Odmítání maminky. Jak z toho ven?
Ahoj,
Potřebovala bych poradit. Mám dvě děti - 2,5 letého a 3 měsíční mimčo. Už před porodem měl ten starší náznaky vzdoru - typické období "neeee!" a "já sám".
Po narození prcka mám na staršího bohužel míň času, ikdyž jsem se před porodem zapřisáhla, že to nikdy nedopustím. A to si myslím, že je jeden z hlavních důvodů toho, co se u nás děje.
Už před porodem ten starší upřednostňoval v některých věcech tatínka, ale spolu jsme pořád pěkně fungovali, ale po narození se to začalo stupňovat. Všechno chce dělat s tatínkem- já se pomalu na něj nesmím ani podívat (na milost mě vezme jen když jsme doma sami ), několikrát denně slyším: " maminko ty ne! Jdi pryč!" ..A když se přesto k němu přiblížím, tak začne brečet a vztekat se.
Ze začátku jsme tomu nechávali volnost, aby to neměl negativně spjaté s miminem, ale poslední dobou už mi přijde, že si to vynucuje častěji a každý den a už mi to vadí, protože zkrátka ty věci potřebuju s nim někdy udělat já (tatínek zrovna nemůže) a navíc už se mi nechce pořád ustupovat. - Jenomže potom, když to uděláme na sílu (např. Že musí jít semnou z auta domů, protože je moc hodin a zima a táta bude dlouho hledat parkovací místo) tak řve ještě víc, a ikdyž se snažím sebevíc s ním klidně mluvit a vysvětlovat, tak mě prostě neslyší a řve a řve až mi rupnou nervy a začnu řvát taky.
Vím, že by pomohlo se starším trávit více času o samotě- jenomže on nechce - když se mi podaří se uvolnit a mám čas jen a jen na něj- tak si hrát nechce, ležet v posteli při uspávání semnou nechce , ven semnou nechce atd. Že chce raději tatinka .
Prvně mi to bylo strašně lito a chtěla jsem s ním trávit co nejvíc času,.. i teď mi to je líto, ale přistihla jsem se, že poslední dobou už si ten čas pro něj hledám spíš z povinnosti, protože bych měla , a nemám už z toho společného času takovou radost, protože to je prostě "na sílu"..a tím, jak se ke mě chová, mám chvílemi pocit, jakobych ho už měla i míň ráda a mám chuť mu tu nelibost spíš vracet. (Vím, že se to nemá, že tak malé dítě to nemůže chápat a taky se to snažím eliminovat, ale někdy si to neodpustím a vytrousím ze sebe něco jako: " tak si řvi, mi už to je jedno",apod.)
Manžel opravdu hodně pomáhá, má se synem krásný vztah, ale už na něj asi začínám žárlit, protože on má všechno to krásné a já jen poslouchám jak jsem nechtěná a když vidím, jaký jsou tým a já jsem stranou, tak mě to štve a mrzí zároveň, že nejsem součástí. :/
Jsem z toho unavená a nevím, jak z toho ven. Nevnucovat se a počkat až zase hude chtít přijít sám? Nebo naopak neustupovat? Jak dlouho to může trvat?
Budem zase jednou kamarádi?
Děkuji předem za rady a zkušenosti.
Syn mě po porodu taky odmítal, už si nepamatuju, jestli tak razantně a trvalo to poměrně dlouho. Bylo to náročný a bolestivý období pro oba. Nechej ho, když to půjde, zkus být s ním, nabízej, ale netlač. Kamarádi zas budete, slibuju. Ještě si pamatuju ten poporodní koktejl hormonů a do toho nevraživýho tříleťáka. Bude líp 🙂.
Synovi bylo 2r9m, kdyz se narodila dcera. Od pobytu v nemocnici jsme to meli stejne jako u vas - vsechno tatinek. Az mi jednou syn tak trochu odevzdane rekl “ja mam tatinka a Bara ma maminku” a v tu chvili me chytlo za srdce, co asi ta mala dusicka zaziva a jak je to pro nej strasne tezke. A protoze mu bylo tak moc lito, ze neni se mnou, tak si pro sebe zabral tatinka, protoze ten se o nej muze starat a byt s nim, protoze na nem zadne mimino nevisi.
Naucila jsem si to nebrat osobne, bylo to mnohdy strasne tezke, ale vedela jsem, ze pro syna je to jeste horsi. A kdykoliv to slo, vysli jsme mu vstric. Kdyz to proste technicky slo, tak proc to pro nej neudelat. Brala jsem to tak, ze je to zasadni tema, neustupuji mu ve vsem a toto jsem videla spis jako vyjit mu vstric, nez ustupovat.
A ted je synovi sest, mame hezky vztah, trvalo to dlouho, ale stalo to za to a jsem stastna, ze jsem na nic netlacila a netlacim - k tatinkovi ma taky uzasny vztah, casto je rad s nim a casto si rekne, ze chce neco delat s nim, jsem s tim ok, protoze mame se synem cas zase jindy jenom pro sebe.
A kdyz ted tvuj syn chce byt s tatinkem ve chvilich, kdy ty bys zrovna mohla, tak to nelamej pres koleno a dej najevo synovi svou lasku treba tak, ze kdyz chce zaroven neco on i miminko, dej prednost jemu, pokud to jen pujde. To jsou male veci pro tebe, ale pro nej maji obrovskou dulezitost.
A kdybys chtela nejak povzbudit, poradit nebo si o tom vic popovidat, klidne napis, v tehle veci toho mam hodne za sebou a nebylo to vzdycky lehke.
Děkuji všem za povzbuzení.
Myslíte, že v tom hrají roli ještě hormony jo?😵 já myslela, že úderem šestinedělí ten labilní koktejl končí 😃 jako je pravda, že mě sem tam něco semele více, než normálně.
A teď, když mám pocit, že syna ztrácím ...ještě, když nevím, jak dlouhou to bude trvat a mám strach, že se ta propast bude mezi námi jen prohlubovat. Přeci, jak ke mě může najít cestu zpět, když spolu trávíme tak málo času. Achjo. No musim zatnout zuby.
@pivet Po porodu může trvat až 3 roky, než se tělo hormonálně srovná. A jinak… chápu, že to může bolet, ale co já bych za to dala, kdyby ten starší chtěl na všechno tatínka. Ten náš chce na všechno jen mě. Ségru nechce ani nechat spát, když on něco potřebuje a i přes manželovu snahu a nabídky, že to udělají spolu, on stojí u mě, a křičí, že to pro něj musím udělat já. A to mu bude za 3 týdny 6 let a tý žábě malý už byly 2 roky.
Mám jen syna a sem-tam má období "tatínek". To ještě přijde několikrát 🙂. Vše je zcela v pořádku. Zvláště kluci prostě ty chlapy sem-tam potřebují. O to víc mě štve, když ho pak táta pošle do háje nebo mu řekne, že přijde za 10 minut a přijde až už malý z čekání na něj usne - třeba včera mu slíbil, že půjdou spolu do vany a chlap přišel v deset, já ani neuspávám, malý chodí spát "jak chce" (no, když do deseti neusne, tak většinou jdu spát i já s ním a zhasnu 🙂 ).
A ehm... labilní koktejl že končí úderem šestinedělí? Naivní představa 😀. Já teda mám pocit, že i když už přes 2 roky nekojím, tak stejně pořád jsou tam nějaké ty "mateřské" změny 😀.
Holky, díky za odpovědi. Povzbudily jste mě 🙂
Jinak nevím, co se dnes stalo, asi telepatie nebo co, ale syn si dneska semnou chtěl dobrovolně hrát! Blbli jsme celé dopoledne..no co vám budu povídat, prostě balzám na duši 😊 snad takových chvilek bude víc 🙏
@cikitkapb tak to teda fakt nemáš jednoduché , to asi není co závidět .
@pivet Zažívám v menší míře to samé a je to někdy opravdu těžké. Moje představy o tom, jak se budu věnovat staršímu a miminko spát, vzaly za své okamžitě po porodu, malý hodně špatně spí a hodně pláče. Pořád s tím bojuju, že se starší odmaminkoval, a u apousty věcí mě nechce a posílá mě za mimi. V prvním kvartálu 2023 poletí manžel na 2 týdny na služebku, to bude těžká písemka..
Dej mu cas a uznej jeho pocity. A nedelej z toho vetsi problem nez je. Proste to prijmi jako docasny stav. Vetsinou kdyz s necim zapasim a nakonec to prijmu, tak se to jako zazrakem zlepsi.
@pivet my jsme se s tehdy 2.5 letou dcerou odcizily už během těhotenství. Druhatko se nedařilo, já byla psychicky dobře v háji (viděno hlavně zpětně, je mi to vůči ní strašně líto)... miminko máme měsíc a je to pro ní mnohem menší konkurence než břicho nebo první trimestr, kdy u mě nastala obrovská změna v chování a ona vlastně nemohla chápat proč. Miminko má upřímně ráda a stačilo si spolu párkrát promluvit, vysvětlit, omluvit se.. víc se jí věnovat v čase, kdy to jde... a už se ten vztah oboustranně opravuje.
Táta byl její stálice, já jsem z jejího pohledu musela být hrozně nevyzpytatelná a nespolehlivá.
Hlavně ty kroky k obnovení vztahu musí přijít od tebe. Ty musíš ukázat, že tam jsi, i když tě odmítá. A když zase získá jistotu, tak přijde. Je to těžké, ale pro to dítě to musí být obrovská ztráta jistoty, když tam najednou maminka není na 100% pro něj.
A při těch situacích, kdy odmítala a vztekala se, tak jsem pořád opakovala, že teď tatínek nemůže, jsem tu já, jsem její maminka a mám ji ráda. Ne podlézavě, ale spíš asertivně. Nevím, jestli to fungovalo na ni, ale mně to pomohlo nenechat se odstrčit a nevzdat to.
Sedni si ještě jednou a přečti si znova, co jsi napsala. Hlavním tématem ve tvém dotazů jsi ty sama. Tvoje pocity, tvoje touhy, tvoje žárlivost... Všechno jen o tobě. Přitom takhle malý človíček tohle nedokáže absorbovat, ty máš být pro něj jeho opora a vřelá náruč. Dítě cítí, že se do toho nutíš, proto s tebou nechce trávit čas. Dej miminko manželovi a buď sama jen s prvním synem. Cítí se být odstrčený. Nejde tady o tebe, ale o něj. Od toho jsi máma. Možná to zní krutě, ale tak to je. Ke komu má jinému utéct, když se mu máma nevěnuje, než k tátovi. Ať táta vykoupe miminko, ty buď se starším. Ať ho vezme s kočárkem ven, ty vem staršího do cukrárny nebo do ZOO. On pozná, že je pro tebe důležitý stále a líp pak přijme fakt, že se musíš starat i o miminko
To jsou ještě poporodní stavy, blázní ti hormony, je to normální. Přejde to, neboj. Je třeba vydržet.