Nevím, jestli chci dítě
Ahoj děvčata, chtěla bych od Vás slyšet názor na moje smíšené pocity. Je mi čerstvých 36 let, jsem vdaná za úžasného muže, ale poslední dobou hodně přemýšlím nad dítětem. Nikdy jsem neměla pocit, že dítě nechci, že bych je neměla ráda, ale ani je nijak nevyhledávám. Nekoukám se do kočárků a když jdu na kafe s kamarádkou co děti má, tak radši bez nich. Můj vztah je neutrální, ale děti svých sourozenců vždycky moc ráda vidím a jsou skvělý. No a já sama nevím jestli dítě jo a nebo ne. Na jednu stánku mi život bez dětí připadá super, ale na druhu stránku si to bez nich neumím představit. Vůbec nevím jestli zvládnu být matka ( nemyslím se o dítě postarat), jestli ho budu mít ráda a dnešní děti jsou tak jiné než jaký jsme byli my. Bojím se, že když budu dítě mít, že budu litovat a když ho mít nebudu tak taky. A můj manžel? No tak ten je na tom úplně stejně jako já. Vím, že když budu chtít tak do toho půjde, ale že by nějak moc chtěl miminko tak to se říct nedá. Kolem mě už mají děti snad úplně všichni a když ne tak se aspoň snaží a to jsou i mladší než my s manželem. Mám z toho takový divný pocit, aby jsme něco neprošvihli a nelitovali. Finančně zajištěný jsme a vlastně nám nic nechybí. Mám na vás otázku, je tu mezi vámi někdo, kdo to měl stejně a jestli svého rozhodnutí později nelitoval? Myslíte, že to je normální? Já se totiž v poslední době zabývám otázkou jestli jsem normální, když nevím co chci :(
Proto anononym, děkuji K
@velie Já jsem před narozením svých dětí taky nijak nevyhledávala dětskou společnost, naopak mě někdy cizí děti přišly úplně příšerné. 😀 Ale můžu ti garantovat, že až se ti narodí tvoje vlastní, bude to úplně jiné a budeš mu pak říkat, jak jsem mohla bez tebe žít ? Jestli dokážeš být dobrá matka, o tom vůbec nepochybuj, každá máma chce pro své dítě jenom to nejlepší, a že jsou dnešní děti jiné - no, to sice jsou, ale vychovat si je přece můžeš podle svého. Abych to shrnula, podle mne nad tím moc přemýšlíš, pokud vyloženě necítíš, že děti nechceš, tak jsem přesvědčená, že bys do toho měla jít, budeš překvapená, jak moc lze milovat. 😉
Myslím, že je naprosto normální nemít v tomto jasno. Zdá se, že to máš v hlavě srovnané a umíš si zvážit výhody i nevýhody obou stavů, jen si nejsi jistá, ke kterému se přiklonit. Já osobně jsem si byla jistá, že dítě/děti chci, ale jednu dobu, jsme pro potíže s početím též zvažovali bezdětnost, ale rozhodli jsme se pro děti. Jedno už máme a nyní, v 35,čekám druhé. A nikdy jsme toho nelitovali.
Myslím, že tvůj vztah k dětěm je kladný, jen prostě nejsi ten typ, který by ňuňánkoval nad každým kočárkem. Jestli zvládneš být matka to je otázka, kterou jsem si kladla i já a dosud si ji kladu. Ale z tvé otázky jsem si udělala nějaký obrázek a myslím, že to určitě zvládneš. Netvrdím, že možná neuděláš nějakou chybu, já se jich dopouštím ve složité spleti výchovy také, ale základ je své dítě milovat a ostatní se s rozumným přístupem zvládne.
Pokud jste zajištění, máte vyřešené bydlení a k dětem v zásadě kladný vztah, doporučovala bych do toho jít. Můžete ještě nějaký čas počkat a uvidíte, jestli se více přikláníte k té či oné straně. Jen nezapomenout, že člověk nemládne a šance mít dítě se postupně snižuje.
Též patřím do klubu ženských, kterým cizí děti nic neříkají, dokonce ani synovec. Občas mi přijde roztomilý nebo vtipný svojí bezprostředností, ale to je vše. I manžel si toho všiml a chudák si nebyl jistý, jestli vůbec chci miminko, které čekáme. A jak tu píšou holky přede mnou. To je něco úplně jiného. Už teď ho zbožňuju, i když samozřejmě celé těhotenství mám pochybnosti, jak to budu zvládat a jak to změní náš život. Nicméně všichni co mají děti mi potvrzují, že ta změna bude rozhodně k lepšímu🙂 Takže pokud máš zázemí a skvělého muže, rozhodně bych se nenechala rozházet nějakými smíšenými pocity. Na porodním sále už to bude jenom jeden pocit a hlavně cit na celý život 😉
znám páry, které tomu nechali také volný průběh, čas, atd. a pak najednou..to třeba nešlo, roky snažení a někdy dýl po 40 zuby nehty bojujou, aby se to podařilo..teta 65let brečí doteď, že to zpackali a dítě mít měli..ale nějak asi tady nebudeme úplně objktivní, když ty dětičky máme, že..
já taky neucvrkávám z každého, těhotnou s 1.dcerou mě chytala panika, co já s tím jako budu dělat, proboha? A změnila jsem se hodně, priority jsou jinde, jsou to moje holky..
Já taky nikdy nebyla nějak na děti. Miminka ta mě vůbec nebrala, když se nějaké kamarádce narodilo miminko, tak jsem se na něj šla podívat jen ze slušnosti, pochválila, předala dárek a tím to pro mě haslo. Když mi bylo nabídnuto jestli si ho nechci pochovat, tak jsem vždycky s díky odmítla. Nechápala jsem co všichni na těch miminech vidí .. Starší děti už mi přišly malinko lepší, protože je s nimi občas sranda, ale abych pravdu řekla, nikdy jsem to s nimi moc neuměla. Manžel si přál miminko dlouho a já to neustále odkládala, ale pak už jsem věděla, že jak to ještě jednou odložím, tak to asi skončí špatně, takže jsem do toho šla .. I sama už jsem si tak říkala, že už by bylo na čase se zase nějak posunout, že už mi taky není dvacet, ale taky jsem váhala jestli je to to, co chci .. Nicméně jsem měli takové štěstí, že po vysazení prášků jsem napoprvé otěhotněla a v tu ránu se to ve mně všechno otočilo. Už jsem vůbec nepochybovala, na miminko se moc těšila, byla jsem šťastná, prostě hormony udělaly své. Malého miluju tak, že to nelze slovy vyjádřit, opravdu mě překvapilo jak je mateřská láska silná 😵. Myslím, že pokud se rozhodneš děti nemít, tak jednou budeš litovat a pořád si budeš říkat jaké by to asi bylo, ale taky je možné, že budeš litovat i když ho mít budeš, nicméně pořád si myslím, že takových maminek je menšina. Takže za mě, jdi do toho, je to krásné i když občas náročné, ale život ti to obohatí tak, jako nic na světě!
Já jsem nikdy nebyla miminkovský typ - nikdy jsem mimino nehlídala, nevozila v kočáře, novorozeně ani malé mimi jsem nikdy nedržela v ruce, ani jsem po tom netoužila. Celé těhotenství mě sžíraly pocity, proč jsem do toho šla, teď se na koncerty a fesťáky, které tak miluju, pěkně dlouho nepodívám. V okamžiku, kdy na mě ráno po porodu naše malá otevřela očenka, tak byly všechny tyhle pocity včudu, najednou jsem věděla, že bych ji nedala a nevyměnila za nic na světě a že bych ji samou láskou sežrala. Fakt to stojí za to 😎
Mam to to same,deti nevyhledavam,nerozplyvam se nad miminky a tvrdim,ze deti by se mely rodit ve 3 letech.. narozenim syna se hranice posunula,bylo to 6 😃😃 prvni rok byl ve znameni povinnosti a pak se to pomaloucku zacalo lepsit. Neboj,ver,ze matersky pud v sobe vydolujes 😃😃
Ahoj, taky se podělím o pocity. Vždycky jsem myslela, že děti chci. Že je prostě jednou stejně mít budu. Sice jsem je nikdy nějak nevyhledávala, spíše se jim nevědomky vyhýbala. Mimino jsem držela snad jednou v životě 2 minuty na křtinách, ale prostě jsem si myslela že normálka, že jsem na to ještě dost mladá, tak co plaším. Po pár letech s přítelem, kdy jsme se rozhodli pro společné bydlení a následně plánujeme svatbu. Tak jsem si řekla proč nevysadit prášky, ať příroda udělá co má - co jsem četla tak se každý snažil vždycky tak asi rok, tak jsem si říkala že je ještě čas tak příští rok že by se to šiklo kvůli práci, svatbě a tak. Jenže když jsem vysadila, tak jsem si uvědomila co to vlastně dělám, že děti vlastně ani nemám ráda, neteř a synovce jsem měla na přespání jednu noc a už jsem je hned chtěla vrátit, protože nevím proč mi synovec vadil, tak jsem chtěla od další menstruace zase užívat prášky, ale světe div se, hned jsem byla v tom... teď mám panickou hrůzu z toho, že budu mít dítě a nevím co s tím dělat. Přítel je nadšený, ale já ne. Čtu příspěvky jak se ostatní maminky těší a co všechno už mají za sebou a před sebou a já nic takového nepociťuji. Jsem divná? Je možné že se takové pocity dostaví později? Mám strach z toho, abych byla vůbec dobrá máma 😖
Já dřív věděla, že jedno si v budoucnu poiridim.....a v závěru máme dvě po sobě po roce a čekáme třetí. Plánovane. Cizi děti nemusím dodnes, kolikrát mě vytočí jak se chovají k mým dětem, lezou mi až na výjimky na nervy. Samozřejmě k lidem které mám rada a mají děti v klidu mi to tak nepřijde, ale je to jiné....cizí děti nepřejí jim nic špatného,ale prostě moje děti jsou moje a je to jiné než když vidím i děti v rodině..
Jinak podle popisu nejsi rozhodnuta je nemít. Možná bych ještě rok počkala,třeba se to v tobě zlomí když premyslis nad tim že děti ani nebo ne teď...nebo že té to napadá.....
Podle mě -nevím kolik je věku muži ale dítě si chlap pořídí klidně i v 50ti....a na druhou stranu se to doma změní, nelze situaci podceňovat......prostě ke konci tehu budeš mír bříško a sex nebude jako když není...a až se mimi narodí, možná se někdy nevyspis, budeš unavená, kariera půjde chvíli stranou, a dost věci se bude točit kolem dítěte.....těžko ho někomu dáš ať se stará....nebo jako můžeš, ale budeš mít jako máma výčitky a navíc si myslím, že taky záleží jaké máte mamky,pokud pomůžou....občas pohlidaji a tím myslím opravdu tak že budeš moc vypnout že vaše dítě je v dobrých rukách....my toto nemáme.
Ale neměnila bych. Pro mě děti jsou priorita, jak to je po 55roku u ženy??? O víkendu nemůžu, prijedou mladý.....vánoce? Proč se těší na vánoce? Přijedou děti a vnoučata......chce si to dobře rozmyslet.....ono totiž pouze kariéra a práce není vše....můžeš zkrachovat nebo v 50ti přijít o bezva super pozici aco pak??? Kdo té podpoří??? Co v životě mas??? A i když jsi starší...může se stát cokoliv, ale to co ti dá rodina nenajdeme nikde - ani u kamarádky ani nikde jinde.
Nemyslím si, že by pocity normálnosti souvisely s tím, že víš přesně, zda dítě chceš nebo ne. Myslím, že nevědět, co chci, je taky normální. Ale rozhodovat se, zda chci dítě podle toho, že dnešní děti jsou jiné než jsme byli my nebo si ho pořídit jen proto, abys v budoucnosti nelitovala...mně to přijde dost chladné a povrchní uvažování. Asi by bylo fakt lepší si nejdřív vyřešit sama sebe, dítětem se nevyřešíš, pokud nad ním takhle přemýšlíš. A mít dítě z povinnosti, že ho většina lidí má, asi taky není nejlepší řešení. Já tedy vsázím na přirozenost a ta touha po dítěti by podle mě měla přijít spontánně tak, že to žena i její partner tak opravdu cítí, aby pak mohli to dítě s patřičným citem bezpodmínečně přijmout a to včetně i těch běžných pochyb, zda budu dobrou matkou nebo jak to zvládneme. Instinkt chtít být matkou přece nezáleží na globálním oteplování či aktuální politické situaci, když použiju nadsázku, ani tím koukáním do kočárku se ta touha nevykouká. Možná máš své cítění přehlušené nějakým iracionálním strachem. A na druhou stranu - ne každá žena musí být nutně matkou.
@mon_88017 Jo, já vím, že i to se stává, pokud jsi byla přesvědčená, že dítě opravdu nechceš, pak bys ho asi opravdu neměla mít. Já si teda nedovedu přestavit, abych řekla, že mé dítě je životní omyl a myslím, že to tak má většina žen. Můj dojem je spíš takový, že zakladatelka díky věku už o všem rozumně přemýšlí, podle mě až příliš a tím znejistěla a bojí se, ale to je podle mne normální. 😉
Některé ženy v tom mají vyloženě jasno, že děti jednoznačně rezolutně nechtějí, a já jim to vůůůůbec nemám za zlé, některé se vážně ani na mateřství vyloženě nehodí. ALE, to není asi tvůj případ, tak bych ti spíše radila do toho jít. Přestože už velmi pocítíš nepohodlí, vzhledem k věku a zajetému způsobu života, přestože si někdy budeš říkat, že je to tak těžké, že jsi to neměla dělat, budou to jen sem tam mráčky na nebi, jinak ti to dá určitě více, přibude ti v životě někdo, koho budeš milovat, kdo bude milovat tebe 😉 Já taky nejsem taková ta supermatka, taky mi to hrozně změnilo život, někdy ráda vzpomínám na volnost svobodného, bezdětného života, ale jsem ráda, že mám dceru, skvělého muže, a dokonce jsem se na poslední chvíli rozhodla teda ještě do toho druhého dítka jít, i když se mnou šíleně lomcují obavy, jak to znovu dám, mimina jsou strašně náročné období, a mně to opravdu s první dcerkou dalo šíleně zabrat.
Holky vše vám moc děkuji za příspěvky. Asi máte pravdu, hodně nad tím přemýšlím a taky je pravda, že si žiju hodně pohodlný život plný sexu, cestování a není nic co nás nějak omezuje. Oba s partnerem jsme z rozvedených rodin, kdy se domluva mezi rodiči moc nevydařila. Nechci to rozhodování nijak omlouvat, ale i to asi hraje roli, že se nijak nehrneme být rodiči. Manžela mám úžasného to už jsem psala, ale rodičovství hodně změní náš vztah a já doufám, že to zvládneme. Víte, já v tom pořád hledám to špatné o co nás to dítě " ochudí" a je pravda, že když vidím v TV reklamách ty miminka jak se smějou atd. tak by se mi to líbilo mít to a taky jaký to je být těhotná. 🙂 Hlavně si myslím, že můj manžel by byl skvělý táta...nevím proč si to myslím, ale cítím to tak. Manžel se zítra vrací ze služební cesty, promluvím s ním a nějak to rozsekneme. Děkuji
@velie priprav se na to,ze mimco vam opravdu prevrati zivot vzhuru nohama 😃 ja jsem sla do toho s vizi,jak bude spat v pokojicku, kolit budu tak do roka,do postele nepujde a.t.d... no je to postelove dite, do vlastni podtele se nechysta,kojila jsem pres dva roky a zkratka vsechno je jinak. Je to sranda,jak se tomu muzes branit,ale dite te stejne semele a zalezi jen na vas,jak se k tomu postavite.. kazdopadne toho xe jsem mama nelituju,i kdyz je to obcas na nervy.. nejhorsi pro me byla izolace a nemoznost se jen tak sebrat a vyrazit treba do kina,ci jen tak na kafe.. zkratka vypnout..ale zvykla jsem si a ted ve 3 letech se i necha od nekoho pohlidat,tak to jde 😃 drzim palce.. 😃
@missiinka Teda Tvůj příspěvek mně úplně vyděsil. To mi je líto, že to takhle cítíš. S manželem ochranu nepoužíváme a já ani nic neberu, ale dáváme si "pozor" a už 2x se mi stalo, že jsem se bála jestli nejsem v tom. Nejdřív to bylo zděšení, pak jsem si říkala no co asi to tak mělo být a trošku jsem se začala těšit, ale pak na mě zase přišly ty myšlenky.....dítě= konec světa. Nakonec jsem to dostala a abych řekla pravdu byla jsem trochu zklamaná, ale jen chvíli 🙂 Držím Ti pěstí ať se Tvůj postoj změní.
@velie nevim, jak dlouho jste spolu s manzelem, dite Vam obema prekope cely zivot, na manzela a spolecne konicky uz nikdy nebude tolik casu. Jaky je manzel typ, kdyz deti doted moc neresil ustoji takove zmeny? No a pak je treba zvazit, co s zivotem dal, ja si treba neumim predstavit zivot bez deti, ano, ma to spoustu nevyhod, nepohodli, neprijemnosti, ale materskou lasku tezko nahradi nejaky konicek, budete postupne starnout a tuto v podstate nejsilnejsi vazbu v zivote nezazijete, budete mit jen sebe same, pokud vztah vydrzi a budete muset neustale hledat na co se tesit. S detma je na co se tesit kazdy den, ano, totalne prekopou dosavadni zivot, ale take system hodnot, clovek se proste zase posune nekam dal i ve svem osobnim vyvoji. Moji prvni dceri bude v tvem veku kolem deseti, pokud si myslis, ze to, co ted mate donekonecna stacit nebude, nechte to na prirode, on ten cas bezi a ne kazda zena v tomhle veku muze jeste otehotnet, takze pokud se rozhodnes do toho jit, neni moc na co cekat, za 10 let muzes horce litovat...
@akankeo Můj manžel je zodpovědný člověk a věřím, že se na něj můžu spolehnout, to vím, ale jak to vše ustojíme a jak moc nás to změní to nevím. Můžeme o tom mluvit hodiny a přečíst miliony knížek, ale realita je jiná. Mojí kamarádku přítel opustil v těhotenství a to si to miminko strašně přáli, takže to asi úplně nebude o tom jestli chce a nebo ne. Teoreticky víme všechno a hlavně víme co takové dítě obnáší ( kolem nás rodí snad všichni) a je to teda síla, když to všechno poslouchám tak se mi ještě víc nechce 🙂. Máš pravdu ani on se do mimina nehrne a u nás to není: 100% dítě chceme a moc se na něj těšíme. Ale ani neřekl, že dítě nechce .Bohužel i on na dítěti hledá jen to špatné co nám to vezme než přinese. Já jsem si svého věku vědoma a proto se tou myšlenkou mít a nebo nemít dítě zabývám poslední dobou dost. Vlastně si myslím, že oba tak podvědomě s dítětem počítáme jen se k tomu prostě nemáme´, aby jsem si ho udělali. Pořád máme co na práci a důvody proč počkat. Ale fakt je a to si uvědomuji, že ten správný čas nepřijde nikdy, takže jestli mít tak není na co čekat.
No jo no, tak už máte jiný rozum než ve dvaceti, to se člověk pak nad vším moc rozmýšlí, než když do toho prostě nějakým způsobem spadne, a je vymalováno 😉 😀
@velie on je chlap a navíc zodpovědný......38 není málo ale ani moc pro něho teda.....já teda neznám ženu která by litovala že má dite\deti.....uvidis. Možná že to že o tom teď už přemýšlís a rikas si zda dítě ano nebo ne začíná to, že chtít budeš.....uvidis, děj si rok to není tak dlouhá doba a hlavně neres cizí děti - mě přišly až na výjimky divný všechny 🙂))
@misimisi mozno to vyjde takmer na stejno. V 23-27 po skole, bez zazemia a hypo na krku alebo v 40.ke uz clovek nieco urcite ma, ma pracu, urcite ma aspon cast hypo splatene a nejake rezervy. Na dieta podla mna nikdy nie je vhodna finacna doba 🙂 samozrejme pokial clovek nie je Boris Kollar
Podobné diskuze
Přečti si vše, co potřebuješ vědět pro zdárné otěhotnění.
Naše maminky sepsaly skvělé rady, jak otěhotnět.
Důležité je také znát příznaky těhotenství.
Zjisti, kdy má žena plodné dny zde.
Kdy a jak používat těhotenský test?
Zjisti víc o svém těhotenství týden po týdnu.
Neznáš termín porodu? Vypočítej si ho v těhotenské kalkulačce.
Modrý koník vám případně napoví i při neplodnosti.
Já taky nejsem typ co by miloval všechny děti. Nikdy jsem taková nebyla a ani po porodu nejsem. Ale jedno vím, má dcera je to nej něj něj co mám.