Zoufalá matka 😶
Přeji hezký den všem,
jdu si k Vám vylít srdce a doufám, že mě aspoň trochu pochopíte a třeba i poradíte.
Máme dceru, které jsou momentálně 2r8m. Do dvou let to bylo dítě, které bylo velmi pozitivní, smálo se a život byl prostě bájo. Ve vývoji je od začátku velmi rychlá… začala brzo chodit, učit se nové věci, být samostatná, na nočník ze dne na den i v noci, perfektně mluví od 2 let, má neuvěřitelnou slovní zásobu, fantazii, umí desítky celých dětských písniček z hlavy… K lidem je velmi přátelská, komunikativní. Prostě úžasný dítě. Jenže chvilku po druhých narozeninách se zhoršilo její chování. Pořád slyším, že je to období vzdoru. Určitě ano… jenže já už nevím. Každý den jen řev, vztek, agrese, ječení… v takovém množství že už se to fakt nedá snést. Ano umí být miláček, projevit lásku, hrát si, smát se. Jenže jak není něco podle ní je konec světa (několikrát za den). Nepomáhá jí uklidnit, nechat být, domluvit, dát kompromis, odvést pozornost, dát na zadek… nic. Občas jsem jí i vzala a dala do pokojíku ať se vzteká (já to prostě nechci poslouchat furt, jsme z toho unavená, nešťastná). Do toho vyloženě mě zkouší, utíká, neposlechne když jí něco řeknu že nemá dělat (opakovaně), začala se na hřišti hrozně přetahovat o hračky a jak není podle ní nemá problém někoho praštit lopatkou, strčit do někoho.
A teď konečně k věci. Celou dobu jsem si říkala, že budu vychovávat bez trestu. Že to prostě půjde. No nejde to, i kdybych udělala 50x salto ve vzduchu a já nevím co, tak to prostě nejde. Občas mi prostě ruka ujela, jako krajní možnost a já to pak těžce nesla. Občas jsem byla tak hotová, že jsem začala ječet na celý byt, jak největší hysterka, před dítětem…. A pak zbytek dne brečela a hledala chyby všude.
Nejhorší na tom je to, že z občasného plácnutí po zadku (třeba jednou za týden/pro výstrahu) se z toho stal vyloženě trest. Někdy to zvládám a je klid, rozdýchám to… ale jindy dostane i 5X za den . Není to, že bych jí mlátila hlava nehlava. Ale prostě jí plesknu a ano občas i brečí. Tohle řeším asi posledních 14 dní. A jsme z toho zoufalá.
Snažím se nějakým stylem držet a vymezovat hranice, jenže i přes to všechno je stejně neumím udržet. Já tohle ale nechci S manželem se nehádáme, máme klidnou domácnost…
V září má malá nastupovat do školky, a já se úplně děsím toho co se tam bude dít, co se bude dít dál doma…Hrozně mě to všechno mrzí. Hrozně bych si přála aby všechno se uklidnilo, aby věděla, že jí moc miluju a nechci aby tohle mezi nama bylo
Taky jsem kolikrát dostala na zadek. Vždy oprávněně a necítím se být nějak z toho degenerovaná. Teď se maminky boji dát dítěti výchovnou na zadek a proto jim dítě pak skáče div ne po hlavě 🤦♀️řeknu vám, já teda bych neměla nervy na opakované domlouvani a slibovani. Možná mě tu spousta mamin odsoudí,ale když vidím co všechno si můžou malé děti dovolit ( a to nemluvím o větších) a rodiče je nechají, tak jak to tu bude za chvíli vypadat?
Ono je těžký chtít po dítěti aby se uklidnilo, když to ani ty jako dospělá nezvládneš a na ten zadek jí dáš🙂 tím tě nechci nijak zdeptat nebo soudit, okolo toho 3r narazí většina rodičů a není zač se stydět, my to doma řešili taky. Je ale nutno naučit se pracovat se svým vztekem a i s dítětem, protože nesmyslné plácání není řešení, akorát jí ukazuješ, že je ok slabšiho zbít, když něco neunese. Oni zkouší hranice, objevují všechny své emoce a nervová soustava se jim zkrátka v jednu chvíli přetíží a vybuchnou, nezvládnou to a to je taky stres. Většinou se to stane např. když něco chtějí, do toho jim rodič něco říká a ještě tam je nějaký další rušivý faktor. Buchnou vlastně stejně jako ty, jen jsou mladší a mají na to daleko větší nárok. Je důležité si to uvědomit naplno, protože pak se ti to bude zvládat o dost líp, až se zas začne vztekat. Budeš tam pro ni, pokusíš se ji uklidnit. Ani nemusíš nic říkat, jen tam buď. V amoku tě totiž stejně nevnímá. Až se uklidní (ty mezitím taky), tak si s ní promluv o tom, co bylo špatně a proč tk nejde atp. Jiný recept nemám:D nastavit hranice, ty držet. A vydržet;) přejde to!🙂
Ps.: když už jí placneš, je důležité jí to pak v klidu všechno vysvětlit..proč jsi to nezvládla a rozčilila se moc, proč dostala..neomlouvej se za to, jen vysvětli situaci.
Ps.: když
Co mě napadá - jsi v nějakém bližším kontaktu s matkami stejně starých dětí? Tak plus-minus třeba půl roku? Protože absolutně přesně popisuješ syna. Podle mě to tak prostě je. Batolata jsou taková - jak není svět po jejich, tak "končí svět". Oni nechtějí nikomu vyhrožovat, oni si nechtějí nic vynucovat - oni jen prostě nezvládají ty emoce. Zkus se na to dívat tak, že ty sama nezvládáš své vlastní emoce, které máš, když se dcera chová, jak se chová. Jenže pro ni jsou ty vjemy 10x silnější. Všechno je 10x silnější, neznámé, svět se vždy choval, jak ona si tak nějak představovala (protože ho netestovala, stačilo jí mlíko, přebalit, trocha jídla. A najednou potřebuje víc - ale ono už to není tak, jak by to ona chtěla. A nezvládá to. Zkus se na to dívat, že ty bys chtěla, aby vypadala nějak - a taky to nezvládáš. V podobné situaci je i ta dcera.
Co s tím? Obě potřebujete spoustu lásky. Je to obrovské psychické vypětí. Takže až se obě z té hysterie dostanete, moc se objímejte. Opravdu to pomáhá.
A zkus najít pár maminek podobně starých dětí a buď s nimi někdy den, ideálně třeba přes víkend - abys viděla, že toto jsou opravdu standardní batolata, ničím výjimečná.
Takže i školku zvládnou, v kolektivu většinou fungují jinak.
Synovi jsou už skoro 4 a půl a momentálně jsme tak max na 5 "hysterácích" denně, typicky ale tak 1-2 ... jupí! Už ty svoje emoce pomaličku zvládá, že u toho nezbourá celý byt (posledně začal rozhazovat moje složené oblečení vedle jeho postýlky, protože něco... nebylo mu rozumět, co chce, ... tak jsem mu začla vyhazovat plyšáky z postýlky - vyhodila jsem jednoho a oznámila, že pokud ještě něco rozháže, vyhodím dalšího... ječel, ale nerozhazoval, věděl, že to myslím vážně - jo házela jsem je jenom na druhý konec pokoje, nikam daleko, mohl si pro něj i dojít).
A ještě mě napadá něco - pokud jsi trošku cholerická (asi jo, jak to popisuješ), zkus se zamyslet, když tě něco rozčílí, jak ti klesají různé kognitivní funkce mozku - prostě části mozek vypíná, asi bys v danou chvíli nezvládla spočítat složitý matematický příklad nebo mluvit cizím jazykem, který fakt dobře neznáš. A dítě je na tom podobně - tzn. pokud se dostane do hysterie, tak neumí věci, co se naučil cca půl roku zpátky - blbé to bylo na začátku mluvení (to je asi tvoje holčička) - protože on v danou chvíli opravdu ani nebyl schopen říct, co je za problém, protože jakoby "zapomněl mluvit". Chvíli mi trvalo, než jsem to zjistilo - bylo nutné už při náznaku hysterie zjistit, jaký je problém, fakt jako tam je pár vteřin, než se to dítě úplně propadne. Protože ten důvod, proč se právě "zbořil svět" může být klidně ten, že nevidí svého plyšáčka, na kterém si zrovna sedí - ty ho vidíš, ale nevíš, že to je ten důvod, proč jde do hysterie.
No a pak mi nejvíc pomáhalo číst si v knize Montessori batole kapitolu: "Proč jsou batolata úžasná." - nejvíce odstavec o tom, jak je na nich skvělé to, jak se po 3/4 hodiny trvajícím hysteráku přijdou přitulit. Ony prostě žijí plně v přítomnosti a fakt je to absolutně suprové. Já mám teď předškoláka, tam je taky ledacos skvělé, ale ta batolátka jsou fakt bezprostřední a suprová a skvělá. I když se jim boří svět 40x denně, protože ten puntíček, co chtěli udělat pastelkou, má jinou barvu, než v jejich představách. I to je konec světa. Ale není to nádherné, jak žijí přítomností? Moderní jogíni se to učí na drahých seminářích a batolátka to umí zcela přirozeně, neumí nic jiného. Snažila jsem se, ať je mi v tom syn učitelem.
PS: A ano, občas mi fakt "tečou nervy" 😀 a jsem z něj totálně hotová. Moc moc držím palce všem rodičům batolátek. Jsou úžasná... a náročná.
Jo a ještě dodám, že některá období u dětí fakt stojí za to a je to někdy dost náročný😅 tak nezoufej, myslím že to fakt řešila skoro každá. U nás pomohlo si uvědomit to, co jsem psala, a do puntíku držet hranice. I venku. Chodili jsme při problému domů klidně po 3 minutách, když syn něco vyvedl;) při amoku jsem na něj moc nemluvila, to akorát přilévalo do ohně a bylo to horší...pravidla jsem opakovala skoro furt. A je z něj úžasňák❤ drž se
Upřímně “5x denně mi ujede ruka” je trochu moc časté ujetí. Každopádně to že píšeš sem (snad) znamená, že by jsi s tím chtěla přestat.. takhle malé dítě se bít nemá 1. Nemá vyvinuty mozek ( není to malý dospěli i když krásné zpívá atd.) takže nemůžeš očekávat že se bude chovat jak ty si přeješ. 2. Právě ta část mozku zodpovědná za seberegulaci se vyvíjí nejdřív v 6letech ( najdi si vývojovou psychologii). Takže její scény nesouvisí s tím tě prudit, jen na to emočně nemá. 3. Bitím děti ukazujeme jen špatný způsob řešení konfliktů a 4. Dítě po tom není chytřejší nebo vychovanejsi protože mu to ujeta ruka vysvětlila, ale protože se bojí. Vzbuzovat strach není úplně nejlepší taktika od nejbližší osoby…proste nebij ji! Sama zkus hledat informace ( Studnička - Dovychovat, Detijsoutakylidi, nevýchova atd.) vysvětluji proč se to děje a co s tím. Ps: mam 5letého syna který furt se seberegulaci bojuje, někdy vzdoruje…je to o nervy vím.
už jsi tady něco podobnýho psala
hele, ona prostě zrcadlí tebe
něco u vás probíhalo, mám dojem, že jsi teď i těhotná, pro dítě jsou to velké turbulence, které nějak projevuje, pro zachování tvého psychického zdraví a jejího, máš možnost ji dát do nějaké dětské skupiny? (DS, školička, jesličky) bývá to na dopoledne, 4 hodiny, nebo někde třeba i celý den, přes oběd a odpolední spaní
protože takto, to nikam nevede, asi tak nějak i sama tušíš, že tenhle model není cesta
a čekat v tomto do září na školku bych nedoporučovala.
@lenkalubina ale to že je rodiče nechají nebo nic společného s fyzickým trestem pro dítě. Dá se nevhodnému chování zamezit jinak než ránou. Moje zkušenosti jsou takové, že švagrová tříská děti a já už ted na nich vidím znaky potencionální oběti domácího násilí, kdy si myslím, že vadných chlapů bude přibývat a to riziko, že si je přitáhne někdo takový je veliké, stačí se podívat tady do diskuzí .... Už ted mi ty holky jsou schopný říct, že si to zasloužily, rány přijímají s pokorou, s tím, že dostaly a proto tu věc nebudou dělat. Trhá mi to srdce. A nikdo si nikdy nic takového nezaslouží, na manžela jsem někdy unavená třeba i protivná, když mám problém tak se utrhuji a neumím si představit, že by mi za to jednu střelil, protože si jí zasloužím. Děti nejsou o nic míň než rodiče, taky neumím všechno, v kritické situaci se třeba nezachovám správně, učíme se celý život přeci, co by bylo kdyby manžel pojmul nápad, že mě tedy dovychová k obrazu svému když to moje mamka nestihla 🙂 nebo se vychovává do 18, nebo do kolika let se můžou děti bít, když u žen od 18 let už je to domácí násilí ?
Moje holčička 2r 10m teď poslední dobou dělá to samé. Vždy to bylo spíše klidnější a pohodové dítě, ale poslední měsíc několikrát denně rozjíždí dost intenzivní vztekaci scény kvůli naprostým hloupostem. Snažím se být úplně v klidu a beru to jako součást vývoje. Ovšem ty scény jsou dlouhé a křik intenzivní a ne vždy se to hodí, že jo 😁 takže v tuhle chvíli nám moc pomáhá obrátit energii a vymyslet nějakou srandu. Typický příklad, dítě sebou sekne na zem a vriska, chvíli se snažím po dobrém vysvětlovat, ale to je v tuto chvíli většinou zbytečné... Popadnu první věc kterou vidím a zkusím s ní vymyslet nějakou blbinu, dneska to byla např. šiška a dělala jsem divadlo, že si ji házím za triko a hrozně mě to lechta, nebo třeba vezmu kelímek, dám ho na hlavu a zkusím s ním chodit a samozřejmě mi stále padá a já se u toho začnu smát, dítě se okamžitě chytne a z šíleného řevu se postupně začne smát taky a je po scéně. Situace se uvolní, vyčistí, popovídáme si o problému a jedeme dál 😁 na každé dítě platí něco jiného, tak zkuste, třeba to zafunguje. Přeji hlavně pevné nervy, berte to jako přechodné období, zase bude líp 😍
Když na malou jde záchvat vzteku, jde do pokoje a až se uklidní může jít k nám do obýváku
@petrasipkova1 já taky netvrdím,že se mají triskat hlava nehlava...ale to,že maminka 15 minut vysvětluje něco po dvacateosme a dítě jde a udělá to po dvacatedevate asi taky není normální 🤷♀️
@lenkalubina souhlas, vše má své hranice
Já nejsem zastánce nevýchovy, ani xy dalších na tuty nejlepších výchovných čehosi co je teď v módě. Holce je 7, dostala dvakrát na zadek v situaci ohrožující zdraví a život, když byla menší. S postupem věku párkrát dostala lupnuto za drzost, kdy se nám doslova směje do xichtu.
Já ti rozumím, taky ty synovi scény nezvládám. Nebo takhle - na zadek nebo přes ruce dostane, když mi v záchvatu vzteku ubližuje (to máme teď poslední dva, tři týdny 🤦♀️), jinak ne. Já byla jako dítě bitá často, teď jako dospělá vnímám, že v tu chvíli v tom hrály obrovskou roli nezvládnuté emoce a mámino celkové fyzické a emocionální vyčerpání, že ona už opravdu nevěděla kudy kam a něco v ní přepnulo do módu vzteklého batolete - taky nebyla v tu chvíli schopná ty emoce zvládnout. Souhlasím s vysvětlením výše, že ve vzteku i u dospělých klesají různé kognitivní funkce mozku. U dítěte je to prostě jen mnohem víc vidět. Nebudu lhát, taky mi z něj ty nervy často tečou, taky už jsem se neudržela a zařvala po něm, že jsem se sama nepoznávala. Pokud cítím, že už to nezvládám a není možnost vychladnout a dobít baterky, je to blbý. V tu chvíli se upínám k tomu, že za pár hodin půjde spát a já budu mít chvíli klid a zítra začne nový den. Protože ono to tak je, každý den je jiný, jsou horší dny, kdy bych ho přetrhla jak hada. A jsou i dny, kdy to je vlastně fajn dítě, které se sice vztekne, ale záhy se uklidní a jdeme dál. Většina těch horších dnů pramení z mého vyčerpání a tím i neschopnosti ustát jeho vztek v klidu. Protože odpovídat na vztek vztekem (bitím, křikem) jen celou situaci eskaluje. Tím neříkám, že jsem nikdy neujela. Ano a je mi to líto. Ale i já mám emoce 🤷♀️
Mě třeba moc nesedí většina rad z Nevýchovy, není to pro mě přirozené, dítě to cítí a nefunguje to. Víc se mi osvědčilo, že říkám věci narovinu a hlavně stručně. Dodržuju pravidlo 3x a dost. Odvádění pozornosti jinam nebo nějaké vtípky u nás nefungují (nefungovalo to ani na mě).
Nemuzes dite ucit,ze nema nikoho prastit na hristi tim,ze ji sama placnes.Deti se uci napodobou
A jak to má s mluvením? Někdy je to prostě flustrace z toho, že nedokáže vyjádřit to, co chce. Máme to teď u sousedů, dítě ve stejném věku a tedy řev x-krát za den.
Doporučuji stránku "dovychovat". Jsou tam skvělé videa od psychologa, který radi jak se chovat k dětem, proč zlobí a jak jednat...Mě to hodně pomohlo 😉
@hojda malá mluví perfektní, ve větách, pojmenuje vše. Ale stejně ta.komunikace v tu chvilku je tatam
Zkuste se podívat na Dovychovat, presne o tom se tam mluví a je potřeba změnit pristup a vychovávat. Každé dítě je jiné a nemůže byt dokonale. 🥰
Autista
Ahoj, asi ti úplně neporadím, ale syn je taky už pár měsíci vzteklej a občas je to s ním náročný. Teď mě některé ženské asi ukamenuji, ale taky občas křičím a občas dám na zadek. Nejsme na sebe pyšná, ale i já mám jen jedny nervy. Za nás dítě taky dostávalo na zadek, neříkám, že má rodič dítě bít hlava nehlava, ale občas to neuškodí. Dneska je strašný trend mluvit, mluvit, mluvit... Objimat, vysvětlovat atd atd. Někdy to ale občas nejde a člověku rupnou nervy. Není to správný, je třeba na tom pracovat. Přeji pevné nervy. Ono se to časem spraví. Náš malý začal chodit do dětské skupinky (má 2 roky a 3 měsíce) řekla bych, že mu to fakt prospělo, je šikovnější, možná se i trošku uklidnil, asi potřeboval kolektiv děti, možná se to změní pak i u vás, když budete docházet mezi děti.