Panická hrůza z doktorů. Jak na ně syna lépe připravit?

Promiň, omlouvám se že neporadím, ale zaujalo mne vyšetření na ORL kvůli logopedii. Co tam prosím dělají? Dcera bude mít za měsíc 5 let a logopedka chtěla vyšetření na ORL, naše pediatrička po dohodě se mnou logopedce vzkázala, že ji pošle na pětiletce. Co se tam bude dít?

@krtcice vyšetřuje se nosní mandle.Chce to vybrat kvalitní ORL ambulanci a nechat vyšetřit kamerkou,která sa strčí do nosu.

Dcera měla taky histericke scény u doktorů.Koupila jsem ji lékařský kufřík a léčili jsme plyšáky a panenky.Taky jsme o tom hodně mluvili a za kazdu návštěvu u lékaře dostane malou odměnu a teď to zvládá celkem dobře.

@zmrzlinka moc děkuji za odpověď

@krtcice na pětiletce se posílá na audio (to nás teprve čeká,myslím, že má dítě reagovat, když uslyší zvuk), z logopedie jsme byli posláni na vyšetření patra + mandle, to bylo kamerkou přes nos

@jipe děkuji, tak uvidím kam nás naše dr pošle 🙂 bude pr*el, nebude spolupracovat ani tam ani tam. Ne že by se bála, ale je tvrdohlavá. Kolikrát se sekne i na tý logošce, nic neřekne ani za zlatý prase a to je v už známém prostředí.

@krtcice syn má naštěstí z cizích respekt, takže plní pokyny na maximum, samozřejmě u kamery do nosu pak začal brečet, ale plnil, co po něm chtěli (měl říkat slova, co vidí na obrázku)

@jipe Jo, audio je docela neškodné, vůbec to nebolí, prostě dostanete sluchátka a posloucháte (absolvovala jsem jako dospělá).

Jinak odměny rozhodně nefungují vždy, jedna dcera je hysterická na jakékoli ošetření (i doma), a to už od miminka, aniž by tomu odpovídaly nějaké negativní předešlé zkušenosti. Odměny na ní rozhodně nepomáhají, prostě se dostane do hysterické reakce a není s ní řeč. Co pomáhá vysvětlovat, přirovnávat k známým a relativně neškodným věcem, vyzkoušet. Třeba, že endoskop studí jako dotek kovovou lžičkou, aby se nechala poslechnout při kašli. Že CRP jen lehce bodne jako při štípnutí (a lehce jsem ji štípla do ruky). Kápnutí do oka (potřebovala rozkápnout kvůli brýlím) jsme trénovali doma týden, od kapaní na tvář, přes víčko, k oku, nakonec i do oka. U doktora pak dobré. Teď je jí skoro sedm a pomalu zvládá i některé strachy prodýchat, což taky dost pomáhá k odvedení pozornosti.

U nás zabralo, že teď chodí s tatínkem (jsem na rizikovým) a už si spoustu věcí zvládne říct sám (3 roky mu jsou). Krásně zvládl jen tenhle měsíc zubaře, oční, kožní, dětskou a čeká nás alergologie. Dřív měl hysteričáky úplně stejný, vysvětlili jsme mu, že když se mu nebude něco líbit, má to hned říct a zarazíme to. Zatím toho nevyužil..

Nám pomohlo poslat ho s někým jiným, než se mnou...vycítil obavy, stres... s tátou dal odběry krve v pohodě......byla doba, kdy zapomínal strachy dýchat, jakoby odpadl, ale fakt pomohla změna...

Ahoj, nemám ještě tak staré děti, tak zkušenost nemám, ale já sama mám panickou poruchu, tak vím, jak to funguje. Mám za sebou KBT terapie. Špatnou zkušenost v takové intenzitě sotva smažeš slovy. Pomáhá slovy změnit úhel pohledu a pak do těch situací jít. V praxi bych synovi vysvětlila, že ne každá návštěva je tak špatná. A jako první cíl bych si dala vůbec dojít někam, kde se minule zasekl. Já osobně bych se ani nerozpakovala zavolat doktorovi, jestli můžeme přijít nejprve cvičně. Normalně bych tu návštěvu domluvila 😁 Říká se tomu korektivní zkušenost. Doktor by s ním promluvil, uklidnil... A příště by to bylo zase lepší. Je ale strašně důležité to zažít a uvědomit si, že špatné to bylo minule, nyní ne. A chválit, chválit. Pokud to nejde udělat, vymyslete si to jinak jinde, zkrátka tak, aby to fungovalo. Ale jen nácvik doma může být fakt málo, protože na místě je to jiné. Zkuste si vygooglit "expozice a KBT". Pointa přitom není jen v otrockém vystavování se situaci, ale v posilování sebevědomí a změně úhlu pohledu. Cílem je pocit: " Zvládnu to. Mám na to."

už to tu někdo párkrát nakousl, možná se bojíš ty, že mu bude něco nepříjemný nebo že bude platkat tak moc, že to malej vycítí a o to víc se bojí on a je to jak spirála... Zkus ho poslat na vyšetření třeba s tatínkem, uvidíš jestli to bude lepší.
Občas to opravdu způsobí rodiče, samozřejmě nechtíc - vím jak byla neteř špatná z toho, že její dcerce našli kazík a že jsou objednaný na vrtání - babička s dědečkem a maminkou skoro plakali jak si neumí představit, že to Natka zvládne, jak pro ně bude hrozný vidět jí trpět, tak sem je hned sprdla na tři doby, jestli jsou normální jí takhle strašit - posadila sem si jí na klín, otevřela svojí pusu - ukázala svojí blombu, a pak sme si spolu povídali, že bude mít na zoubku hvězdičku a že mi jí hned po zubařce vyfotí a pošle a že bude určitě hrozná legrace, když tam pujde s tatkou a pak se staví na nějakým hřišti... A malá to zvládla pak s klidem... Ale tvářit se, že dítko posíláte na popravu, protože jde k doktoru - no to se pak vážně bude bát

@kmarie81 Ale u některých dětí a typu strachu to fakt není přístupem rodiče. U dcery nefunguje změna lidí, ani můj klid. Dcera má dvojvaječné dvojče, které má za sebou dost ošklivou zkušenost s pobytem v nemocnici včetně několika odběrů krve, cévkování, jednu dobu měla syndrom bílého pláště při měření tlaku na dětské JIP a přesto u ní s ošetřením není problém. Naopak ta bez zlých zkušeností je hysterická. Doma s ní pomáhá právě postup popsaný i @agnes_123. Ale u ní je problém s jakýmikoliv ošetřením, přímo k doktorům se nebojí, protože většina návštěv je bez problémů. Pokud řve, ještě než na něco dojde, určitě je potřeba chodit nejdřív jen na krátké návštěvy, kde se nic nestane a ideálně ještě třeba dostane něco malého od doktora, třeba obrázek.

@hafika jo i tak to může být, já jen navrhla možné řešení, někdy to stačí někdy je ten pes zakopanej jinde.

@hafika manželuv syn, tak trošku jinej (asi malinko asperger) zase musí mít jasno - co ho čeká a nemine, jakmile se před ním mlží - dostává právě záchvat paniky. Mame vyzkoušeno, že když je mu pokud možno dopodrobna vysvětleno, co se bude dít, tak ne že by se nebál, ale vlastně se uklidní, tzn. před nástupem do nemocnice potřeboval vědět, jestli ho budou píchat a kam, kdy mu zavedou sondu do žaludku, zhruba jak dlouho jí tam bude mít, jestli bude moct před tím a po tom jíst, probírali sme, že ano že ta injekce asi trochu píchne protože poraní tu kůži, ale je důležité aby tu kanilku měl, protože pak ho už nebudou píchat jinam znovu, že sonda bude nepříjemná a taky to zavádění asi bude trochu bolet, při vyndavání se mu může udělat špatně ...

Ahoj, mám úplně stejnou zkušenost, syn měl od mala panickou hrůzu z doktorů a cizího prostředí, třeba jsme ho nedostali ani do budovy školky k zápisu, protože to neznal. U nás byla jakákoliv banální vyšetření, natož ošetření problém a často jsme se setkali s velice nepříjemnou reakcí doktorů a poznámky, že máme dítě na návštěvu lékaře dopředu připravit, mě pobavily, kdo nezažil, nepochopí.To nebyla rozmazlenost nebo vzdor či vztek, ale čirá hrůza a úzkost. U nás to byl jeden z důvodů k návštěvě psycholožky a následně dětského psychiatra. Syn dost Rivotril kapky na uklidnění k užití před návštěvou lékaře a doporučení na změnu dětského kardiologa, kam jezdil na kontroly a který se k němu choval hodně ošklivě a hrubě. Začali jsme tedy jezdit jinam a přístup paní doktorky a ještě zubařky, byly zlomové. Kapky jsme nepotřebovali ani jednou, paní doktorku na kardiu dopředu seznámila s problémem a diagnózou syna a ona si na něj udělala více času, všechno mu vysvětlila a dokázala ho uklidnit, nejdřív dělala sono medvídkovi, potom mohl sono udělat sám syn na medvěda a potom ho v pohodě vyšetřila i změřila tlak, což byl úkon dříve nemyslitelný. A stejně tak přístup zubařky, která si s ním nejdříve povídala v čekárně, další návštěvu také, za týden ho vzala podívat do ordinace atd...Tím se to zlomilo a dnes v 7 letech dává lékaře úplně v pohodě, i nemocnici zvládl a poměrně bolestivé vyšetření. Moc držím palce, pokud by se to nelepšilo, zkus dětského psychologa a uvidíš, co ti k tomu řekne.

@kmarie81 Tak jasně, ale je dobré vědět, že to tak být i nemusí, aby si to rodič zbytečně nekladl za vinu. U nás je kolikrát právě problém zákrok, který považuji za banální, neobávám se ho a nepřipravím na něj, než když se bojím dopředu a připravuji se, pak bývám často i mile překvapena.

@michele30 To je super přístup. Škoda, že ne všichni doktoři jsou takhle trpěliví.

Což mi připomíná, že nás vždy vrátilo zpět, když jsme spěchali a nedali dceři dost času a třeba ji přeprali. Vlastně mi hodně pomohlo popovídání s psycholožkou, kdy mi došlo, že jsme na to nešli špatně, jen dcera prostě potřebovala ještě pomalejší kroky a celkově víc času, a proto postup fungoval jen někdy. Od té chvíle udělala velký pokrok a zvládla všechna ošetření, co jsme doma potřebovali. U doktora zatím nebylo nic potřeba, ale konečně věřím, že by zvládla třeba i zubaře, kdyby měl dost trpělivosti jí dát vrtačku třeba 5x dát nejdřív na zkoušku do pusy, aby si pomalu zvykla. Do teď byl můj největší strašák, že by měla kaz na zubu.

@kmarie81 Super přístup!!

@michele30 Teda mám radost i za vás! 😊

@hafika Děkuji za zmínění. Je to různé, někdo se bojí toho, druhý onoho... Jako maminka takového dítěte bych si hlavně zmapovala, co přesně je kámen úrazu (jak píšete, nemusí to být doktor, ale ošetření... Nebo si někdo zafixuje ošetření s místem a pak je problém už to místo...) a od toho jádra pudla vidět, jak se to klubko problémů vine a rozmotavat postupně. A on nejjednoduššího k nejtěžšímu. Jestli bych já osobně mohla něco změnit na svém dětství, tak právě kéž by mě rodiče naučili pracovat lépe s úzkostí. Pozor - ne strachem. S dětmi se povídá o strachu, ale úzkost... Kolik dětí to slovo zná?

A kolik dětí má přístup, že ten, kdo se bojí, není straspitel, ale bojovník? 😊 Mít strach, úzkost či obavu není ostuda. Je to výzva. A není to ani boj. Úzkost a strach jsou parťáci, jen neposední. Je potřeba je umět zkrotit. Vlastně je to krotitel úzkosti 😊😊 a dítě, které se bojí a pak to zvládne - hergot to je pašák! Větší než ten, kdo strach neměl 😉 takto bych posilovala sebevědomí. A myslím, že to vede i k většímu soucitu s jinými dětmi, které se bojí.

@agnes_123 Jasně to je určitě fajn teorie a souhlasím s vámi, ale bohužel třeba u naší dcery to opět úplně nefunguje. Sice jí zdůrazňujeme, když něco zvládla, jak byla statečná a že statečnost je právě překonat strach, ale zatím to nijak zvlášť nemírní její obavy. Ani jí nepomáhá zdůraznit, že něco podobného nebo i horšího zvládla. A třeba něco už zvládala, ale zapomene a bojí se na novo. Když jí připomeneme, že už to zvládala, tak řekne, že si to nepamatuje. Přemýšlím, že bych si s ní o překonaných věcech začala psát deníček, ale zatím nečte ani nepíše, tak nevím úplně, jak to pojmout.

@hafika Rozumím. Já vůbec nemám patent na rozum a vůbec nerozumím dětské psychologii. Toto funguje na mě a na mě jakožto dospěláka. 😊 Každý máme své bubáky ☺ Držím moc moc palce, ať malá dělá pokroky, ať už najdete cestu jakoukoliv. Ten deníček může být fajn nápad. A nebo třeba to zkuste nějakou příběhovou formou. Můžete čerpat třeba z pohádek. Já mám moc ráda Čarodeje že země Ozz - je tam postava ustraseneho lva😊😊 Může se třeba s těmi pohádkovými bytostmi ztotožnit. Nebo třeba potřebuje vysvětlit, proč něco bolí. Že i bolest je důležitá, že nás informuje o těle... A taky z ní udělat parťáka...? Nevím. Mám malou holčičku a sama jsem zvědavá, jak bude doktory zvládat. Jestli bude po mně... No to potěš koště 😃 Ale asi budu zkoušet něco takového. A připravovat, přesně jak píšete. Jinak ještě mě napadá, že jí v životě asi pomůže umět si i říct, co potřebuje. I právě takto u doktora. Já když rodila, tak jsem své porodní asistentce řekla, že mi pomáhá vědět, co se děje. Proč se to děje... Bože ta na mě byla hodná. Trpělivě mi vysvětlovala každou část porodu 😁 Ale já pak líp spolupracovala. Celá vyděšená, ale šlo to a nedostala jsem tam paniku. Chci říct, že jako člověk, který má se strachem sakra velké zkušenosti... Za mě komunikace. Umět si říct. Protože pak nejsem odevzdana situaci. Napadá mě totiž, že dítě je totiž taky dost u toho doktora vydané všanc... No jsou to takové úvahy a tipy. Držím moc moc palce. Máte doma hrdinku 😊

@hafika Ještě jeden poznatek - když od obávané situace uplyne třeba 14 dní, opravdu si to už mozek nepamatuje. Pozitivní věci fakt zapomínáme rychleji než ty negativní. Je zase velice těžké do toho jít. Ta pozitivní paměťová stopa rychle vyhasina.

Nečetla jsem všechno. Syn je teda mladší, ale také po jednom očkování (a reakci) jsem ho nemohla ani dostat do budovy nemocnice... Pomohlo, že jsme tam chodili i jen tak nebo byli u doktora jen na nějaké konzultaci, pro recept (= nic se nedělo) a v klidu o tom doma dost mluvili (i si cvičili, jak ukáže ručičku, pozdraví...). Ale dokážu si představit, že co u někoho zabere, u jiného vůbec...
A co aspoň se snažit objednávat na čas? Abyste se vyhnuli čekárně...

Syn je taky úzkostnej,nemá rád změny nebo cokoliv neznámýho. Já se synem projížděla videa na youtube, jak se odebírá krev, očkování atd...Když věděl jak vyšetření probíhá a co ho zhruba čeká, byl naprosto v klidu. I v té ordinaci jsem říkala : ,, vidíš, teď ti sestřička vydesinfikuje ručku a utáhne páskem jako v tom videjku...A pohoda největší. Myslím, že ty děcka se bojí nejvíc toho, že neví, co je čeká.