Mateřský cit a trauma po miniinterupci, máte zkušenost?
Milé holčiny, nevím už kudy kam, a tak jsem se poprvé rozhodla napsat do nějaké diskuze. Bohužel zakládám velmi bolestné téma, mnohé z vás mě asi odsoudí, ale ráda bych se podělila a znala i zkušenosti vaše, jestli jste si tím některá také prošla. Před pár týdny jsem se rozhodla pro miniinterupci. Důvody byly především velké hádky s partnerem a mé dlouhotrvající deprese a dlouhodobá nezaměstnanost. Měla jsem strašný strach, že bych se o děťátko nekokázala postarat ve svých depresivních stavech. Nyní svému rozhodnutí lituji jako ničeho v životě. Nejhorší na tom je, že jsem již starší a bylo to mé první těhotenství. Bojím se, že to byla má poslední šance. Nedokážu přesně ani popsat mé pocity, proč jsem to udělala, nikdy předtím jsem necítila nějaký velký mateřský pud a to mě děsilo. Bála jsem se moc, že si k miminku nebudu umět nalézt cestu, četla jse m stále o poporodních depresích. Bohužel jsem četla i o postinterupčním syndromu ,a přesto jsem se tak rozhodla. Můj strach byl silnější. Strašně si to vyčítám, že jsem se svému strachu nedokázala postavit. S partnerem jsem se v podstatě rozcházeli, miminko nebylo zrovna plánované, bála jsem se zůstat s dítětem sama. Musím dodat, že partner mě k tomu nenutil, řekl jen, že bude respektovat mé rozhodnutí, o to víc jsem se v tom cítila sama. Každopádně se poté odehrálo něco zvláštního - jak už jsem řekla, předtím jsem nikdy necítila mateřský pud, ale teď přišel, až teď, když už je miminko pryč! Prosím vás, máte některá z vás podobnou zkušenost a podařilo se vám znovu otěhotnět? Mám pocit, že to je teď jediný lék na mou bolest - vše napravit a přivést na svět miminko, kterému chci dát všechno svou lásku. Tento strašný zážitek nás s partnerem paradoxně sblížil a on mi je teď velkou oporou. Moc si vyčítám, že jsem si ho nevážila víc a že naše hádky byly mnohdy zbytečné. Prosím, neodsuzujte mě, a pokud máte některá podobnou zkušenost, budu ráda, když se s ní podělíte. Předem moc děkuji!
To mě mrzí, měla jsi se poradit tady. Zde by tě všechny podpořily si miminko nechat. Na druhou stranu, vše se děje z nějakého důvodu. Pokud bys nešla na interupci, nedošlo by u tebe k přerovnání priorit a třeba by se deprese prohloubila a ty a miminko bylo nešťastné. Už to nezměníš, netrap se. Teď víš to, co před tím ne a můžeš podle toho provést následující kroky. Hodně štěstí.
Děkuji zatím za vaše příspěvky, neodsuzujte mě, prosím. Je mi samotné strašně, vím, že si tento pocit teď zasloužím. Já jsem se bála i o to děťátko, že mu svýma depresema uškodím.... Až teď vím, že bych ho milovala!
Vždycky si řikám, že všechno špatné je pro něco dobré .... teď už nenaděláte nic, ale určitě se tak mělo stát a mělo to důvod. Hodně štěstí v dalších krocích.
@gypsy -- moc mě mrzí co prožíváš. Já takovou zkušenost nemám, ani ve svém nejbližím okolí, takže si jen můžu představovat co prožíváš ☹ Ale slyšela jsem o poradně pro ženy právě po interupci, je to Aqua vitae s bezplatným telefonem 800 108 000. Nevím jak to tam probíhá, ale možná by ti pomohlo si promluvit s někým kdo má zkušenosti a může tě líp pochopit.
@bunny123 No jo, podporily, protoze napsat prispevek nic nestoji, kdezto zivit a satit to dite zdejsi uzivatelky nebudou.
@gypsy Je mi to moc lito, jak se ted citis, muselo to byt velice tezke rozhodnuti, i kdyz mas duvody zdravotni, vztahove i existencialni. Snad si k tobe miminko najde cestu v lepsich dobach a do te doby bych nevahala zajit za psychologem nebo psychiatrem.
@gypsy Tomu co citíš se říká PAS nebo-li post abortivní syndrom popotratový syndrom - ne všechny ženy jej mají některé podstoupí potrat a prostě to tak je... Velmi často se tento stav přirovnává se stavem co zaživají vojáci po velkých bitvách - tělo prožilo šok a i když sis uvědomovala situaci nemohla jsi nikdy vědět jaké to bude mít následky na tvé nitro.. To si totiž občas dělá co chce...
Velmi Ti doporučuji knihu ČAS K UZDRAVENÍ z Knihkupectví Paulinky nejen tam.
Šla jsi na potrat a tvá duše pláče je jí třeba pomoci a nikdo nemá právo na to tě soudit - ať ze zdravotních důvodů nebo z čisté sobeckosti je to tvé rozhodnutí a okolí by Ti mělo býti spíše napomocno než aby Tě házelo do nějakého pomyslného pytle.
PAS je soubor příznaků a obtíží do kterých patří i ona deprese..
Která se tímto traumatem může prohlubovat
Mám za sebou dva potraty nechtěné - ale musela jsem na ně hlavně u druhého jinak bych nepřežila..
Vzali mi dítě jako tobě - a je jedno jestli museli nebo jsi chtěla prostě ta bolest z té ztráty je jen jedna...
Další těhotenství je pro mnohou z nás lékem, bolest mnohdy zmírňuje, ale nikdy nezahojí..
Chce to nejdřív zahojit duši..A na tom se pracuje déle a dá to zabrat.
Dej si čas na truchlení, pláč a nebraň se svým pocitům a výčitkám to vše k tomu patří - komunikuj partneři dokážou být mnohdy oporou , ale pouze na několik dní či týdnů potom je to začne obtěžovat je třeba tedy kolem sebe mít, někoho kdo si prošel podobnou zkušeností a pracovat na svém nitru.
Je potřeba abys došla k odpuštění ODPUSTIT SAMA SOBĚ .. 😔 Držím palce Fykys
@fykyska děkuji ti za podporu, knížku Čas k uzdravení jsem si již objednala. O PASu jsem četla již předtím, netušlla jsem, že je to opravdu tak strašné. Teď už to vím. Denně se modlím za odpuštění a rozmlouvám s dušičkou svého miminka. Nechápu dodnes, jak jsem to mohla udělat, v ten den jsem byla jako ve snách, jako kdybych to nebyla já.... Na linku Aqua vitae jsem již také zkoušela volat, trochu to pomohlo se vypovídat, ale ta bolest tu ještě dlouho zůstane.
@jamia nechat si miminko radím z milionu důvodů, ale rozhodně ne proto, že je mi šumák, jestli ho někdo uživí. Například proto, aby ta žena nemusela žít s tímto traumatem.
Zakladatelce bych radila napravit duši dobrými skutky, třeba číst nemocným seniorům, vzít si pejska z útulku apod. Jsi dobrý člověk, každý máme selhání a své hříchy a nikdo tě nemůžeme soudit, byla jsi v těžké situaci. Držím palce, aby čas vše vyléčil!
@gypsy Ja poprve otehotnela ve 22 a taky se rozhodla pro interupci. A poprve se s tim sveruju az ted tady. Nikdy jsem si to vycitat neprestala. Ale o 7 let pozdeji se mi narodila holcicka a pred pul rokem i chlapec. Na prvni mimco nikdy nezapomenu a porad bude to prvni, ale podarilo se mi z depresi (ktere jsem si spatnym rozhodnutim sama zpusobila) vyhrabat a jsem stastna. Jak jsem psala, sveruju se poprve, protoze ti chci ukazat, ze bude dobre, vazne. 😉
@gypsy Bolest je přirozenou součástí procesu jménem odpuštění... Bolest ber jako trest a tvé rozhodnutí, ale musíš žít dál. Ne se utápět, jinak to napíšu s bolestí se nauč pracovat a nenech se jí ovládnout... Dále pak budou přícházet různé stavy, ale časem se vše lepší, srovná nikdy neapomeneš ale naučíš se s tím vším žít a jak jsem psala až odpustíš sama sobě, uvidíš že se budeš cítit mnohonásobně lépe - pomůžou Ti i holky e skupina POTRAT JAK NASTARTOVAT A ZAČÍT ZNOVU tady na MK .... Uvidíš , že Ti tam nejedna z nás pomůže ulevit si od trápení... 😉
Podobné diskuze
Přečti si vše, co potřebuješ vědět pro zdárné otěhotnění.
Naše maminky sepsaly skvělé rady, jak otěhotnět.
Důležité je také znát příznaky těhotenství.
Zjisti, kdy má žena plodné dny zde.
Kdy a jak používat těhotenský test?
Zjisti víc o svém těhotenství týden po týdnu.
Neznáš termín porodu? Vypočítej si ho v těhotenské kalkulačce.
Modrý koník vám případně napoví i při neplodnosti.
@gypsy Já podobnou zkušenost nemám, takže ti asi neporadím tak, jak bys potřebovala, ale chtěla bych tě povzbudit. Jestli to rozhodnutí bylo správné nebo špatné, to nikdo nemůže soudit. Nevím jak dlouho jsi ty dvě varianty zvažovala, ale mateřský cit je opravdu něco, co nepřichází automaticky, ale vyvíjí se. Já jsem byla těhotná 2x plánované a do prvních pohybů jsem žádný mateřský cit opravdu necítila. Na druhou stranu asi žádná z nás nechce zůstat s dítětem od začátku sama, ještě když má finanční a psychické potíže. Takže ať už to rozhodnutí bylo jakékoli, bylo to tvoje rozhodnutí a už se nedá vrátit a tím pádem ani nemá za mák smyslu se v tom dále utápět, litovat a týrat se. Určitě bych se nestyděla vyhledat odbornou pomoc a časem se to určitě zlepší, i když něco z toho v tobě asi zůstane navždy. Nejsi první ani poslední ženská, která udělala životní rozhodnutí, kterého lituje. Ale musíš jít dál a snažit se v tom najít alespoň něco, co tě posune, udělá z tebe o něco lepšího člověka. Hlavně nedělej žádné unáhlené kroky jako třeba pořídit si okamžitě s někým dítě. Pracuj na sobě, na svých problémech, najdi si fajn chlapa a spolu pak založte rodinu. A jestli máš pocit, že potřebuješ někde ventilovat tu nenaplněnou lásku co zkusit nějaké dobrovolnické práce s dětmi? Nemarni čas sebelítostí, ta už ti nic nepřinese. Držím palce, ať se tvůj život změní k lepšímu.