Deprese po potratu

Ja potratila v praci, jela jsem na gynekologii,chteli me hospitalizovat, nemohla hsem,mela jsem nemocneho muze doma. Celycden po dr litani. Dohela jsem domu a chlapovi jsem volala sanitku. No ten vecer jsem to pak moc nedavala ale tak samo jak pisatelka prede mnou jsem tvrdsi povahou. Tyden mi byli bejhur,ale pak uz to slo. Dej tomu jeste chvilku

Kamarádce hodně pomohl tento článek... http://www.babyweb.cz/potrat-oplakejte
Jinak jsem někde četla, nedaří se mi to však dohledat, takový pěkně napsaný informační článek o tom co to vlastně potrat je, co ho způsobuje, a ve výsledku má být způsobený špatným vývojem plodu, něco se prostě nepodaří a stres matky během těhotenství by na to neměl mít vliv... Takže si hlavně nedávat nic za vinu, je to smutné téma, ale kdyby se mimi narodilo nemocné, vyšlo by to téměř nastejno... Držím palečky ať to příště vyjde a ať je miminko zdravé. Nejsi sama kdo si tím prošel a určitě máš skvělého přítele, který tě miluje, važ si toho že tě drží nad vodou, ne všichni jsou takoví. 🙂

Já potratila po neplánovanem otěhotnění, 8 týden. Depresi jsem měla hroznou, nechtela jsem ani PN,protože mi bylo jasné,ze nezvládnu byt doma sama, pomáhalo mi byt s mužem, nebo v práci,kam jsem šla hned po 2 dnech, kolegyne-kamaradka me dost psychicky podržela a doma manžel. Nakonec jsem ten smutek ale ze sebe dostala az opravdu při dalším těhotenství,které už bylo plánované, nicméně do te doby mi úplně nepohlo nic. Člověk si to musí odbrecet, rozloučit se, vrátit se co nejdřív mezi lidi (což je hodně těžké,rozbrecela jsem se třeba v autobuse, mela jsem dost problém vidět těhotné a maminky s dětmi bez slz ty první měsíce,pak už si to sedlo). Pomohlo mi svěřit se kamaradkam,vypovídat, nejvíc asi můj muž a opravdu mu pomohl jedině čas a další těhotenství. Jinak jsem tenkrát uvažovala i o psychologovi a byla možná chyba k němu nejit,třeba bych to v sobě zpracovala rychleji.

Děkuji za rady. Nechci o tom moc někomu povídat. Ví tohle jen přítel. Nejsem ten typ, co se svěřuje s tímhle, ale tohle je nějak v tenhle moment nad mé síly. Tak jsem chtěla slyšet radu od někoho kdo to zažil. Děkuji moc 🙂

Bude to znít jako klišé, ale neboj bude to lepší 🙂 já jsem v půlce listopadu musela dát uspat svého 15- ti letého pejska - měl rakovinu a den po uspání jsem našla pozitivní TT. Před jeho uspáním to bylo hodně stresující období a po pozitivní TT snad ještě horší. O miminko jsem se s manželem snažili a já doufala, že mi osud chce vynahradit ztrátu pejska. Na kontrole bylo zjištěno podezření na ZT po 14 dnech a lehkém krvácení už jsem z výsledků HCG věděla, že je všechno špatně. 2 dny potom jsem potratila a šla i na revizi. Bylo to hrozné období a za dveřmi Vánoce. Trvalo to dlouho, ale hlavní smutek jsem už překonala. Hodně mi pomohlo si o tom psát s ostatními holkami co se jim to také stalo. Věděla jsme, že v tom nejsem sama, že někdo chápe jak se uvnitř cítím. Zabrala jsem se víc do práce a brala si i přesčasy, abych na to doma nemusela myslet. Začala jsem se štěnětem chodit na delší procházky a hledat kulturní vyžití pro mě a manžela 🙂 Přeji hodně štěstí ať smutek brzy překonáš 🙂

Já potratila v létě 4dny potom, co se švagrové narodila holčička, bylo mi z toho hodně smutno, brečela jsem a měla jsem stejné pocity..bylo mi i líto, že jsem neměla zájem o neteř, protože jsem prostě žádné miminko vidět nechtěla a taky mi z toho nebylo nejlépe, že oni mají miminko a já o jedno zrovna přišla..!Dost jsem se nabrečela, pak to nějak přešlo, ale také jsem měla takový pocit prázdnoty ☹ !A moc mi nepřidávalo, když se mě v práci každou chvíli od svatby (v té době už rok po) ptali kolegové, zda jsem těhotná...už jsem se pak nakrkla a jednomu spolupracovníkovi řekla, že jsem byla ☹ , tak přestal prudit..!No a za dvě menstruace se poštěstilo znovu a já bych měla za 55dní rodit..ono to přejde, něříkám, že je to lehké, ale lepší hned ze začátku, než později..Neboj bolest přejde, alespoň víš, že jste plodný oba a příště se určitě zadaří..držím moc pěsti a nesmutni moc dlouho 😉 !

já "potratila" v 8tt. bohužel to bylo o to horší, že to neodešlo samo a ani jsem nevěděla, že je něco špatně až do kontroly na utz, kde zněl verdikt zamlklé těhotenství. takže z minuty na minutu se mi zhroutil svět, protože jsem i přes to, že plod se přestal vyvíjet, jsem měla těhu příznaky. ve středu mi to bylo oznámeno a v pondělí jsem šla na celkovou narkózu, kde to ze mně museli dostat. brečela jsem jak želva, potom cca po 2 dnech si říkám, že je to lepší, ale po týdnu se to vrátilo zpět a bylo to mnohem horší, nemohla jsem s nikým mluvit, nechtěla, ti co mě litovali, ty jsem nenáviděla, říkala jsem si jak můžou něco říkat, kdyžto nikdo nezažil. kolegyně mi dokonce položila otázku, čím jsem to zabila. bylo to hrozné, stále to bolí, ale ta bolest a smutek pomalu mizí. říkám si, že je skvělý, že víme, že nám to jde otěhotnět a že pokud se to neudrželo nebylo by to zdravé. a včera jsem byla na kontrole a už mi povolil cvičit, běhat, sexíkovat, navíc řekl, že po první MS se můžeme začít snažit a to mi vlévá nový optimismus do žil.
takže ano bolí to, ale je to mírnější

@katylone bude to znit asihrozne ale me treba hodne pomohlo kdyz jsem si uvedomila ze se jini lidi vyrovnali i s narocnejsimi situacemi. K tomuto mi ale pomohla psycholozka ke ktere jsem nedavno zacala chodit. My jsme to ale meli komplikovanejsi. Cekala jsem dvojcata a ve 24tt jsme o jednu holcicku prisli. Pred tim jsem mela mimodelozni tehotenstvi a bylo to tezke ale ted zpetne si uvedomuju ze to byla proti tomu druhemu tehotenstvi uplna "sranda". Vsechno chce proste svuj cas. A jak uz tady holky psaly nejlepsi lek je dalsi tehotenstvi. Tak drzim pesti a preju hodne stesti

Já jsem potratila doma před pár dny. Miminko bylo po druhém transferu u IVF. Srdíčko přestalo bít. Brala jsem progesteron na udržení tehotenství a přesto jsem už krvácela. Lékaři mi řekli, že by byl lepší samovolný potrat, Byla to středa, kdy mi to oznámili. Prý když je to krvácení, vypada to, že se s tím tělo popere, tak mu dali čas, aby nebyla revize, čas do pondělí. Sama jsem to tak chtěla. Potrat se rozjel v pátek ráno. děložní stahy, ohromné krvácení. (byl to 10tt)Snažila jsem se být silná, být tady pro toho mrňouska. Nakonec jsem skončila v neděli hospitalizovaná v mém reprodukčním centru. Moc jsem krvácela a byla nutná revize. Potrat jsem dokončila tesně před zákrokem, za pět minut dvanáct., takže revize nakonec nebyla a ja tak s úlevou lezla z operačního stolu.Viděla jsem i toho malého bojovníčka , rozloučila jsem se s ním ... Ponesu si to v sobě celý život, ale ted musíme být silné pro to druhé miminko. Příroda to tak zařídila, dál pusti jen silné jedince. Musíme to tak brát, je to součást života. Ač to ted bolí a připadáme si vyčerpané, na pokraji sil, jsem silnější jak kdy nikdy ( toto mi napsala jedna paní a moc mi tím pomohla) také cítím v sobě prázdnotu, bylo to vymodlené. Bojím se noci, kdy je ticho a ja nad vším přemýšlím, nasadili mi neurol, abych mela klidnejší spaní. Tělo to potřebuje. Věř že bude dobře🙂 máš teď ,,pohnojeno" v dobrým smyslu slova, tělo bude znovu připravene na těhotenství a co ješte , tak mnohem víc připravené, prý je tot akové nepsané pravidlo !!!! hlavu vzhůru 🙂

Je mi to moc líto, že se takové věci dějí. Bohužel, na začátku těhotenství je to dost běžné. Vlastně je to nevýhoda téhle doby, že se díky testům a ultrazvukům dozvídáme o těhotenství tak strašně brzo. Hned se k tomu upneme a když se to nepovede, tak to neseme mnohem hůř. Dřív si žena mohla splést potrat s opožděnou menstruací a třeba ani netušila, že byla těhotná.
Chápu, že to musí být hrozně těžké. Ale tak to prostě je v přírodě zařízeno, že se to ne vždycky povede, tak se hlavně se neobviňuj.
A příště to určitě vyjde!

Mne asi nejvíc pomohlo kupodivu to, že mne mamka nelitovala, prodělala to 5x než jsme se narodili.
Prostě byla věcná. Že je to lepší, než mít postižené dítě za každou cenu a plod byl postižený, proto se nevyvíjel. Nejprve mi to přišlo tvrdé. Ale uklidňovalo mne to, když mi říkala, chtěla bys mít radši za každou cenu postižené dítě? Víc mne vykolejovala něčí lítost vůči mne.

Samozřejmě jsem byla hodně smutná a pobrečela jsem si, ale pak to začlo měsíc za měsícem bolet méně. Připomněla jsem si to více dnem předpokládaného porodu. Že by už to bylo na světě. To byla druhá vlna smutku. Ale pak už to bylo o hodně lepší

@ma_jo chápu jak to myslíte, ale já o to přišla v 9 tt a tím pádem mi nepřišly dvě ms, tak to nemůžu brát za zpožděnou ms, ale jako těhotenství o kterém vím

Mne pomohlo další těhotenství. Ale i tak na to vzpomínám a je mi z toho smutno. Protože prostě bylo prvni -první pozitivní test, první sdělení manželovi, první obavy, teseni... Probrecela jsem cely dny a noci, tři dny jsem nevylezla z postele, objednavali jsme jídlo domu, oba jen leželi a střídavě breceli. Vyčítala jsem to sobě a všem ostatním, proč zrovna my. Za par dnu a týdnů se všichni chovali, jakoby se nic nestalo. To me stávalo ještě vic, protože jsem o tom potřebovala mluvit, porad, chtěla jsem se vypovidat, přijít na nějaký řešení (žádný samozřejmě nemělo), chtěla jsem od druhých slyšet, ze to preboli, ze to skončí. Jenže nikdo nevěděl, jak se mnou mluvit. Pak jsem začala mít panicky hruzy... Hlavně v práci. Najednou jsem se začala klepat, potit, nevěděla jsem, co se děje. Neslo mi dýchat, jen brecet. Tak jsem šla k psycholozce. Stačilo mi jedno sezení. Jedno. Mluvila jsem jen já, ona poslouchala, občas se doptala, něco poznamenala. Souhlasila se změnou prace. Tak jsem to udělala. Bylo to nejlepší rozhodnuti, jaký jsem mohla udělat. Po měsíci v novy práci jsem otěhotněla. Takže tobe a všem, co jste si tím prošly, držím palce. Najdete si čas samy na sebe, chvdlte se za maličkosti, zmente na sobě něco. At je to třeba stravování, účes, byt. Prostě tak, abyste se cítily dobře (nebo alespoň lip) a byly schopny dal bojovat. Nejdřív musí byt zdravá duše 🙂

@prostejina moc hezky napsané a s tou panikou v práci to mám ted taky, ale jsem ve stádiu, že se bojím i dát výpověď, protože se bojím, jak se tu ke mně budou chovat v době výpovědní lhůty. a tobě přeju at vše vyjde na 1*

@lachtanice86 třeba tě překvapí a budou se chovat normálně 🙂 jestli se v práci necítíš dobře, tak ji změň. On život je fakt krátký na to, abychom něco trpěli a něco přežili. A psychika dělá fakt hodně.. :-/

@katylone přejde to časem, ale kočárky, děti a těhotné jsem nemohla vidět do dalšího těhotenství. První týden byl nejhorší, pak se to lepšilo a nástupem zpět do práce to bylo ještě lepší... I když se občas někdo zeptal. Nebo jen tak smutně koukali když jsem někde prošla... Ale práce mi pomohla nejvíc.
Jinak bud ráda za to, že jsi nemusela čekat. Ten týden byl pro mě hrozný proto, že jsem musela projít všechna předoperační vyšetření na kyretaz, to trvalo týden a já věděla, že mrtvý plod je u mě vevnitř v břiše... To bylo strašné... Snažit se můžeš začít hned po první MS, pokud nebudeš mít komplikace, takže hlavu vzhůru. Já musela na další revizi a útrum se snažením byl na min. 4 měsíce... Takže neboj, bude líp. A ještě mě napadá, když mě rodina porad moc litovala, řekla jsem jim na férovku, ať s tím přestanou, že mi to jen ubližuje, že bude fajn, když to už zahodime za hlavu 😉 pomohlo a už bylo potom mnohem líp 😀

@prostejina díky, popřemýšlím nad tím

@lachtanice86 taky jsem si kdysi říkala,ze nedám výpověď,protože se pak po mne budou dva mesice ,,vozit,, ,ale nemáš lepší přežít dva mesice a mít klid než tam dele setrvávat a trápit se?Stejne te ty dva mesice neminou a budes chodit do prace s pocitem,ze to neni ono.Dulezite je,abys mela partnera,který te podrží a to pomáhá!Ja to nakonec udělala a ještě si za mne našli náhradu driv,takže me i driv pustili.A ted mam praci snu a jsem moc spokojena.Takze...Bojuj za sebe,ať jsi stastna!

@sanour86 díky, náhradu tu za sebe cvičím už dlouho, ale když to vypadalo na těhotenství bylo mi řečeno, že ta kterou vše učím bude vyhozena 😠

@lachtanice86 a jak to s ni vypadá ted? To me mrzi.Snad to dobre dopadne. Ja taky zaucovala novou kolegynku a ted chudák ,,plave,, uz třetí tyden.Mam nemocenskou a ještě dlouho mít budu.Tyden po revizi jsem chytla nějakou silnou virozu,takže jsem úplně slabá.Nejradeji bych uz byla v praci.Vecer mi děsně pracuji myšlenky a nemůžu spat.Vcera jsem mela zase krizi.Obcas si rikam,ze uz je to nejhorší za mnou a musim jit dal a pak zase přijdou tyhle pocity prázdnoty a představy,jak by asi ted miminko vypadalo,atd 😔

@katylone ahojky, mě hodně pomohl přítel, těhotenství jsme vůbec neplánovali takže to byl šok a kdxz jsem se začala těšit tak jsem v 8 týdnů potratila. Prodělala revizi... No a bylo to hodně náročný, pobrecela jsem hodně dní, ale přítel ní hodně pomahal a nějak to pak přešlo.... Po první MS jsme se začali znovu snažit. S tím že to určitě nepůjde tak rychle a další MS jsem už nedostala🙂) a ted tady vedle mě leží 2 mesicni mimi.....
Takže chce to čas a přejde to:-* zkus se ve volném čase pořad něco dělat aby myšlenky na potrat šli stránou.... A věř že tvá chyba to není. Tohke se stává hodně moc:-/ já mela taky stresovou práci. Ale prostě příroda to zařídila tak. Že jsem asi nebyla ještě připravena a pak se nějak zadařilo🙂)) urcote si to nějak ovlivnit nemohla..... Nesmutni a uvidíš že bude líp:-*

Měla jsem zamlklé ve 20. týdnu a to bylo teda něco. Ve vteřině se změnilo úplně všechno.První měsíc mi bylo dost špatně, ono se každému řekne, ať na to nemyslí, ale je to vaše miminko a máte k němu vztah, ať je v břiše 4 týdny nebo 10 týdnů. Mě nejvíc štve, že miminko bylo naprosto zdravé a byla to chyba jen mého těla (problém, na který se mohlo přijít už dávno). Mně trochu pomohlo si s ostatníma o tom popovídat a nedělat, že se nic nestalo. Taky mě drží při životě naděje, že se brzo můžeme snažit znovu🙂

@sanour86 takhle přemýšlet nemůžeme. Jak by vypadalo. To nejhorší je za námi a teď to bude už dobrý

@lachtanice86 musi byt ... 🙂

ahojky, mohla bych se k vám přidat?
Dnes je to přesně 4 týdny, co jsem přišla o miminko v 7tt(potrat vyvolaný tabletami-plod se nevyvíjel)a hodně mě to vzalo...
Dítě nebylo plánované, a po oznámení přítelovi, jsem se dozvěděla, že je i nechtěné☹to čím jsem si prošla, bych nepřála,ani největšímu nepříteli...potrat/nepotrat...neskutečná bolest s rdce na kusy, nakonec, když mě můj chlap viděl, jak to nedávám, už jen představu potratu, řekl, ať si ho teda nechám...
nebudu to dlouze rozepisovat, nebylo to lehké období ani pro jednoho z nás a fungovat jsem musela i pro svoje už tři děti(přítel je bezdětný)...ale cítila jsem, že něco není v pořádku, i přes utrogestan jsem začala špinit, lítala na odběry, kontrolní utz a potvrdilo se nakonec anembryomola...partner už byl s mimčem smířený a myslím, že se už i začal těšit,ale nedopadlo to...
po potratu mi řekl, že ho to moc mrzí a že budeme mít spolu jiné miminko a necháme tomu volný průběh...vidina dalšího miminka mi pomohla se s tou situací lépe vyrovnat a brala jsem to tak, že se to prostě tak už stalo a příště to dopadne už dobře...
Jenže jakmile můžeme...přítel odmítá ejakulovat do mě, že nechce, abych otěhotněla...že ještě nechce..a že se bojí, že se to všechno bude opakovat(na otázku, jestli strach že to nedopadne, a nebo ohledně toho, co jsme řešili, řekl,že tak komplexně)

A tak, ač jsem si myslela, že už jsem se z toho vzpamatovala, mi najednou došlo, že to místo, prázdné, co v sobě po tom potratu mám, nebudu mít asi čím zaplnit..

Vím, že nemá smysl na něj tlačit a řekla jsem mu několikrát, že to nechám na něm, a že až bude chtít, tak budeme mít...vlastně po každém milování, kdy ze mě seskočí před vyvrcholením, je to pro mě děsné, jakobych si znovu a znovu uvědomila tu skutečnost, že mimi takhle nebude...nejsem na dítě extra upnutá,ale prostě mě mrzí ten jeho přístup, nepřístup...prostě najednou vůbec nechce a včera dokonce navrhnul kondom...který jsme nikdy nepoužívali☹čas mu chci dát, ale už taky nejsem nejmladší a bude mi letos 35...taky se to nemusí povést hned, však to znáte...ale mrzí mě, že po potratu řekl, neboj, budeme mít jiné miminko...no a ve finále budeme používat kondom,aby ani kapka neunikla....myslíte, že to chce opravdu ten čas? nebo se mám spíš smiřovat s tím, že už mimi nebude?
je to pro mě těžký:-/

@snezenka123 klad si, co je v zivote pro tebe dulezite.
Zijeme jen jednou!!!
Evidentne tvuj partner dite nechce, resila bych to hned a okamzite, odejit a jit jinam. Zivot bez deti kvuli nejakymu chlapovi - nikdy! On muze v 60ti, ty ne.

@snezenka123 chápu, že ti jeho postoj ubližuje, ale asi by sis primárně měla upřímně promluvit s ním.. abys věděla, s čím pracovat.