Poporodní deprese
Ahoj, jen bych se potřebovala trochu vypovídat. Mám krásnou zdravou rocni holcicku. Těhotenství probíhalo ukázkové, vše fajn. Jen to bylo zrovna v době toho nejhoršího covidu, takže se nesmělo ven atd. V 10. týdnu jsem chytla covid s horečkami a už jsem zůstala doma na neschopence. No a v té době jsem začala mít problémy s úzkosti a strachem, ale nebylo to nic hrozného a já to pricitala hormonům. Dva dny před termínem porodu jsem začala krvácet a musela jsem na akutní císařský rez. Malou jsem viděla až druhý den k večeru. A v té době se mi rozjely nervy naplno. Stále jsem si myla ruce a vlastně všechno a stále jsem měla hrozný strach, že se malé něco stane. Po šestinedělí jsem začala chodit na terapii a postupně pomalu to dostala pod kontrolu. Jsou lepší období a horší. Teď mám zrovna horší období, nasadila jsem totiž léky na nervy. Doufám, že se to brzo ustali. No a včera mě přepadla hrozná úzkost. Člověk to ani nečeká, najednou mu cvakne v hlavě a utkvela myšlenka je tam a nejde se jí zbavit. Jde o to, že jak jsem se pár měsíců po porodu neměla pod kontrolou, tak jsem se vždy před kojením myla buď ve sprše nebo v umyvadle. Měla jsem pocit, že když jsem třeba uklizela, tak se mi něco mohlo dostat na prsa a malá by to mohla ocucat. Teď si sama klepu na čelo, jak jsem něco takového mohla vymyslet. Podrobnosti si moc nepamatuji, to období bylo hrozně. No a včera se mi usidlilo v hlavě, že jak jsem se myla někdy vodou a někdy i mýdlem, tak jsem to mýdlo špatně oplachla a a malá ho vlastně při kojení cucala a já ji tím nějak poškodila zdravotně. Že v budoucnu z toho bude mít potíže. 😓😓😓😓 Jak říkám, prášky beru, na terapii chodím, občas se mi to stane. Je to nesmírně vyčerpávající, když člověk má strach a nemůže se ho zbavit. Děkuji za možnost to že sebe dostat.
Já mám za sebou už druhou sekci a nejsem a tím ani trochu smířená. Momentálně mám přímo panickou hrůzu ze sexu. Bojím se, že otěhotním a že budu muset mít rizikové těhotenství a doma 2 malé děti. Co když bych musela být v nemocnici nebo jít na potrat. Přijde mi to jako naprosto šílená představa, že bych měla v té 2x rozřezané děloze nosit miminko. Zároveň mě to neskutečně mrzí, moc bychom si ještě jedno přáli. Přitom cyklus jsem si vždy poznala, při kojení jsem to dostala až po roce a ani tak by to hned nešlo otěhotnět, ale i tak bych nejradši doma vyhlásila celibát. Vyčítám si, že jsem nebyla první chvilky s dětma, že byly po příchodu na svět samy. Místo abych se to s nimi snažila dohnat teďka, tak jsem nervní, vzteklá a utapím se v tom, že jsem je neporodila. Chápu vás. Já jsem k psychologovi teďka objednaná a doufám, že mi to pomůže 🙏 Chlap pro to moc pochopení nemá, občas mi přijde, že si snad myslí, že si to vymýšlím. Vlastně nikdo pro to moc pochopení nemá. Když se někde zmíním, že na tom nejsem moc dobře, tak už jsem se setkala i s názorem jako - asi máš moc času na přemýšlení nebo psycholog není třeba, nejlepší terapie jsou děti.👌
@cherie24 s podobným nazorama jsem se taky setkala. Nic si z toho nedělejte. Nejste sama a psycholog určitě pomůže. Je to ale dřina a práce. Ale mě to pomohlo a už to dokážu ve většině případů vydejchat. Napíšu vám zprávu. Když si budete chtít promluvit, napište. 😉
@inssomnia děkuji moc 😘
Anonym: Držím palce, ať jde práce na sobě hezky od ruky a je super, že jsi zaznamenala pokrok, že to dokážeš vydýchat.
@cherie24. Spoustu lidí má na psychologa úplně zcestný názor. Bohužel k jejich škodě, protože často mají kostlivce ve skříni sami. Jsem ráda, že jsi udělala první krok a objednala jsi se.
Přečetla jsem to a myslím na tebe 🍀 drž se. Je dobře, že si uvědomuješ, že ty myšlenky nejsou realita a chápu, že z hlavy se jen tak vyhnat nedají.