Co by kdyby... Znamená to, že jsem se s tím nesmířila?

@volodka162 To je mi moc lito, a dekuju za komentář.🙏🏻 Já musím říct ze jsem to snad ani jednou neobrečela, fakt jsem to vzala podezřele “dospěle”, jako fakt, se kterým bohužel už nic nenadelám, a nechtěla jsem sebe samu ještě namočit do nějaké deprese. Spis jsem se dávala dokupy po laparoskopii. Bylo to těhotenství na první pokus, a strašně moc chtěné. Nastesti jsem mladá, mám spoustu času na dalsi pokusy, ale asi se trosku bojím i kvůli tomu vejcovodu, že pokud se to stane znovu, tak už budu skoro úplně v haji.🙈 Moc ti dekuju za otevření se, verim ze ti druhé mimi vyjde🍀 My bychom to i měly s kamarádkou par týdnu od sebe, ona o něco dřív. O to víc mě to se*e. Vlastně od začátku spis než lítost cítím nas*anost😅 Ale verim ze jsem si tím proste musela projit..

@betthany ahoj, v rijnu to budou 3mesice co jsem prisla o holcicku v 17tt... Oplakala jsem to, pak jsem byla v pohodě... Ale cim vic se blizi termín, coz by bylo na Vánoce, tak zacinam mit depku. Velikost briska, pohyby ultrazvuk atd... Hlavne taky proto, ze jsme na ni cekali 8let pred tim potrat 8tt.Ted litam akorat po doktorech a az na konci rijna, se dozvim veskere vysledky. Jedine co vim, tak cekat na zazrak uz nebudu a udelam vse, abych taky mela konecne svuj uzlicek. A taky to tak mam, kamoska otehotnela mesic po mne a kluka. My termin 27.12 a ona 27.1...A u ni vse ok, ani nevis jak me to s... re🙈🙈🙈Ale co uz, cas vratit nelze

Kdyz jsem poprve otehotnela, po vice jak roce snazeni, hned to bylo taky mimodelozni. Mela jsem strach, abych nekdy vubec otehotnela.
Ac nejsem verici clovek, dodnes verim tomu, ze tohle tehotenstvi nesmelo a ani nemohlo dopadnout, protoze jinak by nam osud nedal dceru, kterou jsme zplodili hned 3 mesice po MT. Takze to beru tak, ze to ONA, nase dnes jiz 2 leta dcera, mela prijit na svet, a ne to miminko, ktere mi vzali.
Ted cekam druhe, po ani ne 3 mesicich "snazeni se". Takze verim, ze vse zle je pro neco dobre. ♥️
Verim, ze u tebe to prejde ve chvili, co ti do zivota vstoupi jina duse.

Také jsem před 4 lety na konci září na první dobrou otěhotněla, a bylo z toho mimoděložní a na konci října jsem podstoupila odebrání vejcovodu. Tehdy jsem z toho byla fakt špatná, po probuzení z narkozy jsem nekontrolovaně brečela a nešlo přestat. Pak když už jsem myslela, že to mám uzavřené a na Vánoce, kdy bychom to oznámili přišla mladší ségra a oznámili oni, že je asi v 8 týdnu a čekají miminko. Tehdy jsem to u našich a pak cestou dom hodně obrečela. Vlastně pomohlo, že jsem na konci ledna 2018 odjela na služební cestu a 14 dní byla úplně mimo, od partnera i od těch myšlenek, co by bylo kdyby... To jsem to pomalu začala uzavírat, pak na jaře se kamarádce narodil na apríla syn, ten den jsem je jela do porodnice navštívit, pomazlila si malého a teprve tehdy jsem cítila, že už je to za mnou. No a vlastně další měsíc jsem byla těhotná znovu. Sice s nějakými komplikacemi u syna, ale zvladli jsme ustát předčasné narození, jeho operaci, i náročný první měsíce. Určitě to chce čas, já se snažila sama sobě namluvit, že už je to v pořádku, že mě to netrápí. Ale musela jsem k tomu dospět, trvalo to půl roku.. Chce to čas.

@betthany Já měla mimoděložní před 3 lety. Byla jsem z toho úplně v háji, taky jsem pak počítala kdy bych rodila...dodneška vidím úplně živě toho mini mrňouska jak mu tlouklo srdíčko, a říkám si, jestli to byl kluk, nebo holka...😞 snažím se na to nemyslet, ale někdy to člověku do hlavy skočí, hlavně v noci když nemůžu spát, nebo takhle na podzim kdy se to stalo.

Teda holky, dekuju moc za všechny komentáře, ačkoliv jsou to fakt nepříjemné záležitosti, tak jste me trosku potěšily, ze v tom nejsem sama. Je fakt, ze ja po narkoze rvala jak tur na cele oddělení😀 Ale to jsem fakt byla ještě úplně mimo, vůbec si to nepamatuju, akorát přítel říkal, ze to byl snad nejhorší moment v jeho životě. Kéž by nám osud dopřál zdravé miminko. Oba jsme vždy chtěli hodně deti, tak 3-4..Teď s jedním vejcovodem se modlím alespoň za jedno. Furt mi nedochází ze jsem o nej fakt přišla, nikoho takového v okoli nemám, i když vím ze tady je takových ženských spousta, a mají zdravé deti, některé i více deti..Ja nastesti byla fakt na začátku, ještě to nevěděli ani rodiče, ale o to divnejsi bylo jim říct ze jsem tehotna, ale ze za hodinu už nebudu..

@betthany To chapu. Me mamka vezla do nemocnice na zakrok, manzel byl sluzebne mimo. Pamatuju si, ze jsem ji rikala: Tak jsi byla babickou. Na chvili 😂 Tenkrat jsme se tomu smaly, ale pak po narkoze jsem taky porad brecela. Pak i doma. Ale vazne pomohl az cas a dalsi dite. Ted to beru jako neco, co se proste muselo stat.

@betthany Vidíš, a já když se probrala na JIP, tak bylo slyšet z vedlejšího sálu, jak někomu dělali císaře, mimčo plakalo a sestry tam juchaly že mají miminko. Taky mi bylo hrozně 😞 naštěstí mi byl mega oporou manžel, který byl ubytován se mnou na nadstandartu, takže jsem nebyla sama. A neboj, i s jedním vejcovodem jde otěhotnět. Taky jsem se bála, ale nakonec to šlo rychleji než když jsem měla oba.

@betthany podle mě jsou tyhle myšlenky normální. Můj mladší je že dvojčat, o druhé jsme přišli v prvním trimestru. Prostě odešlo. Stává se to dost často.
Syn je fakt divoké dítě. Mít tu dva takové, jsem zralá na cvokaře. Ale stejně mě ty lítostivé myšlenky coby kdyby napadnou. Jaký by byl ten druhý? Jaké by to bylo mít tři děti? Občas je mi to prostě líto, i když na druhou stranu mám obavu, že bych dvojčata asi vůbec nezvládala. Ale to jsem bohužel neměla možnost zjistit.

Mne ty příběhy trhají srdce..Jste všechny silné, ženský.🙏🏻🍀 Nejhorší je, ze donosit zdravé dítě mi momentálně přijde jako nesplnitelný úkol, který z velké části ani nemohu ovlivnit. Nejdřív člověk najde dvě čárky, vydržet do první kontroly, do prvního screeningu, pak do druhého, prezit všechny vysetreni, potom vydržet do porodu. A pak se muže ještě pořád stát tolik věci, naprosto me to desi..Rikam si ze to zvládne přeci každá, ale potom čtu ty srdcervouci pribehy a dochází mi ze zas tak snadný to proste fakt není. Aaa, no je to peklo. Ted se budeme poprvé od operace pokoušet, ale nechci se na nic upinat..V práci me čeká nová výzva, a strašně se na to tesim, to me tak nějak drží nad vodou.🙈

V 3/20 jsme prisli v 17.tt o chlapecka, predtim dalsi 2 spontanni potraty v 1.trimestru. Ty SP jsem az tak neprozivala, ale tu ztratu ve 2.trimestru hodne (byla to nase “volba”, miminku byl zjisten Downuv syndrom). Obdobi pote bylo tezke a presne tyto pocity jsem mela - presne jsem vedela, jaky bych byla tyden, rikala si jaky uz bych mela pupik, stale se k tomu vracela. Hodne se to pak zlomilo terminem porodu, jako bych si to vse musela do toho TP odzit a pak uz to bylo o mnoho lepsi. Nutno ale dodat, ze jsem v dobe TP byla znovu tehotna (tentokrat uz to dopadlo dobre a mame dcerku). Chce to cas, aspon z te nejvetsi bolesti. I dnes si vzpomenu (tento vikend by mu byl rok, kdyby se narodil v terminu), jaky by byl. Ale to nebolavejsi obdobi je pryc. Asi je potreba se s tim srovnat, nekomu to trva dele, nekomu kratsi dobu.
Preju at je brzy dobre 🍀

@betthany Proto když se narodí zdravé dítě, je to opravdu zázrak...přeju ti ať se brzo taky dočkáš 🍀

My jsme přišli o miminko v 19tt. Už je to přes 3,5 roku a samozřejmě na to myslím průběžně stále. Je to normální.

Já měla dvě ZT hned za sebou. Vzala jsem to relativně dobře, ale myslím, že hlavně proto, že už jsem doma jedno malé dítě měla. Týdny jsem nepočítala, nějak jsem to vytěsnila. Hodně smutný a svíravý pocit jsem ale prožívala při setkání s těhotnou, která byla stejně termínově, ji to samozřejmě člověk moc přál, ale ten pocit bolel. V obou případech v okolí jedna takto těhotná byla, ani jednou to ale nebyl někdo blízký.

Já mam tři zdravé syny, ale před druhým jsem také potratila a stejně se v tom občas doteď "hrabu" Myslím, že je to naprosto normální a přirozené

Je ten život stejně zvláštní... jak to má každý jinak...touží po tom, co nemá... Taky jsem potratila (mezi 2 a 3. dítětem), sice relativně brzy, na konci 13tt, ale byl to i tak velmi intenzivní zážitek (včetně strachu že vykrvácím, pak šílených zážitků z necitlivých doktorů v nemocnici a nekonečných slz). Je to už 5 let. Mám tři zdravé děti (díky Bohu). Třetí porod byl úžasný, za odměnu. Tehdy jsem si naplno uvědomila, jaký je to dar mít zdravé dítě, žeto není samozřejmost. Fakt je, že já tu ztrátu mám v sobě zpracovanou, uzavřenou, ve smyslu odžila jsem si to, nic si nevyčítám, asi to fakt "mělo být". Zpětně to paradoxně vidím jako zážitek, který mě posílil. Nemyslím na to. Možná i tím, že mám spoustu jiných starostí (tři děti, dvě práce, samoživitelka....).

Mám 4 zdravé děti a k tomu jsem měla 3 SP vždy kolem 8-10tt, takže relativně z kraje( vždy si kolem termínu porodu, co bych u nich bývala mela, vzpomenu a říkám si... Co kdyby). Podle mě je to úplně normální.

Valná většina z vás píšete, ze i přes neúspěchy nakonec doma dítě mate. To me drží nad vodou.🙂 Člověk se tak maximálně muže pozitivne naladit a cekat..😊 Všechny jste statečné a super, fandim vám. Jsem rada, ze píšete, ze je normální se vracet k tomu onu co by kdyby…Ja kolem sebe tech momentálně blízkých těhotných mám hned několik, není to lehké, ale aspoň se budu moct pomazlit s nimi, než přijde vlastní.😁 A stejně s detmi pracuji, takže je mám každý den alespoň takhle..😊 I když to samozřejmě není ani zdaleka to same..

Byla jsem 7 mesicu od porodu prvni dcerky, koja jsem a z prvni ovulace jeste bez menstruace jsem otehotnela. Mela jsem obr radost, ale v 7tt byl konec, chytla jsem od muze chripku, ale jakoze fakt chripku a mela 3 dny 40-41 st., coz bylo pro ten uply pocatek tehotenstvi vrazedne. Potratila jsem, zahy pak otehotnela znovu uz s dobrym koncem a pak zahy jeste jednou, tez s dobrym koncem. V breznu to budou 4 roky a stejne to v te hlave mam a ptam se sama sebe, kdo by to byl, jaky by byl. Jestli by to byl kluk, nebo jestli fakt umime jen holcicky... Proste me to mrzi. Ale pak si zas uvedomim, ze kdybych tenkrat nepotratila, nemela bych tu nasi prostredni holcicku. Proste tahle bytost by nebyla. A kdyz ji vidim, tak jsem stastna, ze je a ze je to zrovna ona s tom, jak vypada a jakou ma dusi. Takze tim se uklidnuji.

Myslim, ze je to normalni. Ja ted mam sve uzasne deti, prace nad hlavu, zadny cas na jen tak bloumani a stejne si obcas vzpomenu na prvni dite, o ktere jsem prisla ve 14tt, protoze se potvrdil Down a dalsi vady. Bylo to prvni tehotenstvi po x letech snazeni a z druheho pokusu umeleho oplodneni. V dobe ocekavaneho porodu jsem uz byla znovu tehotna, stejne jsem si v te dobe na to vzpomnela a premyslela, co by kdyby. A i ted, kdyz vidim dite s Downem (zrovna dnes v obchode), premyslim, co by se delo, kdybych to neukoncila.
Bolest otupi casem a jinymi povinnostmi. Nikdy uz nezapomenes, jen ti zivot prinese jine radosti, diky kterym to bude snesitelna zivotni vzpominka.

@betthany vím o čem mluvíš neboj jsme naprosto v pořádku mě to taky putuje hlavou teď v listopadu to bude rok po potratu a kyretazi a stejně myšlenky mám pořád.. Teda teď spíš kolik by bylo malé jak by byla veliká a tak 😏tohle si myslím nás neopustí nikdy..

Minulý rok jsem zažila také zkušenost s mimoděložní těhotenstvím( také jsem přišla o vejcovod). Po dlouhé době se nám konečně podařilo otěhotnět (bylo mi čerstvě 37), byla jsem šťastná a vůbec si nepřipouštěla, že by mohlo být něco špatně, ale bylo. Už v nemocnici jsem na tom byla psychicky dost špatně, pak i doma, ale nějak se to pak na pár týdnů "zlepšilo", ale zase mě to pak dohnalo a celé měsíce jsem nedokázala myslet na nic jiného, byla ve velkým stresu, bývala bych o tom potřebovala asi víc mluvit. Taky jsem měla stále na paměti, jak by miminko rostlo, a bylo by to na mě už vidět... strašný to bylo :o(( žila jsem každý měsíc s nadějí, se to podaří, a budu zase těhotná a tím se to všechno uzdraví, do toho jsme se dozvěděli, že u mého bratra čekají děťátko. Děsila jsem se toho, že až to jejich maličké bude na světě, my stále nic ....Opravdu se nám stal zázrak a a i přesto, že jsem díky chybějícímu vejcovodu měla nyní o 50 procent menší pravděpodobnost otěhotnět, a byla jsem ve velkém stresu a starší o rok ...tak jsem v měsíci, kdy by se bývalo naše první děťátko mělo narodit otěhotněla znovu. Nyní jsem v polovině těhotenství. Na mojí psychiku ten nový život, který očekáváme, zapůsobil jako lék a ze dne na den se ve mě všechno uzdravilo. Jen teď v těchto dnech to na mě trochu dolehlo - zítra to bude rok, co jsem potratila. Myslím, že to nenarozené miminko, o které jsme přišli, tak i když mu bylo jen několik málo týdnů, tak v mém srdci, životě... prostě zůstane, nevím, byl-li to kluk či holka, ale sama pro sebe jsem si ho pojmenovala jako Aničku.
Je to tak moc těžký zažít tuhle zkušenost, když bych to nezažila, tak bych si to asi nedokázala představit, jak moc to bolí.... moc vám přeju, ať i vám se podaří se s tím naučit žít, ať se vaše srdce uzdraví a nebolí to tolik....