Psychoterapeut. Pomohl vám?
Hezký den,
jdu si pro radu. Jsem zde nová, ale ostatní sociální sítě mi nepřijdou tak soukromé, abych v nich mohla sdílet svůj problem.
Jsem mladá maminka, mám partnera a 8měsíční dceru. Dcera je úžasná, ale zároveň hodně náročná. Partner pracuje na směny, ale když je doma, tak mi pomáhá co to jde. Bydlime u jeho rodičů na jednom pozemku, ale sdilime pouze dvůr, jinak je vše oddělené. Tchanovci jsou hodní, tchýně má občas připomínky, se kterými úplně nesouznim, ale porad je to v rámci mezí. Mí rodiče jsou fajn, vychovali nás dobře, ale někdy se rozchazime v mnoha názorech.
Nevím, jak začít. Malá byla dá se říct plánovaná (chtěli jsme miminko, ale az později). Od porodu jí mám ráda, ale není to takové zamilovaní, o kterém všichni mluví. Je hodně náročná, v noci se budí po hodině, usíná pozdě, budí se rano brzo. Přes den, když usne, tak se snažím udělat něco doma. Není rezimove dítě, neplatí to na ni, kazdej den spi v jinou dobu a ja se můžu stavět na hlavu. Partner by ai ji vzal, ale ma ted separační úzkost a s nikým jiným byt nechce. Jsem unavená a zoufalá, někdy jde na malou i hodně nepříjemná. Vim, ze za to nemůže, ale únava dělá své, potom si to i vyčítam.
S našimi máme hezkej vztah, ale nevím, jak to říct.. Necitim se v jejich přítomnosti úplně komfortne. Snažili se nam s brachou dát, co se dalo, ale nejsou úplně finančně gramotni a peníze vždy rychle docházely a žili jsme pote od výplaty k výplatě. Asi to zni hodně materialisticky, ale nedokáži to lépe popsat. Hodně na nás prenaseli to, ze peníze nemají, nemohli jsme na výlet se školou, nedostávali jsme kapesné, první výplatu z brigády jsem jim musela dát. Nic nam nenasetrili a ted nechapu, proc setrime malé. Nez se mala narodila, nebylo to tady hotové a byli jsme u našich asi do jejího pul roka. Platili jsme tam celkem vysokej „najem„, ikdyz jsme meli jednu malou místnost. Když jsem vařila, naši nám to pravifelne snědli. Přišla jsem si tam jako otrok. Uklizela jsem, dělala jsem veškeré prádlo pro všechny, vařila, nakupovala. Mamka tvrdí, jak mi hodne pomáhala, přitom mi jen hlidala malou, když ja jsem musela udělat i něco za ne. Od te doby, co jsme pryč, je to úplně jiné.
Nevím, jestli nemám nejakej „blok„ z mého dětství, který ted souvisí s malou a ráda bych to i vyřešila. Proto se vás chci zeptat.. Myslíte, ze by s výše zminen problémem pomohl psychoterapeut? Nebo je to prostě blbost, kterou si musim zpracovat já sama v sobě?
Studuju psychologii a v průběhu svého života se mi často stávalo, že jsem se nad svými pocity, emocemi i chováním, zastavila. Nechápala jsem třeba i chování ostatních, jakto, že dokážou něco dotáhnout do konce, jakto, že je něco nerozčiluje, když já bych pěnila, jakto, že jim něco nevadí… Až při studiu mi postupně docházelo, že mám vlastně problém. Že spoustu věcí pramení z dětství, což mi nedocházelo, dokud jsem se v tom víc nezačala šťourat i s odborníky. Ve finále mi bylo diagnostikováno ADHD, hraniční porucha osobnosti a PTSD. Ačkoliv jako budoucí psychoterapeut vím, co a jak obnáší, tak mi neskutečně pomohli sami psychoterapeuti. Člověk dostane jiný pohled na věc, naučí se sám sobě si rozumět, chápat se a i vnímat věci jinak. V závislosti na vážnost problému to ale taky dost trvá, než se něco v hlavě nastaví jinak, upřímně je to někdy těžký. Ale rozhodně to pomůže. Člověk si pak i řekne “že já nešla dřív”. Držím palce 🍀
Za mě rozhodně ano. Stojí to za to, je to ale na delší lokte, ale po čase člověk fakt pozná změnu.
Určitě ano. Super je už to, že si ty věci uvědomuješ a dá se to posunout ještě dál a pracovat s tím ;)
Spis nez psychoterapeut by ti pomohla kineziologie - ta je na tyhle generacni zateze jak delana. Mam vlastni zkusenost - kineziologie mi pomohla pochopit (a zmenit), proc se v me rodine z generace na generaci prenasely urcite vzorce chovani.
Myslím, ež akutní stav je hodně o únavě. Ale psychoterapeut může pomoct přenastavit vzorce chování tak, aby tě tolik nevyčerpávali. Rozhodně si myslím, že to za pokus stojí (a že ti může nesednout a je v pořádku po pár sezeních utéct, nebo terapeuta vyměnit).
Ano, pomohl mi a pomůže i tobě
Určitě jdi na terapii. I když si všichni umíme představit, ze bychom se mohli mít mnohem hůř a “že se vlastně nic neděje”, je to podle mě super způsob, jak opecovat sama sebe v nové životní roli…