Dobrovolný potrat

naprosto souhlasím s jitule1989. hezky napsané. A tobě přeji ať se brzy zadaří

jitule i axelis, moc děkuji za pozitivní komentáře 🙂 Vážím si toho.

Neodsuzuji te. Je to kazdeho vec.ja bych jednala stejne, opravdu v tve situaci nebylo na mimi spravne obdobi. Treba by ti to opravdu znicilo zivot, treba ne, kdo vi..Drzim palce, at si brzy pochovas vlastni miminko, planovane, chtene, milovane ;)

@1renca udělala bych to úplně stejně, kdyby se mi to stalo takto brzy... Naštěstí mě to nepotkalo.Takže takové rozhodnutí opravdu neodsuzuji a myslím, že je to každého věc jak se rozhodne. A hodně štěstí do snažení 😉

Nikdo nemá žádné právo tě odsuzovat..ale to, že ted tady o tom píšeš, vypovídá asi o tom, že tě to občas trápí..otázky jaké by to dítě bylo, jestli kluk nebo holka, atd, si zkus nedávat, netrap se už tím.. to co bys měla jediné udělat a asi jsi ještě neudělala- měla bys odpustit sama sobě..jestli jsi věřící, pujde ti to líp když se za to pomodlíš. Věř, že život je dar ale když jsi se před lety rozhodla jinak, nejsi nijak ocejchovaná žes udělala zle a do konce života si to musíš vyčítat. Já jsem třeba v situaci opačné, také neplánovaný sex, pak postinor bez účinku, těhotenství s mužem, od kterého jsem netušila, co mám čekat, i když jsme se měli rádi, ale byli jsme psolu krátce. Já se rozhodla pro dítě, netuším co mě čeká, nevím jak to zvládnu, ale na rozdíl od tebe, ten muž se za mě postavil a miluje mě, já jeho taky, to je tá síla, co mě dala odvahu si to dítě nechat, jinak bych asi volila to samý co ty. takže hlavu vzhůru, minulost nezměníš, pomodli se za děťátko co už je v nebi, a těš se na další mimčo, co teprve budete mít, a tomu pak věnuj všechnu lásku a odpovědnost, co máš. papa a drž se .

ahojky, já byla trošku v jiné situaci vzhledem k tomu, že jsem otěhotněla ve 28, měla jsem už své vydobité místo v práci, finanční rezervy, svůj vlastní byt (ač s hypotékou), ale vztah taky na nic... tak jako ty jsem zabředla ve vztahu s chlapem, který to neustále táhnul s někým dalším a já skrz zamilované brýle to tiše tolerovala... když jsem otěhotněla (přes antikoncepci, kterou mi zrušili silné opakující se dávky antibiotik, kdy se mi neustále vracela nemoc dýchacích cest) věděla jsem, že když si to dítě nechám, tak zůstanu sama... v případě, že bych bydlela s rodiči, byla mladší a čekaly mě ještě studia, dítě bych si nenechala... ale vzhledem k mé situaci už to pro mne nebyl problém. S dcerou jsme sice samy, jelikož na nějaké to randění času není a zatím ani nechci, protože bych měla pocit, že ji odstavuji na druhou kolej, ale ani tak o muže nouze není a jsme s malou naprosto spokojené.... 🙂 držím ti palečky, aby se vám brzy zadařilo a nevracej se v myšlenkách zpátky, co by bylo kdyby apod.. čas nevrátíš a hlavně, rozhodla jses tak, protože jsi to tak tehdy chtěla, a proto to bylo pro tebe to nejlepší rozhodnutí...na žádném jiném názoru nesejde víc 🙂

Holky, všem děkuji. Jsem si jistá, že své rozhodnutí bych nezměnila, o tom nepochybuji. V dané situaci to pro mě opravdu bylo nejlepší rozhodnutí. Spíš mě překvapilo, že jsem měla potřebu se k tomu ještě vůbec vrátit, po tolika letech, kdy jsem to v postatě neřešila a měla to za uzavřené. A najednou nad tím přemýšlím. Možná jsem to tehdy přešla moc rychle, moc o tom nepřemýšlela. Včera jsem to znovu obrečela, asi to ještě nemám tak srovnané, jak jsem si myslela. Fakt zvláštní po sedmi letech. Asi to tak má být. Moc tomu nerozumím, jsem přesvedčená o tom, že jsem udělala dobře a stejně je mi to tak nějak líto. Ale to se usadí. Možná si to fakt jenom potřebuju pořádně "odžít", uzavřít a pak se soustředit na všechno hezké, co snad přijde 🙂

Hromko, tobě přeji, ať všechno zvládnete a jsi šťastná. To, že jste spolu s přítelem krátce, neznamená, že vám to nebude klapat a nebudete spokojená rodinka. Třeba jenom přišlo rychleji to, co by stejně přišlo časem 🙂 Jste na to dva (brzy budete tři), tak to půjde, musí 🙂

Hollybelly, jsi statečná. Ve tvé situaci bych asi taky udělala to samé. Ve 20 jsem ještě pořádně nevěděla, co se sebou, natož s mimi, a nebyla finančně/bytově apod. samostatná. Je dobře, že už s tím chlapem nejsi. Ověřila jsem si, že než se trápit ve špatném vztahu, tak je lepší být raději sama. A ty nejsi sama, máš dcerku 🙂 Přeji ti, ať jste i nadále spokojené a později, až na to bude ten správny čas, ať se najde i správný partner a taťka 🙂 V našem věku už mají i ti naši chlapi vrstevnící (a starší) trochu víc rozumu, tak určitě někde bude 🙂 Jen na něj narazit.

Ještě jednou všem moc děkuji a snad se Vaše přání vyplní a nám se brzy zadaří. Snažit se budeme začínat v červnu 🙂

Nikdo nema pravo te odsuzovat. Sama jsem ted v unoru hledala podobna temata,ale nenasla jsem nic,snad jen negativni nazory nekterych uzivatelek,coz ve me probudilo jeste vetsi zoufalstvi a vinu. V lednu jsem zjistila,ze jsem tehotna. Po 13 mesicich od porodu naseho prvniho chlapecka. Vzhledem k nasi situaci bychom si dalso miminko nenohli nechat. To mi problesklo jako prvni agument pro MI. Jak zacala stoupat hladina HCg zacala jsem premyslet,ze si dite necham,ze se ho nevzdam,plakala jsm v noci,omlouvala se mu,zeto nejde,aby na nas jeste par let pockalo...atd. No,psychika nic moc. V pulce unora jsem dostala termin a svym zpusobem na nej cekala jako na smilovani.Samotny zakrok a hospital. probehly bez problemu. Pak nastala faze po. To jsem jsem take brecela a stale myslela na to, to urcite byla ma vytouzena holcicka a termin porodu mohl

byt v krasny podzim.

Cele to trvalo asi tyden az 14 dni. Pak to nejak odeznelo a ted po 2 medicich uz citim jen takove to bodnuti. Pevne take doufam,ze se na nas ta mala dusicka nezlobi,ale opravdu bychom to nezvladli. Za par let mozna,az se pevne usadime,radi ji uvitame. Dekuji,ze jsem sw take mohla vypsat.Nemela jsem se komu vypovidat,takze ti dekuji za zalozenou diskuzi. Preji ti aby ti vse vyslo a brzy v naruci drzela sveho zaslozeneho sampiona 🙂

Hele, já to naprosto chápu - v tvých letech jsem měla skoro obdobnou zkušenost. Po rozchodu s klukem (kterého já hrozně milovala a on se na mě vyprdnul jsem to 14 dnů nedostala a myslela jsem si, že jsem těhotná). Naštěstí to byly jen stresy, ale je fakt, že já věděla, že bych si miminko v té době nenechala. Bylo mi tehdy 22 a prakticky jsem byla taky mladá, bydlela jsem u rodičů a studovala. Teď je mi o 12 let víc a čekám své první dítě s partnerem se kterým jsem už 10 let v naprosto pohodovém vztahu a jiného bych si nevybrala 🙂 Myslím si, že pro spokojené dítě je hlavní spokojená maminka, která ho chce - ne vystresovaná studentka, která neví z které do které. Neboj, až bude ten správný čas a Ty do miminka půjdeš - budeš ho brát jako první vytoužené miminko a všechno bude v naprostém pořádku 🙂 Moc držím pěstičky a moc fandím 🙂

@erinyekleio
Jsem ráda, žes našla tuhle diskuzi 🙂 Ty to máš o moc težší, miminko jsi pocitově chtěla. Ale pokud na něj není ta pravá chvíle a nezvládli byste to, tak by to bylo trápení pro všechny, jak pro vás, tak pro novorozeňátko, tak pro staršího chlapečka. Jsi silná, žes to všechno zvládla. Určitě jste v dané situaci zvolili to nejlepší. Tak se drž a ať to brzy přebolí.

@lucinka58
Děkuji za milá slova 🙂 Doufám, že budu následovat v tvých šlépějích ;)

Taky mi pomohlo se tady vypsat a srovnat si myšlenky. Jak už se to snažení blíží, začínám se orientovat spíš na něj a myslím na to hezké 🙂 Všem tady v diskuzi moc děkuji za podporu a příspěvky 🙂

Nikdo nemá pravo v tomhle někoho soudit, rozumná žena ví, jestli je schopná svou situaci zvládnou nebo ne. Já jsem otěhotněla po těsně po vysoké, dobře rozjetá kariera a do toho těhotensví, nebyla jsem si vůbec jistá jestli, co vlastně chci. Probrečené noci, nakonec jsem se s těhotensvím srovnala ... Jenže to příroda vyřešila za mě.... ☹ není den kdybych si na to nevzpoměla, bohužel jakési výčitky se vrátily v plné palbě v době, kdy jsme se víc jak rok snažily o dítě a nešlo to... Takže úplně chápu co prožíváš. Teď čekáne za měsíc miminko, cesta k němu nebyla lehká, ale věřím, že to tak protě mělo být, že až teď je ten správný čas. Držím pěsti!!!

Taky to mám za sebou, bylo mi dvacet, provizorní práce v zakouřený putice, za pár korun, podnájem se spolubydlícíma nic moc, zadnici plnou dluhů, a chlapa co mi řekl, že jestli si to nechám tak mám dělat že ho neznám.Máma už vymýšlela jak rozprodá koně aby pomohla, a babičku by trefilo kdyby se to vůbec dozvěděla že jsem v takový situaci, byt na chvíli byla. Bylo to těžký a brečela jsem ještě na sále ale s faktem že bych do toho měla přivést dítě jsem se prostě nesmířila. Abych se s tíím nějak vyrovnala tak jsem se přihlásila do dárcovství kostní dřeně( jeden život vezmeš tak třeba jeden zachráníš). Ted mám super manžela, život v lajně, ale už přes rok nám nejde otěhotnět, je to jako by se otevírala stará rána, neustále se bojím, že jsem si vzala jedinou šanci na dítě.

@7of9 Děkuji ti za odpověď. Přijde mi, že jsi byla v ještě těžší situaci než já. Nedivím se, že jsi zvolila tuhle cestu. Pokud ses tak rozhodla, určitě to bylo nejlepší řešení. Přeji ti hodně síly, ať všechno zvládnete, a hodně štěstí, ať to zvládnete se šťastným koncem.
Rok je dlouhá doba, ale ještě to nemusí znamenat nějaký vážnější problém. Snad to jenom déle trvá nebo to bude nějaká "hloupost", kterou zachrání jedna tabletka denně např. nějakého hormonu, který v těle chybí (mám v okolí takové případy). Byli už jste se poradit s doktorem, čím to může být?

@nica1234 Děkuji, snad se nám to s tolika lidmi, kteří nám přejí štěstí, brzy a se zdravím zadaří 🙂
Mrzí mě, co máš za sebou. Ale u tebe za to mohla příroda, nebylo to tvým rozhodnutím, tak si nic nevyčítej! Nejdůležitější je, že to dobře dopadlo a miminka jste se dočkali 🙂 Jak říkáš, určitě to tak mělo být 🙂

@1renca Ne ještě ne, rozhodla jsem se že jestli to tenhle měsíc nevyjde, tak udělám testování a měření každý den, a to pak půjdu ukázat dr. a poradit se.

@1renca Závidím ti, že seš s tím vyrovnaná, já ačkoliv už mám tři děti a od té doby uplynula dlouhá doba, tak mě to, že jsem si v 19-cti nechala své první vzít bolí.... Byla jsem taky v naprd situaci, otec toho dítěte mě do toho tlačil, ale z mého pohledu, to prostě neni omluva proto to udělat.. pořád si dávám za vinu, že jsem ho měla poslat někam a dítě si nechat... 😢 A nejhorší je, že s narozením každého mého dalšího dítěte, prostě přišla myšlenka, jaké by asi bylo to mé první :(