Návštěva psychologa. Kdy jste poznali, že je s tím třeba něco udělat?
Chtela jsem se zeptat vsech, co z nejakeho duvodu navštívili psychloga.. Kdy jste poznali, ze uz to vazne nejde a je potreba s tim neco udelat? Dneska, zcista jasna, jsem dokazala pojmenovat svuj problem. To, proc nejsem 100% spokojena. Citila jsem ze to je pravda tak moc, az me to rozbrecelo.. Ale predstava, ze tohle nekomu uplne cizimu vyprávím..Navíc mi hned v hlave naskocilo co blaznim, vzdyt jsou lidi co maji skutecne problémy. Maji uzkosti, deprese.. A ja tam budu vypravet něco, co se snad deje v každém vztahu a navic to dokazu i pojmenovat, jen nevím co s tim. Dekuji za vase zkusenosti. Treba me přesvědčí o tom, ze tak vazne to opravdu neni a musím to nejak zvladnout sama.
Nevím, jestli jsem dobře pochopila, ale zřejmě máš strach jít k psychologovi, protože máš pocit, že tvůj problém neni dostatečně vážný...
Tak tě uklidním, k psychologovi chodí kde kdo, nemusíš mít zrovna depresivní stavy, aby tě přijal. Pomůže ti rozebrat tvůj problém a třeba už nebude další návštěva ani nutná. A myslím si, že je fajn, že řešíš hned v začátku, než z toho vznikne opravdu velký problém.
Držím pěsti, ať se vyřeší...
Hele neber to jako návštěvu lékaře. Ber to jako popovídání s někým, kdo ti dá nový náhled na tvou situaci. Neříkej tomu psycholog, nazvi si to třeba kouč, průvodce, nestranny pozorovatel. Pomoc nepotřebuji jen lidé, kteří prožili nějaké trauma nebo vidí ruzove slony na ulici. Proste cítíš v životě nějaký problém a máš potřebu si o něm popovídat, někdy je lepší cizi člověk než zaujatá kamarádka ,máma nebo sestra. Já jsem v životě párkrát u psychologa byla, už v pubertě, ale to jsme si vůbec nasedli, jako dospělá loni. Ano v danou chvíli mi to pomohlo, ale zjistila jsem, že potřebuju jiný druh podpory a v tom taky vidím velký přínos. Kolikrát se člověk víc otevře cizímu než blízkým. Takže hura do toho, nemá cenu s sebou životem vláčet nějaká břemena.
Psycholog má tu výhodu, že je profesionál, takže ti nezačne dávat nevyžádané rady, bagatelizovat tvou situaci. Také ti po pár letech neřekne, nevím co hysterčíš, to samé jsi řešila už v roce xy. Vylít srdce kamarádce, nebo někomu blízkému není vždy nejlepší, může se stát, že to použije proti tobě, i když je to dobrá kamarádka. Psycholog ti ukáže, jak se na situaci podívat jinak.
Lepší je to řešit teď, než se dostaneš do nějakých depresivních, úzkostných vztahů.
Není srabárna požádat někoho o pomoc. Myslím si, že je to hodně dospělý postoj postavit se k problémům čelem, řešit je a klidně požádat o pomoc. Opravdu v životě nemusíš vše zvládat sama.
Pokud by tvoje potíže pramenily z mateřství a vše okolo, zajímavá je organizace Úsměv mámy, kamarádka se na ně obrátila a pomohlo jí to. Já chodila k psycholožce po ztrátě miminka ve 23. tt. Drž se!
Já si myslím, že jsi přesně v té fázi, kdy je právě ideální jít k psychologovi. Psycholog totiž s tebou nehne, dokud sama nepřiznáš, že máš problém. Pokud už ho dokážeš pojmenovat, jsi v půlce cesty a vůbec není prohra si na tu druhou cestu přizvat nějakého parťáka. Jen to chce najít někoho, s kým si sednete.