Problém s lidmi. Pomůžete, prosím?

Zníš, že to není úplně na psychotereapeuta ve smyslu "zpracuj své pocity", ale spíš na skupinové nácviky sociální interakce. ... Můžou být třeba i od Nautisu: https://www.nautis.cz/wp-content/uploads/2024/0... ... ale často se dělají i pro dospělé. Ono naučit se "jen tak kecat" fakt chce naučit... Tzv "small talk" je prostě umění.
Další možnost je najít společný zájem (nějaký kroužek) a pak prostě mluvit s lidma z něj o zážitcích z něj. Tam se chytá podstatně jednodušeji.

Jsi na střední nebo základce?

Nevyčleňuješ se tak trochu sama, když je ani nepozdravíš? Jako zkus ještě nějakou terapeutku, prozkoumat, proč ti trvá roky, než se otevřeš.
Jako když někomu řekneš, jsem nešťastná, tak ty lidi nemají nějak potřebu naplňovat tvoje štěstí, to není jejich povinnost. Ale když řekneš, viděla jsem trailer o filmu xy, vypadá to zajímavě, co kdybychom zašli na to o víkendu, tak se možná někdo chytne.
Kdysi jsem četla heslo, chcete být zajímavý? Tak se zajímejte. Sice to zní tvrdě, ale musíš začít u sebe, každý je zodpovědný sám za sebe. A někdy do nějakého kolektivu nezapadneme, i když bychom chtěli, ale to se nedá nic dělat, musíme si najít skupinu, kam zapadneme.

Zkus zapracovat na svých domněnkách ( jsou negativní) i na svých očekáváních ( jsou taky negativní). Člověk se s nimi podvědomně ztotožňuje a přizpůsobuje se jim, až se jeho obavy ( = negativní domněnky a negativní očekávání) stávají skutečností 😅😉

Čili zkus nemít žádné domněnky a žádná očekávání = žij daným momentem tady a teď
Nebo měj domněnky a očekávání, ale pozitivní. Chce to přeprogramovat svůj PC systém v hlavě 🙂 Což se lze naučit, neboj 🙂

A taky..zkus být v sobě, sama za sebe, prožívat a vnímat ty fajn okamžiky...a nemyslet přitom na ostatní, co si myslí, co si myslí o tobě, proč to a tamto. Prostě žij a měj se fajn a ostatní si k tobě najdou cestu ;) Buď sama sebou, kludně i jiná než druzí 🙂

A když si někdo najde cestu, tak to neber jako že ty se mu musíš zalíbit, něčím zaujmout, není to zkouška tvé hodnoty. Ty už hodnotu máš- sama o sobě taková jaká jsi- to samé i ten člověk. Jste si rovní. Tak to jen skus sdílet. Sdílej svoji hodnotu (pokud má zájem!) a objevuj tu jeho (pokud tě zajímá!) 🙂 Nikde není psáno že se musíš otvírat všem, i těm co nemají zájem...nebo že ty se musíš zajímat o všechny za každou cenu.

Vybírej si lidi, se kterými ti je přirozeně prostě líp a se kterými to jde všechno prostě snadněji.

Spoustu lidí, navíc třeba ve tvém věku, se cítí nejistá..nebo divná...nebo mimo...nebo vyčleněně. A mrtě z nich to umí bravurně maskovat. Kolikrát jsem vejrala jak sova při zjištění že lidi co třeba byli v kolektivu oblíbení, tak pak sdíleli že berou antidepresiva, nebo jsou úzkostní nebo jsou nesebevědomí atp atp...Čili ne vše je tak jak se to od pohledu zdá. Určitě v tom nejsi sama. Zkus to/sebe nebrat tolik vážně. A hlavně věř že s tebou lidi nemusí mít vůbec problém 🙂

jsem na gympli, já lidi zdravím, myslela jsem to tak, že i z toho mám stres, já vím že se vyčleňuji sama, ale já nevím žít daný moment a nemyslet na nic, nevím být sama sebou, nevím nikoho zaujmout, fakt se snažím, ale ani já se mezi nimi necítím dobře, takže je pochopitelné, že ani oni při mně. neříkám jim jak jsem nešťastná a nestěžuji se, i se o ně zajímám, ale přijde mi nevhodně se tlačit někam, když nejsem pozvána. například se bavíme tři že jsme už dlouho nebyli v kině a ty jedna navrhne té druhé že podme příští týden, já tam stojím u nich i jsem se zapojila do konverzace, ale přesto mě nepozvali

já jsem hlavně úplně jiný člověk s rodinou a lidmi se kterými se cítím už naprosto komfortně, i mám smysl pro humor, i umím normálně komunikovat, jen to trvá roky a nemůžu takto fungovat

Já to mám stejně, neumím navazovat vztahy, komunikovat s lidmi, které poradne neznám. Uvolnim se jenom s lidmi, které znám třeba 10 let :D tam už vím, co si muzu dovolit. V tvém věku mě to taky trápilo, teď (je mi 30) je mi to už fuk a lidi k životu nepotrebuju, zvladnu si udělat pěkné zážitky i sama nebo jen s rodinou. Nějak mi přestalo byt jedno, jak na lidi působím, nesnazim se na někoho zapůsobit, par lidi, kteri jsou moje krevní skupina sem si najít dokázala, ale až časem ne třeba v prvaku na střední.

ale já teď nemam zádnou takovou kamarádku a tu, co jsem měla, jsme se nebavili asi 2 roky a teď je to jako kdybych ji neznala

Tak to proste je, někdo tu nej kamosku proste nemá a ani ji nikdy nenajde. Co hledat jinde, než ve skole? Pokud mas problém s kontaktem, nebylo by lepší se bavit třeba s někým přes chat a až se poznáte, tak se osobně sejít? Tak sem to třeba udělala s muzem, protože sem taky nebyla schopna se seznámit na živo. I sem tak našla takovou spriznenou duši, kdyz sme se zakecaly na chatu v on-line hře, už spolu kecame skoro denně 10 let :D takový moje duševní dvojce a reálně bysme se asi nikdy nepotkaly.

Žádný moment v životě se ti nezopakuje a když jsi na gymplu, je u tebe vysoký předpoklad, že půjdeš na vysokou, tak je také super. Každá etapa má něco do sebe, krásné zážitky můžeš mít pořád. Jako je to blbý, protože každý chceme někam patřit. Zkoušela bych hledat jinou terapeutku, někde v diskuzi jsem narazila na někoho, že říkal, že mu sedla až 5. psycholožka, že ty 4 předtím byly tragické. Takže to nevzdávej. Také je naivní očekávat, že tě nějak opraví, protože jsi v nepořádku. Ty jsi totiž v pořádku, jen zažíváš etapu, kdy jsi bez kamarádů. Můžeš zkusit osobní rozvoj, něco si zpracovat, sama, sama sebeprozkoumat, proč máš takové období. Číst knížky s touto tématikou, třeba někde bude tvůj aha moment. Já jsem celkem alternativně zaměřená, takže vím, že prostě v životě zažíváme i blbá období, která nás mají něco naučit, i když se nám to nelíbí.

Píšeš, že od covidu máš problém s lidmi. Je to tím, že jsi ho prodělala a něco se v tobě spustilo, ukazuje se, že covid mohl spustit něco spustit a lidi mají pošramocenou psychiku, nebo se to podělalo tím, že jsi byla v izolaci a přetrhaly se sociální vazby?

Jak konkrétně si představuješ, že ti máme pomoct?

@levandule_k ale já nemám žádné krásné zážitky, nevím si užit sociální interakce, to není jen o tom že nemám partu a nejlepší kamarádku, já bych se klidně bavila se všemi s tím, že nemám nějakou svou partii, ale i to mi dělá problém. pokud zažívám etapu bez kamarádů, jak se mám z toho dostat, protože jsem ve věku, kdy ty kamarády nejvíce potřebuji a nemám bez nich žádnou motivaci na sobě pracovat. ten covid nevím jestli mě na to vliv, asi do jisté míry, začalo to tak v období covidu. admin mi změnil trochu název, ale chtěla bych poradit, jak se pohnout z místa, pracovat na sobě i bez kamarádů a postupně se nějak začlenit

Hlavně to řeš prosím, jde s tím něco udělat. Dospívání je takové divné období, hlava funguje jinak a občas vymýšlí úplně blbosti, ale nejde si pomoct. Hledej pomoc. Je to pár týdnů, co se u nás na gymnáziu stala věc, která se stát neměla, rodiče neměli vůbec tušení, že se jejich dítě, tak moc trápí. Zkus to tady, je to placené, ale myslím, že rodiče ti peníze dají, když budou vědět, jak moc se trápiš: https://app.hedepy.cz/najit-terapeuta?service=6.... Držím pěsti!

jsou tam terapeuti přímo pro teenagery.

Autorko, já jsem to myslela tak, že ještě neznamená, že když teď nemáš žádné krásné zážitky v životě, že neznamená, že už to nikdy v životě nedoženeš. Teď tě to trápí a štve, protože moc chceš být oblíbená a přijímaná. Já to chápu, já jsem taky moc nezapadala. Navíc se tak říká, teď je to nejkrásnější období v životě, musíš si ho užívat. Tohle na tebe vytváří zbytečný tlak. Vysoká je skvělá, jsi na gymplu, takže je předpoklad, že tam půjdeš. Práce je taky dobrá, vyděláš si vlastní peníze a ty se rozhoduješ za co je utratíš.
1) Člověk se rozvíjí a pracuje na sobě sám kvůli sobě, ty jsi tou hlavní motivací. Děláš to pro sebe, ne pro kamarády.
2)V každém věku potřebuješ soc. interakci, nejen na střední.
3) hojda má pravdu, dospívání je divné období. Zkus jiného terapeuta, ale nečekej zázrak po jednom sezení, tak to většinou nefunguje. Když nesedne 3. terapeut budeš muset zkoušet dál.
4)Jak se pohnout z místa? Vědí o tom rodiče, že takhle bojuješ sama se sebou, že ve škole nezapadáš? Jak se k tomu staví? Jestli ne, tak jim to řekni, dej jim přečíst tuhle diskuzi.
5) Jako doplněk ke své cestě, kdy budeš objevovat sama sebe, řešit, proč ti nejdou vztahy, můžeš zkusit nějakou knížku z osobního rozvoje. Buď si ji koupíš, nebo půjčíš v knihovně. Vybereš si ji tak, co ti padne do oka, nebo nějaké doporučení. Mně se líbí název knížky Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le, ale tu jsem nečetla, ale vím, že patří mezi oblíbené. Já mám ráda Miluj svůj život od L. Louise Hay. Třeba v nějaké knížce bude myšlenka, která tě nějak inspiruje, nebo ti ukáže nějaký pohled na svět, ale zase to není samospásné a není to náhrada za terapii.

rodiče o tom vědí a stavějí se k tomu tak, že alespoň se neflakám a nedělám hlouposti🙄

Aha, tak to není dobrý přístup rodičů...jako "hlouposti" (flákat školu) můžeš začít dělat právě protože jsi nešťastná...krátkozraký pohled rodičů... Tak to ti asi ani nebudou chtít platit nějakého terapeuta, že? Nevím, jak to chodí u vás v rodině, ale já jsem třeba dostávala na narozeniny, svátky, Vánoce, peníze, které jsem neutratila, takže jsem měla svoji rezervu. Máš nějaké prostředky, že by sis to platila sama?

chtěli mi pomoci, zaplatili dva psychology, ale když nepomohli, myslí si, že už se mi nedá moc pomoci, ale na druhé straně to má podle nich výhodu, že nemám právě teď kamarády, že se s nimi neflákám celé dny, tak to mysleli , nedostavám pravidelně peníze, když potřebuji, vyptám si, ale mám kartu, takže vidí, kam ty peníze odešli

Tento věk je náročný pro hodně lidí, pro introverty obzvlášť. Jestli tě to aspoň trochu uklidní, spousta dospělých, kteří působí sebevědomě a vyrovnaně teď ve věku 30+, se sebou ve tvém věku dost bojovala a měla pocit, že nezapadá. Ale čím byli starší, tím si líp vytvářeli okruh “svých lidi”. Mně osobně pomohlo chodit od 16 na brigádu, kde pracovalo hodně mladých lidí a bylo nutné, abychom spolu dost komunikovali. A později pak cestování.

Je to ptákovina, že se ti nedá pomoct. Psychologické problémy nejsou angína na které zabírají antibiotika a za 14 dní jsi ok, ale je to běh na dlouhou trať (většinou). Dá se ti pomoct. Řešení existuje, jen ho někdy nevidíme, nebo toho musíme vyzkoušet více.

Jako to, že jdeš někam s kamarády, tak že je to flákání, tak je to názor na pár facek.

Já tak nějak přemýšlím, jestli nemáš někde hluboko v nevědomí nastaveno od rodičů, že nemít kamarády je ok, protože oni je považují v tomhle věku za nebezpečné, protože nedej bože by ses mohla flákat tím způsobem, že bys šla do kina a pak na pizzu, neměli by tě doma, a tedy pod kontrolou a ty se jim snažíš zavděčit, proto vysíláš vlny, nekamarďte se se mnou.

Podívej se, můžeš se mrknout na ty webovky, co nasdílela @hojda a zkusit kontaktovat terapeuta tam. Buď to rodičům řekneš, že chceš zkusit toho terapeuta anebo to zaplatíš kartou a oni to uvidí, až to zaplatíš. Pak jsou věci "zdarma" to jsou knížky z knihovny o seberozvoji, populární psychologii. Výhodou toho je, že když čteš, tak může přijít aha moment, kdy tě napadne něco, co by tě jinak nenapadlo, uvidíš svoji situaci z jiného úhlu pohledu. Přednášky z psychologie na youtube.

Můžeš zkusit brigádu, tam poznáš nové lidi, trochu se sociálně otrkáš, budeš mít vlastní kačku a ty pak můžeš vrazit do terapie, aniž by někdo pindal u vás doma, že jsi vyzkoušela 10 terapeutů a žádný se ti nelíbil. I zkušenost 10 terapeutů, ti může něco přinést, minimálně to, že tudy cesta nevede a musíš hledat něco jiného.

Jsem na fb ve skupině Holky (název města, kde bydlím) a občas se tam objeví status, že někdo hledá parťačku, kamarádku do posilovny, na výlety, jenom na pokec. Takže se mrkni i na fb, jestli tam není nějaká skupina, třeba je v tvém městě na tom nějaká holka, která by ráda někam zašla. Jo nemusí to vyjít, ale lepší je udělat něco než nic a každá zkušenost člověka formuje.