Nevím, jak si pomoci. Co dělat?
Dobrý den, mám takový hodně trapný problém, který trvá dohromady už pět let. Je to hodně intimní, trapný, pro někoho možná až nechutný.
Píšu to sem anonymně. Za celých pět let jsem to nedokázala nikomu říct, až teď přítelovi. Ten na mě úplně koukal, asi mě pochopil ale chce, abych šla k psychologové nebo terapeutovi (s čímž já nemám jediný problém) jen si nedokážu představit, že bych to měla někomu říkat z očí do očí, a zvlášť když je to cizí člověk. Už u toho přítele jsem měla co dělat a bylo to pro mě opravdu velmi náročné. Z představy, že to říkám někomu cizímu je mi až fyzicky zle.
Teď k tomu problému.
Před pěti lety jsem šla na procházku asi 6 kilometrů městem. Bylo to centrem jednoho z největších měst. Šla jsem do McDonaldu. Když jsem šla zpět, tak se mi strašně chtělo kadit, ale nikde nebylo žádné místo kam by se dalo jít. Ani třeba keř. Už jsem byla kousek od bytu, ale nestihla jsem to. Přímo uprostřed přechodu jsem se prostě podělala. Šílený trapas, stalo se.
Jenže od té doby musím chodit jen na místa, kde vím kde přesně je záchod. Nemůžu chodit na vzdálená nebo nová místa. Nezvládám delší trasy autem, protože co kdyby to přišlo a já nestihla na benzínku. Nezvládám velké nákupy např. v Kauflandu když zjistím, že tam není toaleta (např. rekonstrukce).
Měl jsem i období, kdy jsem chodila do práce na 7:00, z bytu jsem potřebovala odejít v 6:30 ale vstávala jsem ve 3:00 abych mohla celou tu dobu sedět na toaletě, abych si byl opravdu jistá, že jsem “úplně prázdná a už nebudu potřebovat”. Nejhorší na tom je, že i když tohle dělám před procházkou, před delší jízdou nebo tak, tak stejně vyjdu z bytu, dojdu kus a pak mě začne úplně strašně bolet břicho, chce se mi, polije mě studená pot, je mi buď strašná zima nebo obrovský vedro, točí se mi hlava, začnou mě brnět prsty na rukou/nohou. Řekla bych příznaky paniky, úzkosti, nebo něčeho takovýho (vlastně úplně nevím jaký je mezi tím rozdíl). V hlavě mi úplně přepne a jsem schopná přemýšlet úplně nereálně až šíleně. Třeba teď o víkendu. Jeli jsme autem a zase to přišlo. Pot, zima, neměly mě ruce i nohy, nevnímala jsem rádio ani co na mě mluvil přítel. Hlavou mi jely myšlenky, že za to může jídlo, které jsem jedla třeba před 3 dny. Nebo to může být otevřeným okénkem, protože na mě fouká a to to mohlo vyvolat. Celou cestu přemýšlím a vnímám každý keř, kam by se dalo jít. Nemůžu chodit na místa kde se mi tohle už někdy stalo, protože to je tím místem. Tady se mi to stává často, tam jít nemůžu. Jsou to prostě až nereálné představy.
Vůbec nevím co mám dělat, chci to řešit, ale nedokážu si představit o tom s někým mluvit. Žiju s tím už dlouho, ale opravdu mě to omezuje. A nejen mě, ale vlastně už i přítele.
Děkuju že jste to přečetli až sem.
Stalo se mi to taky.🙂 asi teda nějaká střevní chřipka, zjistila jsem pak, že i kolegyně měly co dělat, nicméně, jediná jsem se podělala mezi lidma…:D chudák manžel mi musel dat svoje pracovní věci (naštěstí měl práci nedaleko) a po cestě jsem musela vyhodit kalhoty atd. A ještě jsem začala zvracet, byl to opravdu parádní večer.) každopádně mi strach někam jít bez toalety pretrava doteď, ale už jen trochu a prostě jdu na výlet třeba v pohodě. Nicméně chápu, je to prostě stud, člověk má strach, je to nepříjemný, pokud to ale takhle zasahuje, tak určitě zkusit říct odborníkovi.) Mám znamyho, ten má crohnovu chorobu a rikal, ze proste v ty horší fázi onemocnění bylo běžný, ze měl flek na trenkach, nebo někam šel a najednou křeče, průjem a bylo zle. Moje kdysi dobra kamarádka zase stavěla na záchodky kde mohla, protože měla jednou nehodu a přesně - ji to vystresovalo a tak moc se bála, ze pak měla vytipovany místa, kde muže jít a cesta ji trvala třeba místo hodiny skoro dvě, aby náhodou neměla nehodu. Jakmile se zvedla ze zachodu, došla do auta, tak zase křeče, proste.. měla tak velkej strach, ze to neslo. Moc Vám tím asi neporadím, jen jsem Vás chtěla trochu uklidnit, ze i když je to nepříjemný, prostě se to stát muže a není nic spatnyho na tom se tím nenechat ovládat a zkusit odbornou pomoc.🙂
A vadí ti jen ta přefstava někomu říct, že ses potento na veřejnosti nebo i to, že se nemůžeš na dlouhou dobu vzdálit od toalery? Myslím, že ldyz při sezení s terapeutem řekneš o svých úzkostech, začneš tím jak se projevují, tak se postupně spolu dostanete i k tomu nepříjemnému, nemusíš začínat tím, že sis kákla do gatí venku, k tomu dojdete...
Vzpomněla jsem si jak mi ségra říkala, že na skupinovén sezení pacientů s crohnovou chorobou si jeden pán koupil menší dodávku a v ní vozí takovou tu přenosnou toaletu 👍 U crohňáků není panický strach z pokakání ale reálná hrozba.... Věřím, že ty takovou věc nebudeš potřebovat,že se ti podaří úzkostí zbavit
Najdi psychologa a začni to řešit. (Psychiatr ti v tomto ohledu nepomůže tě vyslechnout a dělat smysluplnou terapii, on je primárně od medikace). Pokud psycholog uzná, že to je na medikaci, k psychiatrovi tě doporučí.
Řeš to, protože sama se z toho nevymotáš a může to skončit mnohem hůř, v tuto chvíli už máš regulérní úzkosti, a dost možná něco horšího. Pokud o tom teď nedokážeš mluvit, začni zvolna. Připrav si obecnou větu o tom, že tě omezují zažívací potíže při běžném životě, že to potřebuješ řešit. Pokud ti psycholog sedne, rozmluvíš se časem, není třeba to na prvním sezení hned vybalit.
Držím palce, ať se k řešení odhodláš co nejdřív, než se to prohloubí tak, že to půjde řešit jen těžko.
🤣 tak dík, teď jsem si vzpomněla, jak jsem taky jednou nedoběhla 🙈. Co hůř, bylo to na dovolené, takže i ten luxus vlastního prostředí byl fuč! Vraceli jsme se večer s manželem domů, kus jsme šli pěšky no... Vždy když se blížil nějaký použitelný keřík, tak tam byli další lidi (perjskař, zamilovaný páreček). ... Mě už poléval studený pot, bylo mi jasné, že je zele! No a taky bylo. A to oblečení jsem si pak musela i vyprat, protože by mi na dovolené chybělo, nebylo jak ho nahradit.
To se může stát každému, to není konec světa. Mi pomohlo z toho udělat komickou historku. Pokud to neumíš zpracovat sama, tak pak odborník a když se to stydíš říct, tak to napiš (ale fakt doporučuju z toho udělat příběh do Bakalářů)
To má hrozně lidí, podle popisu bych řekla, že to je syndrom dráždivého tračníku. Psycholog by opravdu pomoci mohl a stydět se nemusíš, jak jsem psala, má to hodně lidí.
Pokud si myslíš, že nedokážeš stud překonat a psychologovi to říct, existují i online možnosti... Určitě se s psychologem půjde domluvit třeba na tom, že si z počátku budete prostě psát... Sem jsi to napsat dokázala, tak to půjde i konkrétní osobě v cháněném prostředí a s podpisem, ne? To zvládneš. držím palce.
Určite máš nejakú intoleranciu. Mala som podobné problémy. Bud navštív lekárov, alebo začni sledovať čo ješ. Mne vadí mlieko. Psycholog ti nepomôže, ak najprv nevylúčiš tieto veci.
Ahoj, ten počátek je sice hrozná příhoda, ale opravdu ne nijak strašlivá na poslechnutí druhým člověkem. Vůbec se nemáš za co stydět a je tak dobře jasné, co tu psychiku poznamenalo...
Hrozné mi přijde to následné, tedy že se v takových panických stavech točíš od té doby už 5 let... Určitě zkusit terapie a vůbec se nemusíš stydět za tu traumatickou příhodu, která to spustila, to bylo fakt něco, co neovlivníš a může se to vlastně stát kdykoli každému. Logicky musíš vidět, že tam žádné tvé "zavinění" nebylo.
Přemýšlím, že by se to pak dalo nakombinovat i s tím, co radí holky: pro jistotu si nechat vyšetřit potravinové intolerance, aby bylo vyloučeno, že je tam ještě nějaký další problém, který může průjmy způsobovat.
Panicka porucha, vegetativni - znam, mela jsem. Chce to psychiatra, léky a psychologa na terapie. Do par mesicu mas pokoj. Nekdy se to vraci, nebo prechazi v jine formy psych. poruch.
Mám ve svém okolí někoho, kdo to má stejně. Ten prvotní zážitek u tebe spustil úzkosti, točíš se v bludném kruhu myšlenek a černých scénářů. Určitě navštívit psychiatra (ovlivňuje to zásadně běžný život) a vůbec se neboj, nebude to rozhodně slyšet od tebe poprvé, opravdu, už první návštěva a vypovídání, pocit, že jsi normální a že se to dá řešit ti hodně uleví. 🍀🍀🍀