Potrat a chování manžela
Ahoj, potrebuji si precist nazory na neco, co me trapi. Vcera jsem zjistila, ze mam male hcg, neodpovida tyden tehotenstvi podle ms a do toho spineni. Bylo mi to jasny a cely vikend jsem narazove probrecela. Od manzela jen slysim - neboj, to prejde. Vecer se mi to rozjelo a ja citim silne kontrakce a vim, ze zkratka potracim se vsi paradou. (Pro zastance nemocnic a revize - byl jen gestacni vacek, nic vic, tak nevidim duvod, proc se vydat mezi tehotne a rodici zeny). Manzela ani to nejak nevykolejilo. Nerikam, chlap to muze prozivat jinak, ale... Pred pul hodinou jsme se chytli, protoze ja na posteli v bolestech a slzach - co budu povidat, boli to i psychicky, tesila jsem se - a manzel, ze jde spat, ze mu prece nebude druhy den zle z nevyspani. Prehnala jsem reakci nebo neni tak uplne normalni, aby byl clovek tak v klidu, kdyz mu vedle potraci manzelka a sviji se v bolestech? Diky za nazor.
@guinea dekuju moc, napsala jsi to hezky.
Někteří chlapy prostě tak reagujou,no. Nevidí důvod se v tom rejpat, mluvit o tom atd. Akorát je otázka té míry, co ještě je normální 😲
je mi luto, cim prechadzas, ale ver mi, ze tvoj manzel to preziva tiez, aj ked to nechce dat na sebe poznat. len nevie, ako ti ma pomoct, kedze uz sa s tym neda nic spravit. ja som zazila to iste. po ivf som doma potratila nase dvojicky - lezala som na pohovke v bolestiach a slzach, manzel sedel chvilu vedla mna, ale potom si pustil film.
jednoducho nevedel, ako mi moze pomoct a zaroven nechcel, aby na nom bolo vidno, ze sa trapi
Muži nemají od přírody naprogramovánu empatii jako my ženy. Jsou to od přírody lovci. Mnohdy se bojí projevit svoje city. Navíc si nevytvoří takové pouto k plodu - miminku jako my, ženy. Jejich doba přichází ve chvílích, kdy se miminko narodí, je pro ně hmatatelné. I můj manžel a to prožíváme hmatatelně není schopný se mnou o věcech co se staly (předčasný porod, převozy, komplikace, operace) mluvit. Nevidí v tom důvod. Bere to tak nějak jak to je, což ovšem neznamená, že já to prožívám stejně. Někdy je toho na mě moc, ale na něm je vidět, že se trápí, protože mi nemůže pomoct, proto se občas chová jako hňup🙂
Oni to maj vážně jinak 🙂 Pokud máte jinak hezký vztah, je na něj spoleh a jsi s ním šťastná, moc bych v tom nehledala. Prostě jsou trošku z jiného vesmíru. Nicméně tě naprosto chápu. Dokáže mě vytočit i rozesmutnit mnohem "míň", než popisuješ.
No zachoval se necitlivě, ale chlapi to nechápou, obvzlášť když nevidí velké břicho, to je asi tak, když má žena bolesti při MS a taky tomu nevěnují pozornost, možná bych si sním o tom ještě v klidu promluvila ale třeba na procházce nebo někde na neutrální půdě, diskutuje se pak mnohem lépe než doma. Jinak mě to mrzí
Já přidám ráda mou zkušenost ;( já potratila 1.9.2014 ve 12 týdnu plod odpovídal 9 týdnu a přestalo mu bouchat srdce, o ničem jsem neveděla na kontrolu jsem měla jít za týden ,pamatuju si ten den jako včera rano jsem začala špinit a mít bolesti už od 8 hodiny rána, jako vždy hloupá najivní jsem všechny poslouchala, hlavně švagrovou a tchýni že je to v pořádku že se to stává jenomže já veděla že je něco špatně ,až teprve v 19:00 mě odvezl na pohotovost kde mi řekli že kdy pujdu na čištění jestly ráno nebo večer ,já se zhroutila nad chtěným dítětem ,ještě večer jsem jela domu a ve 2ráno jsem tam jela znova a potratila jsem v ordinaci ,jen to ze mě vytáhli necitelně tod vše ;( měla jsem mít 6 nedělí v nemocnici jsem byla den na druhy den semnou plakala tchýně ,a na třetí den mi tchýně i přitel řekli ,našli sme ti práci už nejsi těhotná, za 14 dní jsem začala pracovat a měla jsen díky tomu týden komplikace!!!!! 😢 😢
A ted mám syna 23.8.2015..... po potratu jsem rychle zapadla držím palce ,až se miminko na podruhé povede :(🙂:( ...
Řekla bych, že na chlapa je to úplně běžná reakce. Oni život nepožíváji přes emoce jako my.
já myslím, že buďme rády, děvčata, že máme podporu jedna v druhé, od chlapů ji moc nečekejme...můj přítel ač je jinak vcelku citlivý, tak tyhle situace taky nezvládá...oni nevědí, jak nám pomoci, a aby něco nezkazili, radši neudělají nic...
Také bych Tě chtěla podpořit, já jsem v ranné fázi potratila dokonce dvakrát po sobě a s reakcí namžela jsem nikdy nebyla spokojená, protože, přiznejme si to, asi bych nebyla spokojená s žádnou reakcí. Co má člověk říct a dělat? Říkat, že to bude dobré - když ví, že v tuto chvíli je to peklo? Říkat, že ví, jak se cítíš - to je blbost, neví to. Můj muž nikdy moc na city nebyl, ale poprvé si mě vyzvedl po revizi a byl se mnou celý den, jen mluvit o tom nechtěl. Podruhé jsem na revizi ani nešla, přišel z práce dřív, když jsem zavolala, že zase krvácím, a ležel se mnou v posteli, ale taky nevěděl, co říct. Většinou jen říkal, že to bude zase dobrý. A nebrečel, co vím - alespoň ne přede mnou. A taky se mnou nebyl vzhůru pokaždé, když jsem potom brečela, občas mě ani neobjal, protože ho to nenapadlo, musela jsem za ním jít já. Svého muže miluju, je na něj spoleh, je úžasný, tolerantní a vždycky udělá, co nejvíc umí. V tuhle chvíli víc neuměl, ikdyž vím, že chtěl pomoct, jak to šlo. On to bral jako malu komplikaci předtím, než se to povede. Ještě nebylo břícho, prostě to nechtěl vnímat jako tragídii a zabřednout do té lítosti po nos. Ale vím, jak ho to trápilo. Jak píše někdo nahoře, pokud jste spolu jinak šťastní, tak se pokus se tím netrápit. Ale zase si nevyčítej ani tu scénu a to, že Ti to připadá od něj "málo", je potřeba tu bolest ze sebe dostat a pokud Tě miluje, tak to pochopí. Budu držet palce!
Souhlasím s holkama....Ono ho to určitě taky mrzí, jen to nedávají najevo tak, jak bychom si to my představovaly....Moje druhé těhoteství dopadlo jako to tvoje....Nízké hcg, neustálé špinění, mezitím jsem si týden poležela v nemocnici kvůli vyloučení mimoděložního....No zkrátka jsem se tak v průběhu smířili s tím, že toto těhotneství porodem neskončí. Domů jsem byla propuštěna s tím, že počkáme, jeslti to zvládnu bez revize. Zvládla...Byla jsem venku se starším synem na procházce, tam mě chytly obrovské bolesti a začla jsem hodně krvácet....
Manžel mě pak vezl na kontrolní vyšetření 100km, kde mám gynekologa, kde to dopadlo dobře, byla jsem vyčištěná bez revize. A on byl rád....tohle beru jako jeho účast a zájem a tobě to taky doporučuju...
Oni ti chlapi neví, co maj říkat, co mají dělat, nerozumí tomu....nebud smutná, bud ráda, že to máš za sebou, nech odkrvácet jednu MS a hurá na druhý pokus
Úplně Tě chápu. Před týdnem jsem měla jít na amniocentézu, kam jel přítel tedy se mnou, abych se pak nemusela vláčet MHD. Bohužel nebylo srdíčko, byla jsem v 17.týdnu. Dovezl mě do nemocnice, asi 2 hodiny cesty s přestávkou doma pro věci. Cestou se mě snažil podporovat, že to příště dopadne dobře, snažil se mě nějak rozptýlit, že si v létě zajedeme spolu k moři... v nemocnici mě naštěstí podržela moje kamarádka, která tam pracuje jako porodní asistentka. Když mi vyvolávali "porod", tak tam byla se mnou. Sice jsem říkala, že tam z rodiny nikoho nechci, tak ale musím říct, že jsem tu její přítomnost strašně ocenila a moc si jí vážím (je také těhotná, tedy já už ne...měly jsme termín společně, v rozmezí 10 dnů).
Jenže... 3.den mě měl přítel vyzvednotu v nemocnici, jenže se musel zdržet v práci a přijel by až za 4 hodiny. To jsem nedávala. Nakonec pro mě přijela mamka se svou známou, která řídila. Cestou do Prahy mi pak přítel povídal o nové práci a byl zklamaný, že se s ním neraduju. Super, gratulovala jsem mu už předtím, ale proč to opakovat každý den. Zhroutil se mi životní sen a všechno mi v tu chvíli bylo jedno... o víkendu se choval, jako by se ani nic nestalo. Prostě za tím udělal čáru, že se jde dál. Tak mi to i řekl. Jenže já o tom potřebuju mluvit a potřebuju vědět, že je tu se mnou. I jsme se kvůli tomu skoro pohádali. Týden před potratem jsme přišli o pejska a přítel mi teď začal říkat, jak to pro něj bylo taky složité a nedovede o tom mluvit. Jo, já ji měla taky ráda, ale nemůže srovnávat psa s naším miminkem! No a dneska tomu dal korunu. Byla jsem celý den doma sama, úplně jsem se tady ztrácela a byla jsem vyřízená. Odešel před 8.ráno a vrátil se po 8.večer. A že si pustíme film. Na žádný válečný jsem neměla náladu, tak jsem si šla udělat čaj. A on mi vypl konvici, že mu to hučí u ucha a on se chce dívat na film! Dostal mě skoro na kolena. Potřebuju cítit jeho oporu, ale tohle jsem tedy nečekala. Blížící Vánoce mě momentálně dost děsí.... k tomu i to, že rodina už ví o tom, že jsme přišli o miminko, ale spousta přátel ještě ne. A tuším, že kolem vánoc přijde hodně sms ☹ Vůbec nevím, co teď dělat ☹
Podobné diskuze
Přečti si vše, co potřebuješ vědět pro zdárné otěhotnění.
Naše maminky sepsaly skvělé rady, jak otěhotnět.
Důležité je také znát příznaky těhotenství.
Zjisti, kdy má žena plodné dny zde.
Kdy a jak používat těhotenský test?
Zjisti víc o svém těhotenství týden po týdnu.
Neznáš termín porodu? Vypočítej si ho v těhotenské kalkulačce.
Modrý koník vám případně napoví i při neplodnosti.
Mrzí mě, čím teď procházíš, a možná tě trochu potěším. Muži obecně nejsou příliš empatičtí, resp. nevidí smysl v tom moc se vžívat do bolesti někoho druhého. Tohle těhotenství nevyšlo, proto ti řekl - neboj, to přejde. Jejich myšlení je v tomto ohledu jednoduché - ano, je smůla, že to nevyšlo, ale může to vyjít znovu a tyto pocity přejdou. Tak proč se v tom patlat. A to, že chtěl jít spát, zatímco tobě je špatně, také může jenom znamenat, že prostě neví, co by měl dělat, aby se ti ulevilo, resp. on nemůže udělat nic, takže půjde spát. Nemusí to vůbec znamenat, že je mu šumák, jak ti je. V tomhle případě je ale potřeba mu naprosto polopaticky říct, že víš že není doktor a že ti fyzicky ulevit nedokáže, ale že je pro tebe důležitá jeho psychická podpora. A tu ti může poskytnout tak, že s tebou zůstane vzhůru, bude tě např. hladit, udělá ti čaj (prostě konkrétní návod).
Já jsem byla taky docela špatná z toho, jak proběhl porod (i když vyloženě katastrofa to nebyla, v porovnání s jinými příběhy tady), a měla jsem potřebu se k tomu vracet a probírat to s manželem a ptát se ho na detaily (byl se mnou u všeho). On se o tom ale bavit nechce, prostě v tom nevidí smysl - říká, že to dopadlo dobře, já jsem v pořádku a syn taky, tak proč se v tom zpětně patlat, už teď nic nezměníme. Taky se mi zdálo, že i když byl se mnou, neprojevoval dost účast - ale to jsem se ho na to musela zeptat polopaticky, a jeho odpověď mě celkem odzbrojila. Prý kdyby mi dal najevo, že se mnou soucítí, tak bych to prožívala ještě víc. No je to mužská logika, ale má to něco do sebe.
Takže celá pointa toho, co tu píšu, je - chování tvého manžela vůbec nemusí znamenat, že je to necitlivé individuum, kterému na tobě nezáleží. Až ti bude lépe, zkus se ho na to přímo zeptat - bez výčitek, jen že bys ráda viděla, jaké důvody k tomu chování měl.