Tříletá dcera mě má totálně na háku 😶

Taky by mě zajimalo, jak takovéhle situace řešíš. Domluvou a povidanim? Ne, že bych byla tyran matka, ale ja věděla, že na kluky vysvětlování a povídání by bylo v určitých situacích úplně k ničemu.

@sigyn všechno z uvedeného,😂 ne najednou ale bohužel domluva u nás nejak nefunguje. To jsem zavrhla již někde před 3/4 rokem

Ahoj, heleď, já vidím ten megagalaktický rozdíl u mojí dcery a neteře. Rozdíl mezi mnou a ségrou je ten, že já byla vždycky důsledná a dávala jsem reálné hrozby a taky i když provedla cokoliv, tak rituály, př. čtení knížky na dobrou noc, byly neměnné. Např. "OK, nechceš jíst, tak nejez, jdi od stolu, ale další jídlo bude svačina", atp. Např. co se týče jídla, tak dítě za tři hodiny nezhyne 😀 jak si spousta rodičů myslí, a proto pak povolí... A fakt jsem to dodržela. Děti potřebují lásku a hranice. Mojí dceři je 16 let a asi by Ti řekla, že takhle by se s ní nepárala... máme totiž k neteři stejný přístup a zajímavé je, že nás obě poslechne, aniž bychom musely zvýšit hlas nebo se rozčílit. Zatímco ségru má totálně na háku. Nechce si čistit zuby, tak ok. Rozhodně bych jí nehonila po posteli a nedoprošovala se, jen bych prohlásila, že se jí zkazí zuby a odešla z pokoje. Nechce si vzít boty? Ok, tak ať jde ven v bačkorách - myslím, že v tomhle počasí si je ráda příště vezme. Jednou to přežije - neboj. Možná je to trochu drsné, ale přijde mi a sama to píšeš, že je to moc, takže to chce zvolit jinou strategii. A hlavně postupně. Mám z Tebe trochu pocit, že se stavíš do role, že Ty jediná víš, co je správné. Tvoje dcera mi přijde, že má hodně svojí hlavu bez možnosti si vyzkoušet důsledky. Ano, Ty jsi dospělá a tak víš, že jí bez bundy bude zima, ale nech jí to vyzkoušet - důsledek jejího rozhodnutí - a uvidíš, co se změní.
Začni třeba literaturou, úžasné jsou knihy: "Děti potřebují hranice" a "Rodiče potřebují hranice". Sice to napsal němec Rodge tuším, ale je tam spousta chytrých typů a příkladů z jeho praxe platné i na české poměry. Tyhle knihy jsem četla, když bylo dceři 8 měsíců, chtěla jsem k výchově přistoupit maličko jinak. Povedlo se anebo aspoň dcera to říká, že jsem cool mamka a že oproti jiným jsem prostě bezva.

Jo pro mě jsou v jistých ohledech nejnáročnější děti 3-6, takže rozumím a posílám hodně sil. Hlavně nedělat nic, co člověk nechce, aby dělalo dítě, je moc malé na to, aby rozlišilo, že dospělák může a ono je jen dítě a nemůže. Nechci, aby mě plácalo, nesmím ho plácat, nechci aby na mě křičelo, nekřičím ani já. Jdu vlastním příkladem ve všem, čištění zubů, jídlo, boty. Zreviduju vlastní hranice, zda jsou skutečné nebo trvám na něčem z jiných důvodů. Nezabere to zázračně, ale časem ty změny jsou fakt vidět. Mohla bych tu popsat stohy, ale lepší než hledat instantní rady na internetu, je napůjčovat si literaturu a začít se vzdělávat, najít si směr, co mi dává smysl, je mi blízký a naučit se ho praktikovat. Mě pomohlo Vychováváme děti a rosteme s nimi, Aha rodičovství, Pohodové rodičovství, Milovat nestačí, Zkoušeli jsme všechno, 5 jazyků lásky. Ještě mě napadá jako první pomoc zařadit do denního programu mocenské hry (dohledejte na internetu) a zkuste si jeden den prožít jakoby to byl váš poslední společný den, jak byste k malé přistupovala? Reagovala byste na nějaké situace jinak? Pomůže to zjistit, když sami neumíme pracovat s hranicemi, co je pro nás to důležité. Držím pěsti!

Jednou jsem četla takovou chytrost, která mi občas dost pomáhá: "Nemůžeš dělat věci pořád stejně a doufat, že budou mít jiý výsledek. Když chceš změnu, musíš něco změnit." Nechci ti radit, protože každé dítě je jiné a na každé funguje jiné. Ale chci ti pomoct si přiznat, že to, co děláš, nefunguje. Což není problém tvojí dcery, ale tvůj. To ty jsi dospělá a to ty musíš přijít na to, jak to s ní koulet, aby vám oběma bylo dobře. Já bych teda začala tím, by mi bylo dobře. Prostě ubrat. Tak ať nejí. Projednou zůstane v pyžamu. Když se neučeše, taky se svět nezboří. A tak. Nenapadá mě 50 věcí denně, které by nezbytně musely být udělány, zbytečně si to komplikuješ. Zkusila bych aspoň jeden den neřešit a soustředit se jen na to, aby nám spolu bylo dobře. Hrát si a mazlit se. A pak pomalu přicházet na to, co je nezbytné přidat a na čem budu trvat. A na čem trvám jen proto, že mám pocit, že "to se musí". Kvůli tomu totiž nestojí za to se nervovat. Ani dítě. Vztah mezi vámi je důležitější než, já nevím, uklizený pokojíček a načesané copánky.

Tak já nevím, určitě to máš těžké a dcera je náročná. Ale když je náročná, jak to, že má šanci po tobě máchat rukama, utíkat, bojovat s tebou? Dusledky a důsledky. Když nefunguje, co děláš, změn to. Nechce jist, ať nejí. Nechce čistit zuby, tak nemůže jít ven, jist sladké, atd. Lítá po posteli, tak tam na ni nic mít nebude, ať to neničí. Řve po tobě, tak ať se vyrve někde jinde. Nikdo tam samozrejme s vámi není, ale nechce se mi věřit, že důslednosti a dusledky se to nepovede trochu zvrátit. A že je malá, má nárok, to se úplně nemyslím. Každé dítě je jiné, to jo. Ale syn je taky trochu náročnější a už ve dvou letech lecos z toho chápe.

Má dcera možnost o věcech (hlavně o sobě) rozhodovat? Některé děti to potřebují ve zvýšené míře.
Netlačila bych na ni ve věcech, které nejsou naprosto zásadní (třeba nutit někoho jít se vyčůrat mi přijde absurdní 🙂), dala ji maximální možnou míru svobody (kam se půjde na procházku, co si oblékne…) a zařadila do repertoáru mocenské hry.
A zkuste tu její povahu brát pozitivně ;). Teď je to pro vás jistě náročné, ale alespoň víte, že s sebou později nenechá manipulovat.

Když já si myslím, že špatně je právě to očekávání fajn den = dítě bude ticho, poslechne na povel. Tak to prostě nefunguje 🙈. Ano, jsou děti povahove náročnější - to i třeba je vidět, že některé dítě posadis do kočárku a ono tam hodinu sedí a je nadšeně, a jiné tam musíš připoutat ksirama a každý metr je boj. Prostě výchova není o tom, že dítě bude jak robot a dělat vše, co my chceme a kdy chceme. Respektive to, že u toho vyjadřuje emoce, je v pořádku. Na tobě je dítě naučit, jak s nimi zacházet a také přijmout ho s těmi emocemi. Neříkám, že to je jednoduché, ale u mě nastal celky obrat, když jsem si uvědomila, že ať budu dělat cokoli, dítě stejně může vyjádřit nesouhlas. A pokud dítě poslechne jen ze strachu (vyhrozovani), tak to taky není super, i když okolí (a zvlášť naší rodice) tento postup oceňuje, protože si myslí, že to je správná výchova. Jinak dceru neznám, ale třeba na syna neplatí naprosto nátlak- jde hned do opozice a útoku. Někdy jde jedna věc říct různými způsoby a něco z toho může dítě dráždit nebo naopak motivovat ke spolupráci. Ale chápu tě, je to někdy na mašlí...

Vitej v klubu - Fakt diky respektujici vychovo😀 Mam doma takovou devitiletou a radim ti dobre, chytni ji za prd*l a nastav uplny novy rezim, protoze tohle samo jen tak neskonci. Jen se to prelije zase do jine podoby🙂

Jako bych slyšela manžela 😆
Moje dcera je taky náročná, hodně samostatné dítě s vlastním názorem.
Manžel měl v těch cca 3 letech pocit, že je potřeba prisnost a já na ní jsem málo přísná - ale byl to on koho měla na háku. Byl přísný a nedůsledný. Já byla milá, chapajici, šlo se se mnou domluvit, ale když už jsem něco chtěla, byla jsem v tom dlouhodobě důsledná. A zároveň hledala motivaci aby ji to bavilo (to dělal i manžel, takže jsem ještě neviděla tak běžet jiné dítě do koupelny vyčistit si zuby, aby vyhrála turnaj s ním o pusinku maminky pro toho, kdo má zoubky čistší 😁 což často vyhráli oba, sem tam jen dcera a výjimečně, když jsem viděla že to trochu odflakla, vyhrál manžel - takže to šla dočistit a mohla ještě vyhrát taky)
S oblikanim jsem se neparala. Nechceš bundu na sebe, beru ji s sebou a až ti bude zima, ráda se oblečeš. Nechceš jít ven? Dobře, zůstaneš doma a půjdeme sami (což ale nesmí být manipulace aby šla, to dělal manžel a byla to hrozná parodie a dcera jen brečela úplně vynervovaná nebo to měla na háku, zatímco já byla připravena fakt odejít a tedy zkrátit prochazku jen na pětiminutové kolečko kolem domu abych nenechala dceru dlouho samotnou, ale aspoň se toho vzduchu venku nadechnout... Když manžel říkal "ale my opravdu odjedeme. A budeš tu sama. A..." tak jsem ho málem zaskrtila. Dcera pak byla nějakou dobu docela neurotik. Když dva dělají totéž... Už to taky pochopil)
A jak tady už taky zaznělo, nejis, nedostaneš. U nás to je půjdeš spát bez večeře a jíst můžeš az když usnes a probudí tě hlad. A když pak dítě skemra, byť laskavá, pomocí ji to zvládat, ale neustoupit.
A mít na háku dceru taky 😁😉
Držím palce! ❤️