Zase úzkosti. Jak řešit?
Ahoj holky, umíte tady poradit a povzbudit, takže jdu do toho. Asi před čtyřmi lety mi diagnostikovali úzkostnou poruchu. Bylo to peklo, nemohla jsem spát, nemohla js jíst, bála jsem se, že umřu, že umře někdo druhý, všechny tyhle projevy provázely pocity na zvrácení, někdy i to zvracení a malátnost. Brala jsem eliceu a triticco, nakonec jsem to za několik měsíců zvládla a tři roky jsem bez léků a bez potřeby lékaře. Jenže mě vzala válka na Ukrajině, kde se mi zničehonic zbořil svět, který jsem považovala za stabilní a neměnný. A úplnými spouštěčem bylo, jak jsem tu kdysi psala, že na náš před školkou začal vrcet a štěkat pes. A od té doby jsem si všimla, že jsem víc nervózní než obvykle a hlavně podivné nevolnosti - pocity neustálé plnosti žaludku, říhání, nadýmání, pocity na zvrácení a jakoby se mi vracel obsah kyselého do krku. Myslela jsem, že trpím refluxem. Jenže... Teď mám strach, že se vrátily úzkosti. Mám vždycky hrozný strach, že budu někde z té nevolnosti zvracet, trpím při představě, že mě zavřou do inmístnosti, odkud nebudu moct odejít a budu zvracet. Že si lidé mohou myslet, že jsem opilá, nebo že si na mé budou ukazovat a smát se mi. Mám strach, chodit pro syna do školky, prostě kamkoliv, kde by mi mohlo být nevolno. Myslíte, že jsou to zase ty úzkosti? Jak to řešit? Mám doma nějaký Neurol, ale k Dr. To bude nejdříve za měsíc..😭😭😭
Já ti můžu napsat pouze jako někdo, kdo úzkostí netrpěl. Mé psychické dno byly státnice, ale nikde jsem to oficiálně neřešila, takže nevím, jestli by to bylo na ofiko diagnózu, ale jsem od té doby více chápavější, že nějaká situace může druhého rozsekat.
Svět nikdy není neměnný vždy je nějaká dynamika a vývoj, někdy pozitivní, někdy negativní. Jako lidstvo jsme toho dost přežili, tohle přežijeme také, ale asi to bude některé dost bolet. Situace na Ukrajině se určitě uklidní, ale nevím kdy.
Zkus se soustředit na svůj dech, pořádně hluboké nádechy a výdechy.
Pomůže ti slyšet, že jsem zvracela na veřejnosti ? (Bože, co já tady všechno na sebe neprásknu...) No pokud někdo zvrací z alkoholu, tak je cítit tím alkoholem. Takže se dá rozeznat, jestli se mu udělalo zle jen tak, nebo měl moc panáků. A i když někdo zvrací z alkoholu, tak jde poznat, že je to výjimka, třeba student, co slaví svoje státnice, nebo je to alkoholik.
Jinak vůbec není důležité, co si o tobě myslí, sousedka, kámoška, někdo v diskuzi, náhodný kolemjdoucí, učitelka ve školce, paní na úřadě, jediné, co je pro tebe důležité, co si o sobě myslíš ty sama. Ty jsi tvůrce svého života, ty rozhoduješ.
Mně třeba na pocit na zvracení pomáhá mátový čaj (ze sušené máty) a heřmánkový čaj. (Jako asi tě to úplně nespasí, ale tyhle bylinky jsou vhodné při žaludečních potížích a nadýmání.)
V knížce Andělské rady pro šťastný život, jsem četla, že když někdo trpí depresemi atp. Tak si nemá říkat, mám deprese, protože tím se ještě víc poutá k té nemoci a posiluje to nemoc, ale má si říkat, že má zdánlivou depresi. Prostě o ní mluvit tak, aby se sní úplně neidentifikoval a získal od ní trochu odstup, aby se ta nemoc nestala alfou a omegou jeho života. (To je trochu ezo. Nijak tím nechci shazovat tvůj stav, pokud ti to není příjemné takto uvažovat, nemusíš to praktikovat, ale jenom jsem chtěla, abys věděla, že o úzkostech můžeš uvažovat tak, že nebudou ovládat tvůj život. Dát si místo soustředění na nemoc, soustředění na zdraví, rovnováhu.)
Pokud sleduješ zprávy, tak je přestaň sledovat. Já přestala sledovat zprávy během covidu, protože to nebylo normální zpravodajství, ale covidzpravodajství. Teď Ukrajinu zase sleduji, ale mě to zajímá a nevrhá mě to do deprese.
Pro nervovou soustavu jsou důležité vitamíny skupiny B a hořčík, asi bych je teď suplementovala, když se necítíš úplně dobře.
Zkus se sama sebe zeptat, co by ti nejvíc skutečně pomohlo.
To vše jsou střípky, co by ti malinko mohly pomoct, ale tohle řeš si doktorkou. Najdi si terapii, která ti pomůže překonat strach, blok ze psa a z toho, že budeš vrhat na veřejnosti jednu šavli za druhou.
Vrhni se i na osobní rozvoj, zastávám názor, že část problémů můžeš vyřešit sama a část vyřešíš s odborníkem.
@levandule_k děkuji za krásnou odpověď..❤️ 🧡🤍 ano, máš pravdu, že pro mé je nejhorší to, co si o mé budou lidi myslet. V ocich ostatních chci být prostě nejlepší, bezchybná ... Já si uvědomuji, že zvracet není žádný konec světa, ale jakmile přijdu do společnosti cizích lidí, tak se to začíná postupně zhoršovat, až to nemůžu vydržet... Myšlenka jdou úplně samy, aniž bych to dovedla zastavit. Zkouším hodně dýchat s zaměřit se na jinou činnost. Někdy to pomáhá, někdy ne... U nás je celkově náročné období, i když ne negativně... Pořád se něco musí, není týden, kdy bych nikam nejela, něco neřešila, každý víkend nějaká akce... Zatím jsem dostala antidepresiva a najíždím na postupné zvyšování dávek, ale ty začátky jsou vždycky těžké...
@veritanas Možná by to chtělo naplánovat víkend, kdy nebudeš muset vůbec nic a ideálně tě bude někdo hýčkat.
To by fakt chtělo prozkoumat na terapii, proč chceš být v očích ostatních nejlepší, bezchybná a jaká jsi ve svých očích? (Jako mě odpovídat nemusíš, ale hledej odpověď kvůli sobě😉) Dokázala by ses ráno podívat do zrcadla a říct si upřímně, veritanas jsi nejlepší. (Někdo radši uteče než tohle říct na hlas nebo se rozbrečí, že to nejde.)
Mám ráda knížku Miluj svůj život od Lusice L. Hay. Luisa v knížce pracuje s tím, jak nás ovládají zažité myšlenky a představy, dává klíč k pochopení těchto problémů.
Jinak já vím, že prostě někdy to nejde na to nemyslet, nebo nejde myslet jinak. Na racionální úrovní víme, že daná věc není konec světa, ale hluboko uvnitř nás to stejně ovládá a i když se stavíme na hlavu, tak to nepomáhá. Mám vlastní zkušenost.
V mém okolí se začala vyskytovat osoba, která měla potřebu shazovat moje úspěchy, kritizovat můj život. Normální moje reakce v duchu by byla, ty jsi ale blbá, když meleš takový sračky. Sice jsem ji párkrát utřela (nejsem typ, co si nechá kálet na hlavu), takže si dávala pozor na jazyk aspoň přede mnou. Ale já jsem se jí stejně podvědomě bála a měla pocit, že se musím dokazovat, že jsem dost dobrá. (Já, která si cení své nezávislosti a razí tezi, že moje spokojenost se neodvíjí od názoru druhých na moji osobu, protože nikdo v mých botách nechodí.) Z různých knížek a přednášek o psychologii, osobním rozvoji, jsem věděla, že problém nemám já, ale ona, když se takhle chová, že ona má vnitřní zranění, ale prostě mě její chování zraňovalo víc než od kohokoliv jiného. Pak jsem narazila na alternativní terapii, kde paní umí uvolnit určité bloky. Já si primárně chtěla dát život, co nejvíc do pořádku, až budu těhotná, abych dítěti předala, co nejméně hnoje a také mě to zajímalo a chtěla jsem si to zkusit. Paní pracuje s minulými životy. S tou osobou se, kterou jsem měla problém, jsem byla spojená v minulém životě. Ona byla moje matka a já její dcera (pocit podřízenosti, pocit, že má nade mnou navrch.) Zůstalo to tam tohle pouto. Paní pouto zrušila. Pomohla mi vytyčit energetické hranice, protože s tím mám také problém. Po terapii se mi ulevilo, cítila jsem určitou lehkost. Pocit, že musím dokazovat, že jsem dost dobrá, zmizel. Cítím se vůči té osobě rovnocenná, ona občas má blbou poznámku, ale nijak mě to netrápí, nedotýká se mě, nevadí mi, že ji vídám. Je to asi 3/4 roku a pořád pohoda, nebylo to chvilkové. Paní říkala, že já to mám celkem dobře zpracované, že nemám moc problémů, spíš drobnosti (těžší případy asi potřebují víc sezení 🙂 ).
Ano. Pocity úzkosti ti spouští panické ataky. Zkus si najít nějaké relaxační postupy, jak přímo ataku zvládat, pamatuj, že začne, má nějaký vrchol a odejde, nic co by nikdy neskončilo. Zkus aplikaci Nepanikař, je dobrá. Sháněj k psychiatrovi taky psychologa, dohromady to zabere lépe a rychleji.