Alternativní řešení záchvatů vzteku. Víte o něčem?
Potřebovala bych radu. Zkoušela jste některá řešit záchvaty vzteku u dítěte nějakou 'alternativní' cestou?
Syn (4r) chytá opravdu kvalitní hysteráky, oproti dětem v okolí fakt hodně. Šílené scény, kdy vříská (když stojím moc blízko, klidně mi zvoní dalších 30m v uších, on sám je kolikrát úplně ochraptělý), trvá to fakt dlouho, X krát za den. Je jedno, jestli je najedeny, dobře vyspaný, měl dostatek pozornosti, nebyl ve školce atd atd. Prostě jakoby to v sobě měl a musí to že sebe dostat. Je na něm vidět, že sám je v těch emocích úplně ztracený. Jedeme respektujicí výchovu, vyzkoušeli jsme toho dost, věnujeme se mu (má sice mladší ségru, ale má náš i v určité chvíle sám pro sebe), dodržuje zásady z Aha rodičovství o sourozencich, doma skoro nekřičime, uznáváme emoce, zdůrazňujeme že je pro nás důležitý, mazlíček atd atd. Zároveň má i hranice, a i prostor pro vlastní názor. Jinak je fakt chytrý, umí být empatický, šikovný. A vím, že v jeho věku je to do určité míry normální, ani nečekám, že budu mít dítě, co se nikdy nevzteká. Ale u něj je to dost extrém. A upřímně, s manželem už nás to dost vyčerpává, je mi docela lito mladší dcery..
Nehledám úplně rady pro výchovu, spíš mě zajímá, jestli jste někdo neřešil tohle pomocí třeba nějaké kineziologie, osteodynamiky, kraniosakrální terapie atd.. klidně i vymítače ďábla 😅 já se v tom moc nevyznám, ani jeden z nás na tohle úplně není. Ale už jsme trošku zoufalí. Přitom si myslíme, že na psychologa to asi není (max tak pro nás- I o tom už jsme uvažovali 😁). Myslím, že i synovi by ulevilo, kdyby ty emoce byly trochu méně intenzivní.
Pokud bych přemýšlela v téhle rovině, tak měla jsem dlouhý porod, nečekaně mi vlivem adrenalinu praskla voda a potom to vyvolavali. Už jako malý byl nespavy, budil se i 15x za noc, porad se jen musel nosit. Odstavila jsem ve 20m. Chvili potom začaly záchvaty (což je asi normální ku věku). V jeho 24m se mu narodila sestra, já měla náběh na poporodní depresi. To ty záchvaty značně zintenzivnilo.
@cherie24 a myslíš, že psycholog s takhle malým něco udělá? Já si to neumím úplně představit. Jakoby on jinak ve všem je normální, někdy i lehce napřed.. nemyslím si, že by mu dali nějakou diagnózu nebo tak. Jen ty záchvaty..
A máš vlastní zkušenost? Nepodělila by ses, prosím?
Jak mluví? Jak rozumí?
Jak je na tom se senzorikou? Oči, uši se dají změřit, ale třeba rovnováha? snášení různých struktur oblečení, povrchů a podobně?
Asi na to částečně odpovídáš o příspěvěk víše - přijde ti to v normě. Přesto bych možná zkusila nějakého ergoterapeuta, co dělá buď smyslovou integraci, nebo neurovývojovou terapii. Minimálně by mohli pomoct synovi vztek "pustit" i jinými "cestami" než jen přes hlasivky, které tím musí taky slušně trpět... (Jinak já mám "dítě s diagnozou"... u nich je špatné zvládání emocí normál... ale zrovna ta ergoterapi dost pomohla i v tomhle.)
Psycholog vůbec nemusí dávat diagnózy. Ani léky doporučovat. U předškolních dětí se ani diagnózy nedávají. Respektive řeknou, že nejspíš jo nebo ne, ale pokud to není těžká forma, čeká se až do školního věku. My jsme prvně navštívili středisko výchovné péče. Už v jejich 3 letech. To bylo opravdu jen povídání a rady, jak postupovat a jak to trénovat. Říkala nám tam, že stejně jako některé děti musejí trénovat logopedii, tak jiné musejí trénovat emoce. A od 4 let už chodíme k psychologovi 2x ročně. Probíhá to tak, že malá si tam hraje, on jí sleduje a ptá se mě na problémy, pak spousty věcí kolem jako - jak to vznikne ta scéna, jak na to my reagujeme, co tomu předchází, jak se cítíme u těch scén, jak to vnímá ona a podobně. Pak nás už směřuje, co a jak. 🙂 Já jsem toho popravdě načetla a neposlouchala hodně. Aha rodičovství taky. Webináře, zkoušeli jsme všechno, teorie typů, nevýchova. Nic platný. Jediný psycholog nám dal rady, které na ní fungují.
Ach, jak tohle znám...Syn 5 let a asi od tří let mýval šílené záchvaty a hlavně když se to spustilo nešlo to nijak zastavit a on se prostě cyklil...když jsme mu ustoupili hned si našel jiný problém a pokračoval ve scéně. Určitě ve výchově nedovoluje mě vše, má své hranice, ví co může a kam už ne. V kolektivu se chová úplně jinak, chápala jsem, že někdy dojde ze školky a musí upustit, ale občas to byli extrémy. Ve 4,5 letech jsme vyhledali pomoc psychologa, nic konstruktivního jsem se nedozvěděla a chtěla pracovat primárně s námi, protože problém jsme pro syna my svým přístupem. Tak jsem tuto spolupráci odmítla já, protože jsem nechtěla řešit svůj vztah a výchovu rodičů. Nicméně musím říct, že syn se emocionálně za posledního půl roku hodně zklidnil, vzteklý je teda pořád, ale už to nejsou takové histeraky...teď třeba dělá to, že řekne, že jsme ho naštvali, odejde si do pokoje, zavře se tam, zpracuje si to a buď dojde za chvíli zpět a pokračujeme v činnosti před nebo jdu za ním a bavíme se o tom spolu.
Takže bych ještě chvíli počkala a zkusila si najít nějakou cestu, jak to s ním zvládnout doma...určitě bude líp
Psycholog pro tebe. Potrebujes si vsecko zpracovat a vyklidnit se. To dite to jen odrazi. Resila jsem hysteraky u dcery kolem jejich 9 let. Nakonec jsem si ja vylecila svou depresi (rok az dva psychiatr a psycholog) a dcera se pak take zklidnila.
Rady ohledně výchovy ti dávat nebudu, záchvaty vzteku u holek dobře znám. S tou první jsem ani "v tom období" nechodila ven, ale ta má neurovyvojovou poruchu.
Kamarádka několikrát se synem navštívila psychoterapeuta, ale ten moc nepomohl, naopak to bylo ještě horší. Pak našla na internetu paní, která míchá na míru bachovy esence, tak si taky nechala pro syna namíchat. Efekt to mělo, přestal mít ty hrozné záchvaty vzteku.
Pobavil me vycet metod a praktik, jak z ucebnice rodicovstvi 😀 Nebudu davat do placu svoje nazory, nebo dokonce rady, ale jen vlastni zkusenost. Mam doma dva produkty respektujici vychovy ve veku 10 a 11 let, obe holky, 1,5 roku od sebe. Jedna je andel, nejhodnejsi dite na svete a druha je antikrist, co mi (s nadsazkou) nici zivot kazdy den😀 A moje resume - zadny vychovny pristup neni pro kazdeho. Nektere deti naopak potrebuji tvrdsi rezim, bez diskuzi a vysvetlovani.
Jako bys psala o nás. Ve všech ohledech, i o tom přístupu. Chtěla jsem založit úplně stejnou diskuzi. Ja o tom dost často přemýšlím. Nás syn mívá ty záchvaty vzteku v 99% případu když není po jeho. Když jsme doma tak mu většinou vyjdu vstříc aby byl klid, samozřejmě ale ne vždy, záleží o co se jedna. Ale problem nastává venku mimo nás domov, s jinými lidmi a dětmi kteří mu vstříc nevyjdou, napr. on chce jít na hřišti na skluzavky první - doma bych ho pustila a nebyl by problem ale venku ho proste někdo predbehne a je průšvih, scena, řev. Takze ho zkouším doma trénovat a neustupovat mu tak často. Příklad-nechtěl si doma sám při odchodu ven obout boty, vždy chtěl ať je obuju ja. Ja v zájmu toho abych to urychlila je obula a šlo se. Ale jak jsem tak o tom všem premyslela došlo mi ze tímto svým přístupem mu neusnadnuju ten střet s okolním světem. Tak jsem mu jednou ty boty neobula a nechala ho tam proste půl hodiny brecet dokud si je neobul a od te doby s tímto není problem, ja ho vždy chválim ze jsem rada ze se nevzteka a venku když jde do vzteku ze něco není po jeho tak mu chytnu obě ruce a říkám mu-co jsme říkali o tom vztekani. Zda se mi ze to začíná chápat. Plus mu dávám rybí tuk v zele gumidcich, to jsem někde vycetla ze to pomáhá na zklidnění te nervové soustavy u děti.
Zeptam se z uplne jineho smeru - kolik ma pohybu? Prostredni dcera byla (je) deeeesny vzteklous, ted uz je velka (8) a vi, ze na ni prichazi zlost a nasla si, ze ji pomaha pohyb, takze kdyz ji nastvu, tak to ze sebe doslova vykopava nez pokracujeme v interakci. Samozrejme ne do me, stoji na miste a kope do vzduchu 😅 neprijemne je, ze to vydrzi treba 20 minut, ale je to rozhodne mene intenzivni, nez kdyby 20 minut vriskala (takze napr. musi jit cist, coz se ji nechce, tak si zakope, vyklidni, vydechne a jdeme na cteni).
To uz je kdyz nastane "situace", obcas sama rekne, ze se citi pretlakovane a jde behat kolem baraku... Pak snasi i neprijemne situace (povinnosti) dobre, kdyz se obe zapomeneme a ma poklidny program (hrajeme si, maluje si...), tak je mnohem vybusnejsi
určitě bych zkusila kineziologii, my byli teda s jiným problémem, ale zjistilo se, že synovi problémy si nesou i genový kód - přenaší se z generace na generaci - takže je potřeba ho odpoutat , vyčistit.
Kinezologie né vždy zabere hned, někdy je potřeba více sezení. I já jako dítě jsem na ní chodila - vždy jsme se cítila tak jako lehčí, jako obláček když jsem šli od kinezioložky.
@saralinda Poděbrady okr Nymburk, ale vím, že dělají i něco online. p.Bauer jde více do hloubky.
Zavolej si 😉
https://www.cestanadeje.cz/
Dětský psycholog. Alternativní to asi není, ale efektivní ano. 😃 Nedá se říct, že by na záchvat nedošlo nikdy, bohužel 😆 ale je to podstatně méně a v menší intenzitě.