Mé špatné dětství. Nechci, aby moji synové trpěli 😢
Ahoj, anonym proto, že je to pro mě velice bolestivé a traumatizující. V dětství jsem byla několikrát sexuálně obtěžovaná dospělými muži. Svěřila jsem se s tím své matce... Moje matka na to reagovala, tak nějak všelijak, ale nebyla schopná mě psychicky podpořit... Neřešilo se to. Ty pánové si vesele žili dál, a mě to vnitřně strašně žralo, bála jsem se každého dospělého prošedivělého může. Vždy jsem z nich měla špatný pocit. Nikdy jsem neměla pořádně příležitost se otevřít někomu, kdo by mi s tou tíhou mohl pomoci, myslím opravdu pomoci. Dnes mám děti 4 syny. Miluji je, tak jak máma miluje své děti. Pomazlíme se, prohrajeme si, fungujeme úplně normálně. ALE... Když mě začnou moji synové hladit a sahat na mě, je mi to fakt hodně nepříjemné, chytá mě úzkost... Je mi to strašně líto, protože jsou to moje děti, milují mě, hladí mě protože mě mají rádi a dokazují mi tím lásku. Já miluji zase je, jsou pro mě vším, vždy tu budu pro ně.
Vždycky, tak ošklivě cuknu, a řeknu jim aby na mě furt nesahali, ale později si to vyčítám, protože vím že jsem na ně ošklivá, a že oni mě miluji, milují mě svou dětskou nevinnou láskou 😢 snažím se jim to pak vynahradit. Ale v ten moment..., musím rychle zakročit, jak je mi to nepříjemné... Co se týče manžela, tak dokud já sama nechci sex, a nejsem na to připravená, tak taky nesnesu jeho dotyky .
Znám mám to stejně :( nikdo kdo nezažil nepochopí :(, napiš kdyžtak soukromou zprávu
Je mi líto, co sis prožila. Bylo by nejlepší pracovat na svém traumatu, je to hodně, co se dá v dnešní době dělat - terapeut, rodinné konstelace. Mám i nějaké tipy, kdybys chtěla. Fajn je třeba FB skupina Psychosomatika a etikotetapie v praxi, lidi tam umí odkázat na konkrétní pomoc.
Děti jsou velmi vnímavé, zrcadlí nás a nesou si pak vzory do života dál, do svých vztahů. Četla jsem dokonce, že je velmi ovlivňuje, když spolu třeba rodiče sexuálně nežijí.
Držím palce!
Je mi moc líto, co sis prožila :( kromě terapeuta mě napadá, je nějaká šance tyto muže kontaktovat a získat od nich omluvu? Jestli by ti to nepomohlo se s tím vypořádat. Nemam s tím zkušenost, tak promiň, pokud je tahle odpověď necitlivá nebo úplně mimo.
Nemám žádné trauma ze sexuálního zneužívání a podobně. Přesto kolikrát děti odeženu, aby na mě přestali sahat, protože to prostě nesnesu (mladší byl velmi dlouho kojený a moje prsa považuje dost doslova za svůj majetek a plyšáka, starší zase opravdu hodně rád masturboval). Učím je, že "tulíme se, jen když chceme oba" a myslím si, že je to tak správně. Myslím si, že i ty děti potřebují chápat, že když na něco pro sebe příjemného potřebují druhou osobu, druhá osoba má právo odmítnout.
Samozřejmě je jiná situace, když jsi schopná dítě obejmout jednou za týden a když máš prostě po půl hodině mazlení dost fyzického kontaktu a chceš přestat. V tom prvním případě to podle mě pro ty děti problém je. V tom druhém případě naopak vidím problém to těm dětem nedávat najevo a nechat je žít v tom, že "dotek je v pořádku kdykoliv".
určitě si to běž vyřešit na terapii... dneska je spousta možností, krom klasický máš i kineziologii, eft a další... držim palce. kdyžtak napiš do zpráv🙂
Ahoj, to je mi moc líto, že jsi měla takové děstvtí :(
Prosím běž na terapii ❤️. Sama jsem roky bojovala s traumatem, strašně jsem se trápila, i svého partnera...a teď, po pouhém roce terapie, ze mě vše spadlo a můžu zase dýchat. Uvidíš, že to moc pomůže.
Jinak k tomu odhánění tvých synků, když tě hladí...asi víc záleží na formě, jakou je to řečeno, než na samotném odmítnutí mazlení.
Zkus zapracovat na tom, abys jim to řekla hezky a v klidu a s vysvětlením.
Což se samozřejmě snadno řekne a hůř realizuje protože trauma se projevuje právě impulzivními reakcemi = okamžité reakce na pocit ohrožení ( což jsou doteky).
Můžeš hladit sama sebe?
Nebo můžeš zkoušet krůček po krůčku se s nimi hladit. Nejdřív třeba jenom ručičkou ti hladit ruku, pak třeba tě hladit na obličeji atp. Vždycky to prodýchej a hlavně si opakuj že jsi v bezpečí ❤️ Dýchej hluboce do břicha, to je nesmírně důležité při práci s traumatem. Dáš tak tělu/mozku signál, že jsi v bezpečí...a ono ti to zpětně ten pocit bezpečí navodí.
Ale jinak zkus terapii. Uvidíš, bude lépe.
@pikl Ahoj. To bych vůbec nedoporučovala, protože by se tak stala závislou na uvědomění/ neuvědomění pachatelů, na jejich vůli či zlovůli.
Její pocit štěstí či úlevy, nebo to jak se vypořádá s traumatem by mělo být a je zcela na ní a uvnitř v ní samotné závislé pouze na její práci s traumatem a zpracováním si zážitků.
Viset na druhých a čekat na jejich omluvu je cesta do pekel. Oni jsou zkažení, to už všichni víme. Ale to už jde mimo ni. To jsou JEJICH sra*ky, ne její.
Ona je obětí, absolutně nevinnou a jediné co musí je to příjmout, že už se to stalo a jediné co ona může změnit je to, že se sama za sebe bude snažit žít co nejhezčí život pro sebe a ty které má ráda ( včetně sebe).
Sra*ky nechat těm co se jich to týká.
Tohle sama nedáš, chce to pomoc odborníka, řešila bych to jak na klasické terapii, na kterou přispívají pojišťovny, tak alternativa, je toho na výběr hodně, chce to zkusit, co ti sedne, kineziologie, regresní terapie, atd. Něco si třeba můžeš zpracovat i sama pomocí knížek z osobního/duchovního rozvoje rozvoje, ale je to doplněk. Třeba miluj svůj život od Louise L. Hay.
Jo budeš muset jít z komfortní zóny, někam se objednat a říct čím jsi prošla.
mimochodem ses nezmínila, jestli o tom ví aspoň manžel... pokud ne, měla bys mu to říct, mohl by ti taky pomoct ti dát zpětnou vazbu, pokud tě zrovna v nějakou chvíli ovládá to trauma. aby sis to zvědomila, a časem s tím nějak mohla pracovat.
@reeeza ty mas v tomto oboru nějaké vzdělání, když si myslis, že tohle je špatná cesta? V Česku existuje setkávání obětí trestných činů s pachateli (vězni), které pár nevinným obětím už pomohlo. Proto jsem psala autorce tento nápad, který je čistě na jejím zvážení a nutně by tomu předcházela příprava od terapeuta.
@pikl Ahoj. Nevěděla jsem že jsi vzdělána v oboru psychoterapie či příbuzném oboru.
Každopádně jsem napsala pouze svůj názor. Opakuji: pouze svůj názor. A je čistě na zvážení autorky jakou cestu si vybere. To je přece tak samozřejmé, že ani není nutné to tu psát. Já jí přece nedržím kalašnikova u hlavy a do ničeho jí nenutím 😂
Celkově mi příjde, že než vkládat jakékoliv, byť jen minimální naděje do omluvy a uvědomění pachatele, je pro oběť zdravější se na to neupínat.
To zklamání a bezmoc v případě že je pachatel stejným srá*em jako býval a představa, že je mu to třeba i zcela u zadku, co způsobil oběti, to je fakt děsivý a myslím, že jí to může naopak úplně zdevastovat.🤷♀️
Proto je podle mě lepší zaměřit se na sebe.
Můj názor je založen na mé zkušenosti s traumatem. Pokud by mě měla " osvobodit" od traumatu omluva ze strany pachatele, tak čekám do teď. Nikdy se jí nedočkám. NIKDY.
Co bys mi v takovém případě doporučila? Mám pasivně čekat a nechat pachatele aby i nadále řídil můj život?
Děkuji moc za odbornou radu 🙏
Není to stejné, ale v dětství a pubertě jsem nezažila mateřskou něhu, nejsem zvyklá na fyzický kontakt. Když byly děti malé, tak jsem tulila co šlo a pak už toho bylo moc, tak byla máma vytulena a stačilo. Řekla jsem jim i proč to tak je. Teď jsou starší a už se tolik tulit nechtějí, dcera už ani nechce pusu na dobrou noc. Radila bych taktéž terapii a pracovat na sobě. Jde to, ale je to náročné a běh na dlouhou trať.
tohle je velmi specifický problém, jak co se týká tebe samotné, tak následného řešení
možná ti nějakým způsobem pomůže vědomí, že se něco takového přihodilo i jiným holkám, maminkám, ale na řešení to stačit nebude
proto by ses měla obrátit buď na důvěrnou linku pomoci obětem násilných činů, nebo na linku důvěry, kde by tě nasměrovali dál, na specializovanou pomoc
🍀
Znám, taky jsem se roky nemohla podívat na chlapa ,trenéři V pubertě, když nás třeba placli po zadku, okamžitě jsem mela pocit, že jsou nechutny prasata, co mi chtějí ublížit. První líbání jsem prožila tak, že jsem měla při vzpomínce na to záchvaty zimnice. Paradoxně jsem byla dost promiskuitní, a kdo mě zná tak rika, jak je vidět že muzi okolo sebe opovrhuji. Až ve 25 jsem se dokázala uvolnit a zamilovat zmizela bulimie, zmizela zimnice a ten hnus co jsem v sobě měla, nedávno se mi narodil syn a při kojení nastoupil zas ten hnus a zimnice. Naštěstí to preslo....ale jestli dokážu zas navázat vztah? Mazlení se syny je určitě důležité pro jejich další vývoj (Učili nás o tom o opicatku, kterému místo maminky dali jen prs obalený části srsti, místo pusy měla trubku kterou říkal vzduch a ostny a to opicatko přesto pořád chodilo a choulili se k té makete, přestože mu neustále ubližovala, když pak přešla do reprodukčního věku, nedokázala se samci navázat spojení a když ji nakonec umělé oplodnili, narozenou opičku zabila...děti budou maminku milovat vždy, ale to jak se vyvinou záleží na té mateřské lásce. A všeobecně pokud nahrazuje otec a nuchna, třeba to žádný vliv mít nebude
@pikl Ta konfrontace se někdy opravdu dělá a může pomoct, ale v podstatě jde (a musí jít) primárně o jednostranný tok směrem od oběti k pachateli. Nejde tedy o čekání na omluvu nebo na určitou reakci od pachatele, jde pouze o to, že oběť řekne pachateli, co jí udělal, jaké měla pocity a jaké to mělo důsledky na její život. Dotyčnému to může pomoct v tom, že to řekne na rovinu, ty věci pojmenuje a zodpovědnost za ten čin tím jakoby "vrátí" zpátky pachateli.
Nicméně reakce pachatele je nepředvídatelná, může být velmi hrubá (je to o dost pravděpodobnější než to, že pachatel došel osvícení a svých činů lituje) a pokud to ten člověk (oběť) v sobě nemá dokonale srovnané, může mu ještě víc ublížit. Toto rozhodně nelze podniknout bez předchozí psychoterapie. Podmínkou je, že to ten člověk chce sám podstoupit, že má pocit, že mu to pomůže. Já to třeba odmítla, věděla jsem, že by se to tím celé jen zhoršilo..
Běž na terapii, abys tuhle jejich synovskou lásku mohla přijímat a dávat.