Chci-nechci. Poradíte, prosím?

@moniquekutcher ignorace v případě záchvatů a nepovolit, čili nechce jít ven - ok ať si hraje doma, chce jít ven - ok tak připravým věci a jdeme ...když si to rozmyslí na poslední chvíli tak se zeptat s ledovým klidem jestli si tedy je jistý a když řekne, že ano tak potom teda vše vybalit a být doma a dál ignorovat pokud si to opět rozmyslí a bude chtít jít ven a hlavně být důsledná a nepovolovat! Zkouší prostě, co si může dovolit a co vydržíte.... 😉

@hasara33 to ze by mu člověk dal první poslední je obrazně myšleno. Jde mi o to, že nevím, jak v této situaci zareagovat. Něco chce, člověk nemá problém mu to poskytnout a vzápětí to nechce? Ok souhlasim nechces, budeme delat neco jineho bum zachvat on to chce a potřebuje 🤦‍♀️

@moniquekutcher něco podobného mi dělala dcera. Vybrala si ke svačině jogurt,já ho rozdělala a řekla,že ho nechce. Když byl rozdělaný třetí,tak říkám buď si jeden vezmeš nebo to sní brácha. Nechtěla,tak to snědl syn a od té doby raději sonduje a ochutnává od bráchy 😂 je to slabý odvar,ale princip by měl být stejný.
Jinak jak píší holky,prostě nepovolit a hlavně manžel musí držet s tebou. Přítel šel také cestou nejmenšího odporu,ale pak uznal,že to tak nejde do nekonečna. Když jeden z nás něco řekne,tak druhý ho prostě podrží

@miba10 no syn nemá žádné sourozence 😔. Takže když chce a vzápětí nechce a pak chce? Tak? 😂 hlavně kdyby prostě vnímal, ze mu člověk něco nabízí 😔. Je to tak se vším. Ptáme se, co chceš na svačinu, nabízíme různé jídlo a on odpoví, ja bych chtěl pohádku 🤨🤔

@hasara33 koukám, jsem odpověděla vám místo mamce nad Vami.
My se ptáme jestli určitě chce být doma. Ze může jit na kolo, autíčko, pěškem na značky turistické. Nene, zustanu doma mamko,. Ok tak budeme doma. Někdy dobrý, ale.v 95% záchvat 🤷‍♀️

@moniquekutcher Dcera mi jeden čas dělala to samé. Nakonec jsem jí dávala na výběr jen v některých případech a pokud už si mohla vybrat, tak platilo, co vybrala. Vybrala si ke svačině jogurt, tak dostala jogurt a hotovo. Žádné, že najednou chci chleba se sýrem, tak ho dostane. Jeli jsme zásadu, že první slovo platí.

Období vzdoru, máme taky. Jediné, co funguje u nás, je nediskutovat. Jak začneme diskutovat a nabízet možnosti, je konec. Jak už je napsáno výše, důsledně trvat na svém.

@hanih no zkusíme prvni slovo plati, druhy.. to by se mu mohlo aj libit 😂. Děkuji Vám všem za rady

@mamikry kéžby alespoň diskutoval, ale ani to ne. Mluvi hezky, ale domluvit se s ním nejde 🙏

@moniquekutcher v pohodě, to se stane 😁 právě proto říkám, že když se zeptáte a on chce přesto zůstat doma tak potom nepovolit v případě, že si to opět rozmyslí - "chtěl si být doma tak doma budeme, tečka"....když přijde záchvat tak se snažit to ignorovat i když chápu, že to není snadné nicméně je to opravdu ta nejlepší taktika 😉

@hasara33 zkusíme, ale právě nechceme být celé dny zavření doma. Ja tedy ne. Chodi do školky, ale ted je uz 3 tyden doma a hruza hruz s nim už 😂. Chodim do prace a pak chci s nim ven.. no a zbytek znate uz 🙏

@moniquekutcher Zdá se mi to, že s tebou synek pěkně cvičí. Já bych zkusila nastavit hranice a asi bych se ho na všechno neptala. Myslím, že se doma nudí z nudy zkouší, co vydržíš.

@moniquekutcher u nás se řekne, že se jde a prostě se jde. Jednoho krásného dne mi došla trpělivost s tímto typem vztekání a konec diskuze. Čím více mají na výběr tím je to někdy horší. Mám deti necelé 2 a 3 roky.

Syn s Tebou cvičí. Neumí si představit, že by aktivity, program řídily vždy děti. Převezmi zodpovědnost, Ty jsi rodič, nedávej mu ve všem na výběr. On si svým chováním o stanovení hranic přímo říká. Dávám dětem na výběr v nedůležitých věcech, barva sukně, rajče nebo okurka, koupat, nebo sprchovat např., ale ven jdeme, když se jim nechce tak aspoň na chvíli se vyvětrat, prože je to zdravé. Ve školce mu taky přece nedávají na výběr, program je daný, protože je vyvážený. Pohyb, tvoření, odpočinek atd. Všechno má svoje místo.

@moniquekutcher Noo-syn vas pekne trenuje. Musi se naucit znat dusledek sveho rozhodnuti-rekl ze se jde,tak se jde. Ve trech a ctvrt uz tomu fakt rozumi. Mam dve deti a mladsi syn je v podobnem veku,takze rozumim cim prochazite, ale tady v takovem pripade plati jen jasne vytyceni hranice.

@moniquekutcher Az rekne, ze chce xyz, tak se zeptej, jestli mu pak nebude lito, ze si nezvolil abc. A pripomen, ze vcera jsi chtel xyz, ale pak sis to rozmyslel a pamatujes, jak ses citil pak? Proste mu pripomenout ty negativni emoce. A kdyz se to zopakuje, v realnem case mu rict - podivej, tohle je proto, ze menis nazor. Citis se ted fajn? Ne? No tak priste to udelame lepe, dobre? A priste pripomenlut viz vyse. Chces tohle? Opravdu? Nebude ti to pak lito? A dokola,, ono to postupne docvakne.
u nas starsi nebyl nerv, ale prilis citlivy a ksyz se nejak rozhodl, casto mu pak bylo lito, ze se nerozhodl jinak. Takze jsme vzdy se ujistili, ze si za rozhodnutim stoji, kdyz chtel neco jineho pak, stacilo uz jen pripomenuti, ze tohle byla jeho volba a priste to muze byt jinak, ale ted he to takto. Tecka.

@moniquekutcher jasné to chápu, tak v tom případě bych prostě šla ať už se mu to líbí nebo ne, jednou řekl, že ven chce tak jakápak copak 😅 ne takhle ono je taky potřeba aby si to dítě zvyklo, že to vždy nebude podle něj a prostě občas se bude muset přizpůsobit 😉

@moniquekutcher tak ho na něco hned ze začátku nalákej(děti, zvířata, voda..) Jinak ty scény jsou normální-období vzdoru(tzv. předpuberta😀)

@moniquekutcher já většinou zkouším jednat na rovinu. Příklad - "mami, chci jít ven. Dobře jdeme." Všechno nachystám, hysterak že nikam nejde. V tuhle chvíli bych to akceptovala a ukázala mu že mám taky svoje potřeby který je nutný respektovat. Takže něco jako "ok, rozmyslel sis to, respektuju to. Ted ale zůstaneme chvíli do oběda doma, protože je pro mě těžký pořád měnit plány. Můžeme se pak domluvit jestli půjdeme ven odpoledne". A pak už bych na tom trvala. Hysterak nehysterak. On totiž samozřejmě zkouší kam může zajít. Což není nic negativního, naopak. Je to součást sociálního učení - učí se, že ostatní jeho potřeby respektujou - a taky se učí, že je potřeba respektovat zpět. Takže tak. S tříletym už se dá mluvit. Myslím, že se to brzo poddá. Já řešila podobné s dcerou. Teď, když se mi něco nehodi nebo nechce dělat, tak se dohodneme (většinou) na tom co vyhovuje oběma a ona vždycky odpoví tím svým "no tak jo" . :D tak good luck. 🙂

@moniquekutcher ale on si to přece vydobil....udela scénu a ty změní plán.... Je to úplně normální projev-zkouší co si může dovolit. A evidentně celkem hodně. Taky nejsem žádný despota, děti si můžou vybírat, ale zcela plánovaně. Když si vyberou, tak to tak je. A jsou věci ve kterých žádnou volbu nemají-například bezpečnost-helmy, přecházení za ruku..... Dítě potřebuje celkem jasné daně hranice, pak bude klid. Prošla jsem si u starší dcery přesně tím samým 😀. Teď je starší a přesně ví, kdy může diskutovat, vyjednávat a rozhodovat, a kdy ne a nechat to být. Mladší už taky zkouší, ale mnohem méně, protože už tak trošku víme co a jak.

A ptáš se ho, proč si to rozmyslel, proč tohle dělá? Co by v tu chvíli vlastně chtěl? Co na to odpoví? Nepřijde mi dobré, že se vlastně jede jen podle něj. Myslím tím, že nechce jít ven, chce si hrát doma, ok, tak jste doma. Chce jít ven, tak hned jdete ven. Bereš v tu chvíli v potaz, co chceš ty a proč? Zkusila bych mu vysvětlit co chci já, zeptala se, co chce on a pak je potřeba se nějak domluvit k oboustranné spokojenosti.

To, že si budeš trvat na plánu (třeba jde se ven) neznamená, že jsi hyenni matka. Ty jsi především rodič a tudíž i autorita. Rozhodně si nemyslím, že by děti měly být v rozhodování rovnocenným partnerem. Takže pokud je plán jít ven, dala bych synovi na výběr třeba mezi dětským hřištěm a lesem. Ale ne mezi tím, jestli tedy ven půjdeme nebo nepůjdeme. A ano, ustupujes mu a on nemá hranice, tak zkouší, co si může dovolit. Je to přirozené.

Mám tedy teprve 2.5 letého, takže s vaším chlapečkem to bude možná ještě trochu jinak, ale zdá se mi, že takhle malé děti ještě nezvládají tu rozhodovací zodpovědnost a pokud ji mají, jsou z toho akorát zmatené a nezvládají přemíru emocí - hodí hysterák. Podle mě jsou mnohem spokojenější, když mají nastavené, že o "velkých" věcech jako jít/nejít ven prostě rozhodne rodič a nijak o tom nediskutuje a je nechá rozhodovat o "menších" věcech, jako jestli si vezme odrážedlo nebo koloběžku nebo jestli půjdem na hřiště v lese nebo na sídlišti. Mě to takhle většinou vychází a syn spolupracuje, problém bývá spíš když si já sama nejsem jistá, jestli se mi chce jít ven nebo když máme někde být na čas a nestíháme. Nejistotu a stres vycítí a nasaje spolehlivě.

Syn ti to dělá, protože ty sama nevíš co chceš. Tolikrát měnit záměr? Jdeme, nejdeme, jdeme, nejdeme.. ci to jako je? To děcko je zmatené jak lesní včelka! Už to tu zaznělo - vyber si a podle výběru se zachovej. Nesvadela bych to na nějaké období vzdoru, je to jen špatná komunikace s batoletem

Mame to same a u tehle situace razne reknu ne.Priklad- ptam se ho,chces zmrzlinu? On ne,jedem pryc, a pak rekne ze chce zmrzlinu! Samozrejme pak zacne natahovat atd. Tak to uz ma smulu a razne mu reknu,ze proste ne,ze jsem se ho ptala,ze ji nechtel a ze tohle delat nebude,ze bud rekne ano chci,nebo ne nechci.konec diskuse.zabira u nas.Ted uz to nezkousi! Byt razna pomaha.

Neptejte se co chce a nechce.vymejsli si a sam asi nevi co chce.a neustupujte.deti maji rady rad.nejdriv to asi obreci ze neni vzdy po jeho ale pak mu bude lip...pokud ustoupite nebude vedet co znamena co rikate,nebude to mit zadnou vahu...nejde o to dite za kazdou cenu nutit do toho co chcete vy ale v rozumne mire volit program aby ho to bavilo a moc bych proste nediskutovala o tom co mu zrovna prelitlo pres nos.nazor 3l ditete nema moc smysl myslim...

@jade85 naprosty souhlas!

U nás to samé, syn má dva roky, zatím teda moc nemluví. Nicméně tyto záchvaty jsou u nás na denním pořádku. Mám vypozorováno, že je lepší se ho na nic neptat, nedat mu na výběr. Pokud jdeme nějakou cestou a on jde krok přede mnou, načež řeknu nepůjdeme tudy, tak začne vyvádět, že chce jít kudy jde on. Dobrá jdu za ním, po dvou krocích ale začně vztek, že chce jít tou druhou cestou. Otočíme se a zase ujde dva kroky a řve, že chce jít na druhou stranu. Bohužel když k tomuto dojde, tak nepomáhá už nic, začne pištět na celé kolo, brečet, slzy jak hrachy a tenhle amok mu vydrží i půl hodiny, někdy i déle. Uklidnit ho nejde ani po dobrém, ani po zlém. Lidi na nás koukají jak na blázna. Dělá mi to i večer, když se ho zeptám, jestli chce pohádku. Vždycky řekne že ne. Já teda knížku nevezmu, tak řve, ať čtu. Začnu číst, řve pohádku ne. Zavřu knihu, pohádku chce. Sama jsem z toho taky na nervy. Jak říkám, u nás částečně zabírá nedat mu na výběr.