Dcera si drbe, trhá nehty .... Co s tím?
Ahoj, vůbec nevím co s tím...
Začalo to tak, že babička naší holce (4roky) nalakovala nehty. Já si nelakuju, babička ano a tak to samozřejmě chtěla a babička vyhověla. Jenže ještě ten den si ten lak sundala. Bylo to ok. Pak si jí babička vzala opět přes noc a malá ráno opět přišla s nalakovanými nehty. Opět si to sedřela. Jenže nastal problém, neskončila jen u laku. Začala si drbat nehty. Trvá to už dva měsíce a nebudu lhát, jsem vzteky bez sebe. Nehty má odebrané až to není hezké, až na lůžka, úplně roztřepené to co tam zůstalo... A jede dál, den co den.
Tchýni jsem za to sarkasticky poděkovala, neb jsem jí po prvním nalakování řekla ať to už nedělá. Řekla mi co se rozčiluju, že ty nehty snad dorostou ne... Ale že se z toho stal zlozvyk, na který i ona začala už nadávat, to je asi v pořádku. Aby toho ale nebylo málo, koupila jí dětský lak který si patlá na ty svoji miniaturní okousané nehty. Takže jsem jí to sebrala. Samozřejmě řev. A teď k věci... Milionkrát za den na to upozorňuju, že to nemá dělat. Že si tím může ublížit. Že jí to bude bolet. Zajdu do kuchyně po 3min přijdu a opět vidím ty její ruce v akci. Jsem z toho už tak naštvaná a někdy i vzteklá. Neskutečně mě to mrzí, jenže já nevím. Zkusila jsem jí zalepit prsy náplastí, když prostě nespolupracuje. A než jsem zalepila jednu ruku tak tu druhou si sundala otřením o oblečení. Přijdu si jak u blbých 😶😶😶 neskutečně ale neskutečně mě to štve. Máte někdo zkušenosti? Co s tím... Mě to mrzí. Nevadilo by mi kdyby si lakovala nehty. Dělají to i ostatní děti na hřišti, kolikrát si to lakují na vzájem. Malují se, voní... Ale to že v ní vypukl takový zlozvyk tak to teda se mi fakt příčí
@miryp a poradis neco konkretniho, jak muze dite ty emoce bezpecne poustet ven? Cim to nahradit? Protoze mam tohle taky doma, dceri budou na podzim ctyri a nehty si nici neskutecne. Zkousela jsem ji nabidnout neco jineho na doubani a otrhavani, ale moc to nefunguje. U nas je to urcite taky emocni/stresove, dokonce mi jednou rekla “pomaha mi to zustat v klidu” - coz mi na jeji vek přijde ohromne, ze si to je schopna takto uvedomit a sdelit. Ale bohuzel prave nevim, co bych ji mohla nabidnout jako bezpecnejsi kompenzaci… ja to mela cele detstvi, taky jsem se doubala, kdyz jsem byla nervozni nebo zamyslena, ale me jen okrikovali a neresili spoustece, takze to bylo uplne k nicemu a prekonala jsem to az v dospelosti.
A jeste pro zakladatelku, chapu ze te stve, ze to zacalo tim nalakovanim nehtu, ale to uz nema cenu resit - jednak to nevratis a jednak ten zlozvyk se mohl rozvinout klidne i bez toho, to uz nezjistis…
@mysh_me my to nemuseli řešit v tak nízkém věku, takže asi úplně nedokážu poradit, co u tak malého dítěte bude to nej. Ale tipuji, že vést ji k otevřené komunikaci se vám jednou v dobrém vrátí. Existují pohádky o emocích, společenské hry a v tomto věku bych klidně sáhla i po kartách s emocemi, které se používají u dětí s PAS.
Dcera začala mít problém opravdu až v té první třídě a u nás to bylo hlavně o tom si uvědomit, že ty emoce jsou v pořádku, že na ně má právo a že tu není nikdo, kdo by se za ně zlobil. Ba naopak, že je vítáno, aby je pouštěla ven. Koupili jsme knihu pohádek o emocích, koupili jsme i společenskou hru, kde se učila otevřeně komunikovat. A vlastně to, že může tu emoci popsat nahlas a že je jí přiznané právo tu emoci mít, že to nikdo nezpochybňuje a nezakazuje, jí většinou stačí. Občas si k tomu popláče, to pak stačí ujištění, že je to v pořádku a že tu pro ni jsme. No a párkrát za rok přijde vztek, kdy má potřebu ho nějak vyventilovat, že jí nestačí pouze říct, že ho cítí a proč. A tam se jí nejvíc zamlouvá rozcupovat papír na mikrokousky, které pohazuje po obýváku a u toho nadává. Nabízeli jsme i možnost vykřičet se někde venku na vyvýšeném místě, boxovat do polštáře, nebo to propojit s nějakou fyzickou sportovní aktivitou, ale nejvíce ji sedí ten rozcupovaný papír, který znehodnotila...
Napíšu vlastní zkušenost..
Já si takhle loupala nehty asi od osmi let. Zpětně si uvědomuju, že to bylo v době, kdy se na mě kladly vyšší nároky ve škole a i rodiče na mě tlačili, abych se pilně učila a já se začala bát, že je zklamu. Vydrželo mi to až na vysokou, postupně jsem se to vědomě odnaučila, ale když jsem ve stresu, tak dál loupu a koušu. Nic mě nepřimělo toho nechat úplně. Chodím na manikúru, tak kvůli té se držím, ale když nemůžu nehty, tak aspoň kůži kolem nich.
Dcera s tím také začala asi ve čtyřech letech. Po měsících upozorňování a plácání a všeho možného nedošlo k žádné změně. A pak najednou jsem si všimla, že už to nedělá a hrdě mi oznamovala, že už si nehty neloupe. Na mou otázku proč, odpověděla jen, že je to ošklivý. Takže si myslím, že to ode mě okoukala a pak jí to samo přešlo.
Jinak z vlastní zkušenosti vím, že ani ta bolest, kdy si to zatrhneš do krve, tě nepřiměje toho nechat. Podle mě je to výraz určité nervozity, strachu, nejistoty. Pokud ne a v Tvém případě je to jen jakási záliba spojená s tím lakováním, tak to věřím, že dceru brzy přejde a velkou pozornost bych tomu nevěnovala.
A je to opravdu jen zlozvyk? Není to v tuto chvíli již důsledek stresu? Pracujete spolu na vyjadřování emocí? Naše dcera měla sklony k drápání obličeje, následně k trhání nehtů. Byl to důsledek stresu z doby covidí a ze školy. Odešlo to tím, že jsme spolu o emocích mluvily a hledaly pro ni bezpečný způsob, jak nahromaděné emoce pouštět ven, aniž by to někdo negativně hodnotil. To vědomí, že tu má bezpečné místo, kde může ty emoce pustit, ji fakt uklidnil.