1. dítě, 1. osobní krize
mám čtyřměsíční holčičku, vše jde dobře, je zdravá, usměvavá, vše je ok, hrozně ji miluju každým dnem víc a víc, předevčírem jsem ji poprvé dala na noc k babičce na hlídání, s tím, že po dlouhé době podívám mezi přátele, odreaguji se, ale večer se mi vůbec nevydařil, měla jsem obrovské výčitky, a nedokázala jsem myslet na nic jiného než na Malou a na spoustu jiných věcí, prostě jsem nedokázala vypnout..a ještě mi to bylo více líto, když jsme viděla manžela, jak se náramně baví, vůbec nic neřeší, nromálně jsem mu to záviděla (ale v dobrém 🙂 ) ...hrozné co? vůbec nechápu, co se to se mnou děje, asi jsem se ještě nesrovnala s novou rolí?
stalo se Vám to některé z Vás?? jak jste to řešily?
@kacikaci Vitej mezi matkami... 😉 Tak to u vetsiny z nas proste je... Tvoje mala je jeste fakt malinka, ja napr. od Miriam byla poprvy pres noc az mnohem dele, v tyhle dobe bych to nedala vubec, takze bud rada, zes vydrzela aspon neco. Casem se to trochu zlepsi, ale uz to fakt nikdy nebudes jenom ty.
Ja to mam dodnes, i kdyz jsem nekde bez Miriamky, tak ji mam porad v sobe, porad jsem ji jakoby plna. A pokud mam pocit, ze neni treba uplne v pohode nebo kdyz si proste nejsem jista, ze v pohode je (kdyz napr. travi cas u byvaleho), tak o zabave nemuze byt ani rec..
Taky jsem si kolikrat rikala, jak bych rada vypnula a byla zase nejaky cas jen ja sama za sebe. Byl by to dost oprostujici pocit...🙂
Obcas o te svobode premyslim, ted nemyslim svobodu kroku, ale spis tu dusevni svobodu, kterou uz asi jako matka mit nebudu...
Ale naopak, srovnala ses s novou rolí až moc a chvíli bude trvat, než se odpoutáš. Já jsem poprvé jela asi od dvoutýdenního syna na dvacet minut do města, koupit si kojopodprdu, a byla jsem v totální krizi 🙂.
Chce to čas a postupný tréning, až si budeš jistá, že je u babičky spokojený, všechno zvládají, tak to zvládneš taky, i když na něho pořád budeš myslet, ale už se budeš i bavit. Rozhodně ale dost lidí přenastaví po narození děcek priority a víc než zábava a známí (to nemyslím ve zlém) je baví sedět doma s děckama, takže fakt myslím, že to je naprosto normální.
Jo, a většina chlapů to tak fakt nemá - nejsou s děckem každou minutu, chodí do práce, pokračují v běžných činnostech, takže pro ně to není žádná změna (pro ženskou je to změna absolutní)
Tak tohle je uplně normální 🙂 Já o proti tobě budu asi případ pro psychiatra 🙂 jestli tě to potěší tak mé dceři bude teď 20 měsíců a ještě mi ji nikdo nikdy nehlídal (teda kromě manžela).. prostě si neumím představit, že by měla někam jít s někým jiným než se mnou i kdyby to byla třeba tchýně a tak.. vůbec nepochybuji o tom, že by se snad o ní špatně starala to ne ale já to prostě nechci. Vždy si vše zařídím tak aby mohla být dcera se mnou. Vím, že kdybych někam šla bez ní jen bych přemýšlela o tom co dělá, jestli je o ní dobře postaráno, jestli se jí nestýská atd. prostě bych se nedokázala uvolnit. Věřím, že k tomu časem dospěju k té "normálnosti" ale teď ještě ne.. snad si o mě lidi nebudou myslet, že jsem cvok 🙂 Takže neměj u sebe obavy, přijde to samo, ale už to nikdy nebude takové jako před dětmi.
@kacikaci Jak již bylo psáno-vítej v klubu!!! 😉 Je to zcela normálni, já dala poprvé malýho na hlídání, když mel 9mesícu.Sla jsem si sednout s kámoškama večer, pokecat, odreagovat se...pravda byla taková, že jsem se vube neodreagovala, ba naopak!!!Zesílila jsem si telefon na maximum, abych ho slyšela kdyby treba mamka volala, že se neco deje!Neustále jsem ho kontrolovalaa nemluvila jsem o ničím jiným, než o Bořečkovi, jak se mi stýská a jak jsem hrozná matka, že jsem ho v 9mesicich dala hlidat.Takže pak jsem nebyla nikde asi pul roku.No a pak se to zacalo lepšit.Jak dítko poroste, tak uvidiš, že to odloučení budeš zvládat líp a líp, nicmene tu pomyslnou pupeční šnuru asi nepřestrihnes nikdy(nebo alespon já to tak vidim)Predtim jsem si vubec nedokázala predstavit, jak to psychicky zvládnu, když nastoupim do práce a malýho treba pul dne neuvidim a jeste ho budu sverovat cizým učitelkám ve školce.Ale zvládla jsem to, musela!!!I když stýská se mi vždycky hrozne moc!
to je úplně normální..... kamarádka mě tahala ven, když malému byly 3 měsíce, nešla jsem, nemohla jsem, nechtěla jsem......venku jsem bez malýho ještě nebyla, ale z jiného důvodu, manžel dělá po nocích a na hlídání nikoho nemám a vím, že i když jednou půjdu, budu to prožívat stejně i když je syn starší než tvoje holčička.
děkuji všem za příspěvky! moc ráda slyším, že nejsem blázen 😉 musím říct, že je to dost velký záhul na psychiku mít dítě 🙂 vůbec jsem nic takového nečekala, věděla jsem, že to bude velká změna, ale že to se mnou takhle zacvičí, to mě tedy dost překvapilo 😲 nu snad se to časem srovná, na jednu stranu mě to doma pořád nebaví ale na druhou prostě nemůžu odejít, to je schíza 😎
Je to o párkrát...dneska dávám malou s klidným srdcem mamce, nebo babičce a opravdu si volno užívám. Člověk si musí hlavně vybudovat důvěru v toho, kdo hlídá. Občas nám přijde večer pohlídat malou švagrová a vyrazíme do kina, ale první 2-3 odchody jsem byla jak na trní 🙂.
Malému jsou 2 roky a 2 měsíce na noc jsem ho ještě nikomu na hlídání nedala pouze přes den a o víkendech když chceme s mužem jít na oběd na golf nebo večeři - vydržím tak hodinu a už se mi stýská 😉 tvvoje holčička je ještě malinká takže to je ještě čerstvé jen se užívejte vzájemně uteče to jako voda 😉 😉
@kacikaci
@kacikaci ja byla poprve "venku" bez moji dcery, kdyz ji byl rok a 8 dni a taky me to vubec nebavilo. Pupecni snura je silna i tak, vsechno chce svuj cas.Momentalne se nemuzu srovnat s tim, ze nekdy pujde ona sama ven, dostane chip pod kuzi 🙂
Ted cekame druhe miminko v domeni, ze lasku a strach rozdelim mezi 2 deti, ale taky se obavam, ze to bude dvojnasobny strach, ale i dvojnasobna laska a radost 🙂
@kacikaci Já mám půl roční holčinu a ještě jsem bez ní nebyla víc než 15 minut ( třeba že jsem vyběhla na poštu a nechala jí babičce) a vůbec s tím nemám problém. Těšila jsem se, až budu maminka a přátelé ani nic podobného mi nechybí. A pokud chci někoho vidět, domluvím to přes den a jdu s Amálkou.. nemyslím si, že je něco špatného na tom, nechat dítko doma a jít se pobavit, není ale ani nic špatného na tom, si tyto "radovánky" nechat na později. Každá maminka jak chce a cítí..hrozné to není..si úplně normální 🙂
@diviska taky mám Amálku 🙂
já už byla bez ní přes den chvilku po porodu, protože dálkově studuji, ale to bylo úplně jiné, taky se mi stýskalo, ale teď to bylo úplně jiné, škola je povinnost, tak to mi nepřijde, ale jak se mám jít bavit, odreagovat, tak je to průšvih, ale snad to časem přijde
jak se s tím člověk smíří? s tím celoživotním strachem? 🙂
Jo, jo holky, přesně jak píše anatanka, já si vůbec nedokážu představit, třeba že naše Martí jednou půjde sama do školy, ze školy, s kamarádkama (a později i s kamarádama 😎 ) ven, potom v pubertě na diskotéku atd. To se asi doma zblázním strachy ☹ Teď teprve chápu, jak se asi naši museli o mě bát.
@kacikaci Neboj, jsi naprosto normální 😀 Tak to má každá máma.
Holky já to tak nemám. Malou samozřejmě horzně moc miluju, ale potřebuju i čas pro sebe. A když hlídá manžel, babička a já vypadnu tak na malou myslím jen chvílema a jinak si tu svobodu užívám 😀
Tohle jsem neměla ani když byla menší. Vím, že je s někým jiným, vím že je v bezpečí a má se dobře a jsem v klidu. Těším se na ní, ale nemyslím na ní tak že bych neměla nic z kina, cvičení apod....
Ale tím nechci říct, že to co cítíte vy je divné...
nene jen to má každý jinak a to co cítí kacikaci je úplně normální 😀
Myslím, že je to i o tréninku. Já asistovala i při prvních koupáních tatínkem a pak jsem raději odešla do kuchyně. Teď poslední tři týdny chodím ve středu večer cvičit. Chvílemi si říkám co doma kluci asi vyvádějí, ale uvnitř sebe si řeknu, že je o Ondru postaráno a je mi líp. Je to hodinová odměna a na cvičení jsem aspoň chvíli sama za sebe. Na noční juchání se ještě sama necítím a vím, že bych Ondráška zatím ani nikomu jinýmu než příteli nesvěřila. Jsi normální, jen to chce postupně a pomalu. Třeba vyrazit s kámoškou jen na kafčo, třeba na hoďku nebo dvě a postupně si zvykneš. Je to jen na každé znás, jak to cítíme. Máme v sobě naprogramováno, že se nikdo nepostará o naše dítě tak dobře jako my samy a to musí překonat každá za sebe. Já začala trénovat tím koupáním a pomalinku sem přidala cvičení. Tatínek se postará, svým chlapským způsobem, ale postará. Jen je potřeba důvěřovat. Myslím, že i pro mimčo je lepší odreagovaná, pohodová mamča. Obavy jsou normální, ale nic se nemá přehánět. Držím pěsti, aby sis uměla udělat chvilku i pro sebe a hlavně bez výčitek a v pohodě 😉
Kacikaci to co prožíváš je úplně normální. Prostě to mateřské pouto mezi tebou a holčičkou tu bude napořád. Já když jsem byla poprvé s kamarádkou v kině a malý byl jen s tatínkem (uspaný) tak jsem z filmu taky nic neměla. Postupně jsme zavedli čas který trávil jen s tatínkem a já chodím cvičit a báječně se tam odreaguju.
Určitě se to časem zlepší, ale myslet na dítě budeš prostě pořád. Jen to chce mít někoho komu naprosto důvěřuješ když mu dáváš dítě na hlídání abys pak neměla nervy ještě z toho jak to ten člověk zvládá.