Mám dítě a lituju toho...

Teda nevím co říct, snad jen vyhledej psychologa a popovídej si s ním o tom. Příjde mi to jako šílená situace´, nedovedu si to představit, já svoje děti miluji, miluji jejich úsměvy. zvlášt od miminka ten bezzubí úsměv a když se rozesměje je to pro mě to nejcennější, takže se do tebe nedokáži vžít, ale běhá mi z toho mráz po zádech.

Je smutné že tě okolí nebere vážně. Teď potřebuješ jejich podporu. Ono totiž může jít o poporodní depresi. Co by ti teď pomohlo? Když vezmeme v potaz že rozhodnutí mít dítě zpět nevrátíš.

nemyslíš, že by Ti třeba pomohlo si o tom s někým promluvit? Nemyslím manžela nebo mámu, ale odborníka - psychologa. Myslím si, že tímhle článkem sis jen "naběhla" - až se do Tebe "pustí" ostatní, tak to Ti vůbec nepomůže a jen Tě to "povzbudí" v depce ☹
A vrátit do práce a pořídit si paní na hlídání, to by nešlo?

Já to mám naopak....ale tvá situace musí být hrozná. Nedovedu si představit, že bych si nebyla jistá láskou k dětem.... Nevím, ale třeba si k sobě najdete cestu časem, až bude běhat, povídat, budete moci spolu trávit čas aktivně.... Bála bych se, že malý vycítí, že "to není upřímná láska" a že bude mít nějaký komplex 😅 . Rozhodně tě neodsuzuji. Nezvažovala jsi třeba nějakou odbornou pomoc.... já nevím, třeba máš jen nějaký blok z dětství 😅 🙂 . Přeji ti hodně štěstí a doufám, že si brzy cestu k synovi najdeš 🙂

Fíha......nu já moje děti a manžela miluju nadevše na světě a nevyměnila bych je za bohatství světa........zkus si zajìt do nějaké poradny, třeba pomohou......může to být i nějaký poporodní stav

Pochybuji že jde o poporodní depresi, či o potřebu psychologa. Paní to má v hlavě srovnané...i před porodem měla. Dítě nechtěla už od začátku. Jo kdyby se na něj těšila a najednou tohle, tak to je jiná...

hmmmm, chtěla jsem napsat článek na velice obdobné téma. Na otázku "změní se to někdy" nedokážu relevatně odpovědět, jen řeknu to, že já si svou cestu k mateřství taky pořád hledám. A když byly dceři dva měsíce, prožívala jsem úplně to samé (včetně křiku na ní a pocitu "odnesu tě do lesa a tam tě nechám"). Teď jí je měsíců devět a musím říct, že můj vztah k ní se lepší a lepší, ale pořád to není taková ta "mateřská radost jak z reklamy na pemprsky". Naštěstí teda manžel je ukázkový táta, sice má taky hodně pracovních povinností, ale snaží se mi vycházet vstříc. Ale taky ty moje počáteční pocity dost nechápal, muselo proběhnout hodně slzavých rozhovorů,
Můžu ti popřát jen pevné nervy a možnost zabavit se jinak než jenom dítětem.

Také bych šla pro radu někam jinam.
Držím palce,ať k sobě najdete cestu.🙂 Péče o dítě je náročná a vysilující,ale zvládla jsi ho přivést na svět!🙂
A pocity,když k tobě přiběhne a chytne olem krku jsou nepopsatelně krásné.🙂

@targeta myslím, že nutně potřebuješ psychologa, nebo psychiatra, aby ses s tím vypořádala, nebo zešílíš a ještě mu ublížíš…….. Postava se dá opět vypracovat a do práce ostatně můžeš hned, jestli seženeš chůvu, nebo jesle. Možná to pro toho malýho bude lepší, než být s matkou, co je z něj na nervy……
A nebo se vzchop a začni být trochu akční, i s dítětem se dá žít jinak, než jen sedět doma, mnoho žen s dětma pracuje a ještě zvládnou mnoho dalšího a s radostí.
Jednou snad budeš ráda, že ho máš, znám bezdětné čtyřicátnice a teda nikdy bych v takový situaci bejt nechtěla……..

Neumím si to absolutně představit, musí to být těžké... Ale syn za to nemůže, to je taky podstatné. Je mi vás líto, synka asi víc, pokud dítě necítí lásku... Určitě si nechte pomoct odborníkem.

to vypadá na laktační psychózu, některé maminky jí mají už před porodem a u každého trvá jinak dlouho, určitě si zajdi k nějakému odborníkovi, jak radí holky výše.

Jak holky tady píšou, může jít o poporodní stav, hormony... hormony jsou mazec, taky jsem si zažila svoje. Ale malou bych teď samozřejmě nedala. Vážně by asi bylo fajn najít odbornou pomoc, tady ti moc nepomůžeme...:(

@favofrenki Poporodní deprese asi ne, když jí začalo vadit už v těhotenství, že je to kluk...pokud se ovšem jedná o pravdivý příběh, čemuž vždy, když má někdo nestandartní problém a registruje se v ten den, moc nevěřím....

Jak si to ale čtu zpětně, hodně z nás to svádí na hormony, poporodní stav, ty ale píšeš, že jsi miminko vlastně nechtěla...no, tohle rozhodnutí vrátit zpátky bohužel nejde...

@merunkova ale no tak, proč by si vymýšlela..ikdyž dnes je možné všechno..

@sedmiteckas a proč by si nevymýšlela? 😉 Nedovedu si představit, že mám takovýto problém, že nesnáším své dítě, najdu si koníka, zaregistruju se tam a cizím lidem tam píšu, co s tím a ať mě odsoudí.....trochu scifi...na mě....

@targeta teda jestli nejsi provokatérka co se nudí, tak se dneska zaregistrovala na fóru pro maminky a děti 😎 . Pokud to myslíš vážně, tak k tomu se toho moc říct nedá. Jsi extra sobec, dítě jsi si pořídila jenom proto, aby jsi nepřišla o to co ti vyhovuje - manžel, vztah s matkou,...Takže jsi myslela jenom na sebe před tím, i potom. Vážně k zblití. Psycholog ti nepomůže, sobec není léčitelný. Nejlepší řešení - odejít od manžela, nechat mu dítě které dostane šanci na novou mámu a normální rodinu. Nemám nic proti ženským, které děti z různých důvodů nechtějí, je to jejich věc a rozhodnutí, ale to co nacvičuješ ty není na psychologa, ale na ránu.

Myslím, že tenhle příspěvek by si měl přečíst každý, kdo tvrdí, že mateřská láska přijde automaticky, vlastně i lidi, kteří si myslí, že mít dítě je povinnost nebo nejsou schopni respektovat cizí rozhodnutí třeba o interrupcí. A hlavně všechny ženy, které cítí, že děti nechtějí, aby nevěřily, že se to najednou musí změnit a nechají se ukecat.

Omlouvám se, že z tebe dělám takový odstrašující případ, ale u tebe je prostě vidět, že ne každá žena se na mateřství hodí. V okolí znám dívku, jejíž matka je na tom asi jako ty. Není zanedbaná, z objektivního hlediska má vše, co si přeje a potřebuje, stejně, jako to děláš ty, ale bohužel ona cítí, že ji matka nemiluje. Pro dítě je to zdrcující, ale přežít se to samozřejmě dá.

Není moc, co ti poradit, snad jen, aby ses snažila na sobě a celé rodině pracovat. Snáz se podporovat vztah otce s dítětem, ať má šanci vyrůstat jako milované. Líbí se mi, že celý problem dokazes přiznat, to si myslím, že je krok kupředu, ale dál bych tě asi odkazala na psychologa, mohl by ti pomocí najít si k dítěti cestu.

Chudak detatko,odbavovat se krikem na tak malem miminku ☹

@targeta Je mi chlapečka líto, aspoň na něj nekřič. Určitě vyhledej psychologa, my ti tady nepomůžem.

Nechcem vás odsúdiť,verím,že sú ženy čo toto prežívajú,úprimne povedané nechápem to,sama mám tri deti a chcem ďalšie,pretože ma to napĺňa šťastím a toto je podstata celej veci a vlastne aj vášho problému.Každý človek na svete je iný!! Každého napĺňa v živote niečo iné! Ja napríklad nechápem ani ženy,ktoré sa k svojím psom či iným zvieratkám chovajú ako k deťom,ale ich proste napĺňa starať sa o zviera..
Plakať nad tým,že máte dieťa,ktoré nechcete už nemá význam.Dieťa je na svete a je vaše,musíte zmeniť len postoj k veci. Čo napľňa váš život? čo vás baví? Skúste to skombinovať s tým dieťaťom..Baví vás šport,tak športujte aj s drobcom. Baví vás nakupovať?Nakupujte so synom. Chcete ísť do práce? Čo vám v tom bráni,zamestnajte opatrovateľku a vráťte sa do práce.Možno ak si uvedomíte,že dieťa nieje príťaž a že môžete robiť aj popri dieťati všetko čo chcete,tak ako pred tým,tak zmeníte postoj k malému a možno aj city zosilnejú.
Nikto vás neprinúti,aby ste syna milovala,na to nieje žiadny predpis,ako na liek.Chce to nájsť si cestu k malému.

Někdy to vytvoření pouta mezi matkou a dítětem trvá déle...Mně to trvalo min. 3 měsíce. Do té doby na mě malá jen řvala a řvala občas jsem si říkala, jestli ji nevyhodím z okna.
Manžel by asi měl pochopit, že to, co mu říkáš, myslíš vážně . Ale teď jsi tu pro toho malýho, on ti tu péči určitě vrátí. Proč myslíš, že sis zkazila život? Když ses takhle jednou rozhodla, musíš se teď starat.Přestat myslet na to, co by bylo kdyby. On jakokýkoli negativní postoj cítí. Určitě si to nezaslouží.
Co třeba najít si nějakou aktivitu s malým? Nebýt doma a přijít na jiné myšlenky. Nemyslím cvičení s říkankami apod., tam jsem byla jednou a nikdy více. Ale prostě chodit ven, seznámit se jinými lidmi, udržovat kontatkty s pracovištěm..?

@myskin Myslím si, že odsouzeni není na místě a ničemu nepomůže. Zakladatelka si uvědomuje, že udělala chybu, spíš si myslím, že hledá cestu, jak sobě i dítěti pomoci a ne odsouzení a nadávky.

@merunkova věřit mi nemusíte. Já sem chodím často a přispívat může jen registrovaný, ne? Prostě jsem asi potřebovala slyšet (číst) názor nezávislých, že bude lepší promluvit si s psychologem/psychiatrem a nečekat. Pořád jsem si tak nějak říkala, že se to změní po porodu, pak po šestinedělí, pak kdy? Takže díky za Váš názor. A jak čtu výše, nejsem jediná.

Mateřský pud i cit může někdy naskočit až později, ale v tvém případě bych raději také vyhledala odborníka. Myslím, že bys manželovi, pokud ho tak miluješ a je ti tak blízký, měla vše vysvětlit tak, aby neměl nejmenších pochyb o tom, co se doma vlastně děje. Možná by pomohlo, kdyby nebýval přes týden pryč. Možná je to jednoduše nutné pro zachování zdravé rodiny. Žádná práce nemůže být tak důležitá, jako budoucnost toho malého a vaše jako rodičů... V tvé situaci jsi asi dítě měla v době, kdy jsi byla už velmi zajetá v nějakých kolejích. Ale překolejit přeci není tragédie. Tragédie vypadá jinak. Mateřství je občas na palici, den za dnem to samé, negativní pocity občas, to ještě v normě je. Ale chtít to vrátit, jako chtít vrátit něco do reklamace, to jednoduše nejde. Potřebuješ někoho, kdo ti pomůže vidět jiné hodnoty, než jsi uznávala, kdo ti pomůže vidět věci s humorem a nadhledem. Možná k vám dítě přišlo, aby tě předělalo, aby ti otevřelo oči, ale ještě nenadešel ten čas. Ale je teď bezbranné, a potřebuje tě. Člověk má vyšší smysl života než jen pracovat a bavit se. Všechno je tak pomíjivé. A všechno na co jsi byla zvyklá, o to jsi klidně mohla přijít i jinak, než narozením miminka. Narození zdravého miminka je krásné už samo o sobě, ať si o tom myslíš sama co chceš, je to zázrak. O to, na co jsi zvyklá jsi mohla přijít na tisíc a jeden způsob, a za tragických okolností třeba...a ty též nejdou vrátit. Možná by ti pomohlo natvrdo si nějakou představit? Potřebuješ se na život podívat jinak, z jiného úhlu, pochopit, že nic není nastálo, nic není jisté... S batoletem to jistě nebude o nic jednodušší, však já také někdy křičím, a moje kamarádky se také přiznaly...ale někdy je to tak absurdní...pak se zasmějou jak směšný by byly na skrytý kameře. Přesto si myslím, že máš vážnější problém než nějaký křik...potřebuješ změnit prostě úhel pohledu, přenastavit se, a nejen kvůli dítěti, ale taky kvůli sobě.

@targeta ještě jsem chtěla napsat, trošku mi také zavání, jestli nemáš autistickou poruchu. Některé dospělé ženy, které jsou autistky mají problém založit rodinu a milovat vlastní dítě, jsou uzavřené ve svém světě a nikoho moc dovnitř nepouštějí, ani třeba vlastní dítě, ale to je opravdu téma pro psychologa.

A to jak to některé omlouvají poporodní depresí a laktační psychózou. Zakladatelka v okamžiku kdy jí někdo nasadil brouka do hlavy, že by mohla přijít o manžela tak myslí pouze na sebe a pořídí si dítě jaksi pro jistotu. Dozvídá se že to nebude holka podle jejích představ, ale kluk a má po náladě. Zase to není po jejím. Co na tom že dítě je zdravé, to jí náladu nezlepší. Když je dítě na světě, tak hrůza, ono má taky nějaké potřeby do kterých se jí nechce - lásku, zájem matky. A taky si zkazila postavu, opět je něco proti ní. Být tvým manželem, tak bych tohle nesnesla. Ale pořád doufám že je to provokace.

@merunkova Pardon, ale nepsala jsem, že své dítě nesnáším....

tyto pocity neznám, ale souhlasím s tím, co tu výše zaznělo - pomoc odborníka a zapracování na tom, abys mohla vést život co nejpodobnější tomu před porodem by vztah k miminku mohl zlepšit - vrátit se do práce, probrat si, co z bývalých aktivit s pomocí tatínka/babičky/paní na hlídání apod. lze provozovat i teď (leccos lze taky s miminkem v šátku😉)
celé to na mě působí tak, že největší problém je, že dítěti vyčítáš, že tě omezuje - v lecčems to tak ale nemusí být, s dětmi život nekončí, naopak😉