Žádná autorita u 3letého dítěte. Lze si ji opět vybudovat?
Zdravím vás 😉 a jdu si k vám pro radu... Naše dcera bude mít v říjnu 3roky. V září má jít do školky. Čekáme miminko, klidně bych si jí nechala doma ale je hodně komunikativní a společenská, má ráda děti atd. Takže školku zkusíme a uvidíme. Bohužel řeším momentálně (vlastně už déle) to, že nechce moc chodit... Respektive začala chodit brzo, chodí skvělé, ještě lépe běhá. Když má kolem sebe děti tak je jak střela, nevnímá, neposlouchá... Ale když má jít jen na procházku, do krámu, tak je problém. Když jdeme delší trasu beru kočárek ale jakmile jde o něco krátkého tak ne. Jenže, dám příklad... Jsme na dovolené, vyletujeme, přijedeme na místo a jdem se projít. Udělá 2kroky a dožaduje se vzetí do náručí. Nebo poštu/krám máme 200m od baráku tak vyjdeme, a zase pár kroků a problém. Nejhorší je, že ona se zasekne, začne neskutečně ječet, vztekat se a nezabere než jí vzít. No a dneska to vygradovalo 😡😡 na výletě, kde jsme měli mít fajn den se opět všechno po💩. Byli jsme v Blatné krmit daňky. Hrozně se těšila. Jen co se vešlo do areálu začala řvát že chce vzít. Snažila jsem se jí to vysvětlit...no prostě konec. Do toho manžel začal být už nastavený a hodil jí za krk na koně. Daňci se nakrmili, neudělala ani krok. Takže jsem si vyslechla jak je rozamzelná, že furt bezdůvodně řve, jak jsem to posrala, jak jsem z ní udělala ,, fracka,, který když se začne vztekat nakonec je podle něj. Že bych jí měla víc trestat, nechat vyřvat atd atd. Prostě všechno špatně. Abych byla upřímná bylo mi do breku. Jenže si říkám, že má asi pravdu. Vždycky jsem se snažila všechno řešit po dobrém, ano občas mi ujedou nervy ale jinak jsem vždy chtěla předejít vzteklým situacím. A co tě z toho mám... Nemůžu pomalu do krámu, nemůžu do restaurace, nemůžu nikam 😡. Vzteká se xkrát za den, každý den .. doma, venku... A já už si připadám jak blázen. Umí být hodná, miláček. Jenže jak není podle ní je to katastrofa a já tu katastrofu neumím uklidnit. Venku když si hraje tak vezme čáru, nebo když nemá něco dělat, jede si svoje... Muži si vyřvat hlasivky aby mě aspoň z části vnímala. Přijde mi, že mě má úplně u prdele (s prominutím). Já osobně jsem bývala klidná, nehádám se. Jenže v poslední době to nezvládam 😭😭. Lze si nějak u dítěte opět vybudovat ,, přirozenou,, autoritu. Aby mě začala opravdu aspoň trochu brát, vnímat, poslouchat... Začínám se té školky trochu děsit 😭
Autoritu si lze vybudovst jen tak ze dodrzis co reknes i za cenu jejiho revu a nebude proste vsechno podle ni. Taky jsem s tim hodne bojovala a moc to neumim, ale treba jsem ji proste adi ve 4.m tehitenstvi prestala nosit a musela chodti po svych. Proste s brichem ji uz nosit nebudu. Pochopila to velmi rychle a to ji nebylo ani 1.5 roku. Tatinek nosil kdyz bylo potreba, ale ne moc casto. V tom veku kolem 3 let to teda bylo horsi, toto batoleci a predskolni obdobi deti jsem fest nedavala. Nastesti sel pak na rodicak chlap.
@kristyn86 děkuju za odpověď. Nejhorší ale je, že já se o to snažit můžu jenže manžel to vydrží 5min a začne být vzteklý a naštvaný. On je hodný, nechci z něj dělat agresora ale tyhle její stavy ho začaly vytáčet a je to jediná reakce kterou umí. Když mu řeknu, že nechci jí dávat za každou blbost na zadek, za každý neposlechnuti na ní řvát... Tak se do mě opře že si za to můžu sama, že ať se nedivím, že to mám z nějakých blbych zdrojů, skupin ani netu atd atd. Prostě hnus. Ale už nevidí to, že ona řve, on na ní řve a ona jede dál.. že agrese vyvolá jen další agresi 😭 přijde mi to jak začarovaný kruh
Ve školce se děti chovají jinak, než doma. S tím si vůbec nedělej starosti. Až bude pochodovat dvacet dětí na procházku, tak půjde s nima a ani necekne. Na to bych vsadila vlastní hlavu... A oni s nejmenšíma dětma ve školce chodí obvykle max na nejbližší hřiště, žádný pochody jim nikdo nutit nebude.
Můj tříletý syn to taky nedávno občas venku zkoušel, že by chtěl nosit. Nenosím ho na rukou, nekompromisně. Nikdy. Párkrát řval a prostě jsem ho nechala řvát. Popřípadě jsem ho za ruku odtáhla domů. Přešlo ho to.
@alice180 hmmm asi jsem s triletou nikdy nikam pospichat nemusela🤷♀️ kdyz jsem byla jeste na rodicaku. Do skolky chodila az od 3 a 3/4 a tam chodit chtela, kolikrat mne sama budila v 5 rano ze chce byt ve skolce uz v 6 na otviracku a ne az na 6:30 jak jsem ji vodila cestou do prace. A jinak kdyz se sekla a rvala (casto treba se venku v zime ve 2 letech pocurala , kdyz se narodil maly bracha-predtim uz pul roku v pohode bez plen bez nehod) tak jsem ji proste capla do podpazi nalezato, nebo hodila napric pres kocar, a sla jsem co nejrychleji domu. Jinak proste kdyz jsem byla tehotna tal jsem ji nenosila, pozdeji zase klidne jo. Casto jsem ji pres poledne vzala do satku a mimino do kocaru a sla ven, aby se aspin 30min prospala jinak by nekdo nedozil vecera🙄😅
syn, které mu budou v září 3 je pěkně vyčůranej :D Je schopný ujít klidně 4 km, když vidí, že mám plné ruce (třeba mu nesu koloběžku, batoh). Prostě nemám prostor ho vzít, tak jde bezeslova. Když vidí, že nesu třeba jen batoh, řekne mi, že ho vezme, dám mu ho a pak chce vzít 😀 Když ho nevezmu, scéna a nehne s ním nic.
Občas pomůže hledání turistických značek a pod. Ale po nemoci před 2 měsíci přišel ještě na "mě bolí nožičky", protože po nemoci ho fakt bolely a nosila jsem ho...
Ve školce problém nemá, tam ho nemá kdo vzít, že 🙂
Manžel jí vychovává stejně jako ty, takže jste v tom 50 na 50 !!!
Zkoušela bych "poponesu tě u támhletoho stromu" nebo vezmu tě k támhle tomu kameni a podobně. Nenesla bych celou cestu. Ale rozkouskovat to - chvíli tak chvíli tak. Ona jak bude větší, tak se to bude zlepšovat... 🙂
Nebo ještě jsem použila - tak si tady sedni, počkej na nás a my si tě cestou zpátky vyzvedneme a řekneme ti, jak se nám tam líbilo 🙂 Ale vím, že syn nikde sám zůstat nechce 🙂
Co zkusit vyrazit dřív, abys nemusela pospichat a byt nervózní ? 🙂 (to není rýpání)
U nás se totální hysteráky konají kvůli něčemu jinému, než chození.. s tím naštěstí problém nemáme 🙏🏻 Ale tak moc s tebou soucitim. Já doufám, že nástupem do školky se taky trosku uklidní 🙂 (3r mu byli v únoru)
Nejhorsi byly odchody do skolky s obema detma. To byl mordor, jak se vzdy pohadaly, popraly nebo aspon jeden vztekl. To mi trvalo asi skoro 2 roky, nez jsem si v hlave prenastavila, ze pozdni prichod do prace neni tak dulezity a nejednou to s detma slo lepe.
To je asi ten největší problém, že se bojíš toho vzteku, tak se mu snažíš stůj co stůj předcházet nebo mu zamezit. Řekla bych, ze bude řvát párkrát a když nedostane, co chce, tak toho nechá. Co by se nervala, když plní účel, že jo. Autorita se dá určitě vybudovat, ale, jak tu někdo psal, chce to důslednost. Řekneš, že nevezmes, tak nevezmes. Když víš, že to ujde, že na to fyzicky má. Prostě bych ji nechala řvát, sedla si tam vedle ní, udělala si pohodlí a počkala. Když by to nebylo vhodné místo, tak bych ji prostě odvlekla pod pazi nebo za ruce, případně prostě nějaký důsledek (vrátíte se domu, aspoň bude víc času na uklízení, nebude obchod, výlet, doma něco slíbeného, atd). Školku bych taky neřešila, oni si ji zvládnou, ale spíš bych začala pracovat na tom, jak to máte vy dvě spolu. Manzel by mě štval, on s vámi doma nebydlí, nepodílí se na výchově? S tím, že rve, pokud to nechce sám změnit, nic neuděláš. Ale zase, trochu bych se od toho oddělila, tatínek se zlobí, trochu bych to utlumila a hotovo. Na tebe by tedy být takový nemusel už vůbec, to bych se ohradila.
Taky mám tříletého vzteklouna (v jiných ohledech). Ale s tím chozením souhlasím s ostatními, už nenosit. Trénovat ve chvílích, kdy je čas a hezké počasí a máš lepší den ohledně hormonů 😀, třeba si fakt sednout, a čekat, vrátit se domů... ale jako jednoduché to není... to je jasný🙂.
Ve skolce bude fungovat jinak.. na uklidnění .:: po me nosit nechce.. protože ví, ze ji nosit nebudu.. na manžela to zkouší protože se nechá zlomit. Ve skolce to taky zkoušela 🤣jinak taky těžká domluva a nevím jak na ni, ale v tomto se me to celkem povedlo
Ve školce to bude v pohodě.Mne dcera řvala když jsme měli nekam jít snad do 5 let.Nesnasela chození.Pak jí to přešlo.Radu žádnou nemám.Spis něčím upoutat její pozornost,aby nemyslela na to,že musí jít.
Aha takze ona zacne byt neprijemna ze chce nest,manzel se.vyprdne na sceny,hodi ji za krk hlavne ze je klid ale tebe pak zdrbe ze je takova?
Jeho pristup neni teda nic moc tak nevim za co drbe tebe
Já ti rozumím, mám už sice skoro 4 letou, nevzteka se, ale je hodně plačtivá. Jakmile není po její začne řvát, já se snažím se s ní na všem domluvit, vysvětlit, jsem jako kolovratek. Mám trpělivost, ale někdy to prostě nejde. Takže jí nechám vyplakat a pak si tedy na to přijde sama, je to taky náročný. A manžel? Ten má vychovávat stejně jako ty, ale ten můj na to také moc není. Také mě jsou potom různé situace dost líto. Vydrž no, promluv si s manželem, že takhle to nejde,podílet na výchově se máte oba a když ne, nemá ti co vyčítat. Nejsi špatná máma.
Ale ty opravdu ji vzdy ustupujes. Je naprosto normální, že vi, co chce a nechce a je normální, že když dítě s něčím nesouhlasí, že křičí. Ale ja tveho může celkem chápu. Musí se nastavit pravidla. Nechce chodit? Tak ji rekni cau, že jdeš a jdi. Ona se bude vztekat, ale až uvidí, že si ji nevsimas, tak pěkně půjde. Jsi těhotná a tahas triletacku?? Blázen. Je na čase možná taky všechno neřešit po dobrém, pokud to nefunguje. Ja kdybych s klukama, 4letymi dvojcaty, všechno řešila jen po dobrém, jako ze se domluvíme, tak leží ještě na bříšku a vozi se v kočárku. Propo, ja jsem ve 2,5letech kocarek už prodala a chodili jsme pěšky.
Já třeba řešila to, že dítě vůbec nechtělo jít ven protože proto. Tak jsem řekla ok, zůstaneme doma, ale nebudu si s Tebou hrát a do oběda nechci o Tobě slyšet + budeš jenom v pokojíku.
Byl křik a jednou to došlo tak, že jsem slovo dodržela. Dcera v pokojíku řvala, že chce jít ven. Jenom podotýkám, že 40min před řvaním jsem ukecávala ať jdeme ven. A od té doby už chápe, že když něco platí tak to platí.
Doporučuji stránku "dovychovat". Mě hodně pomohla co se týká dvojčat kluků.. teď máme dceru rok a 4 měsíce a třeba když jí něco spadne pod gauč zacne plakat a čeká až vytahneme..ale nejdu hned. Sednu si k ní, zeptám se co se stalo, co by chtěla a pomalu to spolu vytahneme. Zkouší se třeba vztekat když mám brýle a nechci ji je dát..řeknu ji, nene máma. Tak už si zvyká, že ji to nedám, protože je to moje a tak nějak to začíná chápat pomalu postupně. To samé u sourozenců. Hlavně bys neměla na dítě řvát..protože to co děláš ty ji, dělá ona tobě. Neví jak jinak říkat co chce tak to prostě dělá tímto způsobem, protože jsi ji to bohužel "naučila". Všechno jde ale "spravit " jen to chce čas a postupně pomalu.. Hlavně na to musíš mít čas a nedělat ve stresu, nátlaku.
Hodně štěstí
První roky života jsou děti hodně napojené na rodiče a o to více je svým chováním zrcadlí. Jak sama přiznáváš, vypjaté situace sama nezvládáš v klidu, těžko tedy po ní můžeš chtít, aby v pro ni vypjaté situaci reagovala klidně...
Já bych tedy na tvém místě začala pracovat i na vlastních emocích. Pokud víš, že při zvýšeném stresu se z tebe stává papiňák, tak se stresu jednak snaž vyhýbat (bal si věci ven už večer, připrav si jídlo dopředu, odcházej domu s časovou rezervou, abys i v případě scény měla dostatek času dojít na místo určení včas, atd.) a dále si najdi nějakou činnost, která bude působit terapeuticky. Mně třeba hodně pomáhá od stresu ranní rozcvička z hormonální jógy a pak jemné meditační techniky večer.
A pokud i přesto všechno někdy bouchneš, je dobré nedělat, že se nic nestalo, ale omluvit se za křik a vysvětlit, že k tomu došlo v důsledku únavy, špatného spánku, nějakého fyzického nepohodlí... Ukážeš tak malé, že křik nemá být běžnou součástí lidské komunikace.
No a k práci s emocemi je třeba malé jemnými způsoby vymezit určité hranice. My máme výchovu hodně volnou a mnohdy mám problém udržet vymezené hranice, ale zrovna u cestování, nakupování a pobytu na hřištích máme už od mala nastavené pevné hranice a děti vědí, že když je respektovat nebudou, znamená to okamžitý odchod/odjezd domů. Párkrát vyzkoušely, jestli si neděláme srandu, ale když skutečně musely během pár minut opustit hřiště, nebo když jsem je vyvedla z obchodu bez toho, abychom nakoupily, nebo když jsme se na rodinném výletu v mžiku obrátili na podrážce a jeli domů, pochopily, že tady není prostor na bezdůvodné scény, protože vrátit se domů nikdy nebylo jejich cílem.
Nějaký šprajc na ulici v období vzdoru také přišel, ale jelikož jsem na to reagovala stejně jako na výše uvedené, zopakoval to každý z nich tak dvakrát a pak už nikdy...
Takže u nás se reaguje grimasami v obličeji, gesty rukou (ruce v bok, ruce zkřížené na prsou, aby jako si někdo nemyslel, že nám ukazují prostředník), ale scény ovlivňující nákup, cestu někam, atd. to ne.
Samozřejmě, že když je dítě unavené, nebo se fyzicky necítí nejlépe, nemáme problém zastavit, pomazlit, případně vzít na záda, atd., ale to se dá bezpečně rozpoznat oproti "vysíracím" (teď mě nenapadá jiné pojmenování) akcím. Stejně tak nemáme problém zůstat doma, pokud se dítěti nikam nechce...
U nás teď začíná další level, a to je počínající puberta u dcery. Tady už začínají pracovat hormony a tak se zase učíme hledat cesty, abychom to všichni ve zdraví přežili a toto období jí co nejvíce ulehčili 🙂
Mně to přijde vcelku normální období vzdoru. Syn měl tohle období mezi 2-2,5 lety. Teď mu jsou 3 a většinu dnů to jde, předtím hrozně scény třeba i 40 mim.
1) to není vyloženě, že bys neměla autoritu. Děti v tom vzteku moc nevnimaji, nedá se s nimi vyjednavat. Lepší je to řešit až po tom. Jediné co, nenech se tou možnosti "sceny" vydirat. Já si třeba vždycky dobře rozmyslím, kdy dám nějaký zákaz nebo tak. Ale pokud už jednou řeknu, tak to platí. I když to znamená projít si zachvatem vzteku, nebo jít po 5min domů z hřiště. Jakmile budeš ustupovat navzdory tomu, co si řekla, potom toho dítě může využívat. Navíc děti v tomhle věku testují hranice, je to přirozený vývoj. Prostě stůj si za tím, co opravdu chceš, snaž se dítko nepretěžovat (moc zákazu se může rovnat většímu odporu z její strany) a opakuj si, že je to vývoj a nevyvinutý mozek 😄
2) ty píšeš, že se tomuhle snažíš předcházet. To bych nedělala. Ona je to většinou reakce na nějaké narůstající napětí, takovouhle snahou to jen odložíš. Lepší je nechat ty emoce prožít a naplno, pak se často vyčistí vzduch. Neber ten křik jako něco, co musíš zastavit. Nech to proběhnout, buď ji nablízku a počkej, až bude chtít třeba obejmout. Pokud pospicháš, tak ji vem třeba do podpaží a odnes..
3) napadá mě, že to také může být reakce na tvé těhotenství. Děti to vycítí, možná i proto chce nosit atd. Zkusila bych ji o to víc vymazlit a v jistých ohledech o ní pečovat, aby se jí ty potřeby trochu víc nasytily (chápu, že jako těhotná ji nechceš pořád tahat, proto zkusit najít jiné situace).
4) nic ve zlém, ale kdyby se mnou manžel takhle mluvil, měli bychom problém. My se třeba také vždycky neshodneme na výchově, ale umíme o tom mluvit slušně, uznávat pocity druhého a hledat kompromis...
Na začátku by sis asi měla ujasnit, co přesně je problém a co chceš řešit. Jste v situaci, kdy tvoje tříleté dítě neumí ovládat své emoce, což vzbuzuje v tobě a tvém muži emoce, které nezvládáte ovládat. A teď, je problém, že ty emoce nezvládá dítě, nebo že je nezvládáte vy? Chcete své dítě donutit, aby přestalo projevovat své emoce, nebo naučit sebe zvládat ty své a pak naučit i dítě zvládat zase ty jeho?
Promiň, ale napadl mě kočárek.
Vím, že si tu budou říkat, že jsem pádla na hlavu.
U nás se vozila do 3 a půl, začínala chodit až ve 2 a půl letech. I teď bereme na delší vzdálenosti nosítko, někdy tam skončí, někdy ne.
Ale zpětně můžu říct, že jsem si ušetřila nervů. Když nechtěla, šup do kočárku. Se svými zády bych ji tahat stejně nemohla.
Jak uz je tu urcite napsano - chces autoritu, tak ji neustupuj, kdyz to neni nutne.
Jak muze tvuj muz nadavat tobe a pritom dite "kazit" tim, ze ho hned zvedne? To je prece absurdni, to to nevidi?
Jinak u nas jsme fungovali na domluvy, ale tak, aby i pro ni byly primerene a motivacni. Taky nejmensi nechtela moc chodit. Tak jsem ji kus nesla, pak jsme si stanovili kousek cesty, ktery ujde sama, aby maminku nebolela zada a mohla ji zase poponest. Fakt sla treba 50 metru, k nejakemu bodu pred nami, ktery jasne videla. S tim, ze jak tam dojde, tak ji zase kousek ponesu. Kdyz se ale sekla v pulce cesty k bodu, tak pres to nejel vlak, at se treba pocura vzteky, ale neponesu, kdyz jsme se na necem domluvili
Jestli vis, ze jak se zacne vztekat tak to nedas, tak ten situacim predachazej uplne a proste ji jeste voz v kocarku... Je to mensi skoda nez naucit dite, ze jak zajeci tak vsechno co jsi rekla pada.
Meli jsme neco podobneho.dcera taky nechtela chodit a manzel ji vzdy vzal.to byla chyba.taky rvala kdyz ji nevzal,ale ne tolik.byla uz vetsi.myslim si ze ji pomalu prestaval nosit od 4 let.trvalo to dlouho nez si zvykla ze musi chodit sama.dulezity je vydrzet a nevzit ji.i presto ze hodne breci.je to tezky.chapu te.ale prejde to.
Ja myslim,ze ve skolce si s ni poradi,toho bych se nebala. Bude mezi detmi,uvidi,ze taky chodi atd...Tobe bych poradila,abys ji uz proste do rukou nebrala. Vysvetlila,ze ji uz neuneses,ze je velka a tezka. Ze te boli zada,ruce atd...Me tohle obcas delala dcerka. Tak jsem ji to takhle rekla. Kdyz to nechtela pochopit,protoze jsem proste vedela,ze nohy ji neboli. Tak jsem si sedla k ni do travy,na lavicku..a rekla,ze pockame az nohy prestanou bolet a pak pujdeme. A jestli ji boleji hodne,tak se vratime domu a za temi zviratky napr.nepujdeme. Ja uz bych neustupovala,fakt bych ji netahala a uz bych dala pryc i kocarek. Kolikrat jsem u ni proste stala a cekala,az se vyrve. Neresila bych to nasilim,zkus se zaprit a zustat u toho v klidu. Bez divaku neni divadlo. Klidne bych si delala u toho neco sveho...