Necháváte malé děti zápasit mezi sebou o hračky?
Dnes jsme byli v herničce a překvapila mě jedna holka, že její syn bral mému synovi (oba 12-18 měsíců) hračku. Jen koukala, tak jsem (s citem) zasáhla. Klučíkovi vysvětlila, že syn to měl první, a nabídla podobnou jinou hračku. Ale holka byla nějak dotčená, že si to snad vyřeší děti spolu. Pak můj syn naopak bral něco jejímu, vyskočila jsem, zasáhla a opět byla dotčená, že si můžou hrát spolu (děcka ječely a oba v drápech jedno auto, na kooperaci to nevypadalo - ani na to nemaj věk). Přiznám se, že ji chápu, a přesto mi to nedá a zasahuju. Jak vy?
Nechala jsem dite at si to vyrika s vrstevnikem, kteryho ale zna a uz jim byli skoro 2,5- 3 roky. Do ty doby to proste nechapali, co presne je spravne atd. Takze ja taky zasahovala v tomhle veku, jinak by se ty decka sezrali
Mne prijde, ze v tomhle veku si deti hlavne jeste nic nevyrikaji. Jak pise @kajalka, tady tyhle socialni interakce jsou ziskana dovednost a ze ten rok a pul nemely kde se to naucit. Takze ja urcite zasahovala, ted v pozdejsim veku (mladsi ma tri) vzdycky vyckavam, co bude, obcas uz si je schopny to vyresit sam, obcas je potreba intervence.
To je pořád dokola ty maminy na hřištích a podobně ... Zasáhneš, špatně. Nezasáhneš dostaneš vynadáno, co si tvoje dítě dovoluje na její. Kdyby tvoje dítko bouchlo jiný, když mu vzalo hračku, což je teda sociální interakce, brala by to tak, že si to vyříkají? Těžko.
u nás teda platí pravidlo, že se nebere hračka druhému z ruky a co je volné, to je k dispozici. Na hřišti dle potřeby zasahuji, kolikrát si to neumí vykomunikovat ani skoro čtyřletý, u 18 měsíčního fakt nějaká komunikace a kooperace nehrozí
@aselluska Když byly dcerce dva roky, poznala jsem jednu maminku, která tuto metodu skutečně razila - dokonce i v tak extrémním případě, kdy začal její čtyřletý syn bez důvodu mydlit do mé (ale i do její) dcery. Dlužno dodat, že i když mi byla maminka jako člověk sympatická, musela jsem utnout kontakt, protože scény jak její synáček nakopává mou - o hlavu menší a o polovinu lehčí - holčičku a je to stroze komentováno slovy "oni si to vyříkají", jsem nedávala. Jinak na to asi není univerzální návod - záleží na situaci, věku dětí apod. Souhlasím ale s většinou zde, že děti 12-18 měsíců si toho ještě moc nevyřeší..
@bayt V mém případě bývá spíše B. obětí zlodějiny, než že by aktivně něco někomu brala. Jak je malá, tak si na ní troufají i holky i kluci v podobném věku (2,5-4 r). V tu chvíli nezasahuji a jen sleduji, co bude dělat. Dost často mě pobaví, jak situaci vyřeší. Buď si jde po svém jinam, nebo, což je super, fakt nekecám, použije lest. Naláká třeba to dítě na něco jiného a jakmile děcko pustí hračku a jde za tím lákadlem, ona to hodí na zem a zvedne si tu svou původní, se kterou odkráčí 🙂 Nebo když ji nechtěla jedna starší holčička pustit na trampolínu, našla si na druhém polokruhu ďouru v síti a tou si tam vlezla. A bylo 🙂 Ale víš, co je zajímavý? Nikdy za mnou ještě neběžela žalovat. Prostě si to zařídí po svém, což mi připadá hrozně srandovní 🙂)
Pokud se náhodou stane, že je ona ten, kdo bere, tak zasahuji vždy, vysvětluji jí, že se to nedělá a donutím ji to vrátit.
@bayt J. je ale trochu jiná, takže si myslím, že tam to bude chtít trochu víc péče. Ale zas není tak mrňavá, tak by nemusela být okrádána až tak často. Myslím ale, že jsi reagovala dobře, dětem se musí vysvětlit, že se to nedělá. A když to neudělá máma, tak to musí udělat rodič "oběti".
@sudylichozrout Ale není to nefér, že jí to necháváš k vyřešení, ale když ona sama něco někomu bere, tak zasáhneš? Taky mám takovou tendenci, ale mám pocit, že to je taková ta slušnost vůči ostatním. A pak se cítím provinile, že primárně bych měla bránit svoje dítě a nemyslet na to, co si kdo pomyslí 😃
T. jsem taky načapala, jak dává cizímu chlapečkovi hračku a zatím mu bere vytoužený předmět 😃
@bayt Já si myslím, že není. Ona ví, že tam jsem, ale skoro si až myslím, že by se jí nelíbilo, kdybych do toho vstupovala. Potřebuje si najít svou cestu, jak bude řešit v životě nějaké složitosti. Budou jí teď v červnu tři, půjde do školky a měla by umět najít řešení problémů, které jsou v jejím věku přirozené. Tedy braní hraček a tak. Naopak jsem přesvědčena, že schopnost improvizace a hledání jiných řešení, než je prostá agrese (čili bouchnutí za sebrání), nebo se odvolávání na jiné autority (čili žalování) typem "já to povím tatínkovi a ten vám vyhlásí válku", je nejlepší možnou. V dospělosti se jí bude hodit, že si umí poradit 🙂 Provinile se neciť, naopak, děláš dobře, že se do toho zas až tak nemícháš.
To, co jsem psala ale fakt platí pouze v případě, že je ona obrána, nebo jí někdo něco provede. V neděli jsem s ní byla v ZOO a tam na jednom hřišťátku je pískoviště. No a ona začala ničit jedné holčičce bábovičky. Tak to jsem u ní byla v cuku letu, dostala čočku a musela se omluvit.
Nezasahuju, dokud nehrozí úraz. Jinak nechávám syna, ať si zkouší reakce okolí na své chování (i cizích maminek). Ke mně se chodí pomazlit, pokud pak potřebuje útěchu. Myslím si, že je zbytečné (možná spíš škodlivé ve smyslu důvěry dítěte vůči rodiči) učit dítě sociálnímu chování (půjčování hraček) ve věku, kdy jeho mozek nemá šanci to pobrat (dřív než 3,5 roku, jak kdo samozřejmě, Izabelle Filliozat píše o 4 letech). Měli jsme i období, kdy jsme se dětským hřištím vyhýbali, většinou pokud na hřišti byly děti mladší než syn.
deti se musi spravnemu chovani naucit,takze ja pozoruji a kdyz se mi synovo chovani nelibi jdu a vysvetlim... takze kdyz bere jinemu hracku, zastavim ho a rikam ze o ni musi poprosit nebo pockat..takze zasahuju at se to ostatnim libi nebo ne...
Malé se snažím vysvětlovat, že z ruky se nebere. Nebo ať zkusí vyměnit za něco jiného. Je jí rok a půl, takže zatím žádné zázraky. Někdy odchází s brekem, ale předpokládám, že to taky pochopí 🙂
Jinak se mi minuly týden stalo, že jsem jí po plavání ohrivala obed, malá šla do herničky, kde si vzala odstrkovadlo a vyjela. Pribehla k ní holcicka (jsou jí cca 2 a pul) a shodila jí z nej. Než jsem stihla zareagovat, byla pryč. A maminka úsměv na tváři a dopijela kaficko se zakuskem. Tohle nechápu...
@pavlina212 Tak s tím nesouhlasím, děti přece vychováváme od malinka, jak se chovat ke všem ve společnosti. Ne, že si řeknu “a jsou mu 4, tak se začne dělit o hračky”. Mozek se vyvíjí neskutečným tempem, vazby v něm se prostě musejí posilovat celou dobu až do dospělosti nehledě na aktuální zralost.
@kajalka Jo, v pohodě, každý normální rodič chce vychovat ze svých dětí slušné lidi. Prostě na to jdu jinak. Věřím, že mnohem víc než vystvětlováním se dítě naučí nápodobou a taky tím, že si věci zkouší.
Setkávám se spíše s opačným přístupem, kdy rodič svoje dítě zbytečně moc peskuje, pokud udělá něco špatně. A to taky není dobré. Zlatý střed, dětem to v klidu vysvětlit, ať jim je rok a půl nebo tři...
@pavlina212 Jak to myslíš s tím narušením důvěry?
Zasahovala jsem jen v případě, že šlo o násilí (násilné vyrvání hračky jinému dítěti, bití, kopání atd.). A to na obou stranách stejným způsobem, tedy ať byl agresorem syn (musím zaklepat, že to se snad prakticky nestalo, leda tak omylem, že třeba do někoho nechtěně kopl při blbnutí) nebo bylo agresivní jiné dítě vůči němu. Nezasahovala jsem, pokud šlo např. o to, že dítě položilo hračku, druhé si ji vzalo a to první ji chtělo zpátky. Resp. nezasahovala jsem tak, že bych rozhodovala, kdo tu hračku má mít. Ale pokud byl plačící syn, tak jsem mu vysvětlila, že co leží, je všech (myšleno erární hračky), a pokud jiné dítě, tak jsem synovi vysvětlila, že tu hračku chce, proto pláče, a zeptala jsem se, jestli mu nedáme tuhle/ nějakou jinou. Nemyslím si rozhodně, že by rok a půl staré dítě bylo nějaká neživá jednotka, se kterou se musí jednat pouze direktivně, protože nic jiného nechápe. Syn si vždycky rozhodoval sám o tom, co chce a nechce půjčit, vždycky jsem se ho ptala. Není povinnost někomu něco půjčovat.
Jinak když jsme chododili do herniček a na dětská hřiště, chodili jsme tam kvůli interakci s jinými dětmi. Velmi mi pak vadilo, když nějaké dítě běželo k nám a jeho matka ho začala ihned okřikovat nebo ho rovnou odnesla pryč, aniž by to dítě cokoli špatného udělalo. Možná nám šlo sebrat hračku - no a co, pak bychom si to pořešili....
U nas razim teorii, ze se deti socialnimu chovani musi naucit a myslim si, ze se uci napodobou a zaroven, ze nemaji schopnost to pobrat driv nez ve trech letech. Do te doby ani nejsou prilis zvedavy na nejakou kooperaci, hrajou si vedle sebe, ne spolu.
Syn bude mit tri roky zacatkem cervence, ma kamarady, kterym je 3 a ctvrt (synove mych nejblizsich kamaradek), vidame ss teda nejcasteji vsichni spolu.
Ted poslednich par tydnu/mesicu uz je vic nechavame, aby si veci vyjednali mezi sebou.
Kazdopadne kazda jsme jina, jedna kamaradka ma tendenci vic zasahovat, my dve zbyle vetsinou to nechavame, dokud neprijdou sami, ze maji problem (nebo netece krev, coz se zatim nestalo 😀).
U 12-18 mesicnich jsme zasahovaly a neustale dokola vysvetlovaly, jak se veci maji. Rozhodne jsme je nenechaly se nejak mlatit a podobne.
Jinak ja vychovavam tim “blbym” zpusobem pro dnesni dobu:
Nemam rada jakykoliv zpusoby nasili (mlaceni se kvuli hrackam, on te uhodil, tak mu to vrat), lsti, “uskoku”, obzvlast se s tim setkavam u deti, co je tak naucili rodice - mimino je jeste maly, tomu je jedno, co drzi v ruce, vymen mu to za jinou hracku. Jenze problem - dite to pak zkousi i na vetsi deti, ktere jsou podle jeho pohledu “mimina” a proste jim neco vytrhne z ruky a narve jinou vec, pak je problem.
Takze syn je nauceny, ze se ma chovat vzdycky slusne, pokud mu nekdo neco chce vzit nebo ho treba prilis “laskyplne” objima a podobne, ma rict durazne, ze se mu to nelibi, na mladsi deti musi davat pozor a vic je “chranit”, veci jim nebrat, pokud jsou hodne malinky a nejak ho placaji, neopatrne hazeji pisek a podobne (protoze jsou proste maly, ne proto, ze by to delaly schvalne), tak se proste uklidi z jejich dosahu.
Stesti je, ze je syn dobre jazykove vybaveny, takze s timhle nema problem, taky neni az tak impulzivni (mit vyrazne vzteklejsi dite, tak to urcite fungovat nebude), takze kolikrat fakt ziram, jak moc asertivni dokaze byt (“uz me takhle nedrz, to se mi nelibi!” “Ted jsem u volantu ja, musel jsem si pockat, az dojedeme, tak pak te pustim, ted musis pockat ty” atd.). Pokud ho nekdo nechce nekam pustit, tak trpelive argumentuje tak dlouho, az to to druhy dite vetsinou vzda 😀
A jeste se mi nestalo, ze by prisel zalovat, vsechno si resi sam, ja se drzim dal a jen hlidam, kdyby byl nejakej echt problem.
Zaroven jakmile mam pocit, ze nejakymu diteti krivdi, tak zasahuju okamzite a durazne mu vysvetluju, ze takhle ne. Ale to se v podstate nestava.
Trochu me desi, jak se tohle chovani upravi ve skolce.
Problem mivame spis s tim, ze syn je extremne druznej, chce si hrat spolecne s jinymi (na pisku a podobne), ale moc deti o to zajem nema, vetsinou si drzi to svoje, nechteji, aby jim pomahal, zasahoval a podobne.
Abych ho jen nechvalila - resime naopak trochu “diktatorsky” sklony - kdyz uz si s nekym hraje, dost ocekava, ze vsichni budou delat to, co on chce, pripadne ze si to vydebatujou, ale vetsina deti na to neni logicky zvedava a dela si to svoje - tak s tim se ted aktualne snazim neco delat, protoze mne se to teda nelibi.
@mysicka_lb Nejde uplne o pujcovani hracek, spis ze si je deti berou "nasilim" navzajem z ruk.
@bayt Vycházím z toho, že v nízkém věku dítě neumí pochopit, co znamená moje. Například kolem 18. měsíců začínají říkat: "To je moje", ale ve skutečnosti tím chtějí vyjádřit: "Tuhle věc právě držím ve své ruce (chci držet)". Proto se začnou tak čertit, když jim dospělý začne vysvětlovat, že zrovna tohle jejich není 😃 . Takže když bych v případě toho, že moje dítě poruší vlastnictví jiného, zasáhla a věc mu vzala, ono nemá šanci pochopit (i přes vystvětlení), proč se tak stalo, odnese si z toho jen to, že mu maminka vzala tu báječně zajímavou věc a dala jí tomu cizímu dítěti. Nemá mě ráda, má ráda to cizí dítě 😃 Trochu přeháním, ale snažim se vysvětlit, co jsem tím myslela.
@pavlina212 Hm, ale tak věci mu beru běžně, i když to nechápe, Třeba aby něco nerozbil, nebo si neublížil. Nemyslím, že by pochopil, co znamená "moje", ale může pochopit samotný fakt, že cizím se věci nevytrhávají z ruky, ne? Jako jen to pravidlo.
@bayt B. zacala opravdu chapat "moje a tvoje" az ted v necelych trech letech. Do te doby podle me vubec nevnimala, ze by neco nemuselo byt jeji. Mensi deti to podle me vnimaji tak, ze maji vse k dispozici v konkretnim momentu. A je jedno, kdo to drzi v ruce.
Musim se podelit s dnesni zkusenosti. Hriste. Jedine dve deti tam. Holcicka cca 3 az 3,5 roku a nas 1,5 lety prcek. Holcicka si sama vlezla do vetsiho domecku, kde se vejde cca 5 deti, a kdyz nas prcek sel s usmevem a zvedavym nadsenim za ni, bylo mu sdeleno "bacha, bacha, nechod jsem, jdi pryc, ted to tu mam ja, ja tu uklizim", a pak ho dvakrat u vchodu do domecku strcila rukama do prsou (stal u vchodu, ani tam nevlezl, jen koukal, co dela), ze ztratil rovnovahu. Kdybych ho nechytla, byl by na zemi. Jeji maminka sedela opodal na lavicce a byla "mimo", mobilovala a byla duchem naprosto jinde. Holcicce jsem trochu ostre vysvetlila, ze takhle teda jako ne. Maminka dal mobilovala. Holcicka pak naprdnute chodila kolem nas, ale nikdy uz ne k prckovi. Kdyz se jeji maminka probrala z mobilovani, ze jako uz pujdou domu, holcicka rikala, ze ne a ne a ne. Utikala mamince na ruzne atrakce. A kdyz teda maminka durazneji rikala, ze se fakt jde domu, holcicka ji normalne rekla, ze je magor. Po mensim vyjasnovani, kdo je magor, sly domu a my meli hriste pro sebe. A ja smisene pocity.
@bayt Já jí teda nechápu. Děti se sociálním interakcím musí naučit a mezi sebou se tomu naučí asi těžko. Potřebují někoho, kdo jim ukáže, jak jednat s ostatními.