užíváme, máme i svoje vlastní koníčky každý a navzájem to respektujeme a střídáme se v hlídání dětí, když druhý potřebuje relax. Prostě rodinná pohoda. Je to o komunikaci a o lidech....