Co s mým životem?

Ahoj, tak trebars sme antidepresiva pomahaju, aj ked mi to castokrat tak nepride. Xkrat som si povedala, ze su k prdu a vysadila ich a bolo to este horsie - potom zase chvilu trvalo, kym mi zabraili. Takze ak ti psychiater skutocne stanovil diagnozu depresia, tak tie lieky ber.
Navrhovala by som tiez zacat chodit k psychologovi. Mne to pomaha.

V prvom rade som si uvedomila, ze odpustam kvoli sebe, nie kvoli inym. To bolo u mna prvym krocikom k tomu, aby som v sebe nezivila hnev.
Mne sa deju sprepacenim sracky tak postupne cely zivot, takze prichadza jedna rana za druhou. Naucila som sa zit s tym, ze tie rany proste mozno zase pridu, niekto to ma v kartach a ja si k sebe aj vyberam takych ludi, co mi tie rany ustedria - to je dolezite si uvedomit, ze kym sa obklopujes. Trebars ja mam partnera, ktory by mi v zivote vedome neublizil, takze som sa na to upla, ale to neznamena, ze mi v zivote nezostali "toxicki ludia". Skus sa zamysliet nad tym, ci nemas podobny problem.
Dalej je dolezite naucit sa neospravedlnovat za svoje pocity, neobvinovat sa. To ja napriklad stale neviem, ale je to skutocne dolezite. Pri kazdom strete s partnerom mam tendencie mu hovorit, ze som hrozna, ze vsetko je moja chyba.. nie je to spravne, aj jeho tym vytacam, nikto predsa netvrdi, ze som "hrozna". Ale ja sa tak proste vidim mnohokrat.
Pocas tehotenstva to bolo tazke. Ale jak sa mi narodil syn, tak sa zmenila jedna zasadna vec - prestala som sa tak sustredit na seba. Strasne ho milujem a jeho blaho je prvorade - preto moje ciny su podmienene tym, aby sa on mal dobre. Dam priklad. V decembri sa mi zabil byvaly (paradny vztah sme mali - samy kokain, hadky, trieskal mi hlavu o stenu a nakoniec sa mu podarilo ma znasilnit), este mi zanechal list kde z toho pomaly robi moju chybu. Samozrejme, ze ma to trapi, ale v tej dobe bol moj syn na operacii a to bolo proste dolezitejsie. Ludia to castokrat vidia ako "smutny fakt", ze s dietatom sa clovek prestane zaoberat sebou, ale pre mna je to naopak velmi stastne zistenie.
Mozem povedat, ze som s dietatom prestala fnukat a lutovat sa. Vidim, ze aj ty mas toho vela nalozeneho. Nie je nic zle na tom si obcas sadnut a a poplakat si, ake to mas tazke, ale musis sa prestat lutovat. Ver mi, ze ludia sa maju aj horsie, ze aj ty sama by si sa mohla mat horsie.
Moji rodicia mi narobili neskutocne vela psychickych traum. Snazim sa ich pochopit a pomaha mi k tomu vedomie, ze oni sami to nemali v zivote jednoduche. Ja im odpustim, pretoze viem, ze keby nie, tak nedam synovi najviac co mozem a proste nechcem, aby ma jedneho dna musel ospravedlnovat tak, ako ja ospravedlnujem svojich rodicov.

Odpustenie je dlha trat a myslim, ze ti pomoze dobry psycholog. Len si opakuj ze to robis kvoli sebe.

@lery92 Prezit se to rozhodne da. Nemam za sebou lehke detstvi, psychicke nasledky si ponesu cely zivot, flasbacky jsou normalni. Vse, co jsem dosahla, jsem dosahla sama, makala jsem na sobe.
Mne pomohlo si rict, ze rodice jsem si nevybrala a cely zivot se na ne vymlouvat taky nemuzu. Chci svym detem dat uplne jiny start do zivota a chci jim byt oporou. A abych toto mohla splnit, musim na sobe neustale drit - naslouchat ostatnim, co jim na me vadi, pracovat se svymi demony a nemechat je ovlivnovat me chovani.
Je to strasne tezke, ale vim, ze to ma smysl. A hlavne vidim vysledky - paradoxne vsechny me spatne zazitky mi pomahaji se v zivote nehroutit, protoze vim, co vlastne vsechno se muze stat a ze si ted ziju dobre. Lepe snasim kazdodenni stres a jsem silnejsi nez moje kamaradky, ktere se hrouti kvuli kde jake blbosti.
Drzim palce, je super, ze jsi vyhledala odbornou pomoc!

@lery92 Prožila jsi toho dost,co si budeme povídat. Jsi silná ženská, nemám asi vyloženě radu, možná se to bude zdát jako klišé, ale není. Mysli na svoje miminko a příprav mu úplně jiný start do života než jsi měla ty. Bude tě potřebovat a ty budeš dobrá máma!

Ahoj zila jwwm.docela v hnusech a narozen.dcerky se vee zmenilo. Neboj vse prijde

Ježíš to je teda dětstvi a mladí. To je mi moc líto. Máš toho za sebou hodně takže je jasné, že se to někde projeví. Zkus se s tím nějak smířit, že holt to bylo takhle a bez následků a popř. Antidepresiv to nejde. Ty za to nemůžeš, ale bohužel budeš muset s tímto démonem bojovat dál. Po porodu to bude zase jiné. Já ač mám skvělou rodinu tak ten hormonální kolotoč byl hrozný u prvního i druhého. U druhého jsem se na to teda netěšila. Měla jsem hrozný strach o dítě i o sebe, že se nám něco stane a děti budou bez mamy a hrozně smutné. Na smrt myslím každý den (těsně před porodem zjistili mé skvělé máme, že umírá). Takže já to mám teď jiné psycho. Když vidím ve zprávách nebo čtu, že po nehodě umřelo dítě nebo rodina tak nechci jet vůbec autem. Jedna známá zase nechtěla jezdit s kočárem protože se bála ozonu 🙂. Takže já mám zase takového jiného démona, ale časem se to lepší a ty úsměvy a objetí dětí za to všechno stojí. Držím ti palce ať vše zvládneš a je ti líp a líp.

@lery92 ono to tak bývá, že se v těhotenství otvírají staré rány a křivdy, pokud nepomáhá konvenční medicina (nevím, jestli si zkoušela třeba i psychologa), co takhle alternativa?'slysela si třeba o kineziologii one brain (na ni můžeš i jako těhotná), nebo třeba zkusit po porodu holotropní dýchání.

Doporucila bych vam urcite terapii.je potreba si ty veci s nekym odborne srovnat.trva to sice roky ale stoji to za to.v kombinaci s antidepresivy je to to nejvic co pro sebe muzete udelat...drzim palce!

@lery92
doporucila bych vztahoveho poradce,osobni zkusenost s tim nemam ale kamaradka,ktera u nej byla,rika,ze ji to pomohlo vyresit spoustu veci z minulosti,treba prave problematicky vztah k rodicum,za pokus to stoji 🙂

@lery92 nejdriv musim rict, ze jsi bezesporu silna bytost. Lidi s podobnymi zazitky na okoli casto pusobi tvrde, ale malokdo je opravdu tvrdej. Zpravidla to je obranny mechanismus, ktery sis musela vytvorit.

Zkus si najit nekoho, kdo ti da cilenou terapii. Antidepresiva te pro ted uklidni, utlumi, ale nevyresi to, co se odehrava v tobe.
Zajimava by mohla byt treba i regresni terapie, ale to uz neni tak velka a komercni klasika.

Dulezity je si uvedomit, ze to, jak se k tobe zachovali rodice, je jejich prohresek. Byly to treba slabe a nevyzrale osobnosti. Mama teda urcite. Jednak tim, ze schvalne obrala tatu o vse, to vyrovnana a rozumna zenska neudela. Ale hlavne tim, ze "zapudila" tebe. To normalni mama taky nikdy neudela.
Takze problem je jednoznacne na strane rodicu. A ty jsi sakra dobra, zes to zvladla a postarala ses o sebe.
Uvedomujes si, jak zdravy jedinec jsi? 🙂
A mozna ted, kdyz citis, ze muzes byt slaba, tak se to vsechno vraci. Hadam, ze v partnerovi budes mit velkou oporu.
Urcite nepochybuju o tom, ze budes dobry rodic.

Odpusteni leci, rika se. Hur uz se ale zpracovavaji krivdy. Nebude asi lehke k odpusteni dojit.
Mozna bych zkusila pochopit proc meli ti dotycni takove pochody a takove jednani, jako meli.
A kdyz to opravdu clovek pochopi, muzes si rict "aha, tak takhle slabi/hloupi/omezeni jste byli, to neni nic osobniho vuci me".

@lery92 musíš se stát flegmatikem. Řekni si, že ti to trápení, rozcilovani, ohlizeni se zpět, atd. nestojí za ty zdravotní komplikace. Stalo se a už to nemůžeš ovlivnit. Život jde dál, udělej tlustou čáru, a těš se z nového života....

@lery92 byla jsem půl roku na Lexaurinu, pak jsem si řekla, že nechci furt brát nějaký prášky, že mi to rozcilovani za to nestojí, a hodila všechno za hlavu. A je to super, nerozčiluji se nad tím, co nemůžu ovlivnit, a jsem v klidu 😉

@lery92 Odpuštění není euforie, co časem přijde sama, je to vědomé každodenní rozhodnutí znovu si nepustit do života zlo, nepoddávat se mu. Neznám ani jednu rodinu, která by neměla nějaké problémy, menší, větší, pak se to kumuluje. My bychom strašně chtěli v tímto životě spravedlnost. Ale tak to nefunguje. Nad tím je milosrdenství. Dívat se na lidi jako na nedokonalé, životem častokrát fackované, možná zhrubli, udělali chyby, ale ublížili především sobě, vždy je šance, že se obrátí k dobrému. Budeš máma, je to zázrak, je to výzva, sama poznáš, jak vychovat dítě je jedna z nejnáročnějších věci v životě...a kolikrát zakusíš
Ještě hořkost, když ho budeš branit proti celemu světu a nebo se špatně rozhodne nehledě na všechnu Tvoji lásku a snahu.
Podle mě jsou věci, které jsou jen mezi člověkem a někÿm vyšším, ostatní lidé a prášky, to je jen taková mlha...
Každý den je malý osobní boj dobra a zla, vědomé umrtvování negativních emocí, které jenom paralyzují...s tím, že je přirozené je cítit, ale, že je prostě nechci v takové míře, síle. Věřím, že to jde i u tebe a nejlepší čas je teď.

jen napíšu, že na začátku užívání antidepresiv se stav nejprve zhorší, zlepšení nastává postupně, tak to nevzdávej a určitě doporučuji zároveň terapii, abys pochopila příčiny svého stavu a přišla na to, jak s tím naložit do budoucna, držím palce

Mám to podobně a nebylo to jednoduchý. S mámou se stýkám a teď máme docela dobrý vztah, ale uvnitř to všechno je a neodpustím to vnitřně nikdy! Když je mi smutno tak to leze ven a bolí to. Táta mi chybí.Moc.
Pomohly mi děti.Díky tomu všemu jsem je chtěla brzo. Dneska mám 4 a žiju pro ně.

Podle mě pomůže odpustit vděčnost, vděčnost za vše co teď máme. A děkovat za to, že teď se máme dobře. A doopravdy neřešit minulost, ta se totiž změnit nedá, můžeš změnit jen budoucnost, tím že se v tý minulosti nebudeš nabrat.
Taky se mi teď vraceli věci z minulosti, ale určité situace mi ukázali, že to mám nechat být a nemám se v tom štourat.
Důležité je taky odpustit sama sobě, ty si nic špatného neudělala. Bylo to vše mezi tvými rodiči, byl to jejich boj a bohužel do toho zatáhl i tebe. A jestli je tvoje máma na tebe naštvaná, že si chodila za tátou. Ať byl jakýkoliv pořád to byl tvůj táta, a je obdivuhodné, že v tak mladém věku si se ty na něj nevykašlala.

Ahoj, jednou jedinkrát jsem byla u psychologa (kvůli banalitě) a kdybych ho nechala udělal by ze mě trosku. Neříkám, že psychologové nejsou potřeba, ale moc jim nevěřím. Být na tvém místě spíš bych si vylila srdce nějaké dobré kamarádce nebo manželovi s nímž čekáš dítě. A to i o tchýni. Oni tě znají nejlépe, umí pochopit, podržet, radovat se s tebou z mimča a nejen to. Pokud nemáš komu se pořádně vypovídat... nabízím svoji maličkost (je to jen nápad). Držím palce ať je brzy líp. 🍀

Děkuji všem .
Jak tu bylo zmíněno , život mi servíruje s.acky snad od tý doby , co je neservíruju já do plen.

Nejvíc mě mrzí ten táta .
Kdykoliv mluvím s mámou kouká se jinam.Ta oční kontakt se mnou neudrží .Každá věc , která není v souladu s tím , co chce ona je automaticky vyhodnocena jako ,,dělej si co chceš , stejně si mě nikdy neposlechla" a urazí se jak dítě , kterýmu vezmete hračku .Má nového partnera a ten mi kolikrát po večerech volá a stěžuje si , co zas dělá za scény kvůli špatně otřenýmu prachu a jak moc se jí dotýká , že jde třeba na ryby ( na ryby prý může , ale ne bez ní) Přijde mi , že máma vydělávala , ale celý život vychovavám já ji , ne ona mě .Její chování vůči lidem je dětinský a hrozně se diví , že nemá přátele.Tehdá jsem řekla dost .Objednala jsem ji k psychiatrovi , souhlasila .Nakonec našla 1000+1 výmluvu , proč to zrušit .No, ok.Jenže rány , které nepochybně má v sobě bohužel deformovaly její osobnost a tudíž se s ní vůbec nedá mluvit jako s dospělým .Což o to. Je to máma , přejdu to . Jenže , když jsem ji potřebovala v době kdy jsem řešila sama domácí násilí na svý osobě , úplně se ode mě odstřihla , nebrala telefony a bylo jí i jedno , že nemám kde složit hlavu.Je to nepochopitelný i pro mě , ale ani to jsem ji nikdy nevyčetla.Ja narozdíl od ní odpornýma soudama vůči druhejm šetřím .
Slova , který vyřkneme se totiž těžko berou zpět a někdy zrání víc než kulka...
Jenže pak se na ni dívám a říkám si , jak může žít se sebou ?Smrt člověka , který ji ještě v dopise na rozloučenou uvedl jako důvod svého sebevražedného chování . To je přece důvod ,,se nad sebou zamyslet" No nic , v tyhle hlavě zůstává pusto prázdno .

Tchýně to je konečná .To už jsem psala .To je jak mít vedle sebe na zahradě zvířátko či devianta s totálně asociálním chováním.Přijde mi jako dobrý kino , ale rozhodně ne jako ,,partner k rozhovoru" Občas mám pocit , že ženy maj sebedestruktivní chování snad někde místo amygdaly ... Tý se řekla diagnóza a začla chlastat , kouřit , dělat excesy , urážet se , urážet jiný , vztek nezvládá ani z desetiny .Smutek je transformován do vzteku...tu nezabít na místě byl můj největší úspěch tohoto roku ...
Samosebou pohon toho , proč ji nedat diktát byl můj partner .Ten ví , že situace s našema maminkama je neúnosná .Jak sám říká ,,seřezal bych je , že by tejden kulhaly" , takže jsem ten prvek , kterej se to toxický prostředí snaží neutralizovat .Pochopitelně tchán chodí plakat zas mě - lidi mě milujou protože mlčím a jsem hromosvodem pro jejich stížnosti , bolesti .Jenže pak dojde síla mě a sesypu se a to se všichni hrozně diví .Jak je možný , že seš kvůli takový kravine rozsypala , vždyť po tom všem v životě , cos dala to s tebou nemůže hnout, ne?No hne , že jo .Protože něco překonat jde , smířit se a srovnat si to , na to už je zas potřeba další energie a tu já nazbyt nemám.

Pak nad tím přemýšlím .Nebo teď , když to píšu , tak to po sobě čtu a TAK STRASNĚ MOC SE ZA SEBE STYDÍM !Vždyť , hoď kamenem , kdo jsi bez viny .Pořád si říkám , co jsem udělala špatně , co bylo spouštěčem různých situací.Ziskala jsem o sobě mínění , že jsem tvrdá a arogantní ( protože bulet před lidmi mi nikdy nešlo ), že jsem neloajální dcera (protože jsem přes zákazy matky chodila za tátou )a že jsem dcera stejně špatná (jinak by to táta neudělal , byla jsem slabej pohon pro to aby žil...)Mám pocit , že jsem chladná (protože nemám pochopení pro smrtelne nemocnou tchýni ) , tím pádem jsem i špatnej zdravotník ( páč kdo sakra má být víc empatický a vědět , jak těžký je umírat?!)Nakonec se kouknu do zrcadla a říkám si , už to není holka taky žádná sláva .To musí mít muzskej radost .No a mysl je jak kopa hnoje , to má radost moje dítě ve mě ..No a už jsem ,,v tom " a jedu tohle kolečko myšlenek ...

Nemůžeš za jednání druhých. Je hezké, že se snažíš neubližovat, ale naopak pomáhat. A to i po tom co jsi v životě zažila. Za to co se okolo tebe děje ty nemůžeš. Některým lidem se nezavděčíš i kdyby jsi se rozkrájela. Vím to z vlastní zkušenosti, bohužel. Rozhodně se nemáš za co stydět!!
Taky mě někdy mučí jak se ke mně (a ne jen ke mně) někteří lidi chovají, ale nic s tím neudělám. Nejsem všemohoucí.

Myslím, že jste skvělá, k problémům se stavíte celem. Málokdo by unesl tolik, co vy. Je dobré, že jste vyhledal odbornou pomoc, možná psycholog by pomohl víc. Určitě jsou na víně tehot. hormony, to jsou taky pěkný mrchy. Držte se, až bude miminko na světě, určitě bude lépe.

@lery92 tak jak se u tebe situace vyvíjí? Držím pěsti, a snad miminko trochu pomůže se začít věnovat hlavně sobě a problémy ostatních nemít na svých bedrech, protože každý svého štěstí strůjce. Myslím že když jsi vyhledala odbornou pomoc je super krok, přeji mnoho sil 🍀☀️