Jedno dítě je málo, dvě jsou moc?

ja som len ta s nazorom 🙂 ... myslim, ze netreba robit zavery o pocte deti 3 mesiace po porode... predpokladam, ze situacia sa postupne zmeni, zle spomienky vyblednu, zzijete sa s dietatom ako rodina a mozno sami zacnete citit, ze vam chyba dalsi clen...ja mam uz teda svoj vek a prve dieta len na ceste, ale uz len kvoli nemu by som chcela aj druhe dieta...aby sme mu dali surodenca - ve dvou se to lip tahne 😉
a to, ci budes lutovat, ze zostanes len pri jednom dietati - ano, mozu ti tu pisat zeny o svojich skusenostiach, ale ty sama to mozes prezivat uplne inak...takze na prezivanie inych sa velmi nespoliehaj 😉

To je na člověku co si pořídí :o) dyt si nemusíte druhý vyrábět hned teďka, klidně za pár let :o) Sami uvidíte, jak se na to budete cítit... Pro mně jsou málo i dvě děti, chci ještě jedno - a to bych to do sebe nikdy neřekla :o)

taky přidám svou troškou do mlýna 🙂 Malýmu jsou 2roky a 5 měsíců mě je 28 (no stará asi nejsem ale připadám si tak) těhotenství bylo celkem v pohodě do cca 8.měsíce pak se to všechno zkomplikovalo...trombóza píchání si injekcí porod ve 36tt akutním císařským řezem...Laktační deprese malej uřvanej asi do roku a půl a já v koncích... No každý kdo se mne zeptal na druhé dítě zavraždila bych ho pohledem...Druhé?? V žádném případě!!!!! Sice si to pořád moc nedovedu představit že budu to všechno nejspíš absolvovat znovu na druhou stranu jsem už připravená i na nejhorší 😀 ale hlavní důvod proč jsem se rozhodla jít do toho znovu je ten, že jsem v poslední rok neprožívala moc šťastné období a mohla jsem si vždy spolehnout a opřít o svou sestru a proto jsem se rozhodla pořídit malýmu sourozence protože až bude mít problém nebo my s manželem už tu nebudeme...nezůstane na to sám! 🙂

Musím uznat že 5 let po prvním si to o moc více užívám......vše ...... ale fakt vše je snažší.......... komplikace v těhu byly, ale já být tebou, dám tomu čas ..........

Doporučuji počkat pár let a nechat to volně plynout. Já jsem měla období do 4 let věku starší dcery, že další dítě nechci, ale pak se to u mě otočilo, jak malá byla samostatná a pak strašně chtěla sourozence, tak jsme se začali snažit. Podařilo se až po 7 letech, v mezidobí jsem měla ještě zamklé těhotenství a revizi, a když se pak zadařilo, byli jsme moc šťastní a dcera se konečně dočkala sestřičky. Holky jsou od sebe 7,5 roku a můžu říct, že je to super, starší mi hodně pomáhá a dovede pochopit, že momentálně se skáče kolem menší.

Já jsem taky po prvním porodu říkala, že druhé už nikdy, ale názor jsem naštěstí změnila, a nelituju... Teď si myslím, že je lepší mít 4 děti, než jedináčka. Když vidím, jak si moje děti spolu vyhrají, zabaví se, a srovnám to se sestřenicí, která má 1 holčičku (9 let) a pořád pro ni musí vymýšlet nějaké aktivity, snaží se s ní chodit co nejvíce do kolektivu dětí, aby nějak nestrádala... Poříd tak nějak "lituje", že jí nedopřála sourozence, jenže ona to měla kapku složitější a je ráda, že má aspoň ji.
Jinak teď bych to taky neřešila a nechala vše volně plynout, poporodní hormony a nálady jsou mrchy 🙂

@bunny123 moje mamka chtěla jen mě, důvodů bylo několik. Po 10 letech se narodila ségra a mamka říkala, že je nakonec ráda, že ji má. Já už byla velká, měla jiné zájmy a mamka se mohla věnovat ji. Nechala bych to volně plynout a uvidíte za pár let. 😉

ja musim rict ze obe tehotenstvi slo o krk mne ale cestu za dítětem by mi to neprerusilo. To je jedna věc. Druha kterou ted musim ocenit, protože druhé dite mi uz nidko nesliboval, ze zdravotnich duvodu je, ze je to teda hodne jednodussi. Mit jedináčka je pro rodice dost narocne, hodne se mu musite věnovat. OD doby co mam druhé jsou ty dva partaci a téměř od miminka o nich nevim. Vic se nauci se taky mezi sebou domlouvat a první kdyby nebylo druhé jak je stopro desne rozmazlena a tak a ja vykvetu kolik vyzadovala ode mne casu. Jake udavate argumenty mi moc neprijdou argumenty. Spis celkem odpověď, nechcete, nemejte, to uz prece vite, ze můžete litovat. To uz je prave jen o rozhodnuti. JE to takova dost nazrala úvaha z vasi strany. Ale obecne mne to s jednim prisla vetsi práce nez se dvěma. Starosti budete mit jak s jednim tak se dvěma, jen se vic sni, vic se rve, vic se smeje a když tu nebudeme, bude tu mit aspoň nekoho a nebude na svete samo. Ja na to teda vždycky vic koukam s pohledu dítěte, když uz jsem si to spachala tak za to mam zodpovednost a chci to nejlepší i pro nej. Ja uz se v zivote naradila 🙂))) tak ted at si to taky uzijou oni. Ale urcite to moc nereste, obzvlast po porodu. Ja zase dřív chtěla tri a jak jsem si i to jedno musela vybojovat a pak druhé uz byl naprosty zazrak a prave v tech nejhorších chvilkách je dulezite nemyslet moc dopředu a trapit se výčitkami. Zijte jak je vam ted dobře a uvidíte. Ono vam i to jedno obrati svet a mysleni vzhuru nohama.

na tímto uvažovat 3 měsíce po pordu je nesmysl,tyhle věci chtějí čas,jinak můžeš mluvit za rok nebo za roky tři,on tě život navede...
Ale kdybych měla odpovědět na tvoji otázku,tak jeidnáček je podle mého názoru chudák,manžel byl(respektive měl sestru ale o 9 let starší a byla brzy z domvoa pryč)takže se vůbec neznají,kamár od mého syna je jedináček a lituji ho,opravdu v dětství i podle mého v dospělém věku přichází o hodně,mám bratra a děkuji bohu za něj..
Pracovní realizace,a proč by nebyla možná s dět?mně se s dětmi otevřeli úplně jiné obzory,je pravdou že děti jsou můj středobvod vesmíru a nemám ambice na na hloupé kapitalistické pozice,ale realizovat se lze jakkoliv,jen aby byl člověk šťastný.......

Jako matka jednoho syna (zatím) neumím poradit, ale vyrůstala jsem jako jedináček a nestálo to za nic. Chyběl mi parťák. Na všechno jsem byla sama. Ve dvaceti jsem vyhledala tátu a zjistila, že mám o 13 let mladší sestru. Manžel má taky sestru s velkým věkovým rozdílem a o pořádném dětství mluví až od doby, kdy se narodila.

nech tomu čas, já jsem začala chtít druhý tak zhruba od jednoho roku první dcery, hned se nezadařilo trvalo to 12 měsíců. A nakonec neplánovaně čekáme třetí prtě 😀 . Jen vím, že být doma sám je na prd, mám ségru o 15 let starší a chyběl mi taky parťák. Možná i proto jsem vždycky chtěla mít aspoň 2 děti

Já jsem na sále zuřila, že druhé už nikdy, šestinedělí bylo neskutečné peklo a celkově první 3 měsíce takové, že jsem byla přesvědčená, že druhé nikdy v životě. Když měl malý 9 měsíců tak se to najednou strašně zlomilo a já moc chtěla druhé, ale manžel ne. Teď čekáme druhé a jsme moc rádi, ale stejně cítím, že přichází se zpožděním 😀

No my jsme už od začátku i při těžkém a komplikovaném prvním porodu věděly že budeme chtít ještzě jedno po 15ti měsících máme druhou holčičku, je to hodně starostí ale ten pohled když si spolu obě hrají je k nezaplacení... samozřejmě je to fakt záhul a dokážou pěkně pozlobit, ale nikdy bych to neměnila.. taky jsem měla sourozence a bylo mi s nimi fajn i ted se aspon máme s kým navštěvovat.. takže já bych byla rozhodně pro další, ale jak se tady píše je to na každým jak se na to cítí.. my máme dvě a ještě jedno chceme ale tak za cca 5let..

@bunny123 S jedním dítětem si vše zařídíš podle něj, a podle sebe, pohoda , koníčky,... Se dvěma to je pořád boj o nějaký rozumný kompromis mezi nima a na rodiče už tolik volby nezbývá... Já jsem vždy chtěla dvě děti, protože jsem jedináček. A právě proto mi to dává šíleně zabrat (nemám svůj klid), ale neměnila bych 🙂
A jak psaly holky, nech to plynout a uvidíš.

@bunny123 nech tomu cas. Uvidis za pul roku.teda, ne ze budes chtit za pul riku hned otehotnet, ale spis uz budete mit oba predstavu, co chcete. Nebo za rok. Casem bud zjistite, ze vam jedno staci, nebo chcete vic.

Teď, když máš malé miminko,bych tohle vůbec neřešila...Za pár měsíců,let to třeba uvidíte jinak a třeba taky ne...ono je taky otázka dítě a dítě,já mám jedno a to už je dospělé a kolikrát s jedním konkrétním dítětem to může být náročnější,než s třema jinýma dohromady... 😉
Do tří let syna mě myšlenka na druhé dítě vůbec nenapadla,pak nebyly podmínky pro více dětí a pak už zase,když byly, bylo zdravotně pozdě mít nějaké další...a jestli lituji?Jednak nejsem na světě od toho,abych něčeho či sebe litovala a pak prostě tak to v mém životě bylo a dneska jsem vůbec ráda,že mám vůbec to jedno dítě... 🙂 a ,že byla doba,kdy si člověk říkal,že možná,kdyby nebyl až tak zodpovědnej a neřešil,co a jak bude,mohlo to být jinak,tak to jo,to mě samozřejmě párkrát napadlo,ale tím to končí...A pak si myslím,že je velký rozdíl,pokud má někdo jedno dítě dobrovolně,ze svého rozhodnutí a pak,když ho má nedobrovolně,ať už z jakéhokoliv důvodu...

3 měsíce po porodu bych vůbec neřešila otázku zda mít nebo nemít další. až se sladíte s prvním, zjistíte co rodičovství obnáší, tak se můžete rozhodnout dál. A stejně to bude jiné než jste si představovali 😀 Mám dvě děti ani ne 2 roky po sobě a nelituju. Vždycky jsem chtěla víc než jedno a přišlo to když měl starší rok, že bych chtěla další mimčo (byl hodnej, spinkal pěkně, režim jsme měli, a už byl odrostlejší, už ne miminečko..no logicky během tří měsíců po otěhotnění se všechno změnilo 😀 , ale zvládli jsme)

@bunny123 Po narození dcery jsem si také neuměla představit, pořizování sourozence 😉 A to podotýkám, že malá byla andílek! Spinkala celé noci, bezproblémové kojení, prostě zlatíčko. Mě ale moc nebavilo být prostě doma, ten každodenní stereotyp.
Jedináčka jsme ale s manželem nechtěli. Mám o dva roky mladší sestru ( manžel má sestry tři 🙂) A já jsem si tak nějak vždy říkala, že je super, když člověk doma slyší dětský smích a hry - s tím jedináčkem je to takové jiné................
Chtěli jsme ale větší věkový rozestup, věkově jsem nikam spěchat nemusela. No a nakonec si k nám bratříček našel cestu podle svého. Děti jsou od sebe 22 měsíců a přiznávám, je to někdy mazec 😉 Na druhou stranu vím, že jak porostou, už to bude jenom lepší. Výhodu teď vidím zejména v tom, že budou dělat stejné věci . školka, škola, kolo, lyžování ( Adrianka už má tedy náskok , ale to se dožene 🙂).
Nemuseli jsme řešit to, že si prostě starší dítě nemusí zvykat na to, že se na nějakou dobu většina věcí přizpůsobí a podřídí malému miminku.

Osobně ale lidi, kteří se rozhodnou mít jedináčka nikterak neodsuzuji. Jenom asi nikoho takového osobně neznám 🙂. On se ti skutečně ten názor může ještě stokrát změnit...................

@michaela_2 taky mám 22měsíců..a mazec je to pořád 😀 ale je fakt že už má člověk volnější ruce, jsou samostatnější, hlídatelnější, když někam chceme nemusíme brát kočár a milion serepetiček, zajímají je stejné věci, rok nebo dva spolu budou v jedné školce 🙂

ja osobne chtela druhe hned.. ja sem na tehu a miminka jak magor.. a to se u nas stavalo castymi hadkami... tehu v poradku.. porod rychlovka.. zadna bolest.. malej byl uzasnej.. od roka spi celou noc v tahu.. nebreci sam si vyhraje.. atd.. proste dokonale dite.. okoli mi neveri jak je mozny ze zrovna ja mam takovy ditko.... bohuzel otehotneni u nas je narocneejsi... nejde to a nejde to.. manza teda nikdy nebyl na deti.. on si klidne dokaze prectavit zivot bez nic ale ja ne... takze kdyz se zadaril malej.. ja chtela do 3 let mit dalsi.. ale bohuzel.. takze ted prochazime ruznyma vysetrenima proc se druhatko nedari.. je mi jasnyy ze druhy ditko bude uplne jiny nez byl malej.. ale I tak jdu do toho.. myslim ze to resite moc brzy.. vsak prvni rok je vzdyckky nejnarocnejsi.. co se tyka deti.. takze hlavu vzhuru.. uzivej si miminko.. a druhatko reste az na to budete pripraveni.. taky byt nemusite.. ale to poznate asi az s odstupem casu 😉

@andelka Těším se, až jim bude tak 8 a 6 😀 ale je fakt, že já mluvím z pozice, kdy dcera je fakt zlatíčková doteď. Je schopna si hodiny sama hrát, zabavit se. Jenom má občas vztekací záchvaty, ale ty snad přejdou 😉 Jinak je ale fakt hrozně klidné dítě. Je šikovná, to jo, ale nikdy nebyla ten typ dítěte, za kterým musí maminka lítat a ani si nesedne, venku je většinou milionová........Fanoušek vypadá, že bude živější, tak uvidíme co budu říkat za rok 😉

@michaela_2 no, já mám prvního kluka, hodně akčního, s tím se muselo každý den ven, ale naštěstí hodně pomáhala babička, že se mu věnovala, protože to malé bylo věčně u prsu, nespací..ten první rok kromě kojení jsme si fakt nesedla, pak jak malej začal chodit taky, ale zvládli jsme a už je to ok. Ale na to až jim bude tolik co píšeš se těším taky 😀 Teď se sice milují, ale furt řežou a perou a je pořád řev.

Musím Vám napsat jak to bylo u nás. Poznali jsme se s manželem když nám bylo 28 ve 30 se nám narodila první dcera. Porod příšerný, koliky, bezesné noci, časté dýchací problémy. Moje rozhodnutí , že další dítě rozhodně ne. Uplynulo necelých 5 let a manželova sestra po ivf otěhotněla. Od tchyně, švagrové i manžela jsem poslouchala, jak by bylo fajn mít dítě spolu. Tak jsem řekla ano ale dýl něž do mých 35 narozenin nezkouším (bylo to 8m do mých narozenin. ) Další měsíc jsem zjistila že jsem těhotná. Šla jsem k lékaři a málem jsem omdlela. Čekala jsem dvojčata. Panika.....kam je dáme, jak to zvládnu??? Každý slibovalpomoc,které se ovšem nějak nedostalo.Dnes mám skro 7 letou slečnu a 2 letá dvojčata. Když se ohlédnu zpět byly dny kdy jsem chtěla umřít, odjet tisíc kilometrů daleko nebo i vrátit čas, ale dnes vím že to mám za to že jsem nikdy nechtěl druhé tak mám tři 🙂 mít víc dětí než jedno je určitě lepší.Vidím to u straší dcery, která se musela naučit, že nemůže mít vše a tolerovat sourozence.