Potrat v 10. tt. Jak jste ho vnímaly?

Také mám po potratu , bohužel asi se to potáhne už celý život .Já teda nejsem na tom tak jak ty , nějak jsem se s tím srovnala už , ale někdy si vzpomenu že bych teď vozila kočárek , jaký by to bylo .Manžel třetí nechce já chtěla .Příroda to zařídila jinak a další už nebude bohužel

Po kontrole na začátku 11tt kdy bylo vše ok, tak na konci týdne uz nebylo srdicko… vzpomenu si na to kolem TP… případně když má někdo dite narozený v tom termínu… ale tím ze mám druhé .. třetí by jsme neměli … tak si říkám, ze si neumím představit, ze by nebyl tady ten miláček 😍v době kdy nebyl a nedařilo se, tak jsem si říkala, ze pořad to byla doba, kdy se to samo rozhodne, ze je někde zásadní chyba a přestane se vyvíjet .. takže si vzpomenu, ale nehrabu se v tom dal.

Neřešíš blbosti, to čím jsi prošla, jsou náročné situace. Potrat bolí v každém týdnu a člověk se s tím musí srovnat, musí si to zpracovat. Nemá smysl srovnávat, v kterém týdnu je to horší, ničemu a nikomu to neprospěje, protože bych tím relativizovala traumatický zážitek dané osoby. Přijít o dělohu a o možnost mít další děti je také hodně náročné na psychiku. Máš nárok se cítit, jak se cítíš a je to tak v pořádku. Truchlení za dítětem má svoje fáze.

Pro manžela je to asi velmi abstraktní a bohužel nemá pochopení, možná tě chce i tímhle způsobem utěšit, protože sám nedokáže ani trochu pochopit čím si procházíš, tak je ta podpora taková dost kostrbatá.

Mas narok citit se absolutne jak potrebujes, je to jen na tobe, jak to vnimas. Ja jsem potratila ve stejnych tydnech, v obou pripadech byla revize, v prvnim pripade se embryo nevytvorilo, v druhem pripade to bylo horsi, protoze jsem videla i slysela srdicko, a to prestalo tlouct, navic to bylo podruhe, takze zacaly ty prave obavy, jestli vubec nekdy deti mit budu.
Vybrecela jsem se z toho, bylo mi fyzicky spatne, nejhorsi byla asi ta noc, kdy jsem cekala doma na zakrok - celou noc jsem probrecela, asi nejvic jsem vnimala, ze to je uz maly clovek, ktery “zemrel” a ten “odchod” pro neho bude nedustojny, ze skonci nekde v biologickym odpadu, to se mnou zamavalo asi nejvic. Na prirozeny potrat jsem se ale necitila, potratit doma do zachodu bych nezvladla uz tuplem.
Pak jsem se s tim ale vyrovnala a priznam se, ze je to pro me uzavrena kapitola. Deti vedi, ze jsem jine dve cekala a nedopadlo to, z druheho tehotenstvi mam schovanou fotku z utz, nemam problem o tom mluvit, ale nenapadaji me myslenky na to, jake by bylo. Spis jsem si rikala, ze kdyby se narodilo, pravdepodobne bych nemela ty, ktere mam, protoze bych jako dalsi deti mela v jinych casech nebo bych treba ani dalsi mit nemohla..

Ale dulezite je, jak se citis ty, pokud o tom premyslis, tak asi zalezi, jestli te to spis trapi a potrebovala by ses nekde vypovidat a rozebrat to, nebo jestli jsi s tim smirena, jen si obcas vzpomenes, jake by bylo, kdyby bylo.
Manzel ma necitlive reakce, ale je to chlap a pravdepodobne si nevi rady, jak ti pomoct, aby ses tim netrapila.

Mě hodně pomáhá to, že vím, že potratem končí v průměru každé 3. těhotenství. To u tebe sedí krásně. Navíc mi po této zkušenosti najednou řeklo i hodně žen v mém okolí, že to zažily též. Nepřipadala jsem si tak ojedinělá, osamělá ve svých pocitech. Ano, vzpomenu si i po letech, za nedlouho by mělo 12 let, dcera bude mít 11, přišla nakonec o rok později. Asi to tak mělo být... Smířená jsem zcela.

Letos to budou 3 roky co jsme přišli o miminko ve 23 tt. Myslím na to často co by kdyby...je to asi normální..taky už bohužel mít mimi nebudu. Je mi už dost let.

Taky jsem si prošla potratem sice v 6 týdnů, ale po 7-mi letech neúspěsných pokusů být těhotná a pak přijš hořký konec. Se mnou to hodně zamávalo. Jedná návštěva psychologa mi pomohla uzavřít kapitolu. Jsem sťastná, že mám aspoň jedno dítě - dceru. Další pokusy neplánují. Můžu jedině přes IVF a to už nechci. Jsem smířená s jedním dítětem.