Loučení s batoletem. Jak tomu pomoci?

@lucielulu Souhlas s @cilkat . Máme dvouletého rošťáka a když jsme ho nechali u našich, tak jsme se rozloučili, dal pusinku a mamka ho šla zabavit. Nikdy neplakal.

Od malinka jsem vysvětlila, kam jdu, kdy se vrátím a rozloučila se. Nevím, jestli je to povahou mých dětí, ale neplakali ani jeden. Dcerka pak měla horší loučící období ve školce (kupodivu až 2. rok, co ji navštěvovala), ale neprotahovali jsme to a bylo to snesitelné.

Já teda od mala musela vysvětlit, že odcházím, dát pusu, říct že ji mám ráda, a říct, kdy přijdu (večer, za chvilku), zamávat a jít. Poměrně rychle si zvykla, že fakt přijdu a pak už neplakala. Ale musela jsem to udělat i když jsem pak třeba šla brzo ráno pryč, prostě jsem ji musela vzbudit. Jednou jsem ji zkusmo nechala spát a jednak si muž ten den hlídání "užil", jednak mě pak dva týdny nikam nechtěla moc pouštět a rituálek znova prořvala. Prostě hrozný krok zpátky. A to jsem se jí na to snažila připravit večer předem.
Syn to má podobně, ale tu zkoušku bez buzení teď asi udělám zase. V půl šesté ráno mi to přijde na buzení trochu brzo, ale nevím, no.

@lucielulu odejít nepozorovaně je ta největší blbost , vrátí se ti to jak bumerang …. Malá me pak nenechala jít ani za roh v bytě, abych se náhodou nevyparíla…. Řev a řev když na me neviděla ….

U své nejmladší vidím, že je pro ni prostě těžké se se mnou rozloučit, takže je to často s pláčem. Ale okamžitě poté, co jí odejdu z očí, se uklidní. Takže to neprodlužuju, rozloučím se, ujistím ji, že se vrátím, popřeju pěkný den a jdu. Jde jen o to, zvládnout v klidu to rozloučení. Druhá věc, která se mi osvědčila, je, aby pokud možno odcházela ona. Když odcházím já, je to pro ni těžší, jako bych ji opouštěla. Když opouští ona mě, zamává a spokojeně jde, natěšená na to, co ji čeká. Hlavní teda je pomoct sama sobě, že sice pláče, ale nic špatného jí nedělám, jen je pro i loučení těžké, ale během chviličky to překoná, jakmile odejdu.

@lucielulu u nas naopak fungovala odejit bez louceni nepozorovane, to ji vubec nevadilo, mezi 1-2 rokem, od druheho uz ji vubec nevadi se loucit

@lucielulu bohužel tím, že jste ji utekli nepozorovaně jste si udělali problém. Opravdu je lepší, když si dítě chvíli prožije smutek z odloučení, ale ví, co se děje, než si uvědomí, že je to zrada. Teď bych se zaměřila na své pocity než na ty dítěte. Pláče, nechce, aby si odešla. To je přeci v pořádku. Dopředu říct, co bude, rozloučit rychle, neprodlužovat zbytečně, ujistit jí, kdy přijdete a vždy to splnit. Že pláče je v pořádku. Odchází jí maminka, tatínek.. to nechce. Vy musíte spíš přijmout, že to že pláče není vůbec špatně❤️ Není proč chránit dítě před nepříjemnými situacemi, ať se jim v budoucnu umí sama postavit. Víte, že se jí bude dařit dobře s babičkou a vy si potřebujete odpočinout, pracovat, cokoliv.. 😉

@rebe U nás u posledního naprosto stejně. Třeba když jsem předávala v kočáru, i přes vysvětlení a rozloučení řev jak lev, ale jen než jsem zašla za roh, jakmile měl pocit, že ho neslyším, okamžitě sluníčko, takže prostě potřeboval dát najevo, že nesouhlasí, ale když už není, kdo by poslouchal, vesele si začne hrát s tím, kdo zrovna hlídá. A naopak když jde s někým ven, radostně mává a zavírá dveře.