Poporodní deprese, je tady někdo s tímto problémem?

Ahoj všem pisatelkám na "Modrém koníkovi,"
chtěla bych obnovit diskusi, která je tu od roku 2010. Pokud je tu některá z Vás, která také trpí jakoukoliv formou poporodních depresí tak budu ráda, když sem napíše svůj příběh a podělíme se tak o naše trápení s touto neočekávanou chorobou. Nebudu se tady rozepisovat jaké bylo moje druhé těhu (po prvním porodu bylo vše až na velké nevyspání v pořádku - teď mám 3 letého kluka) jen napíši, že bezproblémové nebylo. Již asi 4 týdny před porodem jsem začala mít velké úzkosti a obavy z toho jak vše dopadne (asi jsem už v této době měla sáhnout po antidepresivech a mnohé komplikace bych si teď ušetřila) tak jsem asi poslední týden brala večer nejnižší dávku Neurolu, abych se alespoň trochu vyspala. Po porodu bylo vše cca. 14 dní v pohodě a pak najednou z ničeho nic se začaly vkrádat myšlenky, že nebudu schopná se o druhorozeného klučinu postarat, nedokážu ho nakojit a tyto stavy se pořád zhoršovaly až skončily tak, že jsem měla odpor ke kojení a neměla vůbec sílu doma fungovat. Přenášela jsem dusnou atmosféru na všechny kolem a o malého drobečka se staral partner. Když už jsem byla ve fázi, že odejdu z domu a všechny tam nechám a měla dokonce zlost, když jsem koukala na maličkého, že ze mě vysál veškerou energii, tak jsem se rozhodla, že s tím musím něco dělat. Nechala jsem se odvézt na psychiatrii a jsem tady již 3 týdny a musím říct, že jsem udělala dobře a rozhodla se pro tento razantní krok. Cítím se už lépe i přes to, že mi uměle museli přerušit laktaci a dostala jsem antidepresiva Mirtazapin, po kterém jsem ze začátku byla úplně hotová únavou - ale alespoň jsem po nich večer spala a i síla se mi začíná postupně vracet. Jen si pořád vyčítám, že jsem doma na dva malé kluky nechala samotného partnera (ale ten zaplať Pán Bůh vše zvládá i za pomoci bližší rodiny). Ale nepoužitelná matka je pomalu horší než žádná. Myšlenky, že už to nikdy nebude lepší a strašné stavy jsem také zažila, teď už jsou mnohem slabší - ale nervozita a neklid jak to doma vše zvládnu mě stále provází. Byla bych ráda, kdyby se tu našla také nějaká maminka co toto také nyní prožívá a mohly bychom si o tom společně podiskutovat. Když si navzájem vylijeme srdíčka, jistě se nám i více uleví a podpoříme se v tomto těžkém životním boji. Děkuji pokud se někdo ozve a bude mít chuť si se mnou napsat pár řádek. Martina