Dcera 2,5 let furt brečí...u všeho. Máte zkušenost, radu...?
Zdravím ženy, jdu si k vám pro radu, názor či zkušenost. Máme dceru 2,5 roku. Je to normální dítě které je hravé, milé ale občas vzteklé. Klasika. Co mě ale začíná trochu trápit je ,, její přecitlivělost " či jak to pojmenovat. Půl roku máme docela solidní období vzdoru, je hodně svá, vzteklá a neskutečně uřvaná. Na to jsem si už zvykla. Jenže problém je, že pomalu brečí kvůli všemu 😟... Když se jde spát, když se vstává, když se jde do krámu, z krámu, když má jíst, když něco neudělám podle jejích představ při hraní, dovádění, když se na ní trochu zvedne hlas protože něco nemá dělat a byla na to xkrát upozorněna. Přijde mi, že tohle je každodenní, někdy i kazdohodinový problém. Člověk jí pomalu nemůže něco říct aniž by hned nezačala šíleně ječet, nemůžu jí pomalu ani nic zakázat a ani nabídnout alternativu, protože prostě nechce. Chápu, že tak nějak tohle všechno je normální a že to prostě k tomuhle věku patří. Co ale mi začíná vadit je to, že chce nosit po bytě a jak to neudělám je problém. Dám příklad. Spí u nás v ložnici, ráno se vzbudí úplně nejmilejší holčička, která se mazlí, říká dobré ráno maminko... Ale jak máme vstát a jít do koupelny, obýváku... Stoupne si na postel a začne řvát že chce odnést. No prostě ne. Máš nožičky. Takže tam stojí, ječí jako ta koza a ani s nehne. Ječí tak moc, že mám pocit že mi rupne hlava. Někdo si řekne a co je za problém jí odnést. No jednou, dvakrát to problém není ale ne že jí pak budu celý den nosit z jedné místnosti do druhé. Což občas fakt chce. Když jí dám do pokojíku, obléknu... A řeknu jdeme se nasnídat.. zasklene se u dveří a mami odnes. A takhle můžeme pokračovat do nekonečna. Opravdu nemám problém jí vzít, pomazlit... Ale tohle už je moc. Manžel na mě začal nadávat, že tyhle její uřvaný stavy jsou díky tomu, že jsem jí jako menší nenechala vyřvat a za všechno jsem jí mazlila, uklidňovala a že teď se nám to vrací. Jsem přece máma, nenechám své dítě řvát a snažím se najít tu nejméně stresující cestu s láskou. Ale dkyz vidím jak teďka ona na všechno reaguje pláčem, foukáním a vztekáním. Říkám si, že asi přece jen trochu má manžel pravdu 😶
Pridavam se do klubu, akorat nase je skoro petileta 🙈 a chlap je stejneho nazoru, ze jsem to zpusobila ja prilisnym mazlenim 🤦♀️
Dcera 5 let tohle dělá občas taky, že je emočně nestabilní. Dříve se dost nepřiměřeně vztekala a teď občas brečí kvůli hovadinám. Ale ona má vývojovou dysfazii, tak jsem myslela, že je to k její dg normální 🤷♀️
Já za prvé oceňuji, že jsi odhodlaná, dítě si opravdu nemůže nic vyvztekat, pak se bude vztekat kvůli všemu, protože si zvykne, pokud by rodič ustoupil. A ten argument, že je to kvůli tomu, žes ji nenechala jako malé miminko vyřvat, je nesmysl. Nikdy jsem své dcery vyřvat nenechala... A ano mívaly období, kdy se více, ale vždy to přešlo, stačilo jen nastavit hranice a být důsledný, neustoupit... chápu, že je to náročné, úplně na palici, ale nic jiného než vydržet neporadím
Ahoj, mě jen napadá, k tomu nošení po bytě, nemůže mít třeba nějaké (růstové?) bolesti nožiček??
📍
Nikdy bych nenechala dítě řvát, protože ho něco bolí, bojí se, nechce být samo (třeba u usínání). Ale že bys jí jen tak ve dne, protože se jí nechce přejít z ložnice do koupelny, musela dělat služku a nosit ji? Tak to už rozmazlování je. Normálně bych hodila ignor, ať si řve. Však co jako? Kde nejsou diváci, není divadlo. 🤷♀️ Ještě bych pronesla něco jako "kdo si vyčistí zoubky, může...nějakou oblíbenou činnost" a ať si přijde klidně za půl hodiny. Ono to nebude věčně. V takových blbinách bych jí neustupovala, to si pak opravdu bude vyřvávat všechno. A jinak ano, jsou děti, které prostě jsou hlasitější a všechno ořvou, to je trochu i o povaze. To ale neznamená, že takové dítě bude moct dělat cokoliv, co si zamane.
Dcera je něco podobného.Věkem se to zlepšilo.Ale jsou dni kdy řve kvůli všemu....Chce to nastavit hranice a vysvětlovat a vysvětlovat.....hodně sil ♥️
Myslim ze tvoje chyba neni v tom, ze ji moc uklidnujes, ale ze hledas cestu nejmensiho odporu, takze ji treba ustoupis, aby nebyl plac, a ona zjistila ze nekdy si placem prosadi svou, tak to zkousi. Nastaveni hranic je o tom, ze ty jsi rodic a ty si pevne stojis za svym - a dite zase ma pravo s temi hranicemi nesouhlasit a byt kvuli tomu treba smutne nebo nastvane. To je v poradku, ale hranice plati. Takze rict, nebudu te nosit, a stat si za tim. Ale zaroven vyjadrit empatii, chapu ze se ti to nelibi, muzu te obejmout kdyz jsi smutna, jsem tady s tebou, ale do koupelny te neponesu. Ona si treba poplace, ale pokud vi ze tvoje rozhodnuti se tim nezmeni, nebude rvat dokud nebude po jejim. Muzes ji zkusit navrhnout zavod, kdo tam bude driv, nebo treba jestli tam chce jit nebo skakat (dat na vyber ze dvou moznosti, ktere jsou pro tebe ok). Ten vyber taky nekdy pomaha, kdyz nechce udelat neco, co ty po ni chces, a je proti proste jen tak z principu - jenom chce nejakou kontrolu, ne abys o vsem rozhodovala ty, tak ji dat na vyber ze dvou moznosti (ktere jsou ale obe to, co ty jsi rozhodla ze se bude delat, nedavat ji moznost vybrat si opak 😀).
To s tim nosenim jsme meli taky kolem toho veku. Já ho nosila, nebxl problém, prostě sem si ho donesla na WC, zoubky jsem čistila v posteli při TV, pak sem ho nakrmila, oblékla a v klidu. Ve třech letech už nosit nechce, zoubky si čistí v koupelně a všechno ostatní dělá tam kde má. Nosit se nechce už ani venku, i když už nachodil hodně. Tak nějak to přešlo.
Já teda pokud nemám problém mu jeho žádost splnit, ať už je to jakákoliv blbost, tak to udělám. A pokud nemohu, tak mu to vysvětlím, proč to nejde. Docela to funguje. Ale projevilo se to fakr sž od těch 3 let.
Naprosto souhlasim s @prejeta_zaba. Tohle urcite nesouvisi s tim, zes ji nenechala vyrvat. Nechat brecet samotny miminko, ktery chce jen pri usnuti mamu, to je prece hrozny. Ale tohle vyvztekavani si nesmyslu, jen aby bylo po jejim, je uplne jiny typ rvani, proste jen zkousi, kde jsou hranice, co si muze dovolit. "Nemuzu ji pomalu ani nic zakazat...", prave ze muzes a melas bys, jinak je dost mozny, ze se toto chovani bude stupnovat. U nas jsou taky sceny na dennim poradku, stejny vek. Hysterak, ze nejde jist (pritom ji strasne rad a jist chce, nakonec i vse sni a jeste chce pridat), hysterak, ze nechce ven, domu atd. Kdyz je ve vztekaci nalade, tak se rozerve i kdyz mu treba reknu, jestli mi zapne kavovar a udela kaficko. Obvykle se na to tesi, ale nekdy se sekne a rve, ze ne. Tak v klidu reknu, ze nevadi, ze si ho udelam sama. Samozrejme hysterak, ze to udela on. Jakmile ho k tomu pustim, rev, ze ne, takze babo rad 😀. Ale prosit na kolenou ho nebudu, moznost mu dam, zeptam se ho treba dvakrat, nechce, zapinam sama. Coz samozrejme zpusobi mega hysterak 😀. Necham ho chvili brecet a pak se ho pokusim zaujmout nejakou jinou cinnosti a pozdeji prip. vysvetlit, proc se to takto stalo. Jindy mi tu napr. hazi plastovy ovoce po celym byte, parkrat ho upozornim, ze je potreba to uklidit, jinak si s tim hrat nebude, ma ze me srandu, ok, posbiram sama a uklidim do skrine a hrat si s tim priste nebude = hysterak. Taky to pokazdy nezvladnu se stoickym klidem a kdyz ze hysterak uz 10. ten den, tak na nej rvu jak furie, ale deti nejaky hranice potrebuji, nejde to tak, aby jim clovek delal otroka. Samozrejme si nemyslim, ze bude dite fungovat jak vojak, ale proste co je moc, to je moc.
Tady se připíchnu, jestli někdo něco poradí. Mám 3-leťačku a ty její výbušné stavy, řvaní atd. jsou občas dost výživný. Sice je to jen párkrát do měsíce, ale moje nervy....