Odmítání dítěte po porodu. Může to být poporodní deprese?
Dobrý den, je to pro mě citlivé téma proto se omlouvám za anonymitu. Ale chtěla jsem se zeptat jestli někdo nemá podobnou zkušenost, s přítelem jsme se snažili 7 let o miminko podstoupili 2 umělé oplodnění a já konečně otěhotněla všechno bylo úžasný a dnes je to 3 mesice od porodu naší holčičky a já mám úplně problém ji přijmout, vůbec se necítím šťastná že se dítě konečně po tolika letech povedlo a ještě po tom ivf, představovala jsem si to úplně jiné, vůbec si s malou nedokážu vybudovat vztah a tu lásku, nevím co je špatně, cítím se hrozně jako špatná máma nevím co s tím je mi úplně trapně a hrozně. Kolikrát si říkám že by bylo lepší kdyby to Ivf nevyšlo a malou jsme neměli... Malou mi pořád nekdo hlídá vozí s kočárkem a tak a j a vůbec ani nemám o ji strach ji někomu půjčit. Když slyšíme moje kamarádky tak se báli někomu dítě jen půjčit a tak ale já naopak jsem ráda že se jí na chvíli zbavím, nevím jak to říct ale vůbec se u mě neprojevil ten mateřský pud...Je to hrozné já vím... Nemůže to být nějaká poporodní deprese? Nemáte někdo zkušenosti? Je to už na odbornou pomoc? Je mi to hrozně líto vůči malé...
Nejspíš to poporodní deprese je, odborná pomoc je na místě, začni co nejdříve
Hele, u někoho naskočí bezmezná láska hned po porodu, někdo si prostě dítě musí časem zamilovat. Neboj, určitě to přijde. K psychologovi klidně zajdi, určitě neuškodí probrat to s odborníkem.
Skoro tři měsíce jsem fungovala stylem “mám dítě,o které se musím postarat”,ale nějaká láska nikde..ta přišla s prvním úsměvem a strachem po očkování, když jí nebylo dobře..může to ještě přijít,ale pokud o sobě pochybuješ,klidně se vypovídej nějakému odborníkovi..
Trvalo mi dlouho než jsem syna přijala. V podstatě mi bylo jedno, jestli ho někdy vozí nebo chová. Chtěla jsem mít chvíli klid. Prostě jsem se o něho starala a bylo, žádné návaly lásky nebo tak. Ale zhruba v půl roce jsem si uvědomila, jak moc ho máme ráda a jak se raduju z jeho pokroků s všeho. Lásku jsem si musela k němu vybudovat. U dcery neopak láska přišla okamžitě. Myslím, že to bylo tím, že jsem věděla co bude a všechno. Poprvé to byla obrovská změna. Klidně někam zajdi, pokud by ti to mohlo pomoct...👍
U mě se nějaká mateřská láska vyvinula až někde po roce. Všude člověk čte, jak když mu dají dítě do ruky, jak se najednou vytvoří mateřské pouto a kdoví co, ale u mě to tedy takhle nefungovalo (a co jsem se tak bavila s více ženskými, tak to měly podobné, ale bály se o tom mluvit). Já ani ted nechápu, co má člověk zbožnovat na uřvaném uzlíku, který jen řve, pije, nebo spí. Ale jak se začne vyvíjet, komunikovat a reagovat, tak pak se to začne zlepšovat. 😉
Mela jsem to u syna stejne, blby porod, zdravotni komplikace v sestinedeli, malej trpel na koliky, takze rev a malo spanku. Mela jsem pocit, ze muj zivot skoncil, byla to fakt doba temna 🤷
Nejak jsem se z ty depky vyhrabala sama a postupne si k nemu nasla cestu, ale urcite bych se nebala navstivit odbornika.
U dcery uz to bylo nastesti jine.
Chápu. Mám dceru ( pět měsíců ) po dvou synech....kluci už jsou celkem velcí 10 a 13 let. Jsem ve stavu,který od kluků neznám. Miluju ji,to jo,ale občas mě napadá,jak dobře bychom se měli,kdyby nebyla ( hrozný výraz a taky se stydím) ... Zvykla jsem si už na klid,na peníze,volný čas a teď nemám čas si ani umýt hlavu.z porodu mám nahoře pořád strašně kilo ,ale nemám sílu hubnout,ptz holka v noci moc nespí. Počítám každý den,každý měsíc,kdy už bude větší a jako vysvobození nástup do školky a já do práce. Každý mi furt říká,užíváš si vysněnou holčičku viď???? Tak musím přiznat,že sen to byl hlavně manžela,já ho miluju a chtěla jsem mu dát vlastního potomka...a vůbec jsem teda nepochopila,co je na mateřský k užívání ???? Ještě je samoz.problem,tě furt plně kojím ( toho se nechci vzdát,je to pro ni to nejlepší) takže o hlídání si můžu nechat zdát.no jak píšu,snažím se přežít a těším se,tě třeba za rok,až bude tápat a bude s ní trošku řeč,si konečně řeknu,že mateřská dovolená je nádherná.
Po akutním císaři jsem měla stejné pocity. Po půl roce se to zlepšilo, po roce jsem začala cítit bezmeznou lásku. Přišlo to samo i tím, jak jsem se naučila zvládat svou novou životní roli, kterou jsem nejdřív nesnášela, doslova. Ale dítě nemám problém ani teď půjčit komukoliv kdykoliv, ať si odpočinu 😊 Beru to, že je to dobré i pro dítě, ostatní s ním jednají jinak a nabídnou mu jiné zážitky. Teď má syn 20 měsíců, je pohodář, není mamánek, miluje kolektiv, ještě neměl separační úzkost, je samostatný...jen nabízím jiný pohled na věc, že všechno zlé je k něčemu dobré. Dej tomu čas a pokud čas nepomáhá, vyhledej odbornou pomoc, není to nic za co by ses měla stydět. Posílám sílu! ♥️
Ja to mela u prvniho taky snad az v pul roce. Rekla bych, ze je to normalni, jen se o tom mnoho lidi boji mluvit 😁
@sylvka amen, mě už to sice naskočilo, malymu je 9 měsíců, ale to co popisujes je jak pres kopirak, mezi prvnim a druhým je 13 let, hodne jsme se snazili, protože soucasny partner deti nema, za to byl aje uzasny nahradni otec meho prvniho, takze nechat ho bez deti by me fakt bolelo, ale jako kde je ten klid a postava a volny cas atd atd 😭 neee ted uz jsem do malyho fakt zamilovana, ale taky jsem mela rouhacske myslenky a jeste k tomu ldyz byl vymodlen po 4. potratech 🤦♀️
zakladatelko nestyd se za nic, on to mozna nekdo ma tezce ruzovoucky, a nebo taky keca sam sobe 😂 vetsina holek co znam je minimalne utahana, casteji i bezradna, hotová a ma momenty, kdy toho haranta proste nesnasi, protoze chce jen trochu spánku 😂❤️ presto na to nakonec clovek vzpomina s laskou, ty k tomu dojdes taky a jestli te to hodne trapi, urcitemrkni treba na usmev mamy, tam je nas plasanek, depkarek a jinych "strasnych" matek dost 😉
Deprese to být může. Tyhle stavy jsou běžnější, než se zdá. Ve společnosti prostě tabu, málokterá matka má odvahu upřímně popsat svoje pocity (negativní) vůči dítěti. Zažila jsem to taky, měli jsme těžký začátek a já asi i zkreslené představy. První měsíce jsem fungovala jako robot, který má na starost dítě, tak se stará. Láska nikde. Zlepší se to časem. Pro mě je mateřství velká zkouška a učím se tím o sobě hodně a dost mě to i změnilo. Také doporučuji Úsměv mámy, můžeš si přečíst i jiné příběhy, mají selfhelp aplikaci nebo je můžeš i kontaktovat.
Určitě kontaktuj psychologa, není se za co stydět 🙂