Jak se vyrovnat s tím, že vlastní děti nikdy nepřijdou

@eloise02 Dekuji za odpoved a za povzbudiva slova. 😀 V tom je asi casto zakopany pes, ze gynekolog odmita vec dukladne resit...My s pritelem se shodneme v tom, ze adopci bychom nezvazovali, protoze i ja se bohuzel ztotoznuji s tvrdym, ale obavam se, ze pravdivym vyrokem te psycholozky, ze geny jsou mocne...A bohuzel uz jsem par pripadu videla v okoli, kdy adoptivni rodice davali diteti maximum, ale dopadlo to spatne - geny zkratka v urcitem momentu zvitezily a jakakoli vychova na to byla kratka...Velmi poucne jsou na toto tema prozy od Terezy Bouckove...Nekdy take byva problem v tom, ze se zena na tehotenstvi upne celou svou bytosti, az se totalne blokne...to vidam i ve zdejsich diskusich - hledani neexistujicich duchu na testu, vsugerovavani si tehotenskych priznaku...je mi tech holek strasne lito a uplne je chapu...Proto se snazim k tomu pristupovat realisticky - nehazim flintu do zita, ale ani nepocitam s tim, ze by to bylo hned...

@flamarion Ano, mi také každý říkal, že je to o psychice, že na to nesmím myslet, ale já jsem to tak opravdu, i když je to zvláštní, ale neměla. Těšila jsem se na spoustu jiných věcí, třeba cestování a další koníčky a prostě jsem to brala tak, že to tak má asi být. Nechtěla jsem si tím zničit život, jako třeba moje sestra, která je opravdu případ toho upnutí se celou svou bytostí... a ta se tím trápila celá léta (Dnes je 46, takže u ní je neplodnost už definitivní, zřejmě podle mnoha příznaků má také PCO, ale ani u ní to nebylo řešeno, její gynekolog ji dokonce odmítl udělat hormonální profil, který mi třeba bez problémů dělali, s tím, že stojí 30tis. a není k němu důvod...) Pro moji sestru bylo myslím velice těžké přijmout fakt, že z nás dvou jsem nakonec otěhotněla právě já, která s tím přitom dokázala docela dobře žít a smířit se s tím a ne ona, která to nikdy vnitřně nepřijala...

Ahoj. Dnes mám desetiměsíční dceru, ale když jsme ji začali "tvořit" (záměrně říkám tvořit, protože to rozhodně nebyla snaha), byla jsem vnitřně přesvědčená, že děti mít nemůžu. Bylo to pro mě něco nepředstavitelného, cizího (ne ve zlém slova smyslu, prostě asi jako si nedovede chlap představit, že dostane menzes), vlastně všichni mí partneři si jen dávali pozor a nijak zrovna moc důsledně, a nikdy nic. Za své ale mohlo také to, že jsem nikdy po dítěti nijak extra netoužila. Kdyby přišlo (a ono přišlo), tak ok, kdyby ale nepřišlo, taky ok. Naše jsem připravila na fakt, že nikdy nepůjdu do umělého oplodnění ani ničeho takového, do adopce už vůbec ne. Ve 32 jsem se rozhodla do toho jít úplně naostro s tím, že dítě se buď do 35 podaří, nebo ne, pak už bych zase začala alespoň dávat bacha. Trvalo nám to tři čtvrtě roku, i když je fakt, že jsme se partnerem vídali jen o víkendu, takže pak je šance trefit se do plodných dní přeci jen nižší. Nicméně se tím snažím hlavně říct, že opravdu nejdůležitější je, jak to máš v hlavě postavené ty a jak to cítíš. Jsou holčiny, které už v třiadvaceti pláčou nad každou menstruací a nemůžou potkat kočárek. Mně to bylo opravdu šumák, jestli budeme s partnerem žít jen pro sebe, nebo přibyde dítě. Někdo naopak dítě vyloženě záměrně nechce. Kdyby mi tedy doktor řekl že jsem sterilní, řekla bych si jen "hm, aha", úplně stejně, jako jsem si "hm, aha" řekla při pohledu na pozitivní test - v hlavě mi prostě v tu chvíli naskočilo jen "jo tak proto mě tak bolí ty prsa", a v tu chvíli (a na dlooouho) to bylo vše. Samozřejmě je pak taky důležité, aby to stejně cítil partner.

@flamarion 1.jak jsem psala na wiki-rekli mi ve 22 letech ze nemuzu mit deti. Dlouhe cykly, anovulacni. Gynekolozka me doporucila do CAR-navsteva kveten 2016, vsechna vysetreni nas obou-spermio, krev, genetika, imuno....atd, v srpnu 2016 po prvnim zakroku po stimulaci leku potvrzene tehotenstvi- napoprve IVF vyslo, cekame zdravou holcicku, dnes jiz 31tt. Takze i pres diagnozu cekame mimi. Takze hlavne se nesmirovat, medicina je uplne jinde. Na gynekologii nemaji veskere resty, je vhodne navstivit CAR kdyz to nejde.
Takze rada? Nikdy se nevzdavat.
Na otazku okoli kdy zalozime rodinu jsem odpovidala, ze tohle je nase osobni vec a rada bych uvitala aby priste svoje dotazy prehodnotili, ne kazdemu je to prijemne.

Upřímně, nikdy jsem nepochybovala, že až se rozhodneme mít dítě, bude to naprosto v pohodě, ale pravda je nakonec jinde., Po třech letech marné snahy jsme v procesu IVF (i když ještě možná před půl rokem jsem tvrdila, že IVF nikdy).... zatím jsem ve fázi, že tvrdím, že adopce nikdy, ale kdo ví..... Takže za mě, nesmířila jsem se s tím a ani to asi nedokážu 🙂

My doma adoptované dítě máme, nevyměnila bych ho za nic na světě. Smířit se s tím, že vlastní nebude, bylo hodně těžké, nebudu lhát že ne. Debilní poznámky lidi nikdy neměli, (skoro) všichni věděli, že se roky snažíme, nikdy jsme se tím netajili. Vztah nám to nijak nepoznamenalo, naopak, spíš utužilo 🙂

Ahoj, pokud nad tím hloubáš kvůli sobě, tak neměj vůbec strach, já neměla cyklus vůbec žádný a přesto přiirozené těhu po skoro roce chození do CARu. Já jsem původně adoptovat vůbec nechtěla, potom, co to vypadalo bledě bych i adoptovala, ale manžel byl absolutně proti, takže to nešlo. Takže u nás to bylo buď vlastní nebo žádné. Asi bych se s tím nesmířila nikdy, bojovala bych do poslední chvíle.
Partnerství to poznamenalo dost a ne úplně pozitivním směrem, měli jsme dost krizovek, nejhorší byla asi po půlroce snažení.
Jinak mám ale i smutný příběh, ne vždy se s tím žena vyrovná, mám v okolí kamarádku, která vlastní dítě mít nemůže (vada srdce) a adoptovat nemůžou, protože manžel má psychické onemocnění. Dopadlo to tak, že se obklopuje potkany a plyšáky a dělá mámu jim. Ne každý se s tím zdravě vyrovná.
Na otázky, kdy budou děti, jsem známým říkala, že až budou, tak budou, přátelům jsem řekla popravdě, jak to zdravotně máme.

@no_title ja jen k te vade srdce. Nase sousedka byla v tehu hlidana, po umelem opl.protoze ma transplantovane srdce. Sice sport nemuze, ale mimi donosila i s transpl.srdickem.

@absintka19 tak ona má defibrilátor a občasné zástavy, kdyby ten přístroj dal ránu, tak je po dítěti. Navíc je jí 43, takže u ní je už i pozdě.

@no_title zde jsou i mamiby s defibrilatorem 🙂 a uspesne porodily 🙂 def.dava ranu do srdce matky, ne do ditete, lehke to asi nebude, ale ne nemozne. A vek v dnesni dobe prekazkou taky byt nemusi 🙂

http://www.emimino.cz/diskuse/je-tu-nekde-tehot...

@no_title Měla jsem kdysi paní učitelku, která se nám svěřila, že nemohla mít děti (v produktivním věku byla v době, kdy zkrátka reprodukční medicína byla na jiné úrovni), prošla spousty bolestivých a nepříjemných vyšetření a zákroků, lázněmi, obětovala tomu maximum, ale bohužel...a ta nám říkala, že žena se s tím nikdy nesmíří. Naučí se s tím nějak žít, to ano, ale o úplném smíření se mluvit nedá. Po sedmnáctiletém člověku taková slova "stečou", ale dnes si uvědomuji, jak to musela mít těžké...

@absintka19 Tyhle příběhy mi dodávají optimismus, že dneska jde asi opravdu (téměř) všechno a žádný stav není natolik zoufalý, aby se nedalo doufat. 😉

Já bych předně zatím tohle neřešila, problémy s otěhotněním mít můžeš, ale taky nemusíš, na tohle je vždycky času dost...a pokud by Ti někdo řekl takovou definitivu, stejně se na to podle mě připravit nedá...

Já jsem vloni ve 33 dostala nůž na krk, protože po jistých vážnějších negynekol. zdravotních problémech mi bylo řeceno, že nebudu moct nikdy podstoupit jakoukoliv hormonální stimulaci. Takže to bylo buď přirozeně nebo nic. Nejdřív jsem chytla paniku, ale jsou věci, které člověk neovlivní, a tak nějak jsem si řekla, že mám jen ve svých rukou, aby ten život byl pěkný a že se dá užít, ať už nastane jakákoliv varianta. Líbí se mi to rčení, že člověk sice nedokáže ovlivnit všechn, co se mu v životě stane, ale ovlivní, jak se k tomu postaví. Jestli si někdo pořídí zvíře (což teda nepovažuju za nějak "chorobný" zpúsob, jak se s tím vyrovnat), začne cestovat nebo s novým koníčkem, je podle mě už na každého prioritách...

Jinak nejlepší kamarádka potkala "toho pravého" po čtyřicítce a neklaplo to přirozeně ani po umělém (už vůbec nereaguje na stimulaci), a jak jsem psala, byť tam šla s tím, že to zkusí víceméně jen aby si nemusela později vyčítat, že nevyčerpala všechny možnosti, tak když jí doktor řekl, že už to prostě asi nepůjde, dost jí to sebralo... na to se fakt asi připravit nedá. Navíc jsem do toho otěhotněla já, ale přesto se s tím popasovala, a já se před ní klanim prakticky pokaždý, co se sejdeme, protože bych pochopila, kdyby mě vidět nechtěla... ale řekla mi, že neobětuje zbytek života užíráním se nad něčím, co nedokáže změnit, že prostě nebude bojovat proti svému osudu. Což se mi líbí, i když nejsem fatalista.

@fallingstars Určitě máš naprostou pravdu. 🙂 Člověk se musí naučit brát život takový, jaký je a vytěžit z něj maximum. Já nemaluju čerty na zeď, prostě mě toto téma zajímá. Samozřejmě na takové skutečnosti se připravit nelze - to je jako se smrtí - všichni víme, že umřeme, ale připravit se na to nelze. 🙂

tak u nas v rodine - jedna "prakticky jistojiste nepujde otehotnet kvuli cystam, nutna operace, blablabla" - tri deti, vsechny prirozene pocata prekvapka (tedy minimalne prvni a treti 😀 ) a u me po skoro 12letech brani HA bum - pres prasky mimino. Kamaradka prvni dite z asistovane reprodukce (jen jeden funkcni vejcovod a jen jeden funkcni vajecnik, krizem), druhe prirozene naprosto necekane. Takze priroda je zjevne mocna, neves hlavu 🙂

@jitavrtule To ne, já hlavu rozhodně nevěším, ani k tomu nemám žádný důvod. 🙂

Ahoj,
ja nikdy zadnej problem nemela. MS chodila pravidelne, vse vypadalo v poradku. Po par mesicich kdy jsem stale nebyla tehotna jsem zkusila ovulacni testy, ktery jsem predtim zavrhla, ze se prece takhle nebudu hlidat. Tak ja teda myslela, ze otehotnim hned. Bylo mi 22 let. Dle ovulacnich testu ovulace probehla. Mela jsem radost, zacala jsem zkouset kontryhel, gynex atd. Diky kontryhelu jsem mela ovulacni bolesti. Stejne kazdej mesic prisla menstruace. Zacala jsem se smirovat s IVF, ze uvidim co gynekolozka a pak umely. Po roce jsem tedy navstivila moji pani doktorku. Poslala manzela na spermiogram. Manzel to bral v klidu, ale ja mela takovej hroznej strach, ze bude neplodnej. Rikala jsem si radsi at jsem neplodna ja nez on. Nastestu vysledky nadprumerny. Velka uleva. Me mezitim doktorka delala folikulometrii, vse v poradku, ovulace probehla, // carky na testu nikde. Udelala mi hormonalni profil, taky v poradku. Tak nasadime clostilbegyt. Me to prislo divny proc? Vzdyt ovuluju, k cemu mi bude? No pak jsem si rekla, ze je to doktorka, ona vi co dela. Cpala jsem do sebe hormony. Zadny vedlejsi ucinky nastesti. Byla jsem rozhodnuta pro tri cykly a pak bude na rade CAR. Druhy cyklus jsem otehotnela. Byl to pro nas zazrak. 🙂 jeste ted se mi chce brecet 🙂 snazili jsme se pres rok, chapu, ze to oproti jinym nic neni, ale uz clovek premysli,co kdyz je nekdo z nas neplodnej? Darovany vajicka? Spermie? Ani nahodou. Adopce? Ano deti si zaslouzi milovanou rodinu, ale ja bych na to nemela. Takze nase rozhodnuti bylo, ze bychom byli bez deti. Zkousela jsem najit pozitiva 🙂 chtela jsem vlastni dite s mym manzelem. Opravdu bych byla bezdetna. Nevim co bych rikala za deset let 🙂 oba jsme byli docela v klidu. Manzel byl uplne v klidu. Ja myslim,ze jsem to taky brala v pohode. Nebyla jsem ten typ co pri kazde MS breci. Stejne s tim nic neudelam, tak proc se hodne trapit? Vsem snazilkam, at uz mesicnim, rocnim ci tem kteri zkousi IVF preju hodne stesti, kazdy si zaslouzi mit svoje dite. Budte silny.

@flamarion to asi vyznelo jinak (a hur) nez jsem myslela 🙂 kazdopadne k tvoji puvodni otazce - bych rekla, ze dokud clovek deti nema, je to mozna i snesitelnejsi si predstavit, ze zadne nebudou. Nevim, dokud jsem nemela vlastni, tak to porad byla takova nejasna predstava ze mozna, nekdy, az bude ten spravny cas nake dite bude...a nikdy ten spravny cas vlastne nebyl 🙂 ted kdyz uz jedno mam a prala bych si druhe to snasim nejak hur, ze zatim nic.

Ahoj, nečetla jsem diskusi - jenom jedna poznámka - pokud ti je kolem 30 let věku a máš chlapa, tak utíkej někam do CAR, nech si udělat vyšetření a teprve potom řeš smiřování se s tím, že děti nebudou. Je kupa věcí, které se dají triviálně řešit. Co se řeší blbě, je věk ☹.

@merope Třicet mi ještě není a snažit se teprve začneme. Nicméně od puberty se potýkám s různými problémy (nemyslím si, že by v dnešní době byly nějak fatální) a jen mě to zajímá - berte to spíš jako takový sociologický průzkum. Laxností gynekologa bych se rozhodně nenechala poškodit, ale já musím říct, že mám pana doktora skvělého, nemyslím si, že by něco podceňoval...

@flamarion pokud se teprve zacnete snazit, tak na takovy veci ani nemysli 🙂 zbytecne se budes trapit. Treba to vyjde na poprve 😉

@flamarion Jinak doktoři dnes dokážou opravdu skoro nemožné, takže pokud je nějaký problém, je se aspoň čeho chytnout a skoro na všechno existuje nějaká léčba, řešení...u nás se nikdy na problém nepřišlo a skoro bych řekla, že o to to bylo horší. Ty otázky, proč zrovna nám to nejde, když jsme úplně zdraví...

@alenka_p To je v podstatě asi opravdu ta nejhorší eventualita. Když to nejde, aniž by k tomu byl nějaký objektivní důvod.

My jsme uspěli taky až po třech letech. Pomohli nám v CARu. Na IVF nedošlo. Hodně tomu neúspěšnému snažení napomohl můj původní doktor. On se třeba i po dvou letech, co jsme se snažili zeptal "a vy chcete otěhotnět"? Kdybych si bývala tu žádanku do Caru vydupala dřív, ušetřila bych si spoustu trápení. Na to, že by se to nemělo povést vůbec jsem nemyslela. Pořád jsem doufala...

@eloise02 jejda... proc jste nevyhledala nejakejo spickoveho gynekologa za ty leta?

Kamaradka mela podobnou gynekologickou anamnezu jako ty. Doktor ji rek, ze hned tak neotehotni, tak se prestali chranit /dite jeste ani moc neplanovali/ a do 3 mesicu byla tehotna a druhy po roce a pul 😉 .
@flamarion

MS od 12 let silná, bolestivá, od 12 let na hormonech, aby byla pravidelná, do mých 22 stále stejný koloběh, pak jsem si řekla dost, vysadila hormony, problémy sice byly, ale nějak se to vydržet dalo, 27 letech kolabs - ze dne na den 40tky horečky, otrava krve, cysta na vaječníku o velikost dětské hlavy a diagnoza jasná - endometrioza 4. stupně, odebrali vaječník a vejcovod a další diagnoza k tomu, neprůchodný vejcovod co zůstal - primární a sekundární sterilita. IUI v mém případě nebylo možné,3 roky jsme s manželem měli jasno - budeme bezdětný pár, zaměřili jsme se na vše co nás baví, začali stavět domeček, cestovali jsme, nemoc stále se každým měsícem vracela, tvořily se stále cysty, stále hormonální léčba, další operace, v roce 2009 jsme šli do IVF - podařilo se až na podruhé v roce 2010, po porodu opět cysty zpátky a stejný koloběh, další IVF povedlo se na poprvé, ale při autonehodě jsme o dcerku přišli v 8tt (řidič proti nám usnul za volantem). Jakékoliv další snažení jsem vzdala, smířila jsem se, že synek bude jedináček a za dva měsíce po potratu jsem otěhotněla přirozeně (při 99% neúspěšnosti přirozeného početí), nemoc se stále ale i tak vracela, chtěli jsme ještě třetí, ale nebavila mě ta neustálá kontrola - povede se, nepovede se, strach z rizik, tak jsme to vzdali a myslím si, že jsme udělali dobře. Příroda nám dale 3 zázraky, i když tu kolem nás běhají jen 2, tak i přesto si jsou těmi nejcenějšími poklady. A má nemoc? ve 33 letech jsme řekla západní léčbě dost, přešla na čínskou medicínu a nemoc jsem překonala, stále bez problémů. Nemá cenu dělat nějaké závěry, je důležité se smířit s danou situací a nehledět do budoucnosti, užívat si přítomnost. v mém životě jsem zažila jak dlouhodobé snažení a neúspěchy, tak i potrat, tak i překvapení a taky snažení se s pocitem, kdy vím, že to lze a ono se nedaří. Toto období, co máte vy, je asi z těch všech nejjednoduší. Je potřeba poznat sama sebe a smířit se sama se sebou.

Ahoj, svůj příspěvek bych začala slovy: "Nikdy neříkej nikdy." U mě to platí snad dvojnásob. Když jsem se ve 26 letech seznámila s nynějším manželem (jemu bylo 33) na rovinu jsem mu řekla, že děti asi nikdy nebudu chtít, prostě se ve mě vůbec neprobudily bio hodiny. Řekl, že mu to nevadí a že uvidíme... Jsme spolu přes 5 let, mezitím proběhlo pořízení bydlení, zžití se, svatba... a?? Ve mně se něco změnilo... já bych asi chtěla dítě... domluvili jsme se, že se začneme snažit po svatbě... snažit - necháme tomu volný průběh. Dnes je to 15 měsíců, mezitím mi byl zjištěn syndrom PCO, došli jsme tak daleko, že byl na vyšetření i manžel a špatné výsledky, jsme již v CAR čekají nás další vyšetření, ale v mé hlavě se to mele... nechat to zajít tak daleko, že si budu píchat injekce do břicha a já nevím co ještě podstupovat, solit neuvěřitelné částky za to, že nám někdo dá 30% šanci na to mít dítě? Nebo se prostě smířit s tím, že dítě mít nebudeme a budeme žít život bez dětí a užívat si ho?

Když se o tom bavíme s manželem dokážeme si na jednu stranu představit život bez dětí, ale na druhou stranu, jak jsem uvedla na začátku nikdy neříkej nikdy, myšlenky a názory se můžou zvrtnout během chvíle.

Takže zatím jedeme s proudem a uvidíme, kde se to zastaví a co se stane. Život si s námi hraje a nikdy nevíme co pro nás připraví ať už pozitivního nebo negativního.

Ahoj, já měla s menstruací také problémy od samého začátku, spíš nebyla, než byla a vlastně jsem pořád brala nějaké hormony. Otěhotněla jsem před svatbou v roce 2005, ale bohužel v těhotenství jsem prodělala operaci zánětu slepého střeva, tu sice miminko ustálo, ale o par týdnů později v 21 týdnu, kvůli infekci stejně odešlo. Další těhotenství se nedařilo a menstruace si dál spíš nechodila, byli jsme posláni do CARu, kde jsme podstoupili základní vyšetření a poté, co nám popsali, jak se bude postupovat, jsem se do CARu už nevrátila, věděla jsem, že na toto nemám. Mnohem přijatelnější cestou k dítěti pro nás byla adopce, už od začátku jsme v tom s manželem měli jasno, že kdyby se biologické dítě nedařilo, tak si vezmeme adopčátko. Asi rok po poratu 2007 jsme se šli zeptat na příslušná místa a odcházeli se štosem papírů k vyplnění a po více jako roce vyřizovaní a přípravek jsme se dostali do registru. Od zařazení do registru jsme se víc jak po dvou letech dočkali tříměsíční Nikolky a prodloužili žádost ještě o jedno, i když v to už jsme moc nevěřili, ale Nikolce po dvou a půl letech narodil bratříček a aby sourozenci mohli vyrůstat spolu, přidal se k nám Tomášek. V okolí ani v rodině jsme se nikdy nesetkali s žádnou negativní reakcí a nikdo nijak neřeší, že se mi Nikča a Tomášek nenarodili. Děti jsou moc šikovné a dokonce se nám celkem podobají 😀 Zvykání hlavně s Nikčou bylo celkem náročné, protože jsem se stala matkou pět dní poté, co jsem se dověděla, že existuje, než jsme vše zařídili, seděla jsem doma u postýlky s miminem a nevěděla co s ním mám dělat, ale všechno jsme zvládli a ani na vteřinu mě nenapadlo, že jsme udělali chybu.
Přestala jsem se dopovat všemi možnými hormony, protože už jsem na otěhotnění tak nelpěla a tělo se po půl roce bez umělých hormonů samo srovnalo a dokonce se vrátila menstruace a přišlo těhotenství, ale opět nebylo přáno a opět kvůli infekci se dcerka narodila moc brzy a druhý den zemřela, nezbylo mi nic jiného, než se definitivně smířit s tím, že vlastní dítě prostě nebude. Jenže život prostě někdy naděluje zázraky a letos v lednu se nám narodila zdravá a donošená dcera.
Dodnes si živě pamatuji, jak jsem na Mikuláše 2010 brečela manželovi do trička, že k nám Mikuláš nikdy nebude chodit a že se nikdy nedočkáme žádného dítěte. A za dva týdny seděla u postýlky s Nikolkou. A po pár letech se všechno změní a otočí a člověk na procházce s třemi dětmi zadržuje slzy štěstí. A tak i já se můžu podepsat pod "Nikdy neříkej nikdy"