Deprese v šestinedělí. Má někdo podobně?

@lienka159 to je normální.Vetšina ženských má podobné pocity.Neboj časem se to zlepší.A kdyby ne,tak vyhledej odborníka ať Ti pomůže .

Nebala bych se a navstivila odbornika. Aby se ti z toho nerozjela poporodni deprese. Drzim pesti at je lip.

@zmrzlinka samozrejme mam s deprese strach,ale nemyslim si ze je to az take zle,dost mi chyba ta moja volnst co som mala.
Jeden den je fajn ,dalsi horsi

@kakba uprimne nad tym premyslam,ale co mam v okoli ludi su na tom holky casto krat podobne.
Mam takmer 38 a do teraz som si bola strojcom svojho casu a ten je zrazu prec,kedze kojim mala je na mne uplne zavisla

@gbp a zlepsilo sa to?

@lienka159 jako tak 2-3 mesice mam dost v mlze 🙈 ja teda miminka uplne nemiluju. 3 mesice jsou nejhorsi, od pul roku to uz jde. od roka uz to jde i pro ostatni 👍 postupne se to lepsi. zalezi co bys rada delala, jak jsi byla zvykla zit pred mimcem. ale ano, dost to zivot zmeni, ale zas to neni takove, ze by se s detmi nedalo delat vubec nic. ja sem byla u prvniho dost priposrana, ona navic nesnasela kocar i auto, takze sem se stale pohybovala v okruhu domova. ale nekdo s detmi cestuje, najde si jine zajmy, nebo se snazi deti zapojit do toho co dela rad sam 🙂👍 prvni bylo opravdu strujcem meho casu, snazila sem se ji maximalne vyjit vstric, ale prvni mesice jsou prose nahlavu stale stale dokola jen prebalujes, krmis a uspavas. velka odmena je, kdyz se konecne zacne smat 😊 velka pomoc je taky kdyz ti nekdo pohlida a ty muzes jit alespon na chvili ven, na kolo, behat cist si, za kamoskou...cokoli co mas rada 👍 a taky mi moc pomahalo jit kazdy den ven, i v desti. s nositkem a s destnikem, ale jit. ale urcite se to zlepsi...jen nema asi moc cenu to nejak vymyslet, uvidis ze co ti ted prijde nemozne, bude za mesic uplne jinak 👍 nastesti se to rychle meni. ale fakt dobre ti rozumim. prvni byla fakt vymodlena, 3 a pul roku sme na ni cekali. a jak pak takove myslenky 🤦🏼‍♀️🤦🏼‍♀️🤦🏼‍♀️ mela sem chut si naliskat, ale to si sedne, uvidis ze jo. jen je to ted nove, kazda to mame jinak. nekomu ta laska naskoci hned a sedel by nad mimcem a hodiny se na nej dival a nekomu proste muze byt smutno po starem zivote, po vecech, na ktere uz nema cas, po lidech...

@gbp mam skveleho partnera ,ktory mi pomaha a je uzasny otec ,podporuje aj mna.
Trosku som sa vyplakala a pomohlo mi to,obcas ma tie hormony zemelu😣.

Za mě bylo nejhorší, že člověk nemá žádnou zpětnou vazbu. Furt nevíš jestli to děláš dobře. Teď když už jsou malýmu tři a půl tak občas řekne, mám tě rád 🥰

@lienka159 taky jsem si tohle uzila. Ale jak tu jiz nekdo psal, pozor at tento blues neprejde v realne deprese. Tim jsem si prosla ja a bylo to dost peklo. Nekolik let jsem zastavala nazor, ze uz nikdy zadne dalsi deti. Byla jsem mlada, bylo mi 23, nevedela jsem jeste poradne, jak to v danou situaci resit, manzel taky ne, kdyz jsem se mu sverila, tak jsem naopak v jeho ocich jako zena klesla, od vlastni mamky jsem poslouchala reci typu, proc jsem si porizovala dite atd. Super obdobi. Doslo to do faze, ze jsem fyzicky nebyla schopna se o malou starat. Kdyz brecela, paralizovalo me to natolik, ze jsem jen lezela a chtela byt pryc, nedokazala jsem vstat a jit k postylce a starat se. Jen obrovska potreba spat, cerne myslenky, obrovske vycitky, protoze jsem necitila tu lasku, o ktere se vsude mluvi, ale dcerka pro me byla jak cizinec. Nechapala jsem to, ale chapala jsem, ze je neco hodne spatne. Problem jsem rekla u obvodni doktorky, ta me ovsem nikam neposlala a jen mi dala neurol. Kdyz bylo dceri 2,5 mesice, zacala jsem znovu pracovat. Vysadila neurol a stala se ze me workoholicka, kterou doma suploval muz....to se odrazilo na nasem vztahu dost vyrazne a po par letech to skoncilo rozvodem. Vztah s dcerkou jsem si musela pracne budovat a trvalo to cca rok. Kdyz ji byly 4, diky podpore tehdejsiho pritele jsem vyhledala tu spravnou pomoc, nasla si psychoterapeutku, psychiatricku a vse zacalo jit lepsim smerem. Byla to pomoc, ktera kdyby prisla mnohem drive, nemuselo se to dostat tak daleko. Proto muj nazor je, ze jakmile se sama v danou chvili citis tak, jak se citit nechces, jdi to resit s odbornou pomoci. Neni to vubec zadna ostuda, naopak je to neco, co cloveku muze ohromne pomoci a usetrit velkou spoustu trapeni a problemu. Vzdy to prirovnavam k viditelnym vecem - pokud clovek upadne, boli ho noha a nemuze na ni doslapnout, co udela? Jde na rentgen, kde se zjisti, jak je to vazne. Lidska psychika neni o nic pevnejsi, nez ta kost v noze a take je nekdy zapotrebi zjistit, jak vazny je problem. Moc drzim palce, at je brzy lepe. Vim, jak tezke ty pocity v takovou chvili mohou byt. 🍀

@teenyel dakujem za uprimnu odpoved, musela ste to mat narocne.
Smiem sa spytat o aku odbornu pomoc slo? Psychoteraput alebo su odbornici na tento druh problemu?

@lienka159 nejprve jsem nasla psychoterapeutku, zacala s ni chodit na sezeni (zabyvala se KBT) a pote mi bylo doporuceno najit i psychiatricku, protoze se u me rozvinula vylozene uzkostne-depresivni porucha s presahem do bezneho zivota a pouze terapie nebyly dostatecne. Terapeutka byla soukroma, za tu jsem platila (u tech, co spolupracovaly s pojistovnami byly neuveritelne cekaci doby), psychiatricku jsem nasla snaz a tam je vse hrazeno pojistovnou. Na terapie jiz nechodim, uz je to 4 roky, co jsem to zacala resit, v peci psychiatricky jsem stale. Na docasnou dobu jsem mela nasazena setrna antidepresiva a zhruba po roce a kus jsem je po dohode s ni vysadila. Bylo to v pohode, bez atak a priznaku. Az ted v tehotenstvi se mi to zacalo vracet, tak pro jistotu doslo k znovuzamedikovani a chodim na kontroly, abychom minimalizovali riziko navratu. Zase je v planu pote vysadit (predbezny plan je cca opet rok od zacatku uzivani a uvidime, jak to pujde). Zrovna tato doktorka nezastava nazor, ze by se muselo za kazdou cenu zustat na lecich na kdovikolik let, nebo na trvalo. Povatuje farmaka za krajni reseni, coz je mi sympaticke. Ale zprvu ty terapie byly super. Dostavala jsem i ruzne ukoly k vypracovani domu, hledaly jsme priciny, pomahala mi se vyporadat s vecmi z minulosti, dodala mi bezpecny prostor, kde jsem o vsem mohla mluvit a hlavne se o tom naucila mluvit otevrene, aniz bych se za to, co se stalo, vinila. U obou byla vzdy velka mira pochopeni a navic diky tomu prisel potrebny pocit, ze me nikdo nesoudi, ale naopak me podporuje v tom, abych se citila dobre a se vsim se zpetne vyrovnala. Na terapiich jsme se i dost bavily o tom, co jake pocity v lidech muze vyvolavat, proc tomu tak je, obecne k pochopeni tech probehlych situaci. Diky tomu vsemu jsem dnes schopna sdilet, co se delo, aniz bych si u toho prozivala nejake "combacky" negativnich emoci, nebo aniz bych se citila jako clovek, co to nezvladl. Naopak to vnimam tak, ze jsem to (ac az po letech, protoze drive jsem proste jen nevedela, kudy a jak do toho, aby se to resilo) zvladla. Uvedomila si, ze to neni v poradku, pripustila si to a dokazala jsem prekonat ruzne predsudky a sla to resit. A kdykoliv potom ctu takovehle pribehy, pridam otevrene svuj pribeh a doufam, ze to dotycnym treba pomuze k tomu odhodlani. Aby vedely, ze je v naprostem poradku si rict o pomoc, kdyz se samy neciti dobre a ze terapie a psychiatrie nejsou obory jen pro "blazny", ale i pro normalni lidi, kteri jen nevi, jak zpracovat nejakou nastalou situaci. A ze odhodlat se jit k odbornikovi neni ostuda, ale naopak projev obrovske vnitrni sily a motivace. Dukaz toho, ze chteji byt v poradku a citit se dobre. Stoji to za to 🙂

Bude to lepší, pokud ne, tak vyhledej odbornou pomoc. Při první dceři jsem to měla taky. Bylo krásný léto a já seděla doma a nevěděla, co dělat s malým miminem. Nemohla jsem nikam, navíc byl začátek covidové doby, takže jsem nemohla jet s manželem ani nakoupit, protože mohl jít jen sám do krámu. Chtěla jsem dělat to, co dřív, ale už to zkrátka nešlo. Časem jsem si zvykla a teď při druhým už mi to ani nepřijde. Těším se, až malá vyroste a bude z ní parťák jako z té větší a budeme moct zase všude jezdit, teď už všichni společně. Hodně mi pomáhalo chodit na dlouhé procházky, dcera byla naštěstí spáč, takže jsme daly třeba i 10 km denně.

Nechces to asi slyset, ale ja si prozila tzv. 4. trimestr... Tri mesice poporodniho blues.. Strasne mi tenkrat pomohla Laktacni poradkyne.. Prijela k nam domu, o kojeni to bylo minimalne, ale moc me ujistila v tom, ze je normalni citit se nejista... Ze vsechno se s miminkem musime naucit 🙂

@lienka159 nepochybuj o sobě, jsi úžasná maminka, dcera je zdravá a bude ti dělat jen radost. Já měla první půlrok tak nějak v mlze. Pak se to zlepšilo. Psychické problémy, jsem měla už předtím, šestinedělí bylo na houpačce, co houpačce, to byla pořádná centrifuga. Pokud máš strach a partner tě podrží, nedělá mu problém párkrát týdně chvíli pohlídat, zkus si udělat chvíli pro sebe, nebo vyhledat pomoc, vyjít si s kamarádkou na kafe, cokoliv. Tu ovšem záleží na partnerovi či rodině, jak je ochotná hlídat. Já toho štěstí tolik nemám a s malou jsem opravdu 24/7, jenže teď jsou z nás parťáci už a nevím, zda jsem závislejší já na ní, nebo ona na mě 🤭. Nicméně začátky byly náročné, laktace se mi za stresu ani pořádně nerozjela, já se nedokázala uvolnit a i přes snahu (nepřipouštěni si stresu) jsem o mlíko přišla úplně za velmi krátkou dobu. Nejhorší bylo, že v 6mesici TT mi umřela máma, a ačkoliv jsem neměli růžový vztahy, bylo ty začátky s dcerou o to horší, že jsem neměla komu třeba zavolat, když jsem si nebyla jistá, takový to ,, Mami a jaká jsem byla já když jsem byla mimino?" ,, Co mám dělat když...
?" Apod. Bylo to pro mě hrozný kolikrát jsem brečela u spící malé a říkala si, že ona si mě jako matku nezaslouží, že jsem hrozná matka , když malá jen převážně první 3 měsíce proplakala (koliky, covid( byla pozitivní 14 dní po narození)a těsně po porodu mi zašedla, museli ji rychle nahodit zpět a pak jsem ji už nemohla mít u sebe aby ji hlídali, chodila jsem kojit malou k nim na sesternu, takže aby nebyla sama, malá si mě vyplakala a tak jsem si ji hodně naučila mít u sebe s zůstalo ji to) . Najednou toho bylo moc, já už nevěděla z které do které, za den třeba 2-4 hodiny spánku a fungovala jsem spíš jako robot. Začalo se to zlepšovat až po půl roce kdy se malá začala pochybovat, lest a prozkoumávat okolní svět sama. Můj táta každý večer za malou přišel ji dát pusu, já úplně vyřízena psychicky i fyzicky, neboť nebyla od miminka žádné tintitko a v nosítku řvala ještě víc, jsem si říkala, kdy už tohle období skončí a táta vždycky klidným hlasem řekl ,, Užívej si to, teď to jsou koliky, pak to jsou zuby, pak to je vzdor, pak puberta apod, malý děti malý starosti, velký děti, velký starosti. Buď v klidu a ta malá bude taky v klidu " vždycky jsem myslela že mě odvezou, jak si to mám užívat, když malá jen řve?! Ale iendoho dne jsem si řekla dost( byla celkem úspěšná noc, já se trochu vyspala) a řekla si, řvát bude tak jako tak, tak se nebudu nervacit, budí dělat vše jako do teď, nakrmit, prebalit apod , ale nebudu se nervacit. A malá se zklidnila. To miminko to cítí, že ti je mizerně a pak je nevrle taky. A pak je to začarovaný kruh. Takže nádech výdech, řekni si že si úžasná maminka, malou přitiskni k sobě a milujte se♥️♥️

Ahojky, nejlepší lék je, najít si nějakou maminku na kočárkování, a od srdce si pokecat. Zjistíš že jsme na tom všechny stejně😉. Začátek je VELMI náročný a pokud je i dítě náročnější je to na palici🤯

@lienka159 Ahoj, zkus se ozvat sem, kamarádce moc pomohli, je možné jen bezplatně zavolat.
https://www.usmevmamy.cz/

Je to časté, já měla u staršího taky trochu depky, spíš postupem času z toho stereotypu, nevyspání, postupem času to bylo lepší. Zkus si najít něco, co naopak teď dělat můžeš, spousta žen začne třeba běhat, tedy až se budeš cítit fyzicky, my si právě pořídili vozík a dá se tak sportovat, oba v něm byly od cca 3 měsíců. Máš kamarádky? Já neměla s dětmi, našla jsem si přes místní FB skupinu, chyběla mi společnost, i synovi, víc jsme i cestovali.
S mladší mi dost pomohl šátek, abych měla volné ruce. Jsi skvělá máma pro svoji dceru, vybrala si tě, ale je to samozřejmě nové a náročné, dej hlavně na intuici, ta tě nezklame, dnes jsme přeinformovaní. Hodně odpočívej, neboj se zapojit okolí i manžela/partnera do péče o dítě. Vidím to u nás, jak se manžel zapojoval a od pár měsíců jsem klidně vyrazila do sauny nebo za exkolegyněmi, má s dětmi opravdu hezký vztah, není to tak automatické, co vidím v okolí. A všem to prospělo, staršího i postupně uspával. Držím palce!