Titul matka roku za nezvládnutí situace u vzdoru dítěte. Stává se vám to také?
Zdravím ženy... Dneska jsem celý den úplně mimo. Výbušná, nabroušená, totálně mimo. Mám nutkání hodně plakát.
Mám dvě malé děti a občas bych si fakt flákla za to jak nezvladam danou situaci, když zlobí, odmlouvají, neposlouchají atd. Zajímalo by mě, zda se vám to též stává? Zda se vám stálo něco, kdy jste to fakt přehnaly a pak litovaly... ??
Dneska jsem si vysloužila titul matka roku, kdy moje reakce na reakci mé tříleté vzdorovité dcery nebyla úplně adekvátní a teď mám oči jak balóny... Byla jako prase. Říkám jí pojď si umýt pusu. Ne! Prosím pojď si umýt pusu ať nemáš na obličeji broučky.... vzhledem k tomu že jsem to opakovala asi 10x... a její poslední reakce byla ,, na to zapomeň,,. To ve mě úplně bouchlo. Čapla jsem jí za ruku, ovedla do koupelny a chrstla jí tři plné dlaně do obličeje a následně jí namočila vzteky i vlasy 😶😶. Stála úplně mokrá, brečela a plakala. Hormony pracují 😢 vím že to není omluva. Ale já už nevím... Všechno problém. I přesto, že jsem se jí za svůj výbuch několikrát omluvila a řekla jí že jsem to přehnala, protoze mě ujely nervy... Mám strach aby se mě nezačala bát. Protože pak když jsem jí chtěla utřít, ke mě nechtěla. Nedivím se...
Řekněte mi, že nejsem jediná kdo takhle povolil 😶😶😶
Jistě že stalo a vůbec se za to nestydím. Stalo se to mě, tobě a tisícům dalším a věřím, že i těm top maminkám prezentujícím se na příč sociálními sítěmi.
Samozřejmě že se mi to nejen stalo, ale stává. Jsme jen lidi a oni ti naši rarášci jsou občas neposlušní, drzí a když se to sejde se špatným dnem... Taky bych se pak nejradši neviděla, ale důležité je probrat to pak v klidu a říct si, proč se to stalo, omluvit se... Ale dítě musí vědět, kde jsou hranice.
Dnes mi taky ujely nervy. Tříleťačka od rána jak utržená ze řetězu. Skákala po posteli, dělala kotrmelce až jsem ji chytala za nohu aby neslítla dolů. Hezky jí říkám, že se o ní bojím, ať to jde dělat dolů. Nedávno byla s otřesem mozku v nemocnici, tak jsem doufala, že si to bude chvilku pamatovat. Nic. Opakovala jsem to třikrát a pak ji čapla a odnesla do vedlejší místnosti. Řvala jak tygr.
Vyrovnávám myčku a ona si schválně patlá vodu z myčky na ruce a vlasy. Prosím ji, ať to nedělá aby neměla vyrážku. Třikrát, nic. Odnáším vedle. To stejné u převlékání postelí, věšení prádla. Bylo vidět, že to dělá schválně a smála se u toho jak mě vytáčí.
Jasně, že v poledne mi došla trpělivost a lepla jsem ji po zadku. Ještě teď mě to štve, ale pořád vidím ten její provokativní úsměv. Povídaly jsem si o tom, omluvila jsem se a řekla, že ji mám moc ráda a nechci abychom se vzájemně zlobily.
Snad bude zítra lepší den.
S dětmi 1 rok a 3 roky a 3 měsíce se mi to stává často, že se neovládnu. Nedávám jim na zadek, ale taky někdy takhle nevhodně vyřeším situaci (u toho staršího). Mrzí mě to, lituju toho, snažím se s tím pracovat a pracovat na sobě..každý den vstávám s tím, že dneska to půjde líp, tak snad 😊 Držím palce sobě i tobě 😊
Mám hodné dcery. Kamarádky mi furt říkají, že jsem měla s nima z prdele kliku... A maj pravdu, mám to v hodně věcech podstatně jednodušší. Ale i tak to někdy nedám. Zrovna nedávno, při ranním odchodu mi mladší říká, že nechce tuhle bundu. Ok, vyměníme dle libosti - je se mnou řeč a jsem ochotná diskutovat. Pak ale že chce jiné boty, že jí tyhle tlačí (netlačí, nosí je často a sleduju růst nožky)... Pak že chce jiné ponožky.. A to už jsem vylítla, čapla jí za bundu a prudkým pohybem a s křikem jsem jí "dotáhla" k její skříni se spodním prádlem 🙈 ať si teda vezme, co chce a že já jdu. No skrat totální. Samozřejmě bych jí tam nenechala, ale v tu chvíli... Musím do práce na čas, nestíháme, přijdu pozdě, bude průšvih... A už to jelo. Přežila to ona, já a prostě tohle se myslím stává skoro ve všech rodinách. Nejsme stroje. Jsme lidi. Neznám žádnou, která by s klidem řekla, že se jí to nikdy nestalo. Myslím, že je důležité se dítěti umět omluvit a říct, proč se to stalo...
Ja ani nepoznam rodica, ktoreho by jeho dieta nedokazalo aspon raz za cas vytocit. Vsetci mame predstavy, ako to budeme s kludom a nadhladom dospeleho riesit a potom sa pristihneme pri tom, ze sme "rodicia roka" 🙂
Víš, kdy jsme pochopila, že jsem asi znova těhotná? Můj starší udělal nějakou hloupost (už nevím jakou) a já začala řvát a vztekle praštila rukou o gauč tak, že jsem si mále přerazila zápěstí ...
Ano, děti potřebují hranice. Potřebují vědět, že když budou odmlouvat, tak člověka naštvou. Potřebují vědět, že naštvaný člověk používá (i) neadekvátní sílu. Dcera šla do vzdoru při poměrně logické žádosti, ty ses naštvala, dala to najevo a ona se tvého vzteku lekla? No výborně! Pochopila, že její chování má následky!
Neříkám, že je správné na děti řvát kvůli hloupostem. Neříkám, že se dítě má vždy podřídit. Už vůbec neříkám, že se má dítě rodiče bát. Ale říkám, že dítě potřebuje vědět, že určitým chováním vyvolalo vztek. Potřebuje vědět, že člověk ve vzteku může být nebezpečný. A potřebuje nutně vědět, že i když tě naštvalo, nepřestáváš ho milovat. A jako "zralý dospělý" se přes vztek dokážeš přenést, a nevracet se k němu - nebudeš ho vytahovat jako výčitku dceři, ale ani jako strašáka sobě. Tak si to nevyčítej.
Stává. Můj poslední úlet: Malá dcera lezla k synově stavbě z kostek, něco jsem dělala, ale sledovala jsem to, abych včas zasáhla. Syn na ní začal křičet, ošklivě jí zadržovat. Já říkala, že to nesmí dělat, že jí včas odnesu, ať jí hned pustí atd atd. Malá začla plakat, on vůbec neposlouchal, vzala jsem malou a tu stavbu jsem mu schválně zboříla. No nebyla jsem na sebe pyšná. 😥
Jsem ráda, že v tom nejsem sama, děti necelé 2 roky a 4 roky, starší byl tento týden doma ze školky kvůli kašli, energie na rozdávání a už se evidentně ke konci týdne nudil a podle toho patřičně zlobil, takže už jsem to nakonec taky nezvládla a bouchla. Pyšná na sebe nejsem, ale zítra bude líp.
A co se vlastně stalo? Že jsi vyjela na dítě, které neposlouchalo, odmlouvalo a bylo drzé? To dítě potřebovalo nastavit hranice. Jo, jde to udělat i trochu klidnějším způsobem, ale taky nejsi robot. Každá občas vybuchneme. Není potřeba se kvůli tomu hroutit. V klidu si promysli, jak by se dala příště taková situace řešit lépe, protože věř, že to bude zase potřeba. Děti zkouší hranice a to tvoje zkusilo dnes fakt dost. Příležitostí zvládnout to příště trošku víc v klidu ještě budeš mít. A neboj se, tak jako ty kvůli jednomu výbuchu svoje dítě nepřestaneš milovat, tak ono kvůli jednomu výbuchu nepřestane milovat tebe.