Jaké bylo vaše těhotenství? 🙂

Tohle jsem dneska dostala mailem, moc se mi to líbilo, tak to sem dávám, pro pobavení 😉

TĚHOTENSTVÍ-NEJKRÁSNĚJŠÍ OBDOBÍ ŽENY

1.měsíc
Stojím v lékárně ve frontě a chce se mi omdlít. Je > tam vedro, vydýchaný
vzduch a paní přede mnou má prostě nesnesitelný > parfém. Ale pořád je to
lepší než pán před ní, který smrdí zřejmě od > přírody a je mi tak nějak
fyzicky odporný. Fuj, teď jsem si všimla lupů v > jeho vlasech. Asi se
pozvracím. "Těhotenský test," odpovím na otázku > lékárnice, co si přeju. Mám
mžitky před očima a venku si musím chvilku > sednout na parapet výlohy, abych
se neskácela. Jsem si jistá svou věcí a 2 > čárky na počuraném papírku mi to
pak doma jen potvrdí. Asi brzo omdlím, > třeští mi hlava, ale jsem šťastná.

2. měsíc
Je 7 hodin ráno, > já stojím v kuchyni před ledničkou a vedu vnitřní boj: když
ledničku > neotevřu a nevytáhnu si z ní něco na snídani, brzy se pozvracím.
Pokud ji > otevřu a ucítím to, co člověk cítí, když ledničku otevře, pozvracím
se > taky. Jdu si napustit do sklenice ledovou vodu, napiju se, opláchnu si
/>čelo, otevřu dokořán okno, zadržím dech a risknu to. Rychle otvírám > lednici
a bleskově vytahuju máslo a mlíko. Vyhrknou mi slzy do očí a ženu > k oknu to
rozdýchat. Hurá, ustála jsem to, už mám aspoň na dopoledne > vyhráno. Snídám
bílý rohlík s máslem a bílou kávu, to jediné, co dopoledne > snesu k jídlu.
Posilněná snídaní jdu odvážně uklidit věci zpět do lednice > a zrak mi padne
na 2 buřty v igelitovém pytlíku, co si koupil manžel na > večer na opékání. Ty
už jsem neustála. Nesnáším zvracení, takže zvracím s > křečovitě zavřenýma
očima, abych to neviděla, pak poslepu tápu po > toaletním papíru a po
splachovadlu. Opouštím záchod, pustím si na hlavu > studenou vodu a jdu na
dvůr to rozdýchat. První, co uvidím po otevření > dveří na dvůr,je hromádka od
našeho štěňátka. Poslepu zvedám prkýnko. Jsem > vyložená z kuchyňského okna,
zhluboka dýchám a přemýšlím, že bych měla > něco sníst. Jediné, na co jsem
schopná pomyslet bez odporu, je rohlík s > máslem a bílá káva. Stojím před
ledničkou.......... Věčný koloběh. Mám > pocit, že se neudržím na nohou. Ležím
v posteli, hlavu jsem si osprchovala > studenou vodou, mám okno dokořán a
zhluboka dýchám. Asi bych měla něco > sníst.......... Přichází domů manžel s
oblíbenou žertovnou otázkou na > rtech: "Cos tady celý den dělala?" Bez
jakýchkoli skrupulí pronáším > neomaleně: "Blila." Manžel se hurónsky směje,
považujíc to za dobrý vtip, > otvírá dokořán ledničku a volá na mě: "Co máme k
jídlu, maminko???"

3. měsíc
Miminku na ultrazvuku bije srdíčko, vše je v pořádku a > já dostávám konečně
těhotenskou průkazku a přemýšlím,jak se vyrovnám s > pokynem sestry, abych
přišla příště nalačno. Smlouvám s ní aspoň o kapku > kafe nebo čaje a
vyhrožuju poblinkáním sesterny. Směje se a povoluje mi > trochu vody.
Přicházím domů a rozrážím dokořán všechna okna: nesnáším vůni > našeho domu.
"Nepřipadá ti, že nám to tady strašně smrdí?", vyzvídám na > každém. Smrdí mi
sprchový šampon, tělové mléko, je mi odporný olej na > opalování, hnusí se mi
jídlo, je mi odporný dokonce i rohlík s máslem a > bílá káva. Jediné, co mi
voní a na co mám chuť prakticky pořád, je pivo. > Opuchly mi nohy a obličej a
na bradě se mi vyrašil lišej záhadného druhu. > Večer k nám přišlo pár známých
na grilovačku. Cpou se masem a mají odporně > mastné brady a prsty. Maso
odporně smrdí. Manžel odlamuje nožičky špekáčku > a dává je synovi, který
mlaská a omastek mu teče po bradě. Odbíhám > blinkat. Když se vrátím, úplně
bílá, syn si mi sedne na klín, obejme mě > mastnýma ručičkama a zeptá se mě:
"Copak je maminko?"

4. > měsíc
Všechny kolem nesnáším. Nesnáším naše štěně, leze mi na nervy > manžel,
příbuzní, mamka. Syn má tisíc otázek ve chvíli, kdy se mi nechce > ani trochu
mluvit. Manžela zajímá jen,co je k jídlu a jestli jsem vyřídila > všechno, co
jsem měla. Ještě ke všemu si ráno ohřál buřta k snídani a ten > kastrůlek s
mastnou smradlavou vodou nechal na sporáku. Dvakrát se > pozvracím, než dokážu
sejít z ložnice v patře dolů do kuchyně. Sobec jeden > hnusná. Vůbec ho
nezajímají moje starosti, mamku zase zajímají až moc... > Hlavně, ať se mi
dneska nikdo nedostane do rány. Mám chuť všechno > rozkopat. Syn mi sděluje,
že on spát rozhodně nepůjde. Začínám asertivně > vysvětlovat, že rozhodně
půjde, ale nějak se to zvrtne a ječím na celé > kolo, že už toho mám dost, že
mi tady nikdo odmlouvat nebude a že vůbec. > Vztekle kopu do balónu na cvičení
a odcházím trucovat do ložnice, kde se > vzteky rozbrečím. Slyším, jak manžel
potichu vysvětluje: "Maminka je > trošičku nervózní, nesmíš jí moc zlobit..."
"Tak dobže," odpovídá syn a já > pro změnu pláču dojetím......

5. měsíc
Dojetí z konce 4. > měsíce mi zůstalo. (Mimochodem stejně jako lišej v
obličeji). Nemůžu se > dívat na televizní noviny, protože téměř u každé zprávy
pláču. Pláču i u > reklam, nemůžu jít na žádnou kulturní akci, protože mě k
pláči dojímá > krásná hudba. Potají utírám slzy v divadle, kam jsem se synem
dorazila na > doják Perníková chaloupka. Večer pláču, protože babička s
dědečkem chtějí > vzít syna do ZOO a povezou ho tam autem. Jsem přesvědčená,
že se > vybourají. Mám panickou hrůzu a pláču dlouho do noci. Manžel
konstatuje, > že mu mé vzteklé období bylo přece jen o trochu sympatičtější a
vypíná > televizi, protože právě začíná nějaká riziková reklama už ani nevím
na co, > zřejmě na polévky od Vitany. Zvracím už jen jednou týdně, ale musím
nosit > vysoce elegantní gumové punčochy kvůli křečákům. Jednou pláču, protože
/>jsem si vsugerovala, že mám nějakou zákeřnou nemoc krve, protože mi na
/>nohách vyskákaly takové červeno-fialové tečky, které si moc dobře pamatuju
/>od taťky, než zemřel. Asi půl hodiny se zmítám v hrozných představách, jak
/>jsou moje děti sirotkové, případně jim jejich otec dovalil macechu, > nějakou
pipku s pevnejma prsama, kterou třeba ještě ve finále budou mít > rádi a nikdo
si na mě ani nevzpomene....., pak mi dojde, že je to obvyklá > vyrážka po
holení nohou, pořádně se vysmrkám a jdu spát.

6. > měsíc
Přestala jsem zvracet, ale mám nesnesitelné bolesti v žebrech. > Ukázalo se,
že mám jakési mezižeberní srůsty, které se mi pomalu trhají. > Dělají se mi
podlitiny a já mám bolesti ve všech polohách kromě lehu na > zádech, kdy je to
jakž takž snesitelné. Kromě toho si z pátého měsíce s > sebou stále nesu lišej
na bradě, gumové punčochy a pipku s pevnejma > prsama. Žárlím na všechno, co
je ženského rodu. Prohlížím se v zrcadle a > vidím jakousi rozplizlou
ropuchoidní maminu se zplihlýma vlasama, opuchlým > obličejem, pletencema žil
na nohách a obrovským břichem. A pak vidím > všechny ostatní sexy ženy a
dívky, sportující, vysmáté, vyzývavé a > netěhotné. Manžel při pohledu na mé
svlečené tělo vypadá jako já v prvních > měsících těhu při pohledu na buřta.
Ze všech stran se naznačuje, že nejsem > žena, ale matka. V knížkách se o mých
pohlavních orgánech mluví jako o > rodidlech (slovo, které je mi tak odporné,
že je mi nevolno i teď), prsa > se začínají stávat továrnou na mlíko. Vyjdu
schody do prvního patra a > funím jak lokomotiva. Nenajdu na svém těle místo,
které by nebylo aspoň > trochu oteklé. (Na rodidla si pravda přes břicho
nevidím, tak nevím...) > Manžel vymetá podnikové večírky a zjevně se výborně
baví s pevnoprsařkama. > Asi ho brzo nakopnu nožkou zpevněnou v gumové
punčošce...

7. > měsíc
Sláva, dotrhly se srůsty, ze dne na den je klid. Začala jsem ale pro > změnu
znovu zvracet. Ne tak často, ale zato trochu brutálněji, málokdy to > totiž
vůbec stihnu doběhnout na záchod. Taky k nám přišel Mikuláš s > čertem. Čert
zahudroval a zachrastil řetězy a já se rozplakala. Čert > trochu znejistěl,
tuto reakci asi čekal spíš od dítěte než od maminky. > Manžel po jejich
odchodu vážně pokyvoval hlavou a s uspokojením > konstatoval, že mi konečně
došlo, že jsem celý rok zlobila a začala se po > právu bát. Pak mě se synem
společně uklidňovali, že čert jen tak hudruje, > ale že by mě ve skutečnosti
nechtěl. Těžko už mi někdo někdy uvěří, že mě> k pláči dojal strach spatřený
v synových očích. Novinkou pro tento měsíc > je absolutní neovládání svěračů.
Zakašlu, kýchnu, zasměju se a můžu se jít > převléknout. Lehkou ostudu jsem
udělala na oslavě Silvestra, kdy jsem se > doslova smíchy počurala, naštěstí
tam byli jen naši nejbližší známí... > Navíc mě trápí střevní problémy, což je
společně s předchozím problémem > dost vražedná kombinace. Nejlepší je pro mě
vůbec nevycházet z domu, v > době předvánočních nákupů dost problematický
úkol.

8. > měsíc
Odhazuji gumové punčochy, protože už je prostě nesnesu. Mám pocit, > že
červenými proužky uprostřed stehen, které mi tam zůstaly vytlačené > po
okrajích punčoch, budu ocejchovaná asi už nadosmrti. Taky přemýšlím, > jestli
vůbec kdy ještě svoje nohy budu moct někomu ukázat. Zmizel mi lišej > z brady
a nahradilo ho jakési postpubertální akné. V kabelce musím pořád > nosit
Rennie, protože mě má žáha asi brzo sežehne. Praskly na mně moje > těhotenské
rifle. Mám sice ještě jedny, ale ty mi zase hrozně kloužou po > břiše dolů a
následně spadnou úplně. Musím na nich teda nosit kšandy, co > sice slouží k
výbornému pobavení mé drahé polovičky, ale já z toho zrovna > dvakrát nadšená
nejsem. Mohla bych nosit sukně a šaty, to bych ale musela > dopnout kozačky,
což je při současném stavu mých lýtek absolutně nereálné. > Praskly mi zipy u
obou zimních bund a ulomila se mi čtyřka vpravo nahoře. > Takový lehce
destrukční měsíc.

9.měsíc
Na poslední > chvíli jsem si s vypětím všech sil sundala všechny mé (dva)
prstýnky, > protože hrozilo, že by mi je pak museli odříznout i s prsty.
Ulomila se mi > pětka vpravo nahoře. Kromě jiných zábavných akrobatických
prvků při > zavazování bot, depilaci atd...provozuji těhotenskou jógu při
nesčetných > pokusech ostříhat si nehty na nohou. Konkrétně tedy na pravé
noze, na levé > to jde celkem v pohodě.S pravou jsem měla dlouho problémy, pak
jsem ale > našla výborný způsob - nutné asi půlhodinové rozcvičení zadních a
/>vnitřních stehenních svalů, šikmých zádových a krční páteře: V široko
/>rozkročmém sedu na zemi přitáhnete tělo k pravé noze šikmo tak,aby břicho
/>splývalo volně mezi rozkročené nohy a netlačilo se. Zkroutíte hlavu tak, > aby
bylo vidět na prsty u nohou. Při dobrém rozcvičení je možno v této > poloze
ostříhat všechny prsty najednou, druhou variantou je pomalu kmitat, > při
každém kmitu pak ošetřit jeden prst. Třetí variantou je návštěva > pedikérky.

Konečně porod. Břicho je pryč a v mém náručí stvoření, > do kterého jsem se
nekonečně a na první pohled zamilovala, které celých > těch 9 měsíců prožilo
se mnou, na nic si nestěžovalo a snášelo všechny mé > nálady, propady,
poklesky a nepříliš vzorné chování. Bezpečně poznávám ty > patičky, které
usilovně a bez přestání kopou do prázdna, jakoby hledaly to > břicho zevnitř,
do kterého byly zvyklé se tak nádherně zabořovat. Bezděčně > nastavuji břicho
zvenku, zdá se, že je to jak náhražka přijato. Netrvá to > ani tak dlouho a já
začínám mít při pohledu na maminky těhulky neodbytný > pocit krásné nostalgie.
To bylo přece tak nádherné
období, no > řekněte.......