Poporodni trauma po císařském řezu - cítím, že jsem selhala. Co s tím?
Ahoj holky,chtela bych se sverit s tim co uz rok a pul prozivam a porad to v sobe potlacuju. Muj planovany cisar dopadl tak,ze me spatne napichli a i kdyz jsem chtela byt pri vedomi az muj syn prijde na svet,tak jsem to prospala,protoze do me rizli zaziva a museli me hned uspat. Na pokoji jsem se probudila sama,zmatena,bez syna i manzela a malyho jsem videla az po 4h. Mesic jsem se psychicky pripravovala na cisare i na pocit,ze do me budou rezat a ja budu pri vedomi,jen abych mohla byt s nim. Po porodu prisly pocity viny,ze jsem to nedokazala a celkove se mi vztah navazoval hur. I proto,ze to bylo extremne urvane mimco, 3 mesice dokazal rvat i nekolik hodin v kuse kazdy den. Pomoc muze tomu taky moc nepridala,dost me zklamal. Uz je to rok a pul s diky poradu Male ladky zjistuju,ze to v sobe porad nemam uzavrene a asi potrebuju pomoc. Maly je hodne tvrdohlavy,vztekly a nekdy mam pocit,ze ho nezvladnu. S ze to je treba tim,jak to vsechno dopadlo. Druhe dite pro me nepripada v uvahu,neumim si predstavit,ze to podstoupim vsechno znovu...treba tu ma nekdo stejne pocity a nekoho mi doporuci,kdo by mi mohl poradit. Dekuju
Mela jsem sileny porod. Dlouhy, nepostupoval, na konci mi bez meho vedomi pichli oxytocin a odesli. Dostala jsem sileny bolesti, netusila jsem, co se deje, sla jsem do paniky a prosila o neco na bolest/cisare. Kdyz mi po cca hodine zacli trochu pomahat a dostala jsem neco na bolest, uz to slo, ale malyho rozdychavali. Nebyl se mnou. Lekarka rekla, ze se nenadechl moji vinou, ze jsem se "sekla" a nechala si dat neco na bolest. Musela jsem za psychologem, tobe to taky moc doporucuju. Pomohlo to, i kdyz bolest tam porad je. Porad nedokazu noc videt v TV treba temata k porodu, nebo o porodech cist. Ale uz je to lepsi. Navic malej je moc sikovnej, tak mam uz mensi strach o jeho zdravi.
Zkus si přečíst něco tady : https://www.modrykonik.cz/forum/porod/poporodni-trauma/ .Psycholog by mohl pomoci se toho traumatu zbavit. Já tedy měla první porod v pohodě, ale to, co následovalo na novorozeneckém oddělení byla dlouho má noční můra, nikdy nezapomenu na ty arogantní sestry, bez špetky empatie k rodičce a dítěti. Paradoxně se mi to vždy vracelo s dalším porodem, kdy jsem se bála pustit svoje dítě z ruky, neměla jsem k sestrám důvěru, přestože tam byly už jiné a fajn.
@elis86 Skvělá je Eva Labusová, je myslím z Prahy, ale poskytuje i skype poradenství: http://www.evalabusova.cz/poradenstvi.php
Omlouvam se, ze to je mimo tema. Ale chtela jsem se zeptat holky, vy co jste po cisari citili jste jak do vas rezou a vyndavaji vam ditko z bricha? Zajimalo by me jestli to je normalni pocit. Ja totiz mela vyvolavacku, nechali me tak 24h i kapacky pak neplanovany cisar. 3x me napichovali a citila jsem jak me rezou i jak ze me vyndali maleho. Myslela jsem ze to je moje smrt dostala jsem i zimnici a chtelo se mi strasne zvracet. Maleho jsem jen pohladila na hlavicce a nechtela ho u sebe. Byla jsem uplne vycerpana, ze bych ho ani neunesla. Az, kdyz jsem se vyspala mi ho donesli. Co jsem slysela od kamaradek po cisari, tak pry to byla pohoda a nic necitily. Chceme druhe dite, ale taky mam z toho panicky strach.. Mela jsem ho jeste pred porodem doma jsem brecela, ze nechci rodit a potom ten zazitek tomu zrovna nepomohl
@kulihrasekzeleny Řezání jsem necítila, aspoň to první, ale pak jsem cítila, jak se mi přehrabují v břiše. Asi to není úplně normální, proto mě na žádost operatéra uspali a operaci dokončili v celkové anestezii. (Původně nebyla v plánu, protože jsem byla právě po obědě.) Já nic neříkala, ale nevím, možná jsem se nějak vrtěla. Několik dní po operaci jsem měla silné bolesti hlavy (muselo se řešit medikací a v možnostech byla i krevní zátka (znovu napíchnutí do páteře)) , takže si myslím, že se spinální (nebo epidurální) anestezie opravdu nepovedla. Zimnici bych spíš připisovala ztrátě krve. Po císaři jsem byla hned fit, kromě bolesti hlavy, a právě nevolností (malátností) ze ztráty krve.
@kulihrasekzeleny ano,to jsem prave zazila-rizli do me zaziva,spatne me uspali. Zacala jsem panikarit,tak me uspali celkove. Neslo to vydrzet. Ty jsi to cele citila a zvladla jsi to?? Nerekla jsi jim,ze to citis?? Mame stejnou zkusenost,klidne mi napis zpravu...
@elis86 ano vse jsem citila jak mi jel skalpel po kuzi rozevreli tu diru a rvaly maleho ven... a rikala jsem jim vsechno, slo to na me pry i videt (rikal pritel) bylo mi jen oznameno at to tak neprozivam a at na me pritel zacne mluvit abych na to nemyslela. Tot vse oni pokracovali ve sve praci. A jak jsem psala ukazali mi maleho pritel ho drzel, tak jsem ho jen pohladila a myslela ze zdechnu a to doslova. A o tom napichovani ani nemluvim. 2x pichla sestra spatne, potom doktor rekl ukazte ja to zkusim. Ikdyz to byl slaby odvar oproti tomu rezani. Asi jsme si vybrali spatnou porodnici :(
@elis86 jeste ty vyvolane kontrakce 24hodin to bylo zuzo do toho zimnice a porad pocit na zvraceni. Na pokoji mi museli dat dve periny myslela jsem ze umrznu a maleho jsem nechtela, byla jsem vyrizena a na dne svych sil. To te pak mrzi kdyz vidis jak ostatni rikaji jak si ten porod "uzily"ze to bylo to nejkrasnejsi v zivote :D
@kulihrasekzeleny v epiduralu jsem trochu citila, ze tam v brise neco delaji, kdyz ho vytahovali, jakoby mne tahali za bricho, ale jen velmi malo a bez bolesti.
@kulihrasekzeleny Mně spinální anesteze zabrala dvakrát jen napůl. Poprvé jsem cítila lehkou bolest při řezání, asi jako když se lehce řízneš, ale jak rozevřeli břicho, tak to nešlo vydržet a uspali mě. Podruhé jsem rodila dvojčata, to jsem řezání téměř necítila, ale po rozevření břicha to bylo zlé. Anestezioložka se mě ale bála uspat, protože děti byly dvě a ještě jsem měla velkou rýmu, tak hrozily komplikace. Nakonec na mě mluvila, pomohla mi odvést myšlenky, prodýchat to a jakmile vyndali děti, tak mi píchla něco proti bolesti, pak už to bylo OK. Ale ta druhá anesteze určitě nebyla korektní, protože jsem vlastně celou dobu dokázala hýbat jednou nohou, dokonce jsem se na ten pohyb i soustředila, pomáhalo mi to zvládnout bolest a myslela jsem, že si to jen představuji, že přeci není možné s nohou hýbat. A operatérka byla tak pitomá, že mi nic neřekla, až skoro na konci něco prohodila k ostatním, tak jsem s hýbáním přestala. Ale pořád si myslím, že v obou případech to bylo lepší než kdyby mě řezali za živa, citlivost byla určitě menší.
Jinak kdyby bylo nějaké potřetí, tak bych zase šla do spinální anesteze. Poprvé mě hodně mrzelo, že jsem dítě viděla jen jako rozmazaný flek, když jsem byla oblblá z anesteze a pak až další den. Trauma bych to přímo nenazvala, ale stále mám z toho tak nějak smutno v duši. To že mi dvojčátka po skončení operace na chvilku přiložili na kojení bylo něco úžasného. Taky už vím, že to sice bolí jak čert, ale vydržet se to dá, když má k sobě někoho podporujícího.
@kulihrasekzeleny kde to bylo? Ja byla v Podoli a kdyz se to stalo hned me uspali. Pry se to obcas stava:(
@elis86 das, zensky jsou silnejsi, nez si mysli🙂
Jen jsi mela jit k psychiatrovi uz davno. Jak to v tobe tise bobtna, tak je to cim dal horsi a zblizujes akorat sobe.
A to ze chlap zklamal v peci ci zajmu... neberes to az moc osobne? Nevim kde se bere ten zazity model ze chlap se musi starat minimalne tak jako tenska. Vetsinou chlapi moc nevi co s tim mrnousem delat a maji strach aby mu neublizili. A az je dite vetsi, tak uz si k nemu najdou lepsi vztah🙂
Btw mluvila jsi s nim o tom? Nebo to dusis v sobe a chlap chudak vubec nevi, ze je neco spatne? Protoze chlapum nemuzes naznacovat, ale rict vse narovinu...
@elis86 to me moc mrzi. Ja rodila sice vaginalne, ale jinak jsem mela tez takhle dliuho trauma a to same muz, take me zklamal. Nechal me u porodu, vyhodili ho, ze je to na zacatku a ten hnupoun sel, jeste si me fotil na pamatku s brichem ja urvana a jeste po me chtel, abych se usmala. Co jsem tam byla sama, tak totalni stres, neunesitelna bolest, kontrakce celou dobu po 2 minutach a ja se vubec neotvirala, potom mi ho dovolily zavolat a ja se uz otevirala. Porod od prijezdu do porodnice trval 10 hodin. Ke konci uz jsem nemela silu a rekla, ze dalsi kontrakce nezvladnu. Takze oxy plus nejaky oblbovak, nikdo mi nic nerikal, nevysvetlil. Potom rizene tlaceni na zadech, v polosedu, bez kontrakci, tak ze jsem se cela roztrhla, i zadek. Malyho jen letmo ke me polozili uz zabalenyho, prilozily, nic a hned odnesly, na pokoji jsem ho teda mela na kojeni a potom zase odnesly asi na 4 nebo 6 hodin. Nejdriv jsem nemohla odpustit zdravotnikum, potom manzelovi, tomu jsem to davala za vinu nejvic, ze kdyby tam se mnou hned byl, porod mohl trvat treba jen 5 hodin a nemusela jsem dostat na konci oblbovak atd.ale nejtezsi bylo odpustit sobe, ze to ja byla neinformovana. Jinak syn dostal i injekcne vitamin k, coz si asi vycitam uplne nejvic. Jsou i nejake studie, ze zpusobuje leukemii a kdyz si vezmes kolik malych deti ji ma. Srovnavali nejak porodnici s injekcne podanym a oralne a ta prvni mela 50% pravdepodobnost leukemie, tak ze to mi asi trha nejvic, ale na druhou stranu spoustu deti je zdravych. No nic. Kazdopadne jsem 2,5 roku od porodu a uz je to docela dobry a cekame druhy a vim, ze ted uz bude vse jinak. Ono vsechno ma svuj duvod a vis proc si to takhle prozila? Aby te to pisililo. A vis co se take rika? Prvni dite je ucitel a druhy lecitel😊 jinak malej je take tvrdohlavej, vzteklej. Je to beran.
Trochu jsem se při čtení lekla, jestli jsem to nepsala já 🙂 Taky mi špatně píchli spinál, taky mě uspali, taky jsem syna viděla za dlouho a malej řval a řval 5 měsíců v kuse. Asi se mu na svět ještě nechtělo, ale to si měl rozmyslet dřív, než se rozhodl být koncem pánevním 🙂 Viděla jsem ho za pár hodin, kdy mi ho partner přinesl, pak jen na kojení a 3. den už byl se mnou na pokoji. Plakal, blinkal, měl špatné kyčle, hydrokélu, neprůchodné oční kanálky, řval jak tur, ale milovala jsem ho od prvního okamžiku. Kojíme doteď (17m) a je to můj miláček, spinkáme spolu a je to mazel. Ale je akční, vzteklej, ukňouranej, taky ho máme někdy dost. Partner je tedy úžasný, moc mi s ním pomohl a pak i zůstal na RD, já chodím do práce. Syn má teď období, kdy to špatně snáší a pláče, když přijdu domů, dosud byl ok. Druhé dítě u mě také nepřipadá v úvahu, nervy mám jen jedny 🙂 Nedám Ti žádnou radu, ale nejsi v tom sama, je to těžké, ale ti skřítci za to stojí! Jsou to naše lásky a vrátí nám to stonásobně. Už teď mě po probuzení přijde pohladit a říká "malá, malá" a olíbá mě. V těžkých časech je třeba vydržet a věřit v ty světlé zítřky. A ony přijdou.
@elis86 Tohle už není úplně tak poporodní trauma, tohle je spíš nějaký tvůj psychický problém protože jsi si něco naplánovala a ono to proběhlo jinak. Cítit za tohle pocit viny je nesmysl. Porod se nedá nikdy předem naplánovat na 100%, vždycky se může něco stát ale důležité je aby na konec bylo v pořádku miminko i maminka a ve tvém případě to tak je, pokud jde tedy alespoň o fyzickou stránku. Řekla bych že si vyčítáš něco co je vlastně nepodstatné. Máš krásného zdravého syna a je úplně jedno jestli přišel na svět přirozeně nebo císařem a jestli jsi ho viděla hned nebo až po několika hodinách. Já sama mám dvě děti narozené císařem v celkové narkóze, od narození na UM a mateřské pouto je stoprocentní. po porodu první dcery jsem měla trochu psychické problémy ale já se spoustu let léčím s panickou poruchou takže u mě je to trochu jiné. Myslím, že opravdu nemáš jediný důvod se trápit nebo si něco vyčítat ale pokud už v tobě je nějaká ta pochybnost nebo tíha, neboj se obrátit na psychologa a všechno to s ním probrat, třeba ti pomůže právě to že to ze sebe dostaneš a vykecáš se z toho.
Jinak doporucuju take, jak tu bylo zmineno, co nejvic kontaktu s ditetem. Je to lecivy. Mela jsem jak jsem psala jiny porod, ale citila jsem se stejne. Kdyz davali male lasky po prvi, brecela jsem u toho strasne, ale ne dojetim, jak je to krasny, nic mi na tom krasny neprijde, rizene tlaceni na zadech, kapacky, separace ditete, ale proste tim, ze jsem to tak take mela a totalne to zpackala, neinformovala jsem se. Ale myslim, ze i hlubsi problem muze byt i v rodine treba. Ja zvazovala kineziologii, ale nakonec jsem se s tim vyrovnala sama. Ver, ze malymu jsi to uz davno vynahradila a ze se to stalo z nejakeho duvodu, aby se ti neco vyresilo, aby jsi odpustila lidem, co ti ublizili, aby te to posililo. Jsi lvice, ktera za sve dite bude bojovat.
určitě to dáte i když si ted říkáte , že ne 🙂 ono chce všechno svůj čas
Ahoj, vím, že všechny řešíte trauma z císaře, ale já mám trauma i z normálního porodu, naprosto chápu ten pocit, že "zdechneš", já jsem si byla jistá, že jeden z nás to nepřežije a jen jsem doufala, že to budu já....druhé si taky neumím představit a závidím holkám, co měly porod v pohodě. Nejhorší je ten pocit, že si lidi myslí, že jsi prostě slabá nátura, že jsi to holt nedávala, to mě mrzí. A možná je to pravda... Naštěstí malý je v pořádku, tak jsem teď šťastná a nikdo už netuší, že když zavřu oči a vybavím si náš porod, celá se roztřesu a chce se mi i rok a půl po něm brečet. Takže....chápu!
Ja mela taky planovaneho cisare, pred rokem. Mne teda napichli dobre, ale dite jsem dostala jen na kouknuti a pak az 2.den na mazleni a pokus o kojeni, az 3.den byl prcek vic u mne. Kontakt se navazoval pomaleji, v porodnici i doma celkem solidne brecel. Taky si myslim, ze je to i tim, ze nebyl od zacatku se mnou. Ten vztah mezi nami se utvarel pomalu, ale rikam si, nebyt cisare, prcek by tu treba taky vubec nebyl. Pokud te to opravdu hodne trapi, zajdi za psychologem. Neni to tvoje vina, jinak to proste (cisar) neslo, a jestli tatinek selhal, melas to o to tezsi. V Malych laskach ucinkuji podle vseho lidi za penize, po poradu se taky nekteri rozejdou nebo se nemaji ruzove a vztahy maji vselijake. Jen to v tv nevidis. Na porad se vyprdni a zij si vlastni zivot. Taky je mi lito, ze nebyl bonding a dite nebylo hned u mne, ale cas jde dal, dite te potrebuje a vztah se utvori. Kdyz se na mne ted prcek smeje, vim, ze to stalo za to.