Hysterie na návštěvách u tříletého dítěte. Máte zkušenost?

@zu_zana Máte možnost se někdy rozdělit?

Je toho na nej moc. Zkusila bych ho pripravovat predem, ze jdeme na navstevu, kdo tam bude, co se bude dit. Nema rad treba nejake zakusky, co bys vzala s sebou, a dali byste si to tam nebo ze by vzal oblibenou hracku? Nesel by radsi jen na zahradu a jezdil na kole, misto dovnitr? Zkusila bych mu to nejak zprijemnit. Nebo ho nechat o neco dyl v aute a dat tam chuvicku? Nevadi mu ostatni dospeli? Neni tam moc lidi? Syn mel hysterie z jednoho naseho kamarada, ktery mel vousy, a vzdy kdyz jsme prijeli k nim, tak si na to vzpomnel a zacal brecet.

A není třeba rozespalý z auta? Naše děti tohle dělají, když jsou unavené. 🤔 Nebo mu něco vadí, bavíte se o tom třeba druhý den v klidu?

@zu_zana nevím jak bych poradila, ale hysterické scény moc dobře známe. 🙈 Většinou teda při odchodu. Zkoušela jsem všechno možný - připravovat na odchod, mluvit o tom ještě doma, když scéna pokračovala ještě dlouho i doma, tak ze zoufalisti i dát na zadek, úplně bez výsledku. U některých lidí to bylo tak šílené, že jsme k nim na čas přestali chodit. Nějak to odeznělo, bylo to všechno lepší a teď se nám v lednu narodilo miminko a co už vyžaduje více pozornosti, tak starší to začala dělat znovu a v ještě větší míře. Teď jsme měli u nás na zahradě oslavu a ona to tam proválela na zemi kvůli každé prkotině, pak už byla úplně mimo a musela jsem se omluvit a jít s ní domů. U nás je to teďka období vzdoru v kombinaci s přetlakem emocí. Řekla bych, že je toho na ní prostě moc a dělá teď neskutečnou scénu fakt kvůli každé hovadině nebo kvůli každému vyslovnému ne. Nezměnilo se u vás něco? Nemá nějaké jiné psychické vypětí? Já se prostě snažím být klidná, během scény si jí nevšímám a když se pak trošku uklidní, tak jí jdu obejmout, uklidnit a vysvětlit, že takhle to nejde. Připravovat jí na to, co se bude dít a když i tak scénu ztropí, tak jí prostě popadnu a jdeme. Když je to už moc, tak holt popadnu řvoucí dítě a odcházíme předčasně. 🤷

A když se sejdete s kamarádkama v herničce, je to taky problém? Tohle je totiž zvláštní - zdá se, že mu nevadí děti/lidi ale něco, co se děje specificky na návštěvách... třeba sezení u stolu (syn nesnášel rodinné večeře - sám nejedl a navíc se dospelý bavili spolu a nevěnovali se jemu)? Nebo půjčování cizích hraček/půjčování svých hraček?
Jak dobře mluví/rozumí? Šlo by se s ním dohodnout na tom, že se konkrétní obvyklá věc nestane? (třeba jako že si s ním půjdeš u kamarádky hrát do pokoje a nepošleš ho tam samotného? nebo něco takového?)

Mladšímu synovi budou příští týden 3 a tohle věrně znám🙈Herna dobrý, hřiště dobrý. Jemu nevadí děti, s těma se domluví, řekne, co chce, nechce ( mluví teda už úplně plynule), po nějaký chvíli si s nima třeba i prohraje. On má teda většinou v zádech staršího bráchu🤷Ale prostě nesnáší cizí dospělý, ještě horší je, když jsou mužského pohlaví a nedej bože, když na něj někdo z nich promluví, to obvykle padne na zem, jak dlouhej, tak širokej a řve. Já to řeším tak, že když vím, že budou lidi, u kterých bude takhle reagovat, tak mu předem řeknu, že když bude potřebovat, jsem tady a může být u mě. Zvládá dvě moje kamarádky, se kterýma se vídáme často, to je dobrý. Jejich manžely zatím ne:D Babičky a děda úplně v pohodě, tam je i přes noc. A pak máme takovou partu asi 10-15 kamarádů, které občas vídáme a tam se začíná pomalu otrkavat, ale nesměj na něj přímo mluvit, to je řev a pád. Už mu ale nevadí, že jsou třeba u nás na zahradě nebo my někde s nima:D Nicméně, já ho prostě nechám se na mě nalepit a schovat se ke mě, ví, že u mě může být, jak dlouho chce, že mě to nedráždí a nezlobím se na něj. Prostě ho chovat, tulim, hladím, on má dřevěnou hlavu u mě v podpaždí:D Ale nepláče. Většinou se po nějakém čase rozkoukat a jde za dětma. Někdy je to půlhodina, někdy hodina. Pak s ním třeba jdu, kam se chce podívat a pak už obvykle muži bez problémů jít za ostatníma. Kdybych mu ale tohle neposkytla, bude řvát celou dobu na zemi v předsíni. Zkus, třeba to pomůže, třeba vůbec🤷Držím palce a přeji pevné nervy💪

Tak já mám tuhle zkušenost sama sebou a měla jsem to naprosto stejně, jako popisuje @terka_37 .
Děti mi nevadily, ve školce dobrý, učitelky na mě radši moc nemluvily 😀, ale dospěli - katastrofa. Nejhorší pro mě byli chlapi a běda, když na mě promluvili. Nevím, jestli to byla nějaká forma fobie, či co, ale dodnes se mi vybaví ta hrozná úzkost, kterou jsem přitom prožívala. Jediný bezpečí jsem cítila u jednoho z rodičů, nebo prostě odejít. Odeznělo to nějak samo při nástupu do školy.

Syn uz je dost velky na to, abyste si dokazali rict, proc to dela. Co ti rekne, kdyz se zeptas? A neni nepomohlo by ho proste mit chvili u sebe, byt a nim, aby citil bezpeci, pokud se neceho boji?
Asi bych resila i tvuj pocit studu, protoze kdyz se budes v takovych situacich stydet, budes to chtit co nejrychleji vyresit, ale takove situace nekdy potrebuji cas. A ty jako rodic to nepotrebujes syna odnaucit, ty potrebujes vyresit jeho problem a prijit na to, co byste mohli delat proto, aby mu bylo dobre - tj. nejit proti synovi, ale s nim hledat reseni.