Poporodní deprese...
Ahoj, to ceho jsem se po porodu obavala se bohuzel stalo skutecnosti, jsem skoro 4 tydny po porodu, nezvladam kdyz miminko place, vyvolava to strasny pocity vnitrne. Kdyz mam byt doma sama, tak silene pocity uzkosti, plac, vztek na sebe, ze jsem uplne na hovno…coz je momentalne ted, partner neni doma a ja jsem uplne rozebrana, ale miminko dostava vse v nejlepsi mozne mire, nedovolila bych si v zivote aby na tom bylo nejak tratno, staram se nejlepe jak dovedu. I presto si prijdu jak nejhorsi na svete, bojim se, abych neudelala neco spatne co by miminku nejak ublizilo (pece, manipulace atd…) Nejvic me mrzi to, ze k nemu necitim tu bezmeznou lasku, citim se uplne citove prazdna, vuci miminku a vuci celemu svetu. Vubec se nedokazu indentifikovat jako mama, prijmout ten fakt, ze je to tak.. mozna to je proto, ze miminko prislo neplanovane, ale nemohu rict, ze by bylo nechtene, ale asi mi to i proto nejde prijmout a vstrebat, tu novou roli, novy zivot, miminko… Hrozne me to mrzi, nechci aby kvuli tomu, ze ja se trapim se trapilo i miminko.. vim, ze spokojena mama = spokojene dite, ale je to silene tezky..
porad jsem v sestinedeli, treba to je naval vsech tech hormonu a pak to prejde.. ale samozrejme, kdyz se to nebude lepsit a bude se to naopak zhorsovat, tak se obrátím na odbornou pomoc..
potrebovala jsem to pustit ven, jen bohuzel nemam komu..
Je to normální neboj ,ale kdyby se to horšilo, neboj se vyhledat odbornou pomoc. Mě chytla poporodní deprese ještě v porodnici , navíc mi umírala máma takže to bylo vše umocněno a byl to mazec. Malému je 14 měsíců a ještě teď s podobnými stavy občas bojují , přesně když není manžel doma je to nejhorší . Už to sice není poporodní deprese ,ale opravdu dost podobné.
Tyhle pocity jsou běžný. Já prvního syna chtěla a pak jsem doma brečela že jsem nám všem zkazila život. Zpětně by mi pomohlo nebýt na to tolik sama, a zároveň mít možnost z toho na chvíli utéct. Upřímně si řekni co potřebuješ od ostatních a řekni jim to nahlas. Samozřejmě jsou v tom i hormony a je to velká změna. Nezlob se na sebe, ta bezmezná láska přijde časem, ja ji začala citit až když na mě syn nějak reagoval. ( první úsměvy, natahování rukou apod.) všechno chce čas. Drž se bude líp.
Pravděpodobně se jedná o tzv. poporodní blues. Tím, si myslím, projde téměř každá žena. 🙂 Pochybnosti, změna životního stylu, velká zodpovědnost za další osobu, přmemíra nároků od sebe sama, ... Většinou se to během 6N srovná.
Pokud by ti ty pocity přetrvávaly nebo se dokonce horšily, tak je na místě vyhledat lékařskou pomoc.😉
Je to normální.Ale kdyby si myslela ,že to nezvladaš,tak kontaktuj odborníka.Ja jsem po prvním porodu svého chlapa nemohla ani cítit.Chtela jsem od něj odejít.Naštesti to po šestinedělí přešlo.Jsou to prostě hormony.Bude líp.Hodne odpočívej a třeba koukni na nějakou komedii nebo si uvař něco dobrého .Drž se.
Zažila.jsem u prvniho dítěte. Když to nepřešlo po šestinedělí, zavolala jsem si na psychiatrické oddělení nemocnice. Vzali mě ihned a moc mi to pomohlo. Zpětně bych šla dřív. Pokud je ti zle častěji než dobře a je ti zle hodně, nečekala bych a objednala se. Zbytecne se trápit. Bude dobre, slibuji.
@hennrietta Ja jsem zase slysela, ze poporodni deprese se muze naopak objevit treba az po 2 mesicich. Coz tak trosku dava smysl. Na zacatku je clovek stastnej a dojatej, vsichni pomahaj, dite jen spi … a pak casem uderi tvrda realita, ze ta panenka uz nejde vratit a zacina toho chtit cim dal tim vic 🤣
@pilzzee Mám zkušenost, že poporodní deprese může propuknout klidně i rok po porodu. Může být vleklá a pak vygradovat. Většinou právě přejde z toho poporodního blues. A někdy si ženy holt samy neporadí... není to sranda takové stavy.
prošla jsem si po narození starší dcery pěknou poporodní depkou - několik měsíců jsem v noci nespala (manžel bděl se mnou a ráno šel do práce), přes den jsem několik týdnů nemohla být doma sama (střídala se u mě rodina), dítě a vše kolem jsem obstarala dobře, jen ty vnitřní pocity byly strašný, vztah k dítěti žádný, prostě stroj...vyhledala jsem asi po 1,5M pomoc psychologa, docházela jsem tam asi rok, postupně to přešlo. U mě to bylo způsobené tím, že jsem se začala hrozně bát, že umřu...postupně pak že umřou lidi kolem mě...všechny myšlenky se mi k tomu stáčely, nešlo uniknout, nejhorší byly ty noci právě. Naučila jsem se s tím pracovat, stal se ze mě trochu cynik, naučila jsem se žít přítomností a celkově mi to vlastně zpětně viděno pomohlo. Ale přežít to stálo dost úsilí.
Rada jediná - pokud máš pocit, že to už je příliš, vyhledej pomoc. Není to ostuda, právě naopak.
Než tě vezme nějaký psychlolog nebo psychiatr, pokoušej se nebýt sama - popros rodinu o pomoc (i tchýni😉), i když ji fakticky nepotřebuješ k péči o miminko, ale spis o sebe. Pozvi kamarádku alespoň na krátkou návštěvu. Zkus se domluvit s mužem, aby zrovna teď nikam neodjizdel.
Hodně choď ven, dokud je hezky. Koukni na bylinky, nevím, které se smí s kojením, napadá mě trezalka (čaj), směsi typu “Harmonie”. Jdi na masaz. Diskusím na toto téma je tu hodně, procti si je - nejsi v tom sama..
Cítíš, ze neco neni v poradku?? Nevahej a najdi si pomoc. Ono totiž to " je to normální,mas splasene hormony,to prejde" může vzniknout poporodni deprese a ani nevíš jak rychle. Nemusis hned letet na psychologii ci psychiatrii, ale promluvit si s nekym kdo to zna. Ale nenech se odbít slovy " je to normalni" ! A taky jsem si prosla poporodni depresi. Nikdy by me nenapadlo,ze me to muze potkat a az u pateho ditete. Nejake stavy jsem mela, ale prece je to normální ne?? A pak tu jedna maminka psala svou zkusenost,popsala sve stavy a ejhle, jako by mluvila o me. Kolikrat staci uvědomění a priznani si, ze ten problem proste je. Zacala jsem s tim pracovat a vse se uklidnilo behem par tydnu.
A jedna takova vec..... nemusíš ke svému dítěti citit lasku hned. Jak dlouho te trvalo nez ses zamilovala do sveho muze?? I k lasce ke svemu diteti se musis propracovat. Nekdo to ma hned, nekdo potrebuje ten cas na navazani vztahu a to i s ditetem.
Ahoj. Za prvé je to normální. Neciť se špatně ještě z toho, že se cítíš špatně.
Já jsem otěhotněla neplánovaně, ale miminko jsem chtěla. I tak už poslední 2 měsíce do porodu jsem na tom byla psychicky špatně, bylo pro mě těžké přijmout tu obrovskou změnu která mě čekala. Pak se dcera narodila, porod byl vyvolávaný, těžký, skončila jsem na JIP takže žádný příliv hormonů štěstí a láska na první pohled se nekonalo. První 2 měsíce jsem měla stejné pocity jako ty, nezvládala jsem její pláč, hodně jsem i já plakala, být s ní sama bylo velmi těžké. Po 3 měsících se to začalo lámat a já jsem se pomalu ale jistě začala zamilovávat do toho malého tvorečka, našly jsme si svůj režim a tak. Dcera se narodila na konci srpna, takže přežít zimu bylo asi nejtěžší (asi to bude podobné u tebe), ale říkala jsem si jen to vydržet do jara.. a vážně jaro přišlo a s ním i moje štěstí, teď je dcerce 13 měsíců a miluju ji nade vše. Občas mi stále chybí minulý život ale za nic na světě bych ji nevyměnila, je to moje sluníčko.
Zpětně si říkám, že jsem asi měla navštívit psychiatra a klidně si nechat předepsat i nějaká antidepresiva, pokud by to uznal za vhodné. Pouze jsem asi 2x měla online sezení s psycholožkou, ale nesedly jsme si. Našla jsem jí na usmevmamy.cz což doporučuji jako takovou první pomoc, někdo si s tebou zavolá, můžeš se vykecat apod.
Nemáš v okolí rodinu, někoho kdo by se o tebe trochu staral? Babičku, která může povozit kočárek? To mi také hodně pomohlo. A taky procházky venku, kavárna s dětským koutkem kde nikomu nebude divné, když miminko zapláče.
Přeji hodně štěstí
Vůbec se neboj, vím že to je teď na nic, ale to se časem spraví... Mi se porodem taky nic nepreplo v hlavě a musela jsem se naučit s tím tvoreckem být.. Hlavně o tom mluví - třeba laktační poradkyně nebo porodní asistentky jsou super vrby...
Ale vypovídat se můžeš i tady... Je to naprosto normální a chce to jen se navzájem poznat, sžívat... Já třeba prožila tzv. 4. trimestr... Jo, fakt to existuje a je to pěkně na prs... Ale někomu to prostě trvá.. U mě na zdi najdeš i článek, nazvaný Jak se to všechno musí... Ne, nemusí... Nic se nemusí, jen si na sebe zvyknout 😍 jestli chceš, napiš 🥰
Jo a mi pomáhalo jít ven - vidět lidi.. klidně cizí, ale ksichty 🙂 pak jsem začla řešit šátek, a potkala skvělou partu maminek v půjčovně šátků...
AMoc dekuju holky za vase reakce ❤️
@junomcgaff
Ahoj, moc dekuji za reakci. bohuzel, mamku mam k dispozici jen na telefonu, takze se muzu max vypovidat, kamaradky tu taky nemam, prestehovala jsem se za pritelem, a vsechny kamaradky mam v okoli meho puvodniho bydliste, takze to je proste jen o komunikaci skrze telefon. Takze co se tohoto tyce, tak mam jen pritele, ten sel dneska prvne do prace po dovolene, takze se tu ted trosku s malym trapime.. jak jsem psala, postaram se, ma vsechno, jen p sebe se moc postarat nedovedu.
Kazdopadne moc dekuji za mila slova 😘
@klpoiu mas naprostou pravdu, ja jsem uz v tehotenstvi poznala to, ze nemusi byt zalite slunickem tak, jak se to velmi rado reprodukuje na socialnich sitich, a to same po narozenina maleho, proste clovek vidi, jak kazdy dava verejne jak miluje to svoje miminko atd, a u me to neprislo. Mne je treba lito to, ze partner se do maleho zamiloval, ale ja ne, zatim to neprislo. Chci aby maly byl spokojene miminko, snazim se co mohu.
Moc dekuji za podporu 😘
@zuzekk dekuju moc ❤️, je pravda, ze kdyz nejsem sama, tak se necitim tak zle, je to tak jak pises, proste mit nekoho vedle sebe. Mrzi me, ze kamaradky a mou rodinu nemam blizko, ze ty navstevy nejsou mozny nejak ve vyssich frekvencich, moje mamka ta se nedostane asi vubec (musi byt doma kvuli nemocnému tatkovi). Alespon ta tchyne obcas dorazi.
@sarihy dekuji moc ❤️
Me taky naplnuje sileny strach, o to, abych malemu neublizila svou peci, aby nebyl nemocny, abych se o nej nestarala spatne a nemel kvuli me zdravotni problemy, pak samozrejme abych nezustala na vse sama.. pokud to nebude ustavat, urcite se obratim na odbornika.
@veroniqess dekuju ❤️
@crejzy ty vtiravy myslenky, ze jsem nam vsem znicila zivot, hlavne tomu malemu, ze jsem to dopustila, a pak ty myslenky, ze de o nej nestaram dostatecne dobre, ze jsem k nicemu.. nejednou jsem brecela, a rikala mu, ze me to mrzi, ze mi to je lito.
Dekuji ❤️
Fakt se neboj říct si o pomoc - myslím si že i nějaká slabá antidepresiva jsou lepší než se měsíce trápit, jako jsem se trápila já.
Ale bude to lepší! Prostě to ber den po dni. Přeju hodně štěstí
Je to vpohode. Je to NORMALNI. Jsou to hormony a nejses spatna mama. Ty spatne o tom nepremysleji a netrapi je to. Hlavni je uvedomit si problem a vyhledat odbornou pomoc. Je to jen docasne a je to jen chemie v hlave 🙂