Jak docílit toho, aby dítě poslouchalo?
Jakým zázračným způsobem docílíte toho, aby vás dítě aspoň někdy poslechlo? 🙏 Nejde mi o slepou poslušnost, vždy jsem si přála mít s dětmi vztah založený na důvěře a někde to úplně, úplně, úplně selhalo. Před měsícem jsme celá rodina navštívila rodinného psychologa, protože malá si prostě dělá, co chce. Ne jen před námi, ale i u babiček nebo v dětských aktivitách nerespektuje vůbec vedoucí kroužků. Jede si svůj svět, jen to co ona chce a co jí baví. Bylo nám řečeno, že má každopádně nějakou diagnózu, ale v rodinné poradně žádné závěry a diagnózy neudělují. Navíc to není nic extra závažného, aby měla mít asistentku, možná se to může ještě zlepšit nebo taky zhoršit, těžko říct, vlastně jsme se tam vůbec nic nedozvěděli, jen že to máme přežít a že to není zcela standartní dítě. Kdyby se to zhoršovalo moc, ať vyhledáme někoho, kdo vyšetření udělá. Zkoušeli jsme všechno možné i nemožné stejně většinu času ječím jak harpyje až nakonec dostane seřezáno. Partner kolikrát musí odejít se vydýchat, protože ten už to vůbec nezvládá, ani její chování, ani okolí. Když se pak o tom bavíme, tak mi řekne, že to dělat nechce, tak to dělat nebude. Jsou jí 4 roky a úplně klidně mi řekni, tak to udělej ty, já to dělat nebudu.
Nějak asi nevidím světlo na konci tunelu. Často už si všímám, že nás návštěvy neradi hostí a že my už neradi někam chodíme, protože se jedná o úplně běžné záležitosti, které nerespektuje a které běžně respektují mnohem mladší děti. Připadám si sama jak blázen. Když jí dám na zadek, jsem nejhorší, ubohá, špatná máma, když jí na zadek nedám, všichni zas říkají, však za to můžeš sama, kdyby jsi jí občas jednu střelila, chovala by se normálně. Tak nevím, připadám si jak blázen a vyvrhel.
Najlepšie rozhodnutie bude asi odborník, ktory urobi aj nejaký záver... Ťažko je sa k tomu vyjadriť ale na základe vety, ze nerešpektuje autority a robí si co chce a co ju baví mohlo by to byt aj ADHD/ADD ale fakt nedá sa to takto určiť a napísať návod... Ja sama mam ADHD aj jedno moje dieťa má tiež a ten môj prístup je o dost odlišný v porovnaní s druhým dieťaťom... Akože pravidlá majú rovnaké ale ten spôsob ako na ne je iný. Ale môže to byť aj čokoľvek iné a každá diagnóza si vyžaduje niečo "svoje" a iný prístup alebo mozno po porade s odborníkom zistíš, že je "normalna" a potrebuje len prísnejšie hranice a určite ti poradí aj ako nato.
Tak v prvom rade chod s nou k psychologicke aby zistili ci nejaku diagnozu ma. Ak jej nieco najdu tak mozes zit aspon s pocitom, ze ked sa chova ako sa chova tak to neni tvojou "zlou" vychovou. Bohuzial s tymi navstevami neviem ci ti to pomoze. Dieta, ktore nikoho nerespektuje a robi si co chce nechce doma vacsina ludi a je jedno ci ma diagnozu alebo nie.
Pokud chcete zjistit dg, tak zajděte k dětské psycholozce nebo ke klinické dětské psycholozce. My jsme tam byli asi 2,5 hodiny, ona se ptá na anamnesu a současně sleduje dítě a jeho projevy. Naše dcera je dost neposlušná, teď už většinou poslechne, ale musím důrazně a několikrát opakovat, když je návštěva, tak se předvádí a chová se jak blázen (píšu schválně, je to realita) a strhne ještě mladší sestru, takže blázní potom obě dvě. Je to hodně psychicky náročné. Ve školce naštěstí ok, v pohybovém kroužku taky. Má dg hyperaktivita. Byli jsme ještě kvůli tomu na neurologii.
Kamarádka má syna s ADHD a ten je teda extra divoký a poslouchat vůbec nechce.
No a když ti řekne "to dělat nebudu" jdeš a přinutíš ji? Nebo mávneš rukou a jí to projde? Z pár vět nepoznáme, jestli má nějakou diagnózu. Jako takhle zkoušejí všechny děti. Ale je na čase stanovit mantinely. Že na kroužku nedělá co má, by mi bylo jedno, ale jestli tam mlátí jiné děti nebo ničí věci, to dělat nesmí. Proste ji musíš fyzicky zamezit a odvést ji jinam. 🤷♀️ Když odcházíte od návštěvy a třeba nechce uklízet hračky, normálně dítě chytnu a uklízí pod mírným násilím. Někdy se to prehoupne v legraci, někdy si holt pořve. Ale účinnější než 250 vysvětlování. 🤷♀️ Neprehanis to se snahou se domluvit? Mně přijde, že na děti se musí jak na výcvik psa - úplně triviálně, třemi slovy - uklízíme, abychom pomohli tetě (např) a ne nějaké sáhodlouhé diskutování od ničeho k ničemu. Jsi si jistá, že ti rozumí? - mluví dobře? Chodí do školky?
@gdpr a jaký jiný přístup to například je? V čem se pak ta výchova liší? 🤔 stačí třeba nějaký příklad běžné situace, prosím 🙂
A co, krom toho, že dceři dáte na zadek, se jí stane, když neposlechne? Jaké důsledky krom výprasku z jejího chování plynou? Zkuste ji nechat cítit důsledky: nechceš to udělat? dobře, nebude to. Jenže bez toho taky nebude třeba hřiště. (ne trest - logický důsledek).
Neječte na ni, ale jděte k ní - jděte do fyzického kontaktu. Zopakujte jí pokyn do očí... a nenechte ji se vám vysmát a zdrhnout. klidně ji udržte na místě. Ale neřvěte. Mluvte klidně a logicky.
A nesmiřujte se peřdem s tím, že "zase neposlechne". Poslechne. Tečka. jiná varinta není - s tímhel rozhodnutím tu interackci začínejte. POkud vy nejste rozhodnutá, že dítě poslechne a musí poslechnout, pak ten pokyn asi ani nemá smysl vyslovit, ne?
@palja jako kolovrátek si připadám pořád. Všechno jí 30x opakuju než něco udělá. Ona někdy je úplně zlatá, hodná, milá a pak jsou dny, kdy vstane a jen co otevře oči, tak už je to boj o přežití až dokud neusne. A chování jako blázen, to známe. Jenže já nevím, jestli je to nějaká forma protestu nebo dělá naschvály nebo se vážně dostane do takového tranzu. To je na tom to nejhorší, že nevím, co za tím je a jak na to reagovat.
@prejeta_zaba mluví dobře, do školky chodí, ale moc dobře to neprobíhá a ne, nechám jí dělat, co chce. Nemávnu nad tím rukou a i když se vzteká sebevíc, nevynutí si to. Kdybych taková byla, tak neřeším, jak je možné, že mám nevychované dítě. 🙃
@prejeta_zaba a mírný nátlak u nás nefunguje. Dokonce i když jí to řekne někdo jiný, třeba ti, u kterých jsme u návštěvě. Když jí někdo cizí takto řekne, ať si to uklidí nebo ať pomůže jejich dětem ten společný bordel uklidit, tak i je normálně pošle k šípku, že to uklízet nebude. Buď to udělá sama od sebe nebo to udělá fakt až přes násilí a ne mírné, žádné vezmu tě za ruku a trochu na tebe zatlačím nebo úklidíme to společně nebo neodejdu, dokud to neuděláš, to vůbec nic.
@cilkat ano, zákazy jsme zkoušeli. Sebrat nebo zakázat jí to, co má ráda. Říct jí třeba tohle je jen za odměnu pro ty, kteří dělali to a to. Na hřiště chodí jen děti, které poslouchají. Ona pak vypadá, že si to uvědomuje, omluví se, kolikrát i upřímně brečí, že jí je to líto, ale i tak to nedostane, aby se nad tím opravdu zamyslela a stejně to vzápětí udělá znova. Rozhodně bych se nepopsala, jako že jsem nerozhodná nebo že si nejsem jistá tím, že po ní něco chci, že si za tím nestojím. Ona právě neignoruje jen mě, ale i jiné členy rodiny, klidně i cizí lidi třeba na té návštěvě.
Odměna a trest ale stále nejsou skutečné následky... Zkuste ukazovat skutečné důsledky, které by pocítil dospělý ve stejné situaci.
1, chtít jen to, co je opravdu důležité
2, mluvit jednoduše
3, pokud nejsem v klidu, odejít se vydýchat nebo ventilovat vztek jinak
4, ptát se po důvodech (ony totiž děti vždycky nějaký mají a pokud pochopíš, co chce, jde najít alternativu)
5, předcházet "krizovým situacím", případně předem říct co a jak bude a proč je důležitý to tak udělat
Jinak - je v telecím věku, potřebuje si všechno zkusit sama, osahat, otestovat hranice. V tomhle věku (teda podle mě) nemáš šanci, aby tě dítě na slovo poslouchalo, pokud ho nemydlíš od rána do večera, nebo nemáš výjimečně vnímavý kus..
A s tim úklidem - já v tomhle na svoje čtyřletý dítě netlačim. Poprosim ho, aby mi šel pomoct a někdy jde a někdy nejde. Když nejde, udělám to sama. Podobně jsem to praktikovala se starším. A ten teď jde vždycky (občas s kecama, ale jde). Jen do toho prostě dozrál.
Prosimtě, kolik je jí let? Takhle nejak se moje nejstarší dítě chovalo v 5 letech.
Jestli chceš vedet jestli má nějakou diagnózu ,tak ať Ti dá pediatr žadanku k detskemu psychologovi.
Asi bych začala tím,že bych nedávala na zadek a vymezila hranice.
Dbát na pravidelnou stravu a spánek a hodně pohybu venku za každého počasí.
A jinak pevné nervy.Bude to asi silna osobnost.Ale zase se v životě nestrati.Drzim palce.
@martinka_33 píše, že 4
@prejeta_zaba no tak to je klasika, v tom veku se s tou naší nedalo žít 😀 A to nemá žádnou diagnózu, pediatr, psycholožka i psychiatrička se shodli na tom, ze nemá cenu honit diagnózy, byť tam asi něco málo je.
@cilkat a co jsou skutečně následky, třeba že dítě bude chtít jist jen sladké (za X let ztloustne?) nebo si nebude chtít čistit zuby (možná se mu za rok nějaký zkazí?) že chce na návštěvě ječet (nikdo jiný se neslyší) - to je tomu dítěti přece úplně jedno, nepochopí důsledek, je to pro něj abstraktní. 🤷♀️
@prejeta_zaba třeba to, že když si nevezme ráno svačinu, bude mít ve škole hlad. Nebo když má nepořádek, nemůže potom nic najít, když hází špinavé prádlo místo do koše na prádlo pod postel, pak jí dojde čisté. Když se nejde najíst hned, jí potom studený oběd... Je hodne situací, kde to využít jde a pak ty, které popisuješ, kde to je pro díte příliš abstraktní než aby ho to zajímalo.
@martinka_33 u nás ty situace, které popisuješ (kor u 4letého dítěte) vyvolají akorát nekonečný záchvat vzteku, který, dokud nezakročím, k ničemu nevede. Jako představa, že máme někam jít a milostpán zjistí, že má jen špinavé tepláky naházené v pokoji, tak se sekne a nikam nepůjde (a jako co zbytek rodiny s tím?) nebo stejně musím přijít a ten oběd ohřát/věci vyprat. To mi přijde spíš jako potrestání toho rodiče, dítěti (nebo aspoň mým) jsou tyhle věci úplně jedno. 😀
@prejeta_zaba já jí ten obed fakt nechám jíst studenej, mela šanci ho sníst teplý... A kolikrát byla ve škole hlady, protože jsem jí řekla at si vezme svačinu a dlabala na to, ta svacina nemá nohy, aby ji do aktovky naběhla sama. Taky uz si pujcovala trenky od bráchy, kdyz vsechny kalhotky byly pod postelí. Ale v té školce to bylo horší, to byl každé ráno boj, vlastne nejen ráno, to byl boj celý den... A jak píšeš, pořád jen řev, vztek, "hnusná mamizno", vekem se to opravdu hodne zlepšilo. Řekla bych že ty důsledky chápou až školní děti, mozná předskoláci, ale mladší moc ne.
@martinka_33 Na tam studený oběd jí prakticky pořád, to jí vůbec nijak nevadí. A s tím prádlem? Už šla i do školky v pyžamu nebo k doktorce nahatá. Když něco hledá, ale někam to zahrabe nebo to přes bordel nemůže najít, chytí hysterák, není schopná odjet, nastoupit do auta a pak klidně celých 40 minut autem ječí jak zběsilá, že tu věc chtěla a potřebuje. Kope do sedaček, do dveří, takže to fakt není trest pro ní, ale zejména pro všechny, co s ní v tom autě sedí ... Odjezdy bez ní jsme taky zkoušeli, bez reakce. Říkám do předu milionkrát, najdi si tu hračku za chvíli odjíždíme. Nic a pak u dveří si najednou vzpomene i přesto, že jsem jí to před tím nejmíň 10x říkala, vběhne do pokoje, tam si lehne na zem a křičí, že to nemůže najít a pak už s ní není vůbec možné fungovat nebo se vypravit. Přitom ta věc třeba leží půl metru od ní, ale ona jí ani nehledá. Rovno
@azanka předcházet se tomu nedá. Spustí to i jakákoli blbina. Doma, venku, těch scén má za den třeba klidně 30 a spustí to fakt i úplný nesmysl. Jistě že jí předem upozorňuji na to, že třeba odcházíme, že už se má připravovat, že za chvíli musíme vyrazit a tak, to je jak mluvit do větru. Hranice a pravidla máme nastavená, ale ona je nechce respektovat a když třeba chce něco, dám příklad- chce nanuk ke snídani, bonbóny před obědem nebo už po obědě něco dostala, ale chce znova, řeknu ne, vysvětlím stručně před obědem se nic nejí a ona počká, až se nedívám a pak jdu třeba na záchod nebo pro zeleninu ven a ona jde, ten nanuk si vezme a někam se s ním schová. A takto za zády se nás snaží obcházet dost často. Není po mém? Tak počkám až se nebudou rodiče dívat.
Máš pravdu, tohle začalo fumgovat az ve škole... A i ta první třída byla často se řevem, až druhá byla docela v klidu.
Já myslim ze na tohle neni rada, nejal si vzpomínám ze jediný způsob jak ji přimet aby udelala co chci, bylo presvedcit ji ze to chce taky a to bylo nekdy náročné a jindy nemožné... Časem se to zlepšilo, na to že je jí 8 to neni az takový zázrak, ale zázraky nečekám, jsem dáda ze se s ní dá aspoň žít 😀
Zakladatelko, fakt jí dej 2 roky čas. Tady ty scény pokud možno ignoruj a nepřilévej do ohně (třeba aby šla k doktorce nahá nebo jste jí ujeli - to mi přijde už přes čáru). Tohle je prostě věk, ve kterém se tak chovají prakticky všechny děti. Na mého staršího syna seděly všechny diagnózy světa (tušili jsme, že to inteligencí časem nadežene, takze nezbývá než se obrnit trpělivostí). Opravdu důsledně dbát na základní potřeby - aby byla vyspaná, najezená, napitá. A nenechat si skákat po hlavě (do sedačky v autě by mi kopla jednou a normálně bych zastavila a dostala by na pr*el). Ale ty toho po ní chceš strašně moc zaráz a dokonale, což ona evidentně není schopná zvládat a cítí se přehlceně. (Dokonalého úklidu a obléknutí včas kolikrát není schopný ani dospělý, proč to vyžadovat po 4letém dítěti). Klidně bych ji z některých věcí naopak slevila, ráno ji třeba oblikla, když spěchate, oblečení když nechce dávat do špíny, tak chytnout oblečení i ji a zanesu to tam společně...prostě to chce hlavně čas, aby jí dozral mozek, pořád je to jen odrostlé batole, ne Einstein.
Tohle co popisuješ dělala i moje dcera. Taky okolo těch 4 let. Až jí dozrál mozek a nervové centrum, tak se to výrazně zlepšilo. Jak jsem psala, má hyperaktivitu, žádné léky nebere, na neurologii nám doporučili výrazně omezit sladkosti, dávat vitamín B a D a na noc Sedalii, jenže po tom byla úzkostlivá, tak to nedáváme.
Okolo těch 4 let to bylo nejhorší, když jsme šli venku, tak se věčně vztekala, valela se po zemi, že nikam nejde, před přechodem si lehla na zem a ležela, tak jsem jí vzala zezadu za kombinézu a přenesla na druhou stranu.
Můj otec se divil, proč jsme u nich dlouho - rok a půl nebyli. Oni bydlí 70km od nás a cesta autem byla utrpení, nechtěla být v sedačce, lozila za zadním oknem, pak zase pod sedačkou, no hrůza. Pořád poskakovala a křičela.
U jídla neposedela, pořád poskakovala kolem a bouchala ledničkou, skákala po židlích, bouchala dveřmi apod.
Teď má 5 a půl, chodí do školky a tam je klidná, nají se, pracuje s ostatními. Hodně se zlepšila.
Ale doma vyžaduje pozornost a upozorňuje na sebe právě tím blazněním. Když se bavíme s manželem, tak se nás snaží překřičet, když někdo u nás je, tak dělá různé skopičiny, navádí mladší dceru, aby to dělala taky, skáče po křesle, visí na obrazu, na trubce od radiátoru apod. Když jí napomenu, tak neslyší, nebo řekne jo a dělá to dál.
Hlavně potřebuje trochu režim, ve školce nespí, takže doma si musí odpočinout, ikdyz neusne a večer musí být taky včas v posteli, žádné ponocování.
někde to selhalo
píšeš, že někde, víš kde? zapátrala bych v paměti a našla pracoviště, kde tu diagnostiku poruch chování i dělají, ne jen o ní mluví.
obecně platí nastavit hranice, a potom důslednost, pravidelnost láska a trpělivost, což jde těžko když je už takhle rozjetá, jenže bez toho to nepůjde a to i když jí stanoví nějakou poruchu chování, tak to bude o spolupráci vás všech, a bude to "boj"
je potřeba se mít od čeho odrazit, jak fungovala předtím?
nebo vždycky takhle nějak a je to jen vystupňovaná situace? asistent v jejím případě takto od oka vidím jako nesmysl, fungoval by jako služka
normální období vzdoru. Vyroste z toho. Vztekání neřešit, netrestat, furt se k ní chovat s láskou, i když to občas je strašně těžké, s těma různýma věcma jí pomoct. Podat plyšáka apod. Ale když tě obejde a něco si vezme za tvými záday, tak to je velký špatný. Okamžitě sebrat, nebo pak až na to přijdeš, prostě zákaz pro příště. Tak nanuky holt doma mít nebudete vůbec, aby si je nemohla brát, když se jí zlíbí.
Jak poznám, jestli jsem selhala já nebo je to má diagnózu? Někdo tvrdí, že je to normální, jiný že to není v pořádku ani trochu. Nevyznám se už ani sama v sobě, ani v ní.