Nezvládám čtyřleťáka...
Holky, jdu se vypovídat. Máme doma miminko, téměř půl roční. Co se narodila, tak starší vůbec neposlouchá. Stupňuje se to,.. Odmlouvá, je drzej. Když mu hned nevyhovím začne pištět, řvát, přejde to do brečení a pak zvracení.. Snažím se mluvit na něj v klidu. Ale když se dostane do toho jeho amoku, nic nepomáhá.. Jsem úplně bezradná.. Někdy mám pocit, že nezvládnu další den...
Kdybych tu měla vypisovat vše, co se děje😪😤🤦♀️
Většinu času jsem na ně sama, ale aji když je manžel doma, tak to není lepší. Manžela úplně ignoruje, nic nemůže dělat tatínek, vše musím já. Čistit zuby, chystat oblečení, vodit do školky, vyzvedávat.
Uvedu příklad spinká cca od 2 let ve svým pokojíčku, sám chtěl (svoji postel, svůj prostor). Teď co je doma miminko, tak hned ráno přijde za náma, tak jak vidí, že zrovna kojím, začne hned mrčel, vztekat se. Já mu hezky řeknu dobré ráno , chceš jít zamnou ? Jen dám malou do postýlky a můžeš zamnou pod peřinu (vždycky jsme to tak dělali) a stejně spustí to svoje fňukání, mrčení, dokonce mě začne bouchat😪nepomáhá nic, už nevím prostě jak na něj. Je mi to strašně líto.. Ještě v těhotenství se na mimi těšil, hladil bříško. Byl zlatý dítě a teď se stím strašně pere. Jde vidět jak moc žárlí.. Snažím se volný čas na plno trávit sním, ale jsou situace, kdy to prostě nejde. Vidí, že jdu koupat a stropí scénu, nabízím, že může semnou ne. Nic snim nehne. Přitom malou má rád, když leží na podložce, tak si k ni kolikrát sedne a pěkně si sni hraje, ukazuje hračky.
Musím říct, že tohle se děje jen doma. Venku je zlatej. Malou se chlubí, povídá o ni.
Když se začne venku někdo ptát na malou, tak reknu max 2 věty a zacnu povidat o synovi, co se mu povedlo, ze chodí do školky atak. Aby neměl pocit, že na něj se zapomnělo a mluví se jen o mimi.
Jak zvládnout doma ty sceny? Vždycky se na něčem domluvíme, co jak bude a on kolikrát naslibuje, ale pak nic nesplní. Například se venku domluvíme, že jak přijdeme domu, tak uložím malou a půjdeme do sprchy, říkám mu že doma nebudeme křičet , aby jsme mohli být spolu a on začne lítat po bytě , třískat dveřma, házet hračkama. Upozorňuju ho, ať toho nechá, nebo vzbudí malou a nebudeme moct být spolu. Vždycky po mě koukne, nebo mě úplně ignoruje a dělá pořád bordel. Pak se mala většinou vzbudí , a on se začne vztekat na mě , že musim jít za ni. Boucha do mě , štípe mě . Pak brečí ,.. Na jednu stranu mi je ho strašně líto, ale co mám dělat, když domluva sním nefunguje? 😪 Děkuji za reakce a vaše rady
jak kdybych cetla o nas... taky ctyrletak, doma pulrocni... kazde rano se tesim na osmou vecer az starsi usne 🤷 taky nevim co s tim 😞
Mazlit, Mazlit a mazlit. Vždy nabízet náruč. Někdy je to těžké, ale bude to lepší. Někdy se mi stane, že mám na břiše nejmenší. Nejstarší je na zádech a prostřední dělá miminko v kočárku. Občas i spíme všichni v pokojíčku a usínaji se mnou.
U nas je to podobne, az na to ze nema mladsiho sourozence, ale starsi, kdyz delame ukoly do skoly nebo se ji potrebuju venovat tak je schopnej ztropit takovy sceny, ze by si zaslouzil oskar
@jannym taky mi to dělá nejmladší. Žárlí na své starší sourozence. A to jsem a ní teď sama nejvíc. Co se jim motá v hlavičce, těžko říct.
Spoustu trpělivosti a čas, musí se s tím vypořádat. Bohužel je to normální. Mladší už má víc jak dva roky a ještě i do teď s něčím podobným bojujeme, ale je to lepší a lepší 😊. Myslím, že to děláš dobře 🙂
Přesně jak kdybych četla o nás. Starší 4,5 roku, malá 10 měsíců. Starší na ni žárlí. Teď už malá stojí, starší jí pořád sikanuje. Schválně jí zatáhne za nohy, aby spadla, chytne jí ruce, aby spadla, bere jí všechny hračky, už jí i několikrát zbila lepne ji za cokoliv.
Já se snažím, aby se měly rady, jenže ta starší to vidí ve školce tak jí prostě začala bít. Já teda malou branim jak se dá, někdy starší lepnu taky, ale jen lepnu žádné mlácení.
U nás jsou obě holky uřvane a uvztekany obě už od miminka. Takže se u nás teď hodně řve 🤦♀️ dokonce se ty dvě už popraly. A manžel? Ten se buď zavře v ložnici nebo odejde někam ven, aby to nemusel řešit a vše nechá na mě.
Už aby vyrostly. Taky mám někdy pocit, že skončím v blázinci. Mně teda pomáhá jít s nema ven mezi lidi, tam se vyblnou, ale taky rvou. Starší chodí na dopoledne do školky, ale teď je nemocná, je to náročné.
To je narozením mimina. Chce to úplně změnit přístup a dívat se na staršího jinak.
@patypresdevaty jak?
@palja achjo. To mě mrzí že to máte až tak. U nás je na malou hodnej, spíš sní dělá blbiny, jako že ji třeba lehtá,dělá na ni opičky a ona se tomu směje.. Občas nezná takovou ru míru, kdy už stačí, že malé se to už třeba nelíbí a začne se mračit, odstrkuje ho. On ji schválně oddelává ruce, aby mohl pokračovat v lechtání. Tak to musím taky zasáhnout a vysvětlují furt dokola, že už ji to vadí, proto začala třeba mrčet.. Někdy přestane hned a někdy z toho se začne vztekat na mě, jak kdybych za to mohla.. Je to fakt někdy náročný..
Manžel se snaží pomoc, ale někdy si říkám že je to spíš na škodu .. Tím jak na něj tlačí, přemlouvá ho, aby se nechal od něj aspoň utřít po záchodě, tak tím malej řve a vynucuje si, že musím jít já.. 😓Takže oba hučí a stejně mi to je k ničemu, protože pak uklidňuju oba dva 🤦♀️
@skarol děkuju za podporu.. Někdy je to už fakt nad moje síly.. Trochu mě uklidnilo, že to není jen u nás
@endys8765 mohla bych poprosit o ty články jak nejlépe reagovat? Děkuji a přeji ať je to u vás lepší
@fandysek_1 to mazlení v tom vzteku nejde. Bije mě, odstrkuje.. Až když ho to přejde nabízím, někdy si přijde sám pro potulení. Vydrží mu to chvíli, než přijde další pro mě blbina, která ho vykolejí.. Jako třeba to, že mu podal pití táta a ne já.. Že jdu na záchod, zrovna když on nechce abych šla.. Vážně mám teď pocit, že ho rozhodí sebemenší blbost.. I to, že vezmu kartaček na zuby do jiné ruky než vždycky, omylem se dotknu jeho ručníku, když se natahuju pro svůj abych si utřela ruce.. Vše je důvod ke fňukání.. 😓Už mě kolikrát napadlo, jestli to nemůže být projev nějaké vady, odchylky.. Ale dřív to bylo v pohodě. Začalo to až cca 14 dní po porodu dcery.. 😤
Děláš to dobře, je to prostě období, není to žádná porucha. 🤷♀️ Jestli se udržíš v klidu u těch amoků (já třeba ne), můžeš to zkusit převést v legraci, třeba ho něco zaujme a najednou ani neví, proč brečí. To umí naše babička, když čtyřleťák vyšiluje, chce ji třeba bouchnout, tak na něj něco houkne, jakože "pojď do souboje" a on se najednou zasměje a je po amoku. Ne vždy to samozřejmě jde. A já to moc neumím, takže prostě amok ignoruju. Až ho to přejde, je zlatý. Stupňuje to jakákoliv nepohoda - únava, hlad, nuda. Takže se snažit minimalizovat tady to. Třeba nechce se oblékat, kňourá že nechce to a ono, tak ho během minuty do oblečení navleču a jde se ven, tam je v pohodě. (Ale vím, že oblékat se umí dlouho, takže si to můžu dovolit netrénovat). Když něco vyloženě nechce, třeba jídlo, nabídnu 1 alternativu, jestli vymrčuje i na to, smůla, jde od stolu. Když kňourá a kope ráno v posteli, no, tak ho holt vypakuj a mazlit se nemusí, on si to velice rychle rozmyslí, neboj. 😁Je fajn, že ho teď jakoby upřednostňuješ před miminem, to určitě ocení (i když to tak možná nevypadá). Akorát bacha, ať si to pak nenárokuje, až bude mimi starší. Měl by vědět, že je máš oba stejně ráda.
Přejde to ...je to jenom období.Bude líp 💙
@prejeta_zaba hele stím vypakováním z ložnice jsem zkusila jednou a už nikdy. To radši přetrpím to mrčení. Jednou to byla dost náročná noc. Malá se furt budila, furt se kojila. Já usla až nad ránem a v 6 si přicupital a hned spustil.. Tak jsem mu řekla, jestli míní pokračovat ať si jde radši do pokoje, že jsem úplně moc unavená a nemám dobrý den.. Neposlechl a přišlo mi, že mrčí nějak víc hlasitěji, tak jsem ho odnesla do pokoje a to co následovalo, bylo snad i na sociálku.. 🤦♀️ Začal tak řvát, jak kdybych mu trhala končetiny, přitom jsem ho jen posadila na postel a řekla mu, že za náma může přijít, až přestane mrčet.. Řval dobrejch 10 minut, fakt jako ječel, pištěl.. Mamiiii, mamiiii neeee.. A furt dokola.. Pak bušil pěstma do zdi, vyházel všechny hračky, pak se poblinkal do postele😤🤦♀️ takže jsem s řvoucíma dětma uklizela tu spoušť.. Malá se vzbudila a hrozně plakala, když slyšela bráchu od vedle jak vyšiluje.. To byl fakt nezapomenutelný den a už to nikdy neudělám...
@prejeta_zaba stím oblikáním to máme jak kdy. Většinou jdeme společně vybrat oblečení ze skříně, nachystám mu to na gauč a řeknu mu, že připravím malou a pokud bude chtít přijdu mu pomoc, dooblíct ponožky nebo co bude zrovna chtít.. Většinou v průběhu chystaní malé na něj pokukuju a dávám pokyny, ať už se začne oblikat, že to a to dodělám a jdeme ven.. Ve většině případů, je problém.. Ale někdy umí i překvapit a je oblečený dřív jak my. Ve výjimečných případech je už oblečený a obutý a čeká na chodbě a to je snad 1x za měsíc, když má dobrý den🙈😀
@prejeta_zaba jídlo je u nás taky peklo.. Třeba dneska. Říkám manželovi dáme si k té houbové omáčce rýži? Tak, že jo. Malýho se ptám chceš rýži nebo těstoviny.. Chce těstoviny. Naberu jídlo, přijde ke stolu a začne fňukat, ptám se co se děje? Nic, bez reakce..fňuká dál.. Ve mě se to vaří, protože jsem si chtěla v klidu sednout a najíst se než se malá vzbudí. A zas bude kolotoč kolem ni(začínáme pomalu s příkrmy).. No ne, prostě mrčí a kope mi do židle.. Manžel se ho ptá, jestli bude jíst, neodpovídá, tak mu říká jestli nebudeš papat, tak jdi od stolu. My se chceme s maminkou najíst v klidu.. Malej se na mě podívá a plácne mě po ruce.. 😤 To už jsem teda vypěnila i já.. Vzala jsem mu ten talíř a poslala ho do pokoje.. Se řvaním a hulákáním,že NIKDY!!! jíst nebude, odešel do pokoje. Já už psychicky úplně vyřízená sednu, že se teda zkusím i přes ten stažený žaludek najíst slyším malou z ložnice poplakávat.. Přiznám se, že se mi dnes už spustili stavidla 😭😭 manžel chudák taky neví jak reagovat.. Štve ho to možná víc než mě i kvůli tomu, že vidí jak mě to trápí..
opravdu jak pres kopirak... tady ty rady od ostatnich jsmw uz zkouseli, bez uspechu 🤦
Pouta na sebe pozornost, ale za me uz teda zpusobem, ktery bych si libit nenechala- bouchani/ skrabani a vlastne i jine vylevy, ktere popisujes.
Syn byl +- stejne stary, kdyz se narodila dcera a taky to neslo uplne hladce. Na ni byl hodny, ale samozrejme se na sebe snazil strhnout pozornost, na kterou byl zvykly. Nechteli jsme na nej byt prisni, tak se obcas prominulo i to, co uz bylo pres caru.
No a jednoho krasnyho dne mi bouchly saze, hezky nahlas jsem mu vysvetlila, ze takhle teda ne a najeli jsme na stejny pristup a vychovu jako do narozeni dcery.
Tim se to dost zlepsilo.
Samozrejme jsou nekdy dny, kdy jsou ty boje o pozornost vetsi, ale uz je to v ramci nejakych pravidel.
@lentilkah mě se to taky nelíbí, ale nemůžu přijít na způsob, jak to vyřešít.. Přijde mi blbost zmlátit ho za to, že mě plácnul. Vysvětlování nepomáhá, nebo možná vysvětluju špatně.. Fakt nevím, jak na něj.. Před narozením dcery jsme nic takového nikdy neřešili, je to pro nás všechny nová situace.. A já ho vlastně chápu, že na sebe strhává pozornost(dost nešťastným způsobem) Ale jak už jsem psala, když dcera spí věnuju se mu a je to super.. Ale jak mu něco cvakne v hlavě, tak začne dělat blbosti, jak kdyby naschvál se snaží dceru vzbudit, vysvětluju, přesvědčuju.. Odvádím pozornost, přesouvám hrací činnosti do co nejvzdálenější místnosti, aby neměl důvod děláte čurbes.. Ne vždy se mi to úplně daří noo.. 😪
Musí to být pro všechny těžké a pro syna úplně obzvlášť, protože tak strašně žárlí na miminko. Úplně se mi vybavují naše začátky se dvěma dětmi - starší syn měl necelé tři roky a i když jsme ho na to připravovali, že to nebude pořád jenom jednoduché a spousta věcí se změní, tak jsme to po narození asi úplně nezvládli a je mi to do dneska strašně líto. Takže pokud můžu doporučit z pozice té, co má pocit, že toto období u svých dětí nezvládla, tak hlavně dávat najevo, jak je pro tebe starší syn důležitý, jak ho máš ráda a když přijde manžel domů, dát manželovi miminko a být sama se starším synem. U nás se porodem mladšího dítěte stalo to, že syn, aby vnitřně unesl fakt, že už mě nemá jen pro sebe, si to v hlavičce srovnal tak, že "miminko má maminku a on má tatínka" a vlastně mě úplně odstřihl a vše chtěl od tatínka. A to se u nás nedělo nic tak hrozného, jen jsme měli systém, že na kojení miminka jsem bývala sama, protože když u toho byl někdo další, tak nechtěla kojit. Syna jsme zapojovali do všech možných aktivit, snažila jsem s ním být sama, ale hlavní problém byl v mé vystresovanosti, prostě jsem nedokázala být klidná. A uvědomila jsem si, že jsem měla víc situací prostě nechat být, přirozeně plynout, být víc s dětmi a starat se méně o domácnost, ale hlavně být sama v klidu a pokaždé si říkat, že to nějak dopadne. Třeba jsem se rozčilovala, když hrozilo, že vzbudí dceru - teď si říkám, že jsem to prostě měla nechat být, no tak by ji vzbudil, vyřešili bychom to a žádná věda, žádný tlak na syna, že kvůli miminku se musí chovat jinak. Teď zpětně vidím, že spoustu věcí dělal ze žárlivosti, poutal moji pozornost, chtěl, abych se mu věnovala, tak kvůli tomu vymýšlel i blbosti, jen abych byla v tu chvíli s ním. A u nás třeba nepomáhá mazlení - syn je od malička netulící dítě, naši lásku nechce vyjadřovat fyzicky, je mu to nepříjemné. A vlastně se náš vztah srovnal ve chvílích, kdy mu mladší začala něco dělat, co se mu nelíbilo, a já se postavila na jeho stranu a vyjádřila mu pochopení. Je vidět, že to je to, co mu dodá ten potřebný pocit, aby byl v pohodě a věděl, že je milovaný, i když má sestru.
A hodně mi pomohla nevýchova a teď čtu knihu Maminko, nekřič a jsem nadšená, protože i teď mám problémy ustát vypjaté situace a tato kniha mi s tím hodně pomáhá.
Jako u nás, akorát, ze je mu už 6. Sice nedělá takový scény, ale neposlechne ani za nic, furt se j nás jen řve. Mimino má skoro rok, od porodnice porad jen řve, je až příliš kontaktní a já z toho vyčerpaná, protože se nemůžu ani najíst, ani na záchod a už vůbec ne do sprchy. Když už se mi to podaří, tak mi tam oxiduje ten velkej. K tomu chodím ještě 4x týdně do prace. Když nerve mimino, rve velkej, když nerve ani ten, rvu já 🤣 jsem na ně sama, asi je toho na mě trošku moc, ale furt se uklidnuju, ze to přejde. Ale ten velkej. To je fakt nářez, v pokojíčku nespi vůbec, furt chce být s náma, pořád jen televize, uklízet nebude, potichu nebude. Vůbec ho nezajímá, ze bráška potřebuje 2x denně spát, takže u nás je peklo. Chudáci sousedí 🤣
Pritim do pěti let to bylo nejzlatejsi dítě pod sluncem 😭
Zakladatelko mlatit urcite ne. Ono tezko radit no, u nas proste zabralo udelat to dusno a pak proste jet rezim jaky byl pred narozenim dcery.
@westie To vetsi prilnuti k tatovi bylo i u nas a je to tak da se rict do ted, i kdyz uz v mensi mire. Ono je to ve finale i logicke, ta zenska se v nekterych chvilich fakt nenaklonuje.
Mě vadilo zejména to bouchani,kopání, takže když to udělá,nic nevrácet,max.tu ruku/nohu chytim,aby mě nebouchla znova a vysvětlím,že mi to dělat nebude a že se teď te ruky bojím a proto ji držím, aby mě zas neprastila. V tom amoku se objímat nechce. Nejčastěji u nás zabere totální odvedeni pozornosti od problému - začnu o něčem zajímavém mluvit, amok komentuju "vidím,že se zlobis,ale nemůžu ti to dovolit tady z toho důvodu..."řeknu to max třikrát a pak už jen,že jsem to vysvětlila a těším se,až se přestane vztekat...Rad je všude milion ale u nás to nejlépe zvládneme takhle, určitě to nepůjde u každého. Líbí se mi vesmes třeba nápady z Instagramu Vedoma vychova.
Já teda zkušenost nemám, druhé dítko teď teprve čekáme, až se narodí, dceři bude 3,5, tak už z toho mám trochu vítr 😁 Ale napadlo mě, když nic nezabírá, co se zkusit poradit s nějakým dětským psychologem? Nejprve ho třeba jen kontaktovat, pozeptat se, sejít se s ním nejdřív sama, probrat to a pak třeba i se synem.. Dospělí se také kolikrát raději upřímně svěří "cizímu" odborníkovi, než svým přátelům, rodině.. Třeba by to tak bylo i u dítka.. Ale samozřejmě, je to hrozně individuální, takže musíš posoudit ty, jestli by to synovi mohlo třeba pomoct nebo naopak vůbec 🙂 Jen mě to tak napadlo, že někdy odborná pomoc může mít pozitivní přínos 🙂
Zkusila bych si s nim sednout, rict bez zbytecne omacky co ti vadi a jak te to trapi a urcit hranice, pres ktere jit nesmi a co bude nasledovat, pokud to porusi- uz neni mimino aby to nechapal. U nas zarucene funguje zakaz tabletu- asi dvakrat jsem mu ho fakt zakazala a ted staci varovat.
A jeste me tak napadlo, ze u nas zabiralo "spiknout" se na mimino. Postezovat si synovi, jak je hrozny, ze mala nechce spat, ze porad breci a neumi mluvit. Ze jsem rada, jak si s nim uz muzu popovidat, ze mi muze pomoc atd. To by ho mohlo taky motivovat k tomu, aby se jako mimino nechoval.
A pak jsem obcas zacala zrcadlit jeho chovani, kdyz mel nejaky vylev. Vetsinou zustal koukat a rychle pochopil, kolikrat jsme se tomu i zasmali a slo se dal.
Tak zhruba obden se cítím stejně 😅
Zrovna ted na me vyskocilo na ig- https://www.nevychova.cz/zdarma/cz-we-ag3/optin...
Ja teda tu pani nezvladam poslouchat, ale nektere veci jsou na nevychove dobre.
V dost věcech vidím svou čtyřletou dceru. Dělá tyto scény od Vánoc, už je to mírně lepší,ale třeba minulý týden zrovna amok kvůli toho,že ve čtvrtek odpoledne jsme nejeli na výlet,kam si vymyslela,že zrovna chce. Křičí, ječí,dupe, až se jakoby dáví, plácá nás, kope do věcí. Žádný sourozenec se jí nenarodil (je nejmladší), je to dítě z úplné, normální rodiny a říkám si,že je to asi období😉 Takže možná z toho prostě musí ona i váš syn jenom vyrůst. Přečetla jsem pár článků jak nejlíp reagovat,držím se toho a zůstávám klidná i když někdy je to fakt těžké. Dokáže řvát i hodinu. Kamarádky dítě to v tomhle věku dělalo taky,umělo se z vzteku i poblít. To jen tak na uklidnění, že nejste sama,ale máte to horší,že je doma i miminko. Držím palce