Podle lékařky jsem vyčerpaná ze života - zažila jste to některá?

Ahoj holky.
Jdu si pro radu, nebo vlastně se spíš vypovídat..
V květnu mi bylo 30.Moje dětství probíhalo tak, že moje máma se chovala dost zvláštně.Skoro denně mě bezdůvodně bila, často říkala že jsem k ničemu, srazela sebevědomí na bod mrazu a jednou mi řekla (bylo mi asi 13 nebo 14) že kdyby nemusela, tak by mě neměla.Utekem a útěchou pro mě byla babicka která pro mě byla víc než máma. Když jsem čekala v 19 letech dceru tak mi babicka moc pomohla. Vlastně byla jediná, která mě nenechala ve srabu. Když dceři byl asi rok a půl tak jsem si našla přítele. Byla jsem strašně zamilovaná a šťastná že jsem si našla tak úžasného přítele. Ovšem pak přišlo prozreni v podobě neustálého lhaní, podvádění a manipulace. Každou chvíli měnil práce s vymluvami na to a to nebo nechodil do práce třeba rok. Já ještě pořád věřila že se může vše v dobré obrátit a místo abych si užívala mateřskou tak jsem chodila do práce abych nás všechny uzivila.Vecne mi dělal zarlive scény - nebylo proč-chodila jsem jen z práce domů a obráceně. Dokázal mě přesvědčit o tom, že všichni jsou proti nám a že on je to nejlepší co mě v životě mohlo potkat. Pořád jsem se mu musela za něco omlouvat. Všichni kolem mě to viděli, jen já jsem byla slepá. Po sedmi letech jsem sebrala odvahu a odešla od něj a zůstala s dcerou sama. Vrátila se zpět do svého rodného města za babičkou která mi do začátku opět pomohla. Našla si tam práci a byt. První půl rok bylo pro mě peklo. Denně mě bývalí bombardoval zprávami a telefony. Nejdřív jak mě miluje atd a za půl hodiny zase že jsem nevdecna svině atd. Bylo to šílené... Tehdy mě dost podržela moje sefova. Šel čas a já si po roce samoty našla nového přítele. Je úžasný, pozorný a já konečně poznala jak to vypadá když někdo někoho miluje. Jenže já začala mít stavy naprostého pláče a výčitek že jsem od bývalého neodesla dřív, věčně unavená, nechuť do všeho. Prikadala jsem to k tomu, že v práci to nebylo zrovna finančně růžové a vypadalo to na zavření podniku. Tak jsem unahlila a v červnu skončila a našla si práci v malých potravinách na malém městečku dva kilometry od nás. Po prvních setkáních s novou vedoucí jsem byla nadšená jak je úžasná a jak mi do žil vlila optimismus. Jo... Když ptáčka lapaji, krásné mu zpívají... Asi po dvou měsících jsem zjistila, že to moc dobrá volba nebyla. S kolegyní která je vyučena prodavacka a dělá to 30let jsme neschopné, děláme to všechno špatně, před lidmi na mě kolikrát bezdůvodně rvala.. Takže jsem do práce začala vstávat totálně vystresla a v nervech co zase bude špatně a co bude zase podle ní za problém.. Do toho mi v červenci náhle babicka zemřela - byl to strašný sesup. Během dvou dnů... Do teď se stím nemůžu nějak srovnat. Problémy v práci mě vedli k tomu, že jsem si našla něco jiného. Smlouvu tady mám do konce roku a od nového bych nastoupila jinam. Tak jsem si šla v úterý k obvodní pro výpis z karty pro závodního lékaře a na tetanovku a jestli mi napíše nějaké prášky na bolesti zad - chodím na rehabilitace s páteří. Když mě sestřička viděla, řekla mi, že se jí nějak nelibim. Místo tetanovky jsem dostala neschopenku. Vzali mi krev jestli třeba není nějaký problém. Doktorce jsem se vypovidala jako nějakému psychiatrovi. Krevní obraz v normě. Závěr? Prý totálně vyčerpaná a unavená. Dostala jsem homeopatika na vycerpanost a chce abych si odpocinula a řešila ty moje záda.
Já si teď říkám, jestli je opravdu možné že by se za ty léta toho tak nakupilo a vyústilo v ty moje stavy pláče a únavě a nechutí ke všemu ikdyz s partnerem je vše ok? Zažila jste to některá? Pořád si říkám jestli není problém jen ve mě nebo toho už bylo moc