Křik na dítě. Jsem jediná, komu takhle selhaly nervy?

to se stane, prostě emoce, vyčerpání, 1000x nic umořilo vola 😉 Mě se to podobné stalo několikrát. Jednou dokonce v šatně ve školce, tak mě uklidňovaly i učitelky, já se omlouvala a cejtila fakt jak magor a debil🙈 To jsem teda neřvala na dítě ,ale jen tak do vzduchu. Na dítě mi ujely nervy spíš doma. někdy je potřeba okamžitě upustit páru a bohužel to někduy dopadne i takto. Zase bude všechno dobrý, neboj.

Neboj, rozhodně nejsi sama 🍀

Taky se mi stalo, prostě pohár trpělivosti přetekl a to jsem jinak klidný člověk a vyloženě nesnáším, když na sebe lidi křičí. Tenkrát jsem moje holky dost seřvala a jedna dostala i na zadek, zahnala jsem se do pokojíčku a pak jsem se v kuchyni rozbrečela jak malé dítě. Starší po mi po chvíli přinesla nakreslených 20 srdíček jako omluvu zato, že zlobili a já ji objala a taky se jí omluvila.

Mám skoro dvouleťáka a podobný emoční zkrat jsem měla minulý týden 🤦‍♀️ Snažím se, vysvětluju, ale prostě je to marný, vzteká se kvůli všemu, válí se po zemi, klidně 30x za hodinu, protože zatím ty svoje emoce nezvládá. Taky jsem křičela, dokonce pár sprostých slov padlo... Já, která nikdy nekřičím, jsem řvala, že se snad i okna třásla. Prostě už toho na mě bylo moc. Mrzí mě to, rozhodně to nechci dělat. Ale i já jako máma mám emoce. Omluvila jsem se, vysvětlila (i když tomu zatím syn nerozumí), pomazlila... Manžel se o víkendu snažil, aby se synem byli víc spolu (a hlavně beze mě), potřebovala jsem pauzu. Syn "zlobí" pořád stejně, ale já to teď trochu líp zvládám.
Opravdu v tom nejsi sama 🍀

Mě takhle kdysi před cvokhausem, nebo vezenim, zachranily ikea molitanovy kostky, kteryma sem mydlila o sebe, abych neprerazila dite😅🙈.
Takze fakt nejsi sama...vyrvi se do polstare, do neceho mlat, kdyz je nejhur...

Bud v klidu nejsi sama, sice mi ruply nervy na petiletou, ale úplně stejně jako tobě, neskutečně jsem na ní křičela, chytla jsem ji za paže, protože jsem ji fakt nechtěla dat další na zadek(věděla jsem, že bych tu sílu už neukocirovala) a fakt křičela a kricela, ona plakala a prosila a ja se celá sesypala ma zem a brečela jsem, co jsem ji to provedla. Nejhorší bylo, ze pak mela jít do školky a ja nechtěla, aby tam sla za takové situace, kdy určitě i ona musela být psychicky úplně v haji. Nikdy předtím se mi to taky nestalo, ale najednou to tak přišlo... No hrozný stav, takže tě chápu.

To se stalo každý máme,i moji 😄i mě .... Malá je naštvaná ,zítra bude v cajku .

Komu se to nikdy nestalo, at hodi kamenem. V si z toho ponauceni a hod to za hlavu.

Znám, doufám že to období vzdoru přejde je to masakr, taky to špatně snáším.

Neboj,nejsi sama🍀

Nejsi jediná, neboj.

Jeje me se to taky obcas takhle stane a v tom aute uplne presny, kricim jak magor 🤦🏼‍♀️😄 nebo uplne zbytecne vyhrozuju a akorat tim nasiram sama sebe 😬 Ja si pak vzdycky rikam, ze bude novy den a ja dostanu novou sanci. A omlouvam se detem, nejstarsi syn mi to i obcas pripomene ☺️ Kdyz jsem s detma sama taky mi to casto graduje a ja vim ze bude zle, ale jeste nemumim vypustit paru jinak 😕 Ale doporucuji se ruzne techniky - mlatit do neceho jineho, kricet do polstare, vydavat jen zvuky misto nadavani, obcas mi pomuze si pustit nahlas hudbu a zmitat se v rytmu. Nevim, treba nekdo bude mit nejaky dobry napad.

Je to období. Máš to teď fakt obtížné. A tak není divu, že ti rupnou nervy. Mně pomáhnalo myslet na to, že moje dítě to má ještě obtížnější. Že mu taky rupou nervy, akorát že ono není dospělé a nedokáže to nijak řešit, nemůže si o tom s nikým promluvit, neví, jak to zvládnout ani kde hledat pomoc. To my dospělí ano, proto bychom my dospělí měli řešit, abychom to zvládali lépe. Ono i bez náročného dítěte si mámy zaslouží pečovat o sebe a o svou psychickou pohodu, s náročným dítětem je to ještě důležitější. Netrap se tím, co se stalo, dítě to pochopí a odpustí, protože tě bezvýhradně miluje. Ale udělej něco pro to, abyste to spoulu do budoucna zvládaly lépe. A nezapomeň, je to jen období.

Dcera má v únoru 2 roky a je to šíleně náročný. Všechno je teď špatně. Nechce nic. Pořád se vzteká, brečí, řve, válí se po zemi, bojkotuje vše, hází vecma...už mi udělala i klasickou scénu v obchodě. Když jsme doma, tak ji prostě nechám, ať se vyvzteka. Jak je v amoku, nepomáhá nic. Potom se s ní snažím mluvit, aby jednou pochopila, že takhle ne. Ale během záchvatu nema smysl nic. Když to na ní přijde někde venku, kdy příště nemůžu čekat, až to přijde, narvu ji do kočárku, prikurtuju a čekám,až to přejde. Teď se mi venku furt seká, že nechce chodit, ale nechce do kočárku. Sedne/lehne někde do sracky a nepohne se. Jenže místo, protože mám ještě druhé furt malé dítě a němuž čekat půl hodiny než ji to přejde. Mám často nervy na dranc, často zvyšuju hlas, na zadek už plácnout taky dostala (nejsem proti tomu), ale asi fakt musime počkat, až to přejde...

Já myslím, že každý má své dny. A ty výčitky jsou strašně, myslím, že horší než vůbec si zaslouží nebo než to děti vnímají. Děti jsou hodně, ony odpustí hned,casto se k tomu nemají potřebu už vracet. Osobně když mi unesou nervy, omluví se. Tak jako ony mají své chvíle temná, i my dospeli. Ano, může se to stát všem i mámě.
Bude lépe, vyspite se obe. A zítra to zkusíte lip🙂.
A já myslím, že každá taková událost je šance se poučit a posunout🙂
Malá to zvládne a věř, že te miluje❤️

Kdyz mi rupnou nervy tak se pak s detmi obejmeme, rekneme si, ze toho uz bylo na me nebo na ne moc (uz jsou vetsi 4 a pul roku a skoro 9 let), obcas si spolecne poplacem v obeji…no jo…ja jsem vznetliva a me deti taky…nemaj po kom byt zenovy mistri…tak to hold je obcas trochu vybusne…ale i to patri k zivotu

Neboj to se stává. Taky mi několikrát rupnou nervy a jsem jak sáň. Pokaždé, když takhle rupnu, tak se malému omluvím, řeknu mu, že ho mám ráda a dáme si pusu. Myslím si, že omluva je důležitá a ujištění, že máš dítě ráda 🙂

Měla jsem podobných záchvat před pár dny, taky jsem to obrečela, taky jsem se omluvila... A jede se dál... Stydím se za to, ale ve finále už toho bylo prostě moc a šlo to všechno ven a vlastně se mi trochu ulevilo, když jsem tu nahromaděnou páru upustila, i když teda takhle blbě.

Už párkrát jsem na dceru taky tak křičela, dokonce tak strašně, že mě pak celkem dlouho bolelo v krku 😓. Lítaly ze mě i sprostý slova a podobné řeči typu spratek. Nejsem na to hrdá, píšu to jen proto, že v tom určitě nejsi sama. Ale stávat by se to nemělo. Myslím, že je důležité se pak tomu dítěti omluvit a říct, že jsi nechtěla, že jsi byla hodně naštvaná, já když se dceři neomluvím, tak i přijde a vyžaduje to. Máš výčitky, tak si určitě dáš pozor, aby se to moc neopakovalo. Ale jsou i rodiny, kde je toto na denním pořádku a tam si to ti rodiče neuvědomí nikdy a ještě to považují za výchovu, společně s bitím.

Nedavno sem četla článek, co dělat, když si křičela na dítě. Tak po tom ho jít obejmout, vysvětlit situaci a svoje pocity. Ten fyzickej kontakt vyplaví zase oxytocin, tím se to hormonalne vyváží.

Každému občas rupnou nervy...ale mě pomáhá si říct že to že on se nechce teď oblíkat( třeba) je opravdu většinou moje chyba ...ptz buď je unavený.pretahnuty.ma hlad. Nebo je mu horko... Takže je to vlastně vše na mě a on jestli se mu něco nelíbí nedělá to naschvál a fakt nechápe že se nám to teď nehodí ...

Pokud je to špatný , tak nervy občas opravdu ujedou ..
moje děti (5let a 8let) už chápou , že je zle a to sotva trochu změním hlas , jenže pak to graduje , protože provedou další věc a už je zle .. takže chápu Váš výbuch a následný pláč.
Je toho na nás ženy moc.
Děti jsou skvělý , ale někdy ty špatné chvilky nejdou vyřešit po dobrém.

Doporučuji knihu, ale i fb,, Děti jsou taky lidi"... Je to o pochopení dětí a lepší zvládání jejich emocí, atd...chápu, že Vás to teď hrozně mrzí, ale jste taky jen člověk. Je důležité si z toho vzít ponaučení a pracovat na tom (zvládání emocí před dcerou), aby se to už neopakovalo. Snažím se chovat u dcery tak, aby mě pak nemrzelo, jak jsem se chovala, snažím se to tak aplikovat i u dospělích, ale ne vždy to jde, když toho je na člověka moc, někdy až příliš, než zvládne... Přeji Vám, ať jste s dcerou zase v pohodě. 🍀❤️
Děti dávají najevo svoje emoce různě. Ona Vás třeba nechce záměrně štvát, ubližovat Vám, ale dává najevo svůj nesouhlas, něco co se jí nelíbí... Někdy stačí změnit přístup k dítěti a opravdu doporučuji knihu viz výše. Zkuste si s dcerkou v klidu promluvit o tom, co se stalo, ať Vám sdělí své emoce a promluvte si o tom. Mohlo by to zabrat...

Nejsi sama 🙂. Myslim, ze se to stane kazdemu, nebo temer kazdemu. Ja mam 2 deti kratce po sobe a nektere situace jsou proste narocne, obzvlast kdyz se seknou obe deti naraz a mame byt treba nekde na cas. Na zadek nikdy nedostaly, hlas obcas zvysuju, i kdyz se hodne snazim s tim pracovat, hodne si o emocich povidame a vysvetlujeme si. Dulezite je, aby dite vedelo, ze neni duvodem toho vybuchu, ze zkratka jen mohlo byt soucasti, ale nemuze za tu reakci. Velky vybuch se uz u me ale taky stal a bylo mi hrozne, i presto, ze jsem se omluvila, vse jsme si vysvetlili. Koukala jsem na ne jak spinkaj jeste vecer a brecela, jak jsem strasna matka. Takze uplne chapu tvoje pocity. Clovek s tim musi stale pracovat, je to celoživotní vyzva. Nejsi v tom vubec sama 🙂

Mi se to stalo zrovna včera. Za šest týdnů rodím, jsem se synem v lázních na čtyři týdny a to skákání 24 hodin kolem něj už mě fakt zmáhá. On má na vše spoustu času a já než se ohnu třeba pro jeho botu, tak on si zase stihne sundat ponožky 🙈. Včera jsem na něj křičela, on na mě, pak jsme si pobrečeli v objetí a omluvili se vzájemně. Nakonec si řekli, že dneska bude lepší den. Ale úplně cítím ten tlak, jak ve mně roste a já už tak minutu před výbuchem cítím, že to nebude dobrý, ale už to nezastavím. Doma před tím občas uteču do ložnice a řvu tam do polštáře, tady nemám kde utéct. Na druhou stranu si zas říkám, že nejsem stroj a syn vidí, že i my dospělí máme emoce a pokud je nezvládáme a vypustíme ven, tak je důležité se pak omluvit a říct si v klidu, co se stalo a proč a příště to zkusit jinak. Dneska fungujeme zase úplně normálně a věci, co mě včera vytáčely, dnes řeším úplně klidně a syn ten klid cítí a najednou jde vše bez vzdoru. Každý den prostě není posvícení a zítra se může zase začít znovu 😉.

Snažím se vypnout… ale je pravda, že se snažím to hlídat kvůli svýmu neveselýmu dětství.🙂 vždycky když už cejtim, že je to moc, ztichnu, rozdejchám se, připomenu si, že za to nemůže. Snažím se mluvit v klidu. Ale jsou chvíle, kdy jdu do důraznějšího tónu, to neříkám. Přes plínku jsem dala dvakrát, bohužel jsem i zakřičela. Sama před sebou se stydím, syn se celej den vztekal, ječel, furt nějakej problém, to jsem ještě nějak zvládala, jenže to bylo i celou noc. Vím, že když mám větší spánkovou deprivaci, jsem o dost vzteklejší a neudržela jsem se. Byla jsem na*raná doslova na celej svět. Na syna, že ječí, na manžela, že pindá, ale nezkouší teda syna uklidnit, protože musí ráno do práce atd atd, na sebe, že se nedokážu líp ovládat. Hodně jsem se pak omlouvala, když usnul, chtělo se mi už jen brečet, že jsem zklamala. Pak byly chvíle, kdy jsem chtěla řvát a dát na zadek a nezastavila bych se. Když je manžel doma, řeknu mu, aby tu momentální situaci vzal za mě. Když není, radši jdu třeba na pět minut na balkón a dám si iqos (samozřejmě když syn nepláče, třeba prostě jen nechce přebalit a hodně blbne a já už na to nemám nervy) a vrátím se, třeba na něj začnu přes okno dělat blbosti, aby se to trochu rozčeřilo na obou stranách. Rodičovství a mateřství je prostě hodně těžký, nejde na to připravit a často to míří přímo do černýho a člověk dostane nálož. I když jsou ty děti jinak hodný, někdy je blbej den/čas/cokoli.🙂 Stane se. Hlavně aby byla omluva a pomazlení. 🙂 často synovi říkám i jen tak nějaký hezký věci, že jsem třeba ráda, že si nás vybral nebo tak, třeba si to pamatovat nebude, nerozumí mi, ale minimálně jsem přitom dojatá, takže určitě pozná, že mu říkám i hezký věci a ne, že mám jen kolapsy.:D Myslím, že na nějakej takovej výlev, i když to asi není úplně košer, má právo každej a je to pochopitelný, hlavně aby to nebylo na denním pořádku a nepřevážilo to ty hezký věci.🙂

Dobrý den, vše už asi bylo řečeno, .. jen bych ráda, jako maminka 3 dětí doporučila Bachovy esence. Existují SOS kapičky, přesně na tyto stavy. Přijde okamžité uklidnění a vyvarujete se tomuto, co se stalo... nikomu nic nenutím, jen sama používám a ráda doporučím dál. Pokud Vás to zajímá, nebojte se napsat - můžeme to jen zkonzultovat 🙂 Hezký den, V.

Hele asi takhle... Měla jsem párkrát za život podobný zkrat. Nejstarší dceři je teď 11. Máme fakt prima pratelskej vztah, nebojí se mě, nestydí se zamnou přijít s problémem, fungujeme opravdu skvěle. A to jsem na ni kolikrát vyjela dost - byla první, já nezkusena, měla jsem stresy a ona byla fakt sileny dítě... Prostě se to stává... Děti si křikem taky řeší svoje emoce... Oni to chápou...

Já tě tady teda rozhodně nebudu uklidňovat, že se tohle občas stane každýmu. Ne, nestane. Řvát na dvouletý dítě, že je spratek, fakt není normální. Natož ho bít. Píšeš, že toho nejsi zastáncem, ale z textu vyplývá, že to děláš docela běžně. Tohle evidentně tedy není první případ, kdy si situaci nezvládla, byť ti to tak připadá. Asi toho máš hodně, tak to koukej řešit, než nenávratně poškodíš vztah s dcerou a zaděláš jí na trauma. Zkusila bych pro začátek terapii.
Mám tříleťáka a taky z něj mám občas nervy, ale vždycky si v těchto chvílích řeknu, že je prostě ještě malej, nemá vyzrálou nervovou soustavu a emoce prostě ještě jinak zpracovat neumí. Narozdíl ode mě, která jsem dospělá a jsem tu od toho, abych ho těmi emocemi provedla.