Výstupy 4leté holčičky. Má to někdo taky?
Zdravím, ani tak se neptám na názor spíš zda to má někdo taky tak, naše dcerka 4letá když jí něco zákažeme řve a řve dokud si to nevyřve, pak poslední dobou dělá že když někam jedeme autem tak v pohodě sedne a jede ale pak když máme ject zpět tak začne řvát že nechce sedět v sedačce ale chce sedět buď vedle mě nebo když neřídim tak chce na klín což nemůže. Teď začla chodit i do školky takže jak říkám tam když ji vezu tak v pohodě zpět scéna že chce sedět vepředu....
Pardon, ja si nevšimla te části, kde píšeš, ze te ani tak nezajímá názor ostatních.. Moc se omlouvám, ze jsem ti ten svůj vecpala 🙈
Jj, dcera 4r, zkouší. Neustále zkouší. Už jsme na ten její řev úplně alergičtí 😖 Má smůlu. Pořád si říkám, že je to jen období ☺️ přes prázdniny udělala obrovský pokrok ve spoustě věcí, chvíli potrvá, než si to sedne,než to mozek všechno zpracuje, než dozraje.
Ale je to o nervy 😅
@pe_tu_ss_ka jako já ten rev ústojim mám snad asi z nich železný nervy ale když má hysterak někde když jsme nebo jen stačí když je jedna nebo druhá ukňourana a ostatní okolo nás jsou děti. Klidu tak si pak člověk říká že to snad dělají jen naše deti
Uřvaného syna má sestřenice, je z něj hotová a stěžuje si. Ale na druhou stranu si za to v mých očích může sama, když její dítě dělá scény, často povolí..........čímž malý získává jasný impulz "musím udělat scénu, abych dostal, co chci". Je mi líto ji i chlapečka, ten je permanentně uplakaný, v opozici, v diskonfortu ☹
Naše děti taky sem tam zkusí, ale ví, že narazí a tudy cesta nevede. Takže abych odpověděla, ano, znám v blízkém okolí někoho, kdo to má jak popisuješ. A nevyžádaná rada - neustupovat dítěti, pevné hranice - budete spokojenější oba 🙂
Ono je těžký radit takhle na dálku.. Ale napisu svůj názor.
Nejsem úplně fanda toho, kdyz si dite vyrve, to co chce. Myslím si, ze kdyz si to vyrve jednou, bude vědět, ze podruhé mu to taky projde a ze vy v budoucnu proste povolite.
Jsem zastáncem toho názoru, ze dite by mělo vědět, ze ne znamená opravdu ne, ze je to hranice, ze kterou se dal nejde. A ne ze to je něco ve stylu “sice mi mama rekla, ze ne, ale já vím, ze když budu dlouho rvat, bude to nakonec ano.”
Asi to takhle zní trochu drsne, ale NA DRUHOU STRANU - pokaždé než něco zakazu, se sama sebe zeptám, zda to opravdu musím zakázat. Zda to není jenom nějaký zákaz z moji pohodlnosti nebo z důvodu, ze se to tak nějak očekává.. Když jsem se nad tím tak zamyslela, tak mi došlo, ze přece nemusím dítěti hned zakazovat, když napr. vyndava boty z botniku a chce si s nima hrát.. Proste ho nechám, ale domluvíme se, ze boty pak uklidi. To mi proste dává větší smysl.
Ve finále těch opravdových zakazu je par (nesahat na horka kamna, nechodit sama po silnici). Takové ty život ohrožující situace jsou proste jedno velké NE a musím tedy říct, ze nám to zatím funguje. Pokud něco zakazu, vysvetluju, proč to musím udělat. “Ano, chápu, ze tam chceš jít, ale jezdi tam auta, tak musíme za ruku…”
Snad jsem to napsala alespoň trochu pochopitelně. 🙏