Deprese, úzkost. Chce si někdo promluvit?
Ahoj, jsem absolventkou vysoké školy v oblasti ekonomiky a vždycky jsem měla problém se stresem. Před státnicemi loni v červnu mě podrazila vedoucí diplomky a napsala mi hodně špatné hodnocení s tím, že mě nařkla z toho že jsem práci opsala, bez žádného důvodu. Celé jsem to hodně špatně nesla, dodnes nechápu že jsem byla schopná do té školy nakonec dojet. Každopádně jsem státnice zvládla. Pak to ale přišlo znova, strach že si nenajdu práci. Všechno jsem viděla černě, "samozřejmě že já skončím jako sociální případ a budu doma a nikdy si nic nenajdu a všichni z rodiny a okolí mě budou pomlouvat"... Nic se mi nedařilo najít a když už mě vzali na pohovor tak řekli, že nemám praxi a bohužel. Utápěla jsem se tady v tom pořád a pořád dokola. Pak přišlo výběrové řízení na účetní k nám na obec, tak jsem to zkusila. Myslela jsem jen na to, že by to třeba vyšlo a hlavně abych už měla nějakou práci. A to byla asi chyba. Zatím jsem tam byla jen jeden den, ale už po tom prvním dni si neumím představit, že to někdy zvládnu. Prostě je to milion informací a nevím ani odkud začít, navíc nejsem schopná se nic učit protože pořád jen brečím a neumím se vzpamatovat.
Hlavní problém je fakt, že jsme malá obec a je tam jen jedna taková pozice, takže za 10 dní až odejde paní na jejíž místo nastupuji, tak tam budu sama. Nikdo mi nepomůže ani neporadí. Vůbec si teď nedokážu představit co budu dělat a od toho se pak odvíjí to, že mám pocit že už po prvním dnu musím všechno vědět a umět jinak to nedám.
Jedna část mě hrozně moc chce abych to zvládla, v té práci jsou super podmínky, mám to 10 minut z domů a vedení je taky fajn. Prostě bych chtěla všem ukázat, že já na to mám a zvládnu to. Jenže v moment, kdy dokončím tuto myšlenku, začnu brečet nad tím že to nikdy v životě nedokážu a ležím tady schoulená do klubíčka v křečích.
Nevím co mám dělat, sama si už asi nedokážu poradit. Jen jsem se chtěla vypsat a případně třeba najít někoho kdo zažil to samé a dodal mi motivaci. Ráda bych i našla někoho kdo má stejné pocity a chce se z toho vypsat.
@sasbu Myslím, že sebedůvěra je asi můj hlavní problém. Byla jsem taková odjakživa, nikdy jsem si v ničem nevěřila, vždycky jsem byla přesvědčená že to nezvládnu. Nikdy jsem ale neselhala. Všechny zkoušky za celých 5 let jsem vždy udělala na první pokus. Státnice s vyznamenáním. A stejně se zase bojím že neuspěju. Prostě pořád žiju s tím strach kdy Teda ten neúspěch přijde, protože mám za to že musí přijít. Každopádně ti děkuji za tvůj příběh, potřebuji si uvědomit že je normální mít strach a že nejsem jediná.
Možná by bylo dobré pokud ta paní, která tě zaučuje si domluvit jestli jí můžeš pak třeba zavolat a zeptat se, co bys nevěděla. I kdybys pak třeba v té práci nepracovala, teď máš prostor se něco nového naučit a jít třeba dál a čerpat z těch zkušeností i kdyby nebyly dobré. Každá nová zkušenost tě někde posune dál.
@sasbu Myslím, že to nepůjde. Nepanuje tam dobré atmosféra, paní odchází, protože udělala něco co neměla a vlastně je zhrzená, že jí někdo něco řekl. Jde vidět že mi chce jen vše předat hned a honem na moje jméno ať může vypadnout pryč. Myslím si právě že se na tu práci ani nehodím, že tohle prostě není nic pro absolventa, který má nulovou praxi a nikdy ani neviděl žádný program na účtování. Prostě se bojím té budoucnosti, toho, že ona se za pár dnů otočí na patě a já budu sedět a koukat do blba a vůbec nevědět co dělat a nebo zda to vůbec dělám dobře.
@sasbu A snažím se to pořád brát tak, že nikdo neříká že tam musím zůstat. Mám tři měsíce zkušební dobu a prostor na to se rozhodnout, zda je to to co chci dělat a zda to zvládnu. Jenže zase ... bude se to probírat skrz celou vesnicí.. Už teď mě všichni řeší, protože tam celých 20 let byly jen dvě ženské a teď po 20 letech nastupuje někdo nový - já. Jestli to nezvládnu tak si tady budou všichni vykládat jak jsem neschopná, že jsem to nedala.
Upřímně si myslím, že to není pracovní pozice pro absolventa. Uvidíš, když ti to nepůjde tak prostě skončíš. Podle mě si to i sugerováváš, že tě budou pomlouvat. Normální lidi přece ví, jak je to těžká pozice.
Jedna věc je ta sebedůvěra a ty stavy, co máš. Jestli te to úplně paralyzuje, tak by asi bylo dobré to řešit. Druhá věc je ta práce. Podle mě to nezní špatně, začátky někdy bývají pořádně špatně. Zkusila bych si vymyslet krizový scénář. Co nejvíc si psát, fotit, natáčet. Případně si na svou stranu naklonit nadřízené, hned nimi probrat postup, jestli něco nebudeš vědět. Zjistit, jestli neexistují nějaké manuály, skoleni, poradci k systémům, jestli se s nekym radila ona. Případně třeba nemáte nějakou zpriznenou vesnici, kde řeší to same a tak dále.
@ntali prvni zamestnani je darda. Pro mne byl velmi narocny i prvni semestr na vs, chtela jsem s tim prasti, ze to v zivote nezvladnu. Po pul roce si to sedlo. Pak statnice stres jako prase, ale dalo se. A pak prvni prace. Milion novych veci a ja se citila uplne neschopna. O ty praci se mi i zdalo. Kdyz na to vzpominam ted po 20 letech v oboru, tak jsem delala jen uplne jednoduchou zakladni praci s par ukonama. Presto toho na mne tenkrat bylo moc a hroutila se z toho. Ale za par mesicu si to sedlo. Mela jsem teda kliku, ze tam byl skvely kolektiv.
@biciklissie
@konidana
Starosta je hrozně hodný člověk, hned na začátku mi řekl, že není problém a že mě bude vozit po okolních vesnicích, aby mi ostatní pomohli, že na tom nic není. Už jsem si to dokonce domluvila sama a pojedu za rodinnou známou účetní do jiné vesnice. Taky si můžu vybrat jaké kurzy chci, že všechno pořeší. Máme s ním i rodinné vztahy dá se říct, mamka funguje v obecní komisi, taťka je jeho kamarád. V tomhle to mám opravu hodně nakloněné. Problém je v tom, že účetnictví vůbec nerozumí, takže on sám mi nedokáže říct jestli je něco špatně nebo ne. Toho se asi bojím nejvíce, že ta za kterou nastupuji za pár dní odejde a já na to zůstanu sama. Možná, že ten problém tkví ve mě, že prostě já mám vždycky potřebu všechno vědět, všechno znát, aby si někdo neřekl že nic nevím, nedokážu si říct o radu nebo o pomoc, protože mám potom pocit že si všichni myslí že jsem hloupá. Prostě já bych tak chtěla nastoupit a hned první den všechno ovládat 😂 ale samozřejmě vím že to tak není, že si tím musím projít a nemůžu tady dělat závěry po jednom dni.
Jde o to, že sama na sobě cítím že bych měla někoho vyhledat s kým bych tyhle mé myšlenky a stavy měla probrat a prostě tenhle prostor byl nejrychlejší, mohla jsem se vypsat teď hned než se objednám na nějakou terapii apod. Moc mi pomáhá číst si o tom, že je na světě více lidí, kteří si připadali na tom začátku ztracení a že to všechno zvládli. Dává mi to pak pocit, že bych to taky mohla zvládnout. Vlastně i když jsem to teď napsala, mám výhodu v tom že budu mít podporu v tom nadřízeném a to ať se stane cokoliv, je to opravdu dobrý člověk a já stejně myslím negativně asi proto že mám strach že i přesto všechno to nezvládnu. Pořád tu hlavu trápím tím, že to nezvládnu a že na to budu sama a přitom spousta lidí na to opravdu byla sama a stejně to zvládli.
Ahoj, zkus právě věřit v samu sebe a pracovat na sobě, nepodceňovat se. Však už jsi zvládla hodně dostudovat a najít si práci. Skoro každý, kdo nastupuje do nové práce má obavy a spoustu věcí neví. Můžeš někomu zkušenému třeba pak zavolat a poradit se jestli někoho znáš. Nebo dnes i na webu je spousta pracovních skupin.
Napíšu ti o sobě, že jsem od mala chtěla dělat učitelku ve školce, ale mamka mě od toho spíše odrazovala, říkala mi, že musím hrát na klavír a že mi klavír nekoupí (v té době ještě nebyly varhany). No a na mateřské jsem se rozhodla dodělat si školu. Moje první praxe na mateřské byla ve školce, byl to projekt ještě nějaký z unie jako zapojení lidí bez práce do firem. Dostala jsem něco málo i zaplaceno. Spíše jsem pozorovala učitelky, jak co dělají a nijak výrazně do práce učitelek nezasahovala. A moje hodnocení od vedení té školky? Že se absolutně nehodím na práci učitelky, že neumím jednat s dětmi ani rodiči a že bych měla zvážit, jestli takovou práci chci dělat.
Tehda jsem to dost obrečela, ale pořád byla pevně rozhodnutá tu práci dělat. A dneska jsem vedoucí učitelka a paní ředitelka si mě hodně chválí. Chtěla jsem napsat, že to je i o tvém vnitřním nastavení takže hlavu vzhůru.