Už nevím, co si počít se synem a jak se k němu chovat. Co pomohlo u vás?
Mám doma dva kluky, starší 4,5 roku, mladší 2 roky. Jsem na pokraji sil kvůli staršímu, vůbec nevím, jak na něj, jak s ním komunikovat. Zvažuji konzultaci u dětské psycholožky, aby mi poradila, jak jednat s vlastním dítětem.. zkouším ale i tady toto forum, je možné, že zjistím, že je jeho chování pro tento věk normální.
Co denně řešíme? Snad 30 výbuchů mixu lítosti, vzteku, vzdoru. Něco chce, já mu vysvětlím proč to mít nemůže (např. dnes ráno chtěl místo snídaně zmrzlinu), začne kvůli tomu brečet a fňukat. Člověk musí strašně pořád vážit slova, aby se nerozbrčel kvůli prkotině. Případně aby se nezačal vztekat. Kdyby to bylo párkrát za den, ale mám pocit, že je to pořád! Ráno jsme půl hodiny vzhůru a už máme za sebou několik scén, já se ještzě nestihnu vyslíknout z pyžama a už jsem utahaná, jak po celém dnu.. viz dnešní ráno ptám se ho co bude chtít na snídani (nabídnu, že nachystám cereálie), místo toho, aby mi řekl, že na ně nemá chuť, začne fňukat, brečet, pobíhat po obýváku.. ne že by řekl, já na ně nemám chuť, nemáme něco jiného. Takže se musím doptávat, proč brečí, zjistíme že kvůli snídani. Takže mu nachystám něco jiného, když to dostane na stůl, začne brečet, že chce cereálie.. já vím, pro někoho kravina, ale já tohle řeším opakovaně každý den a jsem ve stavu, že jsem na vlastní dítě už naprosto alergická. Pokud po něm něco chci, na všechno mi odpovídá "ALE" a důvody, proč to nejde. Do toho, kdžy po něm něco chci, musím to opakovat třeba pětkrát a to už vlastně křičím, jinak reaguje výjimečně. Nápady na motivaci mi dochází. Dřív fungovala tabulka s trestnými puntíky a naopak srdíčky za odměnu. To už efekt ztratilo.
Čekala jsem, že takové potíže budu řešit s mladším, který má dva roky a období vzdoru, ale oproti staršímu je to procházka růžovou zahradou. Jo, taky umí vyzuřit, ale za pět minut je klid.
Před nějakou dobou byly na staršího syna i stížnosti ze školky, že prý je agresivní vůči ostatním dětem, háže po nich hračky, je hlučný. Doma nějaký problém s agresivitou neřešíme. K mladšímu bráchovi se chová pěkně, občas se naštve, když mu vezme hračku nebo mu zboří stavebnici, kterou staví, což i chápu.
Prostě nevím, jak z toho ven, jak mu pomoci.. člověk to zkouší vlídně, ale mám pocit, že to jej jen horší, že ho to jen podpoří v nějaké jeho lítosti. Že se dokáže vzpamatovat jen když začnu na něj být trochu ostrá, ale to nechci. Řešil jste někdo doma podobné potíže? Co pomohlo?
@prejeta_zaba je to peklo, že? já si pak vždycky musím říct, že musím být vděčná za to, že je zdravý, není postižený, že jiné maminky řeší horší starosti, že tohle jsou prkotiny.. ale ne pokaždé to ty moje nervy uklidní. Já sama jsem hrozný cholerik, mám trochu slabé nervy. Za poslední dobu jsem se hrozně ale zlepšila v nějaké trpělivosti, ale občas už prostě nemám sílu na nějaký ústupek. Před chvílí jsem ho už fakt seřezala. Opakovaně jsem mu řekla, ať si nehraje se šňurou od jednoho spotřebiče, že to spadne..spadlo.. jsem chvílemi zralá už na Lexaurin.
jinak s jídlem to samé - jí pár jídel, do jídla ho nutíme. Když ho zapomeneme nakrmit, je to děs, kombinace hladu a únavy je vražedná.
Z me zkusenosti je tohle nejhorsi obdobi... deti cca 2 a 4 roky. Uz jsi s nima dlouho doma a mas dost. Ja kdybych nesla v roce mladsiho do prace, tak jsem davno v blazinci. Taky mam deti o dva roky. Chce to zmenu, nekomu ( tatinek, babicky, kamaradka) aspoň na den idealne na vikend dat deti a orazit si od nich. Pak se to da snaset lip😘. Take si urcit priority, co resit a co ne. Resit jen zivotne dulezite veci a jinak to nechat plynout. Jit s dezma ven do lesa, tam se muzou vydovadet a ty si pri tom odpocines. Mam zkzsenost ze venku deti prudi mnohem min, kdyz maji vybeh a prostor a cas. Lepsi jsou adpon puldenni nebo celodenni prochazky a vylety, protoze jakakoli zmena je zlo. Jit ven ( nechci!) Jit domu (nechci!) 😅
Zdravím, tohle znám 😉
Předně doporučuju, máte-li možnost, dejte děti na pár dní tatínkovi, babičkám, komukoliv, koho mají rádi, a odpočiňte si a načerpejte sílu. Pokud je možnost to takto dělat opakovaně, tím lip. Toto je hodně psychicky náročné a těžko se to zvládá v klidu. Myslete na sebe, dělejte si na sebe čas.
Podle toho, co píšete, mi přijde, že se syn snaží upoutat vaši pozornost. Zkusila bych si to zařídit tak, abyste (nejlíp pravidelně) měla čas jen na staršího syna (ne, než se mladší vzbudí, ale ať ho třeba pohlídá tatínek). A dělejte to, co má rád - stavte si Lego, kreslete, ... Buďte 100% s ním. Pračka i další povinnosti počkají 😉
Moc se mi líbí, jak píšete: "Pokud po něm něco chci, na všechno mi odpovídá "ALE" a důvody, proč to nejde." Vy mu ale odpovídáte úplně stejně na jeho prosby (třeba zmrzlina k snídani..). Chápu, že zmrzlinu k snídani mu dát nechcete, taky bych nedala 😉, ale co mu to podat tak, že zmrzlinu si dáte později, třeba po obědě. Ne, že zmrzlina nebude, ale že bude, jen jindy.. 🙂 Kdysi jsem viděla rozhovor s dětským psychologem o nastavování hranic. Říkal, že rodičům doporučuje zamyslet se, jestli VŽDY VŠE, co zakazujeme či po dětech chceme (a děti to tak nechtějí), je opravdu podstatné a co se stane, když to bude tak jak chtějí děti. Občas je dobré, z těch našich přísných pravidel polevit. Děti v tomto věku mají potřebu se prosazovat, mít pocit, že jsou schopni něco ovlivnit.
S tím souvisí i dávat dítěti na výběr (z věcí, které jste schopná a ochotná dát, či udělat): chceš k snídani cereálie, nebo chleba s ...? Nebo ho nechat občas něco naplánovat - třeba kam půjdete odpoledne ven a co budete dělat...
A když už se vyvztekal (třeba kvůli té snídani) a je v klidu, říct mu, že byste byla radši, kdyby vám řekl: "Maminko, já nechci toto.. Já bych chtěl ..." A nemusí vůbec plakat. (ale v případě, co popisujete, mi přijde, že šlo spíš o tu pozornost..
Jsou to věci, které u nás pomohly asi nejvíce. Třeba vás něco z toho inspiruje. Držím palce a přeju pevné nervy.
Chtěla jsme vám napsat, že se vůbec nemusíte stydět jít za psychologem, že tam opravdu může být nějaký problém, který nevidíte... A pak jsem si spočítala roky a vzpomněla, jak strašně ufňukaný byl můj syn v tomhle věku... a pak najednou jak když mávne kouzelným proutkem, zhruba tři měsíce po pátých narozenich je z něj rozumné dítě, se kterým se dá docela hezky domluvit... (Syn teda má Vývojovu disfazii, takže jsme v péči psychologa, ale vzásadě jen hlídá vývoj a píše papíry) Takže vlastně jen popřeju pevné nervy.
Mám to dost podobně s dcerou, které je už 6 let a přijde mi, že je to čím dál tím horší. Není lítostivá, ale strašně vzteklá, rozčiluje se i kvůli věcem, které vůbec nemůžeme ovlivnit. Např ted byla s babičkou nakupovat a ta jí nabídla, že jí koupí něco v hračkářství. A jí se nic nelíbilo, nedokázala si vybrat a scéna. No to bys jí fakt zakroutila krkem smráděti.... A přesně jak píšeš, na všechno ALE, o všem diskuze, kdy musí mít poslední slovo, nic si nenechá rozumně vysvětlit. Pořád kolem ní chodím po špičkách, aby se nerozčílila a to je špatně, protože to pak sklouzne k tomu, že uděláme co chce nebo neděláme co nechce. A ještě je to u nás umocněno tím, že starší dcera (8) je úplný anděl, hodná, skromná, poslušná. Takže se u nás řve jen na toho malého džihádistu a je mi to líto, musí mít pocit, že je pořád ona jen ta špatná a nerada bych, aby jednou měli špatný vztah.
@dard Asi úplně nemáš tenhle typ dítěte, co? To je prostě nálada už od rána - chceš cereálie nebo chleba - né, chci zmrzlinu, cereálie jsou hnusný. Hnusný o jídle se neříká - néé, všechno je hnusnyyy. Dáme si zmrzlinu po obědě, ta se nejí na snídani, studio by tě bříško - ale já chci tééď.👌
U mna najviac pomohlo si zrovnat v hlave, ze komu vadi, ze dieta sa kvoli nastavenej hranici zlosti, vyvadza, hysterci? Dietatu to nevadi, ono tym ventiluje svoje vnutorne prezivanie. Ked to prestalo vadit mne (prestala som si to brat osobne a spracovala som si, ze mne rodicia nedovolili sa takto prejavit), tak to vlastne zacalo byt o dost viac v pohode v zmysle, ze ma tieto situacie tolko nerozkladaju a mam viac energie na vsetko, i na zmysluplne riesenie.
@irmamala Ahoj, pripomenulo mi to popis deti typu NT z Teorie typu podle Sraky Mikove, ktore prave argumentuju, diskutuju, vsetko musi mat logiku, potrebuju sa citit kompetentni a ze maju kontrolu. Myslim, ze to nie je sranda taketo deti vychovavat, ale na blogu a v knizkach ma Sarka na to super tipy.
@diva_ziva ale kdyby ty argumenty braly v potaz! Nás chce prostě jedině sebe, jedině po svém, druhého absolutně nebere v potaz, na všechno "no a co, já to chci takto". Mně to třeba vadí, že 3/4 dne všechno bojkotuje a ječí. Já bych chtěla někdy vyrazit normálně v klidu. Normálně se najíst a ne mít absolutní stres i z jídla. Když ho někam zavřít, ať se vyječí tam taky je to špatně. Tak kde končí jeho svoboda a začíná svoboda zbytku světa?
@prejeta_zaba Uplne chapem. Je to hrozne znicujuce. Moja starsia dcera boola narocne dieta od zaciatku, takze si dobre pamatam dni, kedy som revala zufalstvom. Na druhu stranu z podstaty vsetky deti chu spolupracovat a ked nepolupracuju, tak je niekde nejaky problem (na strane rodica - malo pozornosti, problem stanovovat hranice, malo rozhodovacieho priestoru dietatu, nevhodne tempo, ..., na strane dietata - nejaka fyzicka nepohoda a pak bohuzial i pripadne diagnozy). To bude vsade asi nieco ine, priciny moze pomoct detsky psycholog.
@prejeta_zaba Trebars ja by som vobec neriesila, ze dieta hovori, ze jedlo je hnusne. Jednym uchom dnu a druhym von. Ponuknem niekolko variant, necham vybrat, co chce, pokusim sa ho zaujat, aby sme ranajky chystali spolu, nech ma pocit zapojenia, spoluprace. Ked nechce jest, v poriadku, vonku mam zo sebou svacu, naje sa na ihrisku. A kazde decko hovori, ze chce zmrzku teeeeed! :D
@diva_ziva Diky, ja bych s ni i diskutovala, ale ona ty argumenty dozene do takoveho absurdna, ze premyslis jestli mas skocit do zdi nebo do ni hodit ji 😀 Treba ted aktualne na koupalisti jsem chtela mit s detmi hezkou fotku. Jenze ona se vyfotit nechtela. Tal zacala diskuze, proc to pro me nemuze udelat a byl to takovy smec argumentu, ktery skoncil tim, ze vlastne na koupaliste vubec nechtela. Ze od rana nemluvila o nicem jinem a rachala se tam cele odpoledne asi ani rikat nemusim. Proste nesmyslne duvody. Myslim ze ona neumi zvladat svoje emoce a tema “kecama” se to neustale snazi obhajit.
@irmamala A tak to je super, vidis ako funguje a premysla, to je skvele! Krasne je, ze sa snazi ti dat nejaky argument 🙂 Asi to je pre nu dolezite. Skupinove fotenie tiez neznasam, takze ju v podstate chapem. Vlastne deti fotim za pochodu, jak zijeme, ziadne stylizovanie. Viem, jak to prudi mna, tak im to nechcem robit, ale rozumiem, ze pre teba to je zrovna dolezite a potesilo by ta to, tak to pak cloveka mrzi.
@prejeta_zaba
Nemám žádný "typ dítěte", mám svoje malé originály ;) Asi jako každý z nás. Mám i bohaté zkušenosti s jejich náladami a výbuchy. Psala jsem lpch, co u nás pomáhá. Třeba to pomůže i jí. Třeba ne. Každopádně je to podle mě nakonec vždycky o způsobu komunikace. Jak píše @diva_ziva, všechny děti chtějí spolupracovat.. a mít spokojené rodiče. Nikdo "neprudí" jen tak pro vlastní radost, vždycky za tím něco je. A buď se my jako rodiče můžeme snažit to rozklíčovat a pracovat s tím (třeba i s pomocí psychologa), nebo můžeme žehrat na to, jak máme vzteklé a nezvladatelné děti. To už je ale volba každého z nás.
Paneboze, ted jste mi ale zvedly naladu 😀. Mam doma skoro sedmilete sprátě, a je to neuveritelny palicak a vztekloun od mala. NIKDO jiny v okoli takove dite nema. Asi nektere nepotesim, ale prijde mi, ze nektere deti proste takove jsou a budou, i kdybychom se na hlavu stavely... Pomalu se smiruji s tim, ze jiny uz nebude. Uz od mala se neuveritelne vztekal, a to tak, ze byly doby kolem dvou let veku, ze z toho revu zmodral a omdlel (rika se tomu afektivni apnoe), a poprve nam to predvedl v nejakych osmi mesicich, kdy jsme se svezli sanitkou, protoze nam to miminko najednou zmodralo a zhadrovatelo. Byla jsem presvedcena, ze umrel. Nemusim asi popisovat co to pro me bylo. Dr mi dal instruktaz, s tim, ze takhle brzy se to u deti opravdu jen tak nevidi. Vsechno musi byt po jeho, o vsem diskutuje, vsechno dela po svem, a hlavne, vzdy musi mit POSLEDNI SLOVO!! S vekem se to sice trochu zlepsilo, ale porad jsou situace, kdy jsem zrala na provaz. Do toho 5 leťak, ktery zacal spratkovatet...
Jsou od sebe 1,5 roku, a materska byla naproste peklo. Do toho ani jeden do ctyr let nespal celou noc a vstavani ve 4:20 byl standard... Velmi dlouho jsem se neodvazila nekam kamkoli s nima vyrazit, protoze sceny kvuli tomu nebo onomu naprosto kdekoli a kdykoli, na to jsem fakt nemela silu.
Ted uz je to lepsi aspon v tom, ze uz jim nemusim celej den stat za zadkem, aby se nepozabijeli. I tak jsou situace, kdy se rano cestou do auta poperou na zivot a na smrt kvuli tomu, kdo si mene umyl zuby. A takovych situaci a scen je denne x...
Holt si opakuju svou mantru "prezit a nezabit", a doufam, ze na pubertu uz mame vybrano... 😀.
Taky to znám.Na mého syna hodně platí manžel.Proste chlapska ruka.Bere to od něj jinak než ode mně.Takze určitě ať zauřaduje tatínek.
Jinak nastav hranice a pevne si za nima stoj a neustupuj.U nás hodně pomáhá nekřičet a mluvit na ne klidným ,ale pevným hlasem přes kterej nejde vlak 😂😂😂
Neber si to osobně.Zkus se na to povznést a ber to jako období ,které pomine .Získas tím víc sil.
Dětský psycholog Ti určitě pomůže a dá pár odborných rad 👍👍👍
A pokud máš hlídání tak to určitě využij a odpočiň si 💙❤️💙Držím palce 😘
Nečetla jsem tady komentáře, ale .....co takhle ho dávat do školky? Já nevím no...neděláš si nějakým stylem takhle bič na sebe? Já kluka mám moc ráda, ale odsaď podsaď. Už se mi chtělo do práce, takže šel už do školky ve 2,5 letech hezky od 6h do 16h. Pak není na nějaké brečení a vzdory moc času...respektive, měl na to max 3 hodiny, pak už spát, aby zas byl ve školce funkční. A teď je mu 6 let, prvňáček...stále vstáváme po 5h a vyzvedávám ve 14:45h...opět máme na sebe postačující 4 h a pak spát. Mít doma tak staré dítě celý den, tak by mě s prominutím šlehlo...ale holt nejsem maminkovský tip. A co to jde a jak se nabízí, tak dávám na hlídání babičce, min jednou za 14 dní. Nebo když byla rotace, tak ráno učení, odpoledne k babi a já do práce, aby mi taky nejeblo.
Tak beru zpět...vidím, že jsi psala na konci věty, že do školky dáváš. Já od budíka po školkovské dveře uplynulo (vč. snídaně, čůrání, oblékání, čištění zubů) cca 30min...sice s doprovodem, ale zase abychom nemuseli vstávat ještě dřív, tak jsem zatla zuby na tuto chabou půlhodinku a bylo. Teď už je z něj docela hodný kluk, ale taky má někdy erupce na slunci, ale zabírá na to zákaz pohádek nebo návštěva kamaráda (který bohužel kdy jsou spolu, tak je nenechám 1min samotné - alá oheň a olej dohromady...pomalovaná zeď, zničené hračky atd)....
@dard u naa teda dat na vyber je cesta do pekel. Chces banan nebo jabko?
Banan. Nacnu banan.
Neeee jabko.
Podam jabko
Neee, chci banan. Nedej boze, kdyz ten banan mezitím nekdi snedl 😀
Meli jsme falt pekelne obdobi, kdy jak pises, jsem byla aleegicka na vlastni dite. Ted je ji skoro 4 a uz ma trochu rozum a obcas ji na vyber dam, protože uz jsme se trosku (tuk tuk) naucili s temi jejimi hysteraky pracovat 😀
@dard to je dobrá teorie, ale praxe je jinde. Většinu z toho, či píšeš, děláme. Ale co je moc, to je příliš!
Přesně jak holky píšete: otevře oči a začne se vztekat. Proč? Vzbudil ji tatínek, chtěla maminku, vzbudí ji maminka, je to taky špatně, oblečení špatně (ano, samozřejmě ji nechávám vybrat), snídaně špatně, odjezd do školky špatně, .... Víkendy ani nemluvě. Ano, jsou ji 3roky.
Jediné, co mě napadá, když to tak přičítám, jestli kolem těch smráďat běháme až moc!!! Kde toto skončí?! Bojím se, že si zvykne, že se kolem všeho diskutuje (ano, všichni vklidu vysvětlujeme proč...), že je středem vesmíru, že se jim všechno říká 100x...
Já už opravdu přemýšlím, jestli ve výchově nepritvrdit.🤷
@lpch moc děkuji za toto téma. Dík, že v tom nejsem sama.
@kafr jak pises ty vikendy.... bylo obdibi, kdy jsem je nesnasela. Protože to bylo nekolik zachvatu denne. Ale uz jsme se s nima naucili pracovat, za ty 2 roky co je ma 😀 a ze 2 zachvatu denne, kdy kazdej byl na hodinu a vic. Včetně zachvatu v noci (to chces v bytovce). Uz ma tak 1 za mesic a kdzy uz tak max na 15 minut. Prestali jsme kolem ji chodit po spickach "aby se náhodou nerozcilia"
@kafr Já mám skoro pětiletou a je to to samé... já jsem tak ráda, že v tom nejsem sama.
Ale taky už jsem se vybodla na to snažit se každýmu konfliktu předcházet a věčně jí vyhovovat, i když by to i šlo. Chápu, že má potřebu kontroly, ale celý svět a domácnost se kolem jejích vrtochů taky točit nemůže.
Pro autorku... mě trochu pomáhá, že z tý situace prostě odejdu a nedám jí to publikum. Prostě vysvětlím, že si vybrala toto jídlo, jiné nedostane a v domluvený čas odchází od stolu ať je najedena nebo ne. A pak jdu ideálně do jiné místnosti. Chvíli ještě řve a pak ji to přejde a nasnídá se sama v klidu. Ale je pro mě strašně náročný zachovat během toho všeho klid, zvlášť když je to fakt od rána do večera....
@dard V tech postupech s tebou souhlasim, snazim se to ze vsech sil delat stejne a hodne se tim u nas zlepsilo. Na druhou stranu musim rict, ze povaha dela dost... kamaradka ma treba dite, co melo tak 2 hysteraky v zivote. Jinak mu staci vse vysvetlit, sednput si k nemu a on te proste v klidu posloucha a tvoje argumenty vezme. Muj syn je naopak jeden velky uzlik emoci (ma po kom 🙂 a kolikrat nevnima, neposloucha, jede si to svoje.... nabidnu (zde citovane) banan ci jabko a on chce melouna, ktery neni... A obcas se z toho da vybruslit, ale kdyz to je co 5 minut, clovek je z toho vycerpany a obcas rupnou nervy. Pamatuju se, ze jsem mela obdobi, kdy jsem brecela, proc u nas vse musi byt problem... Tak o tom spis tenhle prispevek asi je - ze si obcas potrebujem postesknout a najit ujisteni, ze nejsme samy a jinde je to taky narocne...
Jinak pro me je treba zas narocne, ze manzel (ktery ma rad poslusnost), casto v tech mych snahach o spolupraci vidi rozmazlovani a najede na styl vychovy nasich rodicu "proste poslechnes, jinak dostanes"... coz chapu, ja v tom taky vyrostla. Proto pak mozna o sobe i nekdy pochybujem, jestli tohle je ta spravna cesta...
@jeyre přesně jak píšeš. Neustálé braní ohledů na ty její vrtochy.
Včera už padla poslední kapka, takže dost! Slečně začne vojna. Mě bolela hlava, potřebovala jsem si jít lehnout a místo ohleduplnosti (které se ji od nás dostává vrchovatě), začala vymýšlet. Já jsem si šla lehnout, však má taky tatínka. Vyšilovala do 22:30.
Tou ohleduplnou výchovou máme doma bezohledného spratka.
Takže vysvětlím, ale budu trvat a budu trvat na svém a hned.
Moc všem děkuji za Vaše odpovědi! nestihla jsem odpovědět hned, jak jsem příspěvek napsala, měli jsme akorát namířeno na víkend s přáteli. Musím říct, že jsem za něj byla vděčná, protože jsme zjistila, že s mýma dětma to není tak hrozné :D staršímu sice musím vše pětkrát zopakovat, ale poslechne. Jsou děti, které neposlechnou ani na podesáté a to je teprve masakr. Prostě naprostý ignor rodiče a kohokoliv v okolí. Každopádně u nás doma nastaly drobné změny - mladší začal zřejmě v rámci období vzdoru podstatně více zuřit, několikrát za den se opakuje hysterická scéna prakticky kvůli čemukoliv (např. že mu otevřu jogurt a on to chtěl udělat sám :D) Starší to začal vnímat a přijde mi, že začal "sekat dobrotu". Vidí asi jak tím zuřením všichni trpíme a jak i mu samotnému to není příjemné a ujal se role toho hodného a rozumného :D já ho vždycky pak pochválím, jakou mamince dělá radost, když spolupracuje a nevzteká se. Jasně, taky má pořád občas slabou chvilku, ale oproti předchozím týdnům to je fakt lepší. Jinak naprosto souhlasím se všemi příspěvky, kde jste mi radily, abych strčila děti na hlídání. Je to můj tajný sen, ale bohužel není šance. Máme sice dvě babičky, ale ani jedna nemá o děti tak velký zájem, aby si je vzala na hlídání. To by bylo na samostatný a pěkně dlouhý příspěvek 🙂 s manželem se proto snažíme vše zvládnout sami, přece jen jsou to naše děti, pořídili jsme si je dobrovolně, nikdo nás nenutil.. Ale občas oba fakt padáme na pusu. Manžel jede párkrát do roka na nějaký pánský tah s kámošema ze školy, já jsem doteď byla přivázaná doma kvůli kojení. Ale to už skončilo a snad se poštěstí taky někam odjet.. upřímně je to teď asi jediné přání, které mám :D
Mám naprosto, ale naprosto to samé. 😁
Akorát opačně, ve školce je hodný (ale možná je to jen neokoukaným prostředím) a doma si vybíjí zlost, se sourozencem nebo kamarádem je nesnesitelný. S hračkami si vůbec nehraje, akorát dělá s prominutím bordel - sesypat lego s puzzlema, zaházet peřinama a rozjezdit koloběžkou. Na zahradě se jen rvou. Každá procházka nebo aktivita je první půlhodinu provázena řevem na celé město. Nejlépe funguje, pokud je vytáhnu na celý den na nějaký zajímavý cíl, stále o tom mluvím, až ho nadchnu a nemá čas vymýšlet bejkárny. Jo a vždycky úderem půl jedné se z něj stane neovladatelné stvořeni, které hodinu jen hysterčí, ječí, kope, zdánlivě bez důvodu - prostě únava. Spát už ho nedáváme, to pak usínal po půlnoci, ale tohle nedokáže zpracovat. Odpoledne už je pak zase snesitelnější. Jídlo je kapitola sama o sobě, ji asi 4 jídla, u všeho je opět hysterická scéna. Asi to nebude ztotožněno s moderními nevýchovami, ale nejvíc na něj funguje "neuděláš, nebude..."