Kdy se smířit?
Ahoj, už pár dní přemýšlím nad tím, kdy je ten moment, kdy se žena rozhodne nějakým procesem smířit s tím, že dítě (ať už první, nebo další) mít nebude. My se snažíme už nějaký delší čas o druhé dítě, mám za sebou jeden potrat a nějak se dostávám do situace, kdy je pro mě celé téma těhotnění vlastně nepříjemné. Dlouho přemýšlím o tom, co je na tom pro mě tak vyčerpávající a asi je to ten velký otazník toho, co bude. S čím počítat, jak se zařídit do budoucna, plánovat práci, neplánovat práci, nevím. Těžko se mi moje pocity popisují, ale nějak cítím, že se potřebuji vnitřně rozhodnout jak s celou situací naložím. Je mi 35, což pro mě byl věk DO kterého jsem chtěla mít situaci s plozením a rozením vyřešenou. Je mi 35, otěhotnět mi nejde a sama na sobě vidím že nemládnu. Druhé dítě bych si přála moc, ale začínám mít pocit, že mě to nějak víc sžírá a nebaví mě to. Samozřejmě je okolo mě hodně nově narozených dětí, hodně i neplánovaných těhotenství a ano, musím přiznat, že s tím začínám mít problém. Možná i proto, že ani první dítě nebylo na první dobou, ale bylo to vymodlené miminko a já jsem strašně doufala že v druhém případě si tímto procházet už nebudu (zdraví jsme oba, příčina nezjištěna).
Kdy u vás přišel ten moment, kdy si člověk řekne že už je toho dost a dojde k upřímnému smíření s tím, že další dítě nebude. Prosím, nepište tu ty z vás, které se o dítě "snaží" tři měsíce a podobné příběhy. Jde mi opravdu o to, kdy si žena uvědomí, že další dítě nebude a nečeká, že díky tomu, že na to nebude myslet, otěhotní. Nevím, jestli jsem schopná zde vypsat všechno co se mu honí hlavou, ale třeba někdo tu základní myšlenku zachytí. Díky za empatické komentáře k věci.
Cca pred rokem a pul mi doslo, ze druhe dite mit nikdy nebudeme (potvrzeno doktorem) a uprimne receno jsem se s tim jeste nesmirila. Rozum mi rika, ze mame jedno zdrave dite, mam byt rada (a to taky jsem), rikam si, ze uz jsem se smirila a pak potkam znamou, ktera je tehotna a je mi to zase strasne lito a obrecim to, ze uz tehotna nikdy nebudu. Porad jsem jak na houpacce a asi jeste chvili budu. To smireni proste trva, ale neni to nic, co by me nejak vyrazne omezovalo, takze to neresim.
Mám to teď dost podobně,s manželem jsme spolu 13let,vždy byli v plánu dvě děti..ale na první jsme dlouho čekali a byla dost náročná (asi jsme už byli zvyklí jen na sebe a byla to i velká změna)..teď ji jsou 4,mě 35,manžel druhé nechce z různých důvodu,kterým rozumím a s částí se i ztotožňuji..ale já po dítěti stejně hrozně toužím..pokud by změnil názor, stejně je možnost,že by to vyšlo malá a myslím,že mám i posledních jen pár let,kdy bych byla ochotna do toho jít..takže smířená nejsem,beru to jak to je a předpokládám,že časem smíření přijde s tím,jak to bude čím dál víc nereálné nebo jak to říct..
Taky teď tuhle otázku řeším. Syn se narodil po roce snažení. O druhé se snažíme skoro 2 roky. Mezitím potrat a mimodelozni těhotenství. Synovi byl diagnostikovan autismus. A já i manžel ne zrovna dobre výsledky, aby se nám mohlo zadarit přirozeně. Pořád se rozhodujeme, jestli teda druhé ano nebo ne. A prostě nevím, nevím jestli se dokážu smířit s tím, že by syn neměl žádného parťáka...
Za prvé děkuji za tuto diskuzi.
Za druhé - autorko, to snad ani není možné, ale právě jste tu NAPROSTO POPSALA MŮJ PŘÍBĚH.
Dcera má 3 roky a je to naše vymodlené dítě po několikaletém snažení a boji, nakonec přes IVF. Potratem jsem si rovněž prošla, ještě před dcerou. 😪 Nyní už rok postupujeme druhý pokus IVF, peněz už je v tom víc, než je zdrávo, druhé těhotenství v nedohlednu. 🤦♀️ Přála a přeji si pro dceru sourozence, ale nevim co víc pro to udělat. Je mi to líto a také se mi hlavou honí různé myšlenky. Od blbosti typu, tak už mám ty miminkovske oblečky vyhodit nebo do kdy je mám schovávat? Až po otázky, mám plánovat dovolenou, co práce, návrat? Takhle se mám tvářit, že jsme kompletní? Že jsem šťastná? Jo, jsem nesmírně šťastná za dceru, ale celkově si úplně šťastná nepřijdu. A asi zatím ani smířená. Vlastně celý rok mi mezi prsty utíká celý život a já pořád jen řeším druhé těhotenství. Přála jsem si do 35 být aspoň těhotná, nakonec už je mi 35 pryč a nic. Do kdy se teda budeme snažit? Mám změnit kliniku? Kolik z nasetrenych peněz jsem ještě ochotna a schopna do toho vrazit? A není lepší obrátit se na psychologa? 🤷♀️
Ještě jednou děkuji za diskuzi, ráda si počtu. ❤️
@daisymaminka Ano, to jsou přesně otázky které si pokládám i já. Kdy, jak, jak dlouho, často i proč... kdybych "od začátku" věděla, že druhé dítě nebude, tak věřím že by se mi s tím smiřovalo líp. Takhle akorát nějak čekám na to, až se mé dítě zeptá proč nemá nějakého sourozence a z toho mi bude moc smutno. Vím, že by sourozenec byl milován. Já jsem se rozhodla že do umělé pomoci jít nechci, nejsem ochotná to vše podstupovat s nejistým výsledkem. Otázkou ovšem je, jak dlouho to ještě nechat plynout a kdy tomu udělat vážně a s rozmyslem přítrž. A na jednu stranu mě samotnou děsí co jsem napsala a říkám si, že naděje je, ale na druhou stranu vím, že to prostě musím vidět realisticky. Můj věk, partnerův věk, smutné naděje. Vlastně mě to prostě nebaví. Samozřejmě, nikdo neví co bude zítra, ale tohle je pro mě strašně vyčerpávající jen tím, že se vlastně nic neděje. Letní dovolená, koníčky, nástup do práce? Všechno je to jeden velký otazník. A pak je tu samozřejmě i strach o to co bude když konečně otěhotním a znovu potratím. Jednou jsem potratila před prvním dítětem, jednou v průběhu druhého snažení a potřetí už bych to prostě zažít nechtěla.
A děkuju všem za sdílení vašich příběhů, je to zajímavé zamyšlení a třeba mi to (nám) pomůže utřídit si myšlenky
Já také děkuji. Vidím, že to cítíme naprosto stejně. Pořád nějaké otázky a nejistoty. Je to hrozné, ale v létě jsem byla na diagnostické hystereskopii. Říkala jsem si, že by bylo lepší, kdyby něco našli, vzali mi všechny ženské orgány a já měla klid. Udělala by se tečka a já bych VĚDĚLA, že druhé dítě prostě nebude. Možná by se mi žilo líp. Ale teď jsem samozřejmě ráda, že k tomu nedošlo. Že myslet si nebo přát něco takového nebylo správné. Ale člověk už na pokraji sil myslí všelijak. Teď už si jen přeji zdraví pro nás a dceru, abysme tu zdraví pro ni byli ještě dlouhé roky. A to ostatní - to je pořád otázka???
Ja jsem to vzdala a smířila se s tím po 9 letech snahy, neúspěšných IVF, IUI, protože šanci na přirozené otěhotnění jsem měla tak 3%. Kolem me skoro všechny kamarádky těhotné nebo rodily, sestra zvládla páté dítě.. Tak jsem se rozhodla, že nám zkrátka není souzeno, půjdeme pracovat do zahraničí, postavíme vytoužený baráček, dodělám si vysokou školu, no ale hádej co se stalo. Příroda a ten nahoře ví nejlíp kdy je správný čas ❤️. A druhé nechceme, těhotenství bylo těžké a navíc nechce se mi do toho kolotoče znovu.
Ahoj všem, co ve vašich příspěvcích na mě vždycky "vyskočí" je, že si druhé přejete hlavně kvůli prvnímu, aby nebylo samo. Taky jsem měla od začátku, co jsme se začali snažit tuhle myšlenku, "hlavně, aby dcera jednou nezůstala tady sama". Ale v tom to pravě není, nikdy nebudu sama. Bude mít rodinu, jednou i tu svoji, kamarády, známe, kolegy. Druhé se nám zadařilo, když byl dceři rok. V první chvíli mě ale přepadly výčitky, že se jí už nebude čas tolik věnovat atd, a jako kdyby to miminko vycítilo, v 6tt zt. Od té doby se nedaří a už ani nečekám, dcera byla z IVF. Takže když budeme mít jen ji, nevadí, smířím se, nicméně nikdy nezapomenu na to druhé, které mohlo být a není. Ani to nejde.
Ahoj, my se s manželem snažili tři roky. Dvě deti mame (16, 13let)
Letos v dubnu (je mi 40) jsme navštívili kliniku a šli do ivf, první pokus neúspěšný, druhy úspěšný, jsem 23tt.
Nedokázala jsem se smířit a přiznat si, ze bych už nikdy nezažila tehulkovani, porod miminka.
Jsem šťastná a užívám si to víc, než když mi bylo 24let
Děkuji za tuto diskuzi! Mám to podobně, je mi 35 ,o druhé dítko se snažíme dva roky.. manžel IVF odmítá, ač chyba je víceméně hlavně na jeho straně. Jsem vděčná a šťastná alespoň za to jedno dítě co máme a někdy si říkám, že je nám takto vlastně fajn, s malým už se dá podniknout všechno, nic nás neomezuje a je to pohoda.. ale v hlavě a srdci mám pořád touhu po druhém dítku a čas utíká. Smířit se s tím pořád nedokážu, 35 byl můj strop co se týká druhého dítka (ač jsem tu věkovou hranici v duchu už samozřejmě posunula a byla bych vděčná, kdyby se to povedlo).
Já jsem to mela stejne, porad jsem nevedela, jestli mit druhe, zvlast kvuli tezke nemoci partnera jsem citila, ze to nejde. Zdravotní problem se loni vyresil zavaznou operaci, dopadlo to dobre, tak po roce od operace jsme si rekli, ze to zkusime. Vyslo to hned, tak jsem si rikala, ze to tak ma byt. No, v 8tt u Mudr, videl jen prazdny vak, takze kontrola za 2 tydny a nejspíš revize. Je mi porad spatne, porad me poboliva bricho, uz se uprimne tesim, az to bude za mnou. Takze timto se u me rozhodlo, ze další nebude, jsem rada, za to co mam, mam vysnenou praci, uzasnou dceru a pritele, se kterym se mame i po 10 letech a spoustě problemu porad radi. Hraje zde roli i muj vek, 38, mit treba 35,tak na to možna jeste dojde.
u nas trochu jiny pribeh, s pocetim problem nebyl. Prvni syn na prvni ostrou, tehotenstvi i porod ok. O to vetsi rana byla, kdyz planove druhe vyslo sice taky presne 'dle planu' ale happyend se bekonal. Prvni zamlke, druhe zamlke. Cekani, jestli preci jenom srdicko nebude, rozhodovani, cekani, jestli revize hned, nebo cekat, ze treba... A to hned 2x za sebou. Ja po tevh dvou epizodach vedela, ze vickrat to nedam. Ze to zkusime jednou nappsled, ale jestli to bude stejne, tak je konec.Byly to probdele noci, didkuse, jestli jedinacek ok, jestlijine reseni, co dal. Ale rozhodli jsme se, ze ne. Ze jeste jeden pokus, a kdyz opet revize, tak konecna. Strasne se mi ulevilo..No a treti klaplo a je ji ted2 a pul roku. takze v necem chalu, to KDY JE KONECNA jsem mela. Tak preji, at je dobre.
Podobné diskuze
Přečti si vše, co potřebuješ vědět pro zdárné otěhotnění.
Naše maminky sepsaly skvělé rady, jak otěhotnět.
Důležité je také znát příznaky těhotenství.
Zjisti, kdy má žena plodné dny zde.
Kdy a jak používat těhotenský test?
Zjisti víc o svém těhotenství týden po týdnu.
Neznáš termín porodu? Vypočítej si ho v těhotenské kalkulačce.
Modrý koník vám případně napoví i při neplodnosti.
Ahoj, chapu co prožívaš, prave tu vedle mě v postylce oddychuje moje 7 měsíční dcera (s manželem sme spolu cca 10 rok a snažili sme se fakt dlouho a nakonec ivf) a ja si už od konce šestinedělí prala a i zdálo se mi, jak budu mít ještě jedno dítě, aby tu, až mi nebudem, nebyla sama. A před dvouma měsícema sem to nedostala, takže v první chvíli strašná radost, pak strach a pocit, že vlastně svy dceři ublizuju, protože mě nebude mít už na 100 procent, co si zaslouzi a potřebuje, vzdyt je ještě tak mala, a pak sem se objednala na gyndu (mam za sebou mimoděložní tak sem tam šla cca v 5 týdnu), v děloze nic neviděla, ale z krve hcg 2500 tisíce tak špitál, kde to nakonec našli v děloze, takže veljy oddych, za 2 dny kontrolní hcg 4300, no nestoupa to zrovna ukázkově, ale stoupá řekl doktor, za tyden další ultrazvuk srdíčko bylo, ale dost pomalu a za další dva dny už nebylo. Včera mi zkoncilo sestinedeli, v pondělí si jdu pro nitrodelozni telisko a během toho sestinedeli sem si uvědomila a smirila se s tim, že jiný dítě už mít nebudu, jsem už stará (40)...