Vyhoření na rodičovské dovolené. Pomohl vám návrat do práce?

Ano návrat do práce mne znovu vrátil do života🙂 "naštěstí" byl i manžel vyhořelý v práci, takže když jsme si to prohodili, tak to byla značka ideál🙂 Já mu s radostí nechala doma děti ve věku 1 rok a 3 roky😎

Momentálně si něčím takovým napůl procházím. U psychologa jsem nebyla, ale s manželem jsme se snažili můj dva roky trvající problém nějak pojmenovat a podle toho, co jsme četli, mi to sedí nejvíc. Poslední půlrok to hodně vygradovalo - děti měly neštovice, manžel onemocněl na dovolené, měl náročný závěr školního roku v práci. Tu nejhorší krizi jsem měla na začátku léta. I teď stačí málo a snadno do toho spadnu. Začala jsem chodit třikrát denně na dvě hoďky do práce, víc to nejde, malý si bohužel zatím na jesle nezvykl, což je pro mě další stres. Ale když jsem v práci, hodně to ze mě spadne a vracím se i po těch dvou hodinách odpočatější.
Dál mi hodně pomáhá manžel, snaží se, abych měla nějaký čas pro sebe, abych nebyla jen s dětmi.

Moc se o tom nemluví a když se to snažím probírat s jinými maminkami, často narazím. Připadám si ještě víc neschopná. Střídaly se u mě vlny velké zlosti s naprostou únavou a apatií. Přišla a někdy si stále přijdu hodně opuštěná a nepochopená. Prostě jako někdo, kdo si neustále stěžuje, místo aby všechno zvládal levou zadní, či se naprosto obětoval pro rodinu.

Myslím, že je to hodně časté a jen se o tom nemluví. Nemám jedinou kamarádku, která by vydržela tři roky jen doma, mně od vyhoření zachránil návrat do práce na dvě odpoledne v 9měsících života dcery. Nejpozději do roka jsme se vrátily všechny holky z mého blízkého okolí.

Já to mám asi taky.nevim jak to pojmenovat. Opravdu strašně mě ta mateřská nebaví,často brečím,vzpomínám,jak jsem se měla v práci báječné.... Jaká jsme s klukama byli super trojka ( mám holčičku po deseti letech s novým partnerem) ... Opravdu mě nic na tě mateřské nebaví.... Přesně jak píšete,nikde se to ale nesmí říkat,ptz málokdo pochopí. Do práce zatím nemůžu,Karol je deset měsíců a furt ji kojím. Jediné co pomáhá je dětská herna,jde se sešli fajn mamky a dá se tam pokecat o norm
.věcech a pak teda to,že malá už začíná být pouzitelna ....období okolo pěti měsíců bylo opravdu strašně !

Mě bylo na rodičáku nejhůř asi v době kovidu. Šílená ponorka, nikam se nesmělo a ještě distanční výuka🤦 nerada na to vzpomínám. Tenkrát bych dala nevím co, abych mohla z baráku vypadnout 😀
Je to téměř rok, co chodím pravidelně o víkendech na brigádu a paradoxně díky tomu jsem si to doma začala strašně užívat. Najednou jsem si všímala těch pozitiv☺️

Mám jednu známou, která vždy když jí potkám vypráví, jak nezvládá být doma s dvěma dětmi, když starší onemocní, jinak je maximální možný čas ve školce hned jak se mladší narodila, manžel s ní nechce trávit žádný čas a ona už nechce být jen máma. Odpoledne ji potkám a večer postuje na fb rodinné fotky z ateliéru se sloganem, že není nic důležitéjší než rodina. A v takový době žijem, chcem, aby to vypadalo, že je to perfektní a nenosí se přiznat, že není. Cesty ven jsou - jesle, dětská, skupina, školka, kroužky, brigáda, semináře...Včera mi skončilo druhé šestinedělí, když někde řeknu, že jsem půlku probrečela, každý hned stočí řeč jinam..

Trochu mě uklidňuje, že v tom nejsem sama. Jsem doma 5 let. Starší chodí do školky do odpoledne. Mladší má 18 mesicu. Dopoledne uvařím, něco uklidím, vyperu a další věci co souvisí s domácností. To mě trochu zabaví. Ale zbytek dne jenom cucim a prostě jenom čekám na večer až se vrátí muž. Nebaví mě si s mladší hrát nebo s ní chodit ven. Nespočetnekrát denně má záchvaty vzteku, kdy se válí po zemi a ječí ..to je pro ostudu s ní vylézt z pozemku. Hračky jenom vyhází ven a ničím se nenechá zabavit. Jenže je těžce závislá na mě, jesle nepripadaji v úvahu, bylo by to trápení pro ni i pro mě, kdyz bych věděla že tam pláče. Často mám stavy apatie, totální rezignace, naprostyho vyčerpání. Jsem demotivovana. Říkám si jestli je vážně tohle život který, jsem chtěla. A jestli to pak v práci bude o něco lepší nebo jen přibyde další povinnost a stres.

Znam duverne. Kdybych mela moznost se vratit na castecny uvazek, sla bych, ale byla jsem odejita, protoze jsem si dovolila byt s ditetem doma dele nez 6 mesicu (veda nema uvazky na dobu neurcitou, ale neomezené mnozstvi ročních). Od totalniho vyhoření me drzely konicky, dokoncovani doktoratu, spousta kamaradek. Ted jsem ve fazi, kdy jsem nasla praci v oboru a pristi mesic nastupuju. Tesim se a zaroven se strasne bojim. Byla jsem doma 6 let.

Někomu návrat do práce může pomoct. Zejména pokud jde o práce, která ho naplnuje, kde se realizuje. Přijdeš mezi lidi, přijdeš na jiné myšlenky. Ale na druhou stranu, zase s tím souvisí nový kolotoč "do práce-z práce". Zatím máš mladší dítě malé, takže by ti pomohlo najít si jen malý přivýdělek na pár hodin denně, děti dát a hlídání manželovi/ babičcce a prostě vypadnout "mezi lidi". Někdy tomu vyhoření pomůže právě tady to odpočinutí si od dětí, připomenout si, že nejsi jen matka a posluhovačka v domácnosti.
Mně od vyhoření pomáhalo předem si naplánovat, co v ten den bych ráda stihla udělat a vyrážela jsem s dětma poznávat okolí, kdybych měla každé dopoledne a odpoledne trávit procházkou šnečím tempem na to stejné místní hřiště a po hodině sezení vedle pískoviště zase šněčím tempem zpátky domů, asi bych se zbláznila. Takže já mateřskou pojala jako poznávání okolí (v rámci možností MHD, protože jsem neřidič), Na jaře/v létě to šlo samozřejmě lépe než s přicházející zimou, protože fakt nejsem milovník zimy a sněhu (to mi ta deprese nabíhala rychleji, to jsem se kolikrát přistihla, že jsem prostě děcko nechala hrát si samotné a sama jsme si pustila seriál a bezmyšlenkovitě na něj čučela, abych nemusela řešit dítě).

Jinak jak se tu často zmiňuje práce, právě jak jsem teď začala trošku chodit opět do zaměstnání a syn ty jesle úplně nedává, tak opět ve společnosti narážím. Jaký je syn chudák, jaká jsem hrozná, že chci jít pracovat... Kupodivu větší pochopení nacházím u mužů.
Naštěstí mě teď zachraňují moje rodiče a v rámci svých možností pomáhají s hlídáním.

Ano, já to zažila. Klidně mi napište 🙂

Nejsem doma, pokud fakt nemusím. Furt mezi lidma, kamarádky/hřiště/tchyně/matka atd atd. Kazdej den musím mít program a něco. Když je syn nemocnej, musíme byt doma zavreny, jsem nervni, cejtim se jak v kleci. Vím, ze venku když blbneme je v klidu, ale jinak je hodně akční a mám z toho nervy doma.:D to pak mám velky uklidy, vyvarim třeba, proste práce co mi zaměstná hlavu a zároveň vím, ze Kilda nebude tak silet.) na nákupy chodím sama, kdyz je manžel doma. Zajdu si i třeba na jídlo občas. Někdy jdou spolu na procházku a já se jen podívám třeba na dva díly seriálu. Snažím se najít si nejakej čas pro sebe. A taky mi pomohlo cvičení - původně kvůli zadum, cvicim třeba jen 20min denně, ale cítím se pak po zbytek dne lip a je to taková moje jistota, ze ten čas je můj. Kdyz syn nespi, diva se a směje se jak dřepuju.)

Ty jesle, zvaž. To, že tam bude dcera plakat, ne jen tvoje představa. Syn šel v roce na tři dny v týdnu do jeslí, já nastoupila na malý úvazek do práce a bylo to to nejlepší. Syn je tam spokojený a mě už doma hrabalo. Rok doma a navíc za covidu, takže všude zavřeno, žádné cvičení, návštěv minimum, už mi doma hrabalo.

Je to strašný záhul, ten rodičák. Na to není člověk evolučně stavěný, mít 24/7/365 plně na starosti dítě. To je záležitost celé tlupy. Pocit vyhoření je úplně normální.

Je to běžné, časté a normální. Všechny moje kamarádky to mají podobně. Osobně ti doporučím co nejvíc využívat výhod toho, co ČR nabízí: herny, kroužky pro děti a maminky, cvičení. Kolem toho 18m až 2 let už můžeš začít se spoustou věcí. Hřiště jsou v ČR plná děti a maminek, chodit co nejvíc mezi lidi. Já v ČR nežiju, nemám tu žádnou kamarádku, nemám se jak seznámit, neboť se tu ženy vracejí po 3-6m do práce, nejsou tu žádné herny, žádné kroužky, žádné cvičení, plavání... minimum hřišť, kde jsem většinou sama....Holt se s tím nepočítá, že by ženská byla tak dlouho doma. Navíc starší syn handicap, mladsi jen o 15m méně...Je to mazec...Už je to trochu lepší, ale úplně nejvic bude, až starší dostane asistentku a bude moct chodit do školky na celé dopoledne, dcera do jeslí a já budu moct aspoň někam na brigádu. Nejsem ten mateřský typ, nejsem na malé děti....I když bych je láskou sežrala. 🙂

Pred detmi jsem.mela super praci,zila aktuvne a fajne..obe deti narocne na spanek,jezdeni v kocarku.psycho,v aute plac, proste me ty deti "upoutaly"jak.psa u boudy..pro me narocne obdobi a po 6letech rodicovske vyhoreni..zachranila me prace, zmena prostredi..ted se za detmi tesim, rads si pohraji,vylety,nadhera,ale 24/7 6let uz nikdy..dodnes na to obdobi nerada vzpominam..

Malem me to zničilo, vytrhla me až školka … 😂a do te doby jsem přežívala na prázdninách u babicky na par dni 🤩jednou za dva měsíce cca.. bohužel do práce dřívější návrat nebyl možný, ledaze bych malou nacpala někam na nějakých 10hodin denně .. což jsem zas nechtěla .. vyjdou me hodně vstříc … ale zkráceny uvazek možný není … takže už teď se toho bojím , ze takovýho bobika dam na půl sedmé do školky a před patou vyzvednu

@hermanecka tak jezdeni v kocaru mne drzelo. Supla jsem tam dite a mohla hodinu az dve chodit po lese aniz by po mne kdokoli cokoli chtel. Se dvema pak uz to bylo horsi. Dve batolata ( lezec 7m a chodec 2.5r. ) mi začaly přerůstat pres hlavu, to sem uz nedavala. Vsechny vikendy jsme neco podnikali s manzelem (a detmi), ale ty tydny mezi tim byly pak uz k nepreziti... chlapa jsem videla jen o tech vikendech, v tydnu doma nebyval vubec.

Když to na mě zacalo padat, musela jsem vymyslet s prckem výlety, doma me to totiz zabije! Chodíme ted do baby klubu, na plavání, do hopsaria, zacala jsem sportovat v přírodě a nevím, co je teď nuda a vyhoření. To třeba zabralo me...

Hodne to řeším s maminkami ve svém okolí. Dnes už není tabu sex, strach, "úchylky", ale když ženská řekne, že ji to s detma nebaví, nebo neví kudy kam na mateřské, tak je hned za špatnou nebo neschopnou... A bohužel mi přijde, že odsouzení je nejhorší právě od druhých maminek, z toho je mi fakt úzko.
Jinak pro částečné úvazky doporučuji flexi úvazky a pro restart nebi udržení se v mentální kondici třeba kavárny s Mamajob.cz
Případně kouče, psychologa - myslím, že nic z toho není ostuda, hlavně ať se žena cítí líp ❤️👍

Byvala jsem trpělivá,nepotřebovala jsem spat po obědě..ted mívám bezduvodne vztek, mám pocity že nemá cenu nic uklízet, jsem bez energie, pak se cítím provinile, když nic neuklidim. Chce se mi pořád spat, ale přitom špatně spim. Chci mít pořádek, ale přerůsta mi to prez hlavu. Jen úklid, vaření, prádlo, do školy, školky, kroužky..čas je neúprosný, nic nestíhám. Nerada chodim v zime ven, ale stejne jdu kvuli detem. A ja jsem introvert, me nepomůže jít mezi lidi ..mě to naopak bere energii.Vadi mi jak se lidi pomlouvaji, dela to vetsina..Nejsem odvarená z heren, plavani, skupinek s maminkami s dětmi. Ale baví mě být se svými dětmi, jsem s nimi šťastná. Jen mě nebaví domácnost. Nemá mi kdo pomoct, domácnost je na mě, hlidani mivam jen výjimečně. Ráda s detmi upecu kolac, ale většinou to nestihnu. Já se nenudim. Obdivuji ty kteří zvládají ostatní aktivity navíc.. prijde mi že nemám čas skoro na nic. Nesnáším čas. A až půjdu do práce mám pocit že se z toho potom po.. budu půl dne v práci, pak budu doma honem uklízet, takze kdy to stihnu nevim..s detmi do krozku, procházka, nakup, věnovat se jim.. je nadlidský úkol jim 10x dokola něco opakovat. Nejhorší je večer..večeře( xkrat připomínat aby si kousli do rohlíku a premlouvat at sni zeleninku),koupat, xkrat připomínat at se oblecou do pyzama, vycisti zuby, druhou nahanim s kartáčkem, pyzamem, utíká mi, do toho si hrají, mladší vytahuje další a další hračky..neposloucha, protoze se ji nikdy nechce jit spat, kdyby mohla tak jede i do půlnoci. Manžel přijde po čtvrté z práce a nejradši by byl, kdybych po něm už nic nechtěla.. takže co mi zbude.. nechce se mu jim přečíst pohádku, nerad čistí zuby..mě to taky nebaví, ale někdo to dělat musí. Nekdy ho přemluvim. Obcas mi s necim pomůže, ale kdyz se mi stejne nahrne 10 dalsich věci, je to jakoby se na mě valila lavina povinností. No a pak to mám někomu říct? Pak mi některá osoba řekne že si stezuju nebo si někdo rypne jak to zvládá levou zadní. Kdo ma to štěstí se nekomu sverit aby ho ten clovek pak nepomlouval nebo aby se do nej dokazal vcitit? Říkám si jak budou holky větší, uz nebudou tak bordelařit toho se držím. Nechci chodit k psychologovi jen z toho důvodu, že mi to zabije čas..a pak si řeknu že moje problémy jsou malé, že jsou lidi na tom hůř než já, nejsem tak důležitá.

Ahooj, já si mateřskou užívala, ale jen nějakou dobu. Nechci říct, že pak jsem si ji vyloženě neuzivala, ale bylo to trochu jiné. Syn se narodil když byl covid.... Chvíli se všechno mohlo, pak zase ne... Já se vrátila do práce když měl syn 2 roky a 7 měsíců, pro některé to je brzy, ale asi sem se vrátila v praví čas. Syn začal mít období vzdoru,bylo a je to pořád náročné. Návrat do práce byl v tu chvíli fajn. Syn dochází do soukromé dětské skupinky kde jim dělají Hezky program,kazdy týden mají plavání, každý měsíc výlet nebo nějakou akci a mu se od začátku ve skupince líbí. Pro některé bylo,, nepochopitelné,, že se vracím tak brzy, přitom jsem se vrátila o 4 měsíce dřív, jelikož syn je začátkem února narozený, takže bych hned na začátku šla do práce. Myslím si, že dost maminek je vyhořelych jen se o tom stydí mluvit, protože přece porod a mateřství je nejkrásnější věc na světě, ano je, ale je to i hodně náročné a to, že jde maminka do práce dřív než ve třech letech neznamená, že nema své dítě ráda nebo, že ho má ráda min než ta, která jde do práce ve 3 letech +. Zkus se vrwtit do práce, možná to bude fakt lepší. Budeš mezi lidmi, bude to změna. Držím palce

@bourkovymrak jsi dulezita! Hlavne pro sve deti. A pro celou rodinu. I muz by se mel trochu zapojit, protoze i on pak oceni, ze jsi vic v klidu a ne furt jen vyšťavená. Děti také potrebuji mamu v pohode. Posilam silu, a at je lip😘

Baby ako ste,, vyhoreli"? Čo to presne znamená/ príznaky? Neviem či si tým neprechádzam náhodou aj ja

@gabym unava a nechut , spis nedostatek energie, delat cokoli. Kazda kravina mne rozhodila, nemela jsem s detmi trpelivost. Byla jsem s nima 3 roky nonstop jen ja, pres tyden sama, o vikendech rodinne vylety i s manzelem. Za ty 3 roky jsem mela sotva par puldnu, kdy jsem sla treba k doktorovi bez deti. Potrebovala jsem se dostat mezi normalni lidi, resit neco jineho nez jen deti. Ubijelo mne to doma psychicky a z toho pak i fyzicky. Najednou jsem byla vic nachylna k nemocem. Drive jsem vlastne skoro nemarodila.