Nezvládám chování své dcery. Poradíte ?

My byly s dcerou prvně u psychologa ve 3 letech 🙂 byla taky dost nezvladatelná (pořád trochu je) i když ona vyloženě neubližovala ségře, spíš ubližuje sobě a ve vzteku samozřejmě každému, kdo se připlete kolem, takže i té ségře. Kolikrát jí šla malá utěšit a místo toho schytala facku nebo skončila shozená na zemi. 🙄 U nás teda fungovalo to - co ty ségře, já tobě. Je to sice blbé a někdo by mě tady za to ukamenoval, ale postě když jí třeba něčím přetáhla, tahala jí za vlasy, kousala, tak jsem ji to vrátila a prostě tak, ať cítí, že to bolí. Žádné maličko... A pak jsem jí vysvětlila, že ségru to bolelo ještě víc než jsem to udělala já jí a zeptala jsem se, jestli by se jí takové zacházení líbilo a stačilo párkrát a přestala. 🤷 Teď má 4 roky a stačí jí jen připomenout, že jí to vrátím a hned - ne mami, já už to dělat nebudu. 😀

@gbp když má dobrou náladu, dá se s ní normálně domluvit, nedělá ty scény a snažíme se obě dohodnout na kompromisu. Ale jakmile má blbý den a přijde chvíle, kdy ji něco nedovolím, tak začne křičet úplně hystericky, vztekat se a nenechá si nic vysvětlit. Dokáže to dělat klidne i hodinu. Většinou ale můžu domlouvat, jak chci, ona to odkýve a za rohem udela to, co jsem ji prosila, ať nedělá (například nebije brachu, který se neumí bránit). Nejsem zastánce fyzických trestů, opravdu se snažím. Ale jsem na ně od rána do večera sama a někdy už bouchnu, když vidím, že přišla po 150té a praštila bráchu kovovým autem do hlavy i když jsem ji prosila ať to nedela, že ji prostě plácnu po ruce. Jsem v tomhle bezradná. Je mi to potom moc líto a omlouvám se jí…

@cherie24 to právě jsem zkusila taky, ale stejně to za rohem udela znovu. Malý se neumí bránit a nechci ať to na ni působí, že brachu vyzdvihuju porad a jí neustále peskuju. Nechci aby žárlila, ale taky nechci ať mu rozbije hlavu nějakým kovovym autem…hrůza😮‍💨

Tvá dcera nepotřebuje psychologa, potřebuje svou mámu. Máme děti bez pár dnů dva roky po sobě a jednoznačně je to ze strany tvé dcery volání po tvé pozornosti. Byla sama a najednou je tam další člen, kterému je věnována větší pozornost než jí. Ona to nechápe a cítí se najednou ošizená a nechtěná. A ty emoce jednak neumí ventilovat jinak a dvak ví, že na to budeš reagovat a budeš si jí díky tomu všímat. Doporučuji zajistit, aby se do péče o mladšího více zapojoval tatínek a vy dvě tak měly více prostoru být jen samy dvě a dělat něco bez mladšího sourozence. A současně ji zkus zapojit do činností, které v průběhu dne děláš. Zkus jí navodit pocit, že je pro tebe nepostradatelná i u blbého skládání myčky...
Oplácet dítěti stejnou mincí v rámci fyzických atak je úplný nesmysl, ale to jistě víš...
Co se té stolice a plen týká. Pořád má na pleny z hlediska věku nárok, nelámala bych to přes koleno, protože to povede pouze k psychickému bloku a začne mít zácpy a o to horší pak bude vyprazdňování. Zkuste místo nočníku motivovat rovnou na wecko, naše děti nočník bojkotovaly a raději chodily na wecko...

Radu moc nemam, ale byla bych hodne opatrna na to, ze ji ukazes "malinko" to co udelala brachovi. Ty ji tim ukazes, ze to neboli a je to v pohode, Je pro ni pak mozna o to tezsi pochopit, proc je to problem

Pokud by bráchu něčím praštila, odvedla bych ji do jiného pokoje a důrazně řekla NE, to se nedělá, přijď až se uklidnis - žádné oplácení a vysmivani do obličeje. S plinkama evidentně poutá pozornost. Nejrozumejsi je, nechat to treba 2 týdny úplně v klidu, po jejím, nedělat žádné scény a pak začít zase úplně po lehoucku zkoušet, slíbit třeba odměnu, když zkusí wc. Možná, že ji fakt treba bolí břicho a z toho nekomfortu je víc protivná. Obecně tady v tom období vzdoru platí, že ty máš rozum, ty se s ní nehadej a nebojuj. Nikam to nevede. Časem to bude lepší, bude mít víc rozumu (ale teda vztekat se bude ještě dlouho, to se neboj 😁). Pokud jsi na ně vícemene sama, Choďte co nejvíc ven, nebo o herniček, na kroužky mezi deti. Ať nejste jen zavřeni mezi 4 stěnami, to je na zblazneni.

To bude chtít totální změnu přístupu.
Pro ty starší děti je příchod sourozence vždy těžký a stresující. Často se vrátí o kus vývojově, začnou se chovat jinak (volat o pozornost...), začnou se počůrávat, špatně spát... kdeco je možné.
Vím, že je to těžké, ale dcera teď v Tobě potřebuje oporu. Potřebuje víc než kdy cítit, že jsi tu stále pro ni. Neznamená to nechat ji ubližovat bráchovi apod, ale vyjádřit jí trochu víc pochopení. Najít si často čas jen pro vás dvě... atd
Možná se Ti tenhle příměr bude zdát trochu přitažený za vlasy, ale ono to pro ty děti není až tolik odlišné: Představ si, že Tvůj manžel přijde jednoho dne domů a řekne: Hele, tohle je Maruna, bude tu s námi od teď bydlet." Ale ona tam s Vámi bude nejenom bydlet, on jí začne věnovat velkou část pozornosti, bude Tě často odstrkovat se slovy "Teď ne, teď musím s Marunou....". Možná Tě dokonce odsune do jiného pokoje/postele a s ním začne spát Maruna. Myslím si, že tohle by neustála ani většina dospělých a co teprve děti, které jsou na nás závislé? Které ještě neumí spoustu věcí pochopit a ovládat své emoce?

Já jsem věděla proč nechci mít děti takhle brzy po sobě, tím samozřejmě nic neříkám, je to každého věc a nebo někdy to tak prostě přijde. Ale většinou se musí to první dítě cítit odstrčené . Je to samozřejmě logické, nemáš automaticky tolik času, jsou dvě. Jenomže ta první je ještě prostě malá na to,aby to pochopila. Logicky žárlí a věřím, že v jejich očích je pro ní teď brácha hlavní nepřítel. Můžeš třeba občas být s dcerou jenom sama? Aspoň jednou,dvakrát v týdnu udělat si čas jenom na ní, ať tě má chvilku jenom pro sebe.
A to kakani, dcera s tím měla také problém do tří let, od dvou byla bez blen,ale na kakani chtěla plenku, dostala jí. Protože o nějakou chronickou zácpu nikdo nestojí, motivovala jsem na nočník, na WC. Chválila, když se jí to povedlo, ale určitě jsem z toho nedělala drama. Dlouho kadila ve stoje, byla tak zvyklá. Chvilku to trvalo, ale naučila se. Dej holčičce čas

co třeba pro ni zkusit najít DS (dětská skupina, školička) třeba na 4 hodiny, aby se dostala do kolektivu stejně starých dětí a vy všichni byste měli víc prostoru pracovat s tím chaosem, který doma teď máte.

@xxx3d to může být pro to starší naopak mnohem víc stresující, protože se bude cítit odstrčené úplně. To bych asi nikomu obecně moc neradila

Děkuji všem za reakce a pomoc!
S dcerkou nemám moc prostor být sama. Přítel je automechanik a po práci ještě pracuje do večera doma a jezdi mu tady lidi jak na běžícím pase tudiz nemá čas přihlédnout mladšího, abych mohla s dcerkou vypadnout. Chodi 1x týdně v soboty na cvičení dopoledne semnou nebo s tátou. Užíváme si trn čas takhle alespoň spolu. Ale budeme muset najít nějak prostor i jen já a ona. Také líbit chybí. Mrzi me, že pro ni nemám 100% pozornosti a většinu času se hašteříme. Chci to všechno změnit 🥺

@xxx3d
@journals to je pravda. Naše se do školky hrozně moc těšila a já na to taky čekala jak na smilování, až si aspoň dopoledne odpočinu 🙏 a když pak přišla na to, že jí tam "odkladám" zatímco já jsem s mladší doma, tak to hrozně těžce nesla. Takže tam v podstatě nechodila a když už šla, tak hrozně brečela. A po příchodu ze školky pak vůbec byla na přes držku, rozjetá jak lokomotiva, ubližovala ségře a vůbec neposlouchala. A ty nemoce, co tahala a prskala na nás všechny ani nemluvě. 🤦🏼‍♀️ Bylo to vyloženě trápení pro všechny, takže když odchodila 2 dny v týdnu na dopoledne, tam to bylo ještě moc.

@miryp u nás to třeba bylo opravdu jediné, co platilo a radila nám to i učitelka ze školky. Ona si to malá vlastně neuměla moc uvědomit, že ségře ubližuje. Vysvětlovali jsme jí to, ale ona si to musela vyloženě zažít. Kolikrát jen tak ségře jednu flákla, prostě jen tak ze srandy. Když jsme se jí ptali, jestli si to uvědomuje, co dělá,tak z ní vylezlo, že nejspíš ani ne. Až když si to teda zažila nazpět, pochopila, že to dělat nemá. Říkala jsem to i psycholožce a ta s tím taky neměla problém, říká se tomu učení přes prožitek, ne týrání dětí. 🙃 A u nás to stačilo fakt jen párkrát a do týdne už to nedělala. Pak se velmi brzy naučila mladší bránit a od roka už si dávají čočku navzájem. Mladší je fakt bojovnice, srovná si i školní děti v herně. Teď už zas musíme krotit jí. Doma i venku. 😀

@cherie24 já tu neříkám nic o týrání. Já říkám, že oplácet dítěti stejnou mincí v rámci fyzických atak je z hlediska výchovy naprostý nesmysl. Učitelku bych s takovým doporučením poslala do zadele a psycholožce, která toto považuje za adekvátní reakci, bych se obloukem vyhnula.

@journals
ano, může, a taky nemusí, záleží, jak se jí to podá
jestli maminka zvažuje návštěvu psychologa, tak až tam půjde, může se na tohle zeptat, psycholog může dobře poradit, jak s dcerkou komunikovat
rozhodně nejde, aby si dítě myslelo, že je někam odkládáno, naopak, podat to jako výhodu, jde si pohrát, to její mladší bráška nemůže, protože je prostě ještě moc malý, atp.

@xxx3d jako já vím jak to myslíš, syn s tím problém neměl, ale co okolo nás vidím, tak s tím má problém 90% dětí a je úplně jedno jak se jim to podá. Věř, že takhle to zkouší většina. A dost bych dala ruku do ohně za to, že tohle té zmíněné holčičce fakt nepomůže, spíš naopak

Za mě prostě volání po pozornosti, zarleni. Co si budem nejsou ji ani 3 a bráchovi bude rok, takže si tu tvoji 100% pozornost nestihla moc užít. Já bych jí ukázala jak moc jí miluju a že chápu že to je složitý pro ni, ale taky jak moc mě trápí když braskovi ubližuje, že kdyby takhle ubližoval on ji tak bych taky byla moc smutná. Zapojovala bych ji do pomáháni a vždy vychvalila jak je šikovná a že její pomoc je strašně důležitá, prostě tu její energii směřovat jinam. Děti potřebují taky pocit důležitosti. Já syna nechám aby třeba vše nachystal na koupání pro ségru, aby ji namazal atd, on se cítí díky tomu skvěle a malý to neublíží a kdybys viděla jak na bráchu při tom kouká jak na Svatý obraz...

Máme to doma hodně podobné. Starší syn teď začal chodit na dopoledne do školky, nejdřív bylo pak odpoledne o to horší, ale teď už mi přijde, že se to lepší (ale teda zvládl výborně adaptaci a moc se mu tam líbí). Taky pořád hledám řešení a v poslední době mi přijde, že dobře fungují dvě věci: co nejméně křičet a "bít" (plácnout přes ruku/zadek), a když se trochu uklidní, probrat si, co se mu stalo a jak to můžeme zlepšit. Druhá věc je to věnování se jemu. Taky s tím mám problém, naštěstí tatínek je doma dost, takže se mu věnuje on, nebo si děti "prohodíme". Ale hodně mi třeba funguje, když přijdeme ze školky, že se nejdřív věnuju jemu (mladší položím k hračkám, s ním vyřeším převlečení, umytí rukou, pomazlení... a pak už můžeme být všichni spolu a je to lepší).... S tou plenkou zkušenost nemám, ale asi bych jí plenku nechala, jak potřebuje, a dala tomu chvilku čas.

Zapojila bych tu starší do péče o mladšího. Starší potřebuje pozornost a když mladší nebude nepřítel ale prostředek jak získat maminu pozornost, najednou se to úplně otočí.
A plenky bych vůbec neřešila, asi se s nimi cítí komfortně že se nestane nehoda. Jestli čůrá normálně na WC, tak čemu ty plenky vlastně vadí. 😉
Naše pětiletá má malého bráchu (5 měsíců) kterého miluje a stěhovali jsme se do bytu kde se cítí dobře a chce tam být, ale stejně toho na ni bylo moc a začala se znovu trochu pocuravat (sem tam i přes den a suchá noc nebyla už dlouho). Beru to tak jak to je, je toho na ni prostě moc. A naopak uvažuji o plenkách na spaní - teď ji aspoň vedu k tomu, aby dala pocurane věci do prádla, za pocuravani nemůže, ale když už je velká tak ať si to vyřeší sama.
@miryp nikdo tu neříká nic o oplácení (jakože agresi, nesebeovladani a tak), ale o učení. A názorné učení doporučoval už Komenský. Je to stejné jako sáhnout si na kamna, taky to dítě většinou potřebuje aby vědělo že to je horké.
Je dost velký rozdíl oplatit a nebo udělat to samé s klidnými a laskavými slovy "takhle to bolí, nechci ti ubližovat, ale věřím, že tohle nechceš dělat ani ty sourozenci když už teď víš jaké to je" (něco na ten zpusob, hlavně to "takhle to bolí".
Já mám stejnou zkušenost, stačilo ukázat párkrát (dvakrát? Třikrát?), pak už jen připomenout. A je jedno komu ublížila, sourozence tehdy neměla, ale prostě lidi se nebijou. Ale když jsem to udělala jen malinko, bylo to horší. Musí to fakt bolet, bohužel. A dcera byla pak jen překvapená a bylo vidět, že mi víc důvěřuje - prostě jsem jí ukázala jak funguje svět. Zabrecela jen jak ji to zabolelo, pak už ne. Takže fakt je to rozdíl.
A popravdě řečeno neusmernit staršího sourozence (třeba tím že to člověk ukáže s plnou palbou jak moc to bolí) když má tu možnost znamená mlátit mladší dítě mnohem víc - rukama toho staršího. Nechtěla bych, a nikdy bych nedovolila, aby se moje dítě muselo doma bát. To už raději párkrát uhodit starší dítě, aby to pochopilo o co vlastně jde.

Jo a ještě nám hodně pomáhá na to aby dcera byla klidu, že ji večer potulim. Ten čas je jen její, pokud si nevzbudi bráchu ona sama, nebo brácha vyloženě neřve hlady. Když řve hlady, nakojím a u toho si s dcerou povídám (třeba i pohadku někdy) a pak je ten její čas i kdyby měla spát o to později. (pokud si ovšem vzbudí už spícího brášku "vlastní blbostí", tak uz nemá nárok a dostane tak maximálně pusu na dobrou noc). A vidím jak je to pro ni důležité.

@jerrabina i fyzický atak obalený rádoby láskou a konejšivým vysvětlováním je stále atak. Za mě prostě zcela neakceptovatelný. A určitě nesouhlasím s rovnicí "neusměrnit staršího sourozence fyzickým atakem = mnohem více fyzických atak ze strany staršího k mladšímu", to je naprostá pitomost". Stačilo vysvětlovat, předcházet atakám a hlavně identifikovat spouštěč a ten odstranit. A co si budem, ve většině případů je spouštěčem prostě fakt, že si dítě připadá odstrčené a viní z toho mladšího sourozence. Takže zatímco v přístupu k fyzickým atakám se neshodneme, tak ten druhý tip, kdy dítko má s rodičem čas jen pro sebe, naopak vítám a považuji za stěžejní pro zlepšení situace ;)