Závidím kamarádkám. Co s tím?

Zažívala jsem to samé, včetně zamlklého a mimodelozního těhotenství. Ráda bych Ti něco poradila, ale i když děti nakonec mám a ty všechny věci kolem jdsou více jak 13 let za mnou, tak to mám stále v živé paměti. Hrozně to bolelo. S kamarádkami jsem nebyla schopna se stýkat a omezila i telefonní kontakt, ale prostě to nešlo. Zpětně se divím, že jsme zůstaly kamarádkami, že to holky nějak vzaly.
Nesnesla jsem pohled na těhotné, na kočárky. Hrozná závist a bolest. Kamarádkám jsem to také přála, ale každé další těhotenství v okolí jsem Hrozně obrecela. Nakonec jsem se pár měsíců po mimodeloznim psychicky zhroutila. Neschopenka, denní docházení na terapie. Právě v tu dobu jsem pak otěhotněla. Takže kecy, že člověk musí být hlavně v pohodě úplně nesnáším.

@anakolut Ne, člověk nemusi byt v pohodě, to by lidstvo uz davno vymrelo, ale to, ze se nema celou mysli upinat k otehotneni, to celkem funguje.

Chapu, jak se cítíš, ale na druhou stranu, pocit, ze vsem ostatnim to slo bez problémů a samo, je jen iluze... V nasi společnosti je zvykem mladé těhotenství tajit a o pripadnem problemu nemluvit, ale je to častější, nez myslis.

Ahoj. Je mi líto, co zažíváš. Neboj se to kamarádce říct, že je to pro tebe těžké a nemůžeš se bavit o miminku. Pokud je to pravá kamarádka, pochopí to.
Můj brácha otěhotněl s přítelkyní po 2měs. vztahu, hned napoprvé (ona za ním přišla, že musí koupit HA a on řekl, ať kí nekupuje - abych řekla pravdu, všichni jsme to nečekali - jemu tehdy bylo 32 a jí 34 - už měla dvě holky z prvního manželství). V tu dobu se začala snažit i má ségra(28) s manželem(32) a rok jim to nešlo. Narodil se bráchovi synovec. Rok nato ségře neteřinka. Brácha měl kecy typu, ty neumíš kluky apod... Pro mou ségru to bylo hodně těžké.
Když jsem se seznámila s partnerem, věděli jsme, že chceme budovat rodinu (mně tehdy bylo 31 a jemu 35). Po 3měs. vztahu začal rekonstruovat byt. K prvnímu výročí jsem měla pozitivní TT (první syn nám vyšel napoprvé). Celé těhotenství bylo v pořádku, ikdyž jsem chodila do rizikovky (mám cukrovku a crohna). V 37tt jsem chytila covid (nic strašného, jen jsem měla tánět nosohltanu jako každý rok v zimě). Chytili to odemne i rodiče - ani můj obvodní nechtěl věřit, že su covid+. Šla jsem na kontrolu k zastupujícímu lékaři, co měl nastarosti covid pacientky. Na tuto kontrolu nikdy nezapomenu - čekali jsme hodinu v autě, než zavolali, že mohu dovnitř + hodina cesty a na konci těhu to prostě nechceš - musela jsem strašně čůrat a tu byl první problém - přeci nekontaminuji jejich wc - nakonec mě pustili v ordinaci. Pak se ptal lékař na váhu ( vždy mě vážili tam a doma jsem se opravdu nezvážila) - sestra se ke mně chovala jako k odpadu a zároveň byla velmi "příjemná". Když doktor dělal vyšetření, byl mondůru, což bylo jasné a měl dvoje rukavice. O co větší bylo překvapení, když mi po UZ řekl, že v rukavicích nemá cit a že i tak udělá rukou vyšetření. Tehdy byl pátek, má původní doktorka šla na pohřeb a viděla mě u bočního vchodu, kudyma jsem šla na vyšetření. Tehdy mi říkala, že se za týden podívá do karty (byla v důchodu a pracovala jen pátky), co doktor vymyslel - týden před měl syn na monitoru hraniční tachykardii a ten doktor mi monitor neudělal. Měla jsem od ní napsané na pondělí CS. Jaké bylo překvapení, že doktor nenechal termín na 25.1. ale na 2.2.. Prý by bylo těžké dělat CS u covid pacientky. Já věřila. Takže kontrola za týden 29.1. u mé doktorky ale už nebyla. 26.1. (den po původním CS) se syn přestal hýbat. 27. mi v porodnici sřekli, že druhý den budeme vyvolávat mrtvého syna - CS se neuskutečnilo, abych mohla brzo otěhotnět. A že porod byl komplikovaný, tak to byl a zjistilo se, že větší miminko, jak 3kg neporodím bezpečně - syn měl 3,8kg a museli ho doslova rvát 2 doktoři a 2 sestry mi ležely na břichu - byl zaseklý ramínky. Nakonec jsem skončila na sále, jelikož byla přirostlá placenta a nešla porodit. Celou rodinu to zdrtilo. pár dnů nato - 2.2. odvezli mého tatínka do Jičína na covid oddělení, kde byl týden v umělém spánku na ventilaci a byl v kritickém stavu. Sice spadal po RK ale v roce 2021 byl nedostatek lůžek v nemocnicích. RK mělo dva pacienty a rozhodovaly se, který pojede "blíž" k Jičínu a druhý do ČB myslim. Taťka svůj boj vyhrál a říkáme si, že Maxmiliánek ho opatroval. Doktor, co mi řekl verdikt, že Maxím nežije,mě i druhý den odrodil a ošetřoval celé další těhotenství a nakonec i on mi dělal u druhého syna CS (původně to měl být jiný doktor a jak jsem byla šťastná, že se na sála objevil on). Kluci se narodili 1rok po sobě (28.1.21 a 15.2.22). Celé druhé těhotenství věděli jen po rodině. Tím, že jsem se odstěhovala za partnerem 60km, tak mne znali jen lidi ze vchodu, takže jsem tady bříško neschovávala a když jsem jela k rodičům na návštěvu, nikde jsem moc nechodila a zároveň byla zima, takže se dalo hezky skrýt bříško. A jaká byla reakce mého bratra na 2.těhotenství? Podávala jsem mu UZ a on " Co to je?". Moc dobře věděl co "to" bylo. Hodně mě to tehdy zasáhlo, moc dobře věděl, co se nám stalo a jak to bylo vše důležité. Synovi je rok a nikdy neviděl svého strejdu. Naposledy jsem mu napsala, když se syn narodil.

my sme cekali 3,5 roku...sice bez potratu a jinych problemu, ale zase sem tim padem nevedela, jestli to vubec jde 🤷🏼‍♀️ mela sem to taky, navic se me vsichni ptali 🤦🏼‍♀️🤦🏼‍♀️🤦🏼‍♀️ tyhle otazky by mely byt zakazane 😡 taky mi pohled na kocarky a tehotne vadil, kazde dalsi oznameni tehotenstvi sem obrecela, zavidela... zlobila sem se na sebe za to hrozne moc a rikala si, ze se nam to urcite nedari i kvuli tomu 🙈 nakonec jsem to zpracovala, zavidela sem dal, ale nechala to projit...nepotlacovala to, tem nejblizsim, kterym to slo rict, jsem to rekla, aby vedely, proc mi ted treba vadi se videt casteji, ze jim to preju z celeho srdce a jsem stastna s nimi, ale zaroven mi to ublizuje. a ty opravdove kamaradky to pochopily a me to pomohlo ten pocit prijmout, projit a nechat odejit a nezlobit se na sebe za to. co jsem ale nedala, musela sem odejit z prace, protoze jsem mela na starost klientku s mentalnim postizenim s malou holcickou 🙄 brecela sem kvuli tomu kazdy den, az sem z toho byla na pokraji vyhoreni 😔
zpetne vidim, ze mi ty roky cekani daly hrozne moc a jsem za ne vdecna. moc me to naucilo, zmenilo...❤️ drz se, posilam ti silu na hledani tvoji cesty ❤️

Taky jsem si tím prošla. Nemohla jsem otěhotnět 12 let, pak se povedlo, ale mimoděložní, podruhé potrat, až třetí těhotenství vyšlo. Tenkrát jsem nesnášela těhotný ženy, nesnesla jsem koukat na malý děti. Já myslím že tím si projde asi každá. Ale neboj, určitě se brzy taky dočkáš miminka 🍀🍀🍀

Je mi to moc líto 🥺 přišli jsme o syna ve 23 tt. Když jsem konečně vyšla mezi lidi,tak jako naschval chodily maminky s kočárky nebo s prckama. Rvalo mi to ♥ a za 4 měsíce jsem šla na gyne operaci a musela jsem ležet na porodním oddělení, protože gynda byla kovidova..to mi taky moc nepřidalo. Ale neboj, čas je nejlepší lékař. Nikdy nezapomeneš, ale čas otupi hrany.. drž se, teď už bude jen dobře ☘️☘️☘️

Chápu to, zažila jsem něco podobného. Otěhotněla jsem ve stejné době jako kamarádka, ale potratila sem a bylo pak těžké sledovat její pokroky a radovat se s ni. Já se dočkala o půl roku později. Ale bylo to těžké, po prvním potratu sem to brala jako náhodu, po druhem už sem byla víc psychicky vyřízená a skoro mě rozbrecelo potkat někoho s bříškem nebo kočárkem. Hormony dělají svoje no :D ono se určitě zadari 🙂 dej tomu chvilku času, otěhotnět můžeš, to je pozitivní a jedno ZT je náhoda, to prozije každá druhá a má pak děti v pohodě 🙂 doporucuju se začít soustředit na něco jiného, já odjela na dovolenou, vycistila si hlavu a pak nastoupila do nové práce a ještě ve zkusebce sem byla těhotná a už úspěšně 🙂

Tohle moc dobře znám, byť jsem to zažívala téměř před deseti lety. Tenkrát jsem třikrát po sobě potratila, toho času obě švagrové těhotné, navíc jedna z nich byla ke mně dost neohleduplná a měla pořád tendenci vypisovat každý prd ze svého těhotenského života. Já se z toho pak skládala a myslela jsem si, že už nikdy nebude líp...a ono pak nakonec bylo. Otěhotněla jsem počtvrté a narodila se mi dcerka a pak jsem otěhotněla po čtyřech letech a mám synka. Se švagrovou už se tedy nebavím, v tu dobu jsem na tom díky ní byla dost psychicky špatně a pak jsem si zažila teda i druhou stránku pohledu a do když já čekala právě synka a bylo těhotenství opravdu hodně rizikové a jedna kamarádka to věděla, stalo mě to právě kamarádství...ona toho času měla mimoděložní a ještě nemohla otěhotnět, tak se stejnou přestala bavit...nicméně i ona už má dvě děti. Vím, že to máš teď hodně těžké, ale věř, že jednou se to povede 😊 držím moc pěsti

Nam trvalo 2 roky, nez se to povedlo. Taky v okoli neplanovane tehotenstvi, kamaradkam se zadarilo hned. To na psychice ne pridalo. Velkou oporou mi byly kamosky a pak synovec, ktery se mi narodil. Tam jsem se vyradila, maleho rozmazlovala. Diky kamaradkam mam ted ve vsem prehled a uz jsem ted vedela, co chci a co nechci. Udelala jsem prednost z toho, nabirala zkusenosti. A zpetne vidim, ze je ted to tehotenstvi lepsi. Mame s manzelem jeste lepsi vztah, mame se lip, vic penez, lepsi byt, vidinu stehovani na domecek za rok.

@evellin123 Moc ti děkuju za slova podpory. 🙏🏼 Úplně tě s pejskem chápu, já už ho totiž mám, 12ti letou fenku labradora. Je pravda, že procházky s ní mi vždycky pomáhaly, takže věřím, že teď to bude stejné. Na štěňátkem přemýšlím hodně, ale bojím se, co by to udělalo s ní. Každopádně máš pravdu, že je to vlastně takový terapeut a teď co spolu budeme doma, tak se mi snad duše uzdraví. ❤️

@martulka88 Neskutečný příběh, mísí se ve mě nenávist, zlost a lítost, ale taky obdiv. Si neskutečně silná, to čím si si prošla muselo být opravdu hrozné. 😔 Jsem moc ráda, že to dobře dopadlo a máte své vytoužené děťátko. A já po každém takovém příbemhu jsem silnější a silnější. Moc ti děkuju! 🙏🏼

Holky moc vám všem děkuju, je to neskutečný, ale hrozně mi to pomohlo. Nejhorší právě je, že zrovna s tou kamarádkou se kterou bych to normálně řešila, to nejde. Nemohla jsem se nikomu svěřit, připadala jsem si nepatřičně. Moc jste mi pomohly 🙏🏼 všechny jste bojovnice a já doufám, že si to taky jednou vybojuju. ❤️

Je mi moc líto co prožívas, nezažila jsem,ale byla jsem v pozici te nejlepší kamarádky které se podařilo. Otěhotněla jsme s kamarádkou podobne a ona a ji uz po druhé tehotenstvi špatně dopadlo. Mě to bylo hrozné líto a prožívala jsem vsechno s ní a je to těžké. Chceš se s kamarádkou o vše podělit a teď najednou jak, aby to nevypadalo blbě,aby to nevyvolalo smutné pocity, nebo zase aby neměla pocit, ze ji chci vynechat. Naštěstí kamoska brzy otěhotněla znova tentokrat úspěšně, dcery máme o 8mesicu, uz je to par let.. Tobě držím palce ať se toho štěstí taky dočkáš.

U mě podobně, možná to neprožívám až tolik, protože se s lidmi z okolí a z rodiny, co mají miminka nebo čekají nevídám zas tolik, ale je pravda, že mi stačí kouknout na fotky třeba na facebooku a jsem marná. Všude samá rodinná focení, zásnuby, nedávno svatby mezi přáteli a rodinou a já si díky tomu připadám úplně odepsaná, úplně k ničemu. Jedno nezdařené těhotenství a přes rok marných pokusů o další se negativně podepsalo i na vztahu s přítelem, takže logicky jenom marně čekám na zásnubní prstýnek-na jednu stranu chápu, na druhou stranu k těm těhotných, kterým závidím, se přidávají i ty chystající svatbu, vůbec nemám ani chuť se nějakých účastnit.

Bylo to hodně těžké. Ale pomohla mi rodina. Ale v takových chvílích poznáš skutečné přátele - mně se ozvala "kámoška" ze střední, se kterou jsem se neviděla od střední - letos 15 let a myslela si, jak se s ní budu vybavovat. Ze základky zase mi psala dva dny po porodu "čau, jak se vede?". A to věděla moc dobře, co se mi stalo. S takovýma lidma jsem se ani nezačala vybavovat. Chtějí jen drby, aby vše věděly. A co hodně pomohlo mě, tak si přečíst některé příběhy + jsem o našem andílkovi mluvila. A s tímto jsem narazila u "t hýně", která mi řekla, že se o něm bavit nebude. Byly by mu teď 2 roky a ona s "tchánem" byli za 1,5roku na hřbitově 1 a to před rokem. Hodně mi od ní ublížilo, když mi o dušičkách řekla, že musí jet na hřbitov svých rodičů, že by měl její tatínek narozeniny. Ale její mrtvé vnouče nic. Hodně jsem se vůči jejich chování zasekla a asi tohle nedokážu nikdy už přejít. Já jsem byla ve stresu celých 9 měsíců - paradox Maxíkovo těhotenství bylo celou dobu ok a skončilo špatně - ani po pitvě se nepřišlo na důvod, proč mu přestalo tlouct srdíčko (myslím si, že tam hrála roli tachykardie). A u Matýska jsem špinila od 10 do 20tt, byla jsem na lécích a podle 1.screeningu růst.retardace a preeklampsie, takže léky na tlak a kontroly každé 2týdny od 20tt. A mám tu zdravé dítko. Věř, že bude časem dobře. Pokud chceš plakat, plakej. Mluvit, tak mluv. Jak mi řekla má nejmilejší sestřička - sdílená bolest je menší. A je pravda - byla mi neskutečnou vrbou, hodně jsme si volaly a byla tu pro mě. A jsme tu pro aebe odjakživa. Drž se a kdykoliv budeš chtít, klidně napiš. 🍀

Souhlasím s @j.a.n.i Ne každa přizná, jak to mela... U nás si taky všichni mysleli, že to máme v pohodě, děti hned počaté a tak. Ale už téměř nikdo nevěděl, že dva roky před tím jsem ve 21 TT potratila. Byla to věc (a vlastně furt je), o které se nechci bavit.

Tez souhlas… jeden nikdy nevi, co si prozili lide kolem nej. Ja mam za sebou 3 spontanni potraty po 8tt, par i drive. Z toho jsem 2x byla tehotna se svagrovou. Prvne dokonce i s druhou svagrovou. Bylo to pro me silene narocne, ale nakonec jsem si pak vse kompenzovala na jejich detech 🤣 Svagrova je nadsena, ze maji jeji deti skvelou tetu a ja mam o 3 deti “navic”. Ale chtelo to cas, abych se psychicky zahojila.Nejhorsi bylo, kdyz pak neslo otehotnet… Kazdy mesic v slzach. Brala jsem bylinky z cinske mediciny a myslim, ze zafungovali 🙂

@martulka88 ja bych v tomhle ohledu mozna byla k tchyni shovivavejsi, sice mluvis o vnouceti, ale samozrejme, ze tam mas vic emoci ty, nebot jsi maxmilianka 9 mesicu nosila pod srdcem, tchyne s nim zadne pouto nezazila...

@budouci_maminka Nejsem jediná, komu to vadí - i mému partnerovi. Nikdo v rodině ho samozřejmě nenosil pod srdcem a já jsem měla k němu nejblíže. Ale když vidím zbytek rodiny, jaký má přístup, tak mě to na ní fakt vadí. Byla jsem po porodu asi cca 2 týdny a hned mi řekla, ať o něm nemluvím. A taková třešnička, když se narodil druhý syn, tak hned týden po porodu řekla, kdy bude další. Jsou věci, co by se neměly říkat.

@martulka88 každý se vyrovnáváme se smutkem jinak, tchýně může mít jiný způsob než ty. neznám ji, jen nabízím jiný úhled pohledu

@budouci_maminka Tak ono dělat, že neexistoval mi nepřijde jako trůchlení. Jí i vadilo, že jezdíme s mladším na hřbitov. To se tenkrát už ohradil partner a je klid. Ona pak řekla tchánovi, jak jsem se změnila a defakto mě očernila. Tak když to řekl tchán na podzim muži, tak mu přesně řekl co a jak bylo. Takže ani já si nemyslím, že to beru nějak špatně.

@martulka88 starsi rocniky maji pod kuzi povery ze s detmi se nema chodit na hrbitov ze pak... proto ji to nejspis vadilo. Znovu opakuji, kazdy se se ztatou/smutkem a neprijemnymi zazitky vyrovnava jinymi metodami, moje tchyne treba taky rada veci zameta pod koberec protoze neumi resit neprijemne veci a nechava je vyhnit. Nesouhlasim a ni ale neznamena to ze city nema..